Hlaváč černoústý

Hlaváč černoústý

Neogobius melanostomus (Pallas, 1814)

Hlaváč černoústý je stejně jako většina zástupců čeledi hlaváčovitých nevelká hlavatá rybka připomínající vranku a preferující život u dna. Asi nejvíce se proslavil svými invazními schopnostmi. Jejich dokladem je i přítomnost tohoto druhu na našem území, kde se ještě v nedávné době vůbec nevyskytoval. V současné době se ale šíří proti proudu Dunaje a některých jeho přítoků. V roce 2008 (červenec až říjen) byly zaznamenány první kusy ulovené na území ČR – konkrétně na dolním toku Moravy a Dyje. Při rychlosti, s jakou tento druh osídluje nová území, lze počítat, že v krátké době bude v obou tocích poměrně běžný. Podle posledních nedoložených údajů byl úlovek této ryby zaznamenán jedním z návštěvníků našeho serveru dokonce už i v pražské Vltavě (červen 2010).

Původně se hlaváč černoústý vyskytoval podél celého pobřeží Černého a  Azovského moře, odkud proniká do delt a dolních toků řek (Dunaj, Dněpr, Dněstr, Bug,…), dále obývá úmoří Marmarského moře a žije i v Kaspickém moři (odkud proniká např. do Volhy) - odtud je popsán poddruh Neogobius melanostomus affinis.

Z výše uvedeného je patrné, že se jedná o rybu snášející široké rozpětí podmínek schopnou žít ve slané, brakické i sladké vodě (proudící i stojaté).

Koncem 20. století se tento druh začal lavinovitě šířit do mnoha částí světa. Velké vzdálenosti pravděpodobně překonal díky lodní dopravě. Dokázal totiž přežít v nádržích s tzv. balastní vodou (plní roli zátěže u nedostatečně naložených plavidel). Při vypouštění balastní vody unikli do nových lokalit i hlaváči, kteří, dík své mimořádné odolnosti, dokázali cestu (dokonce i zaoceánskou) v naprosté tmě a za nedostatku potravy i kyslíku přečkat.

V posledních desetiletích se tak objevila ohniska výskytu hlaváče černoústého v oblasti Velkých jezer v Severní Americe, v Baltském a Severním moři, na Dunaji v místech, kam původní rozšíření ani zdaleka nezasahovalo a v některých dalších evropských řekách.

Šíření hlaváče černoústého mělo doslova bleskový charakter. Na Dunaji se původně vyskytoval na dolním toku až po město Vidin. V roce 1997 byl jeho výskyt zaznamenán v Srbsku. O dva roky později byl objeven v rakouském úseku Dunaje a  krátce nato i v Maďarsku. Na Slovensku byli první jedinci uloveni v srpnu 2003 poblíž Štúrova a na dolním toku Hronu. Rozšířil se tu ale velice rychle a z několika přítomných druhů hlaváčovitých ryb se stal druhem nejpočetnějším a nejsouvisleji se vyskytujícím.

Zajímavé je, že introdukované populace halváče černoústého jsou na Dunaji početnější než populace v oblasti původního výskytu. Skutečnost, že hlaváč černoústý nebyl téměř nalezen v chorvatském úseku Dunaje, podporuje teorii o zavlečení druhu do výše položených úseků řeky lodní dopravou. Existují názory, že ohniskem druhotného výskytu hlaváčů na horním toku Dunaje je vídeňský průmyslový přístav. Odtud pravděpodobně pocházejí i populace obývající slovenský úsek Dunaje a také ryby, které v nedávné době pronikly na naše území.

Významnou lokalitou nežádoucí introdukce druhu je i oblast Velkých jezer na hranicích USA a Kanady. Hlaváč černoústý sem byl zavlečen zřejmě v letech 1986 až 1988. Místem prvního výskytu bylo jezero Lake St. Clair a řeka St. Clair River, na níž byl prokázán v roce 1990. V současnosti už je široce rozšířen v celé oblasti.

Prakticky ve stejné době (kolem roku 1990) byl hlaváč černoústý zavlečen i do Baltského moře. První záznamy o jeho přítomnosti pocházejí od poloostrova Hel v Gdaňském zálivu. V novém prostředí se tento vysoce invazivní druh rychle rozmnožil, v současnosti je zde údajně nejhojnější hlaváčovitou rybou a postupně proniká stále více na sever, kde už dorazil do vod v okolí Finska. Podle některých údajů šíření hlaváče v Baltu vážně poškozuje populace platýsovitých ryb v této oblasti.

Pokud jde o vzhled hlaváče, je naprosto typický pro celou tuto druhově bohatou čeleď. Jedná se o menší tmavě zbarvenou rybku jen vzácně přesahující délku 20 cm. Má velkou širokou hlavu s rozměrnými koncovými ústy a vysoko postavenýma očima. Prsní ploutve připomínají vějíře - jsou oblé a veliké. Ocasní ploutev je zřetelně zakulacená. Břišní ploutve splývají v charakteristický přísavný terč typický pro hlaváčovité ryby obecně. Tento útvar slouží rybě k přidržování u dna. Hřbetní ploutve jsou dvě a bývají umístěné těsně za sebou. První má tvrdé paprsky a v zadní části nápadnou temnou skvrnu, která bývá u mladších kusů světle lemována. Druhá hřbetní ploutev je delší a je podpírána měkkými paprsky.

Povrch těla hlaváčovitých ryb je na rozdíl od vranek ošupený. Ani hlaváč černoústý není výjimkou. Šupiny jsou celkem velké a dobře patrné. Postranní čára není vyvinuta. Kromě ní postrádá hlaváč také plynový měchýř.

Zbarvení hlaváčů je proměnlivé, obvykle hnědavé nebo hnědošedé s různě velkými tmavšími skvrnami. Během výtěru a péče o potomstvo jsou samci daleko tmavší než obvykle.

Po celém těle jsou rozmístěny speciální buňky, s jejichž pomocí hlaváč registruje svou kořist i v naprosté tmě.

V našich podmínkách je hlaváč černoústý novým druhem teprve pronikajícím na naše území. První jedinci se objevily v úlovcích sportovních rybářů v letech 2009 a 2010. Na podzim roku 2011 už se druh na některých úsecích Dyje vyskytoval zcela běžně a jediný rybář dokázal během půldne ulovit desítky kusů. Přihlédneme-li k jeho bleskovému šíření v jiných oblastech, kde se objevil, budeme se asi muset smířit s tím, že se u nás tato ryba zabydlí natrvalo a žádnou vzácností rozhodně nebude. Jestli bude její rozšíření provázeno úbytkem původních druhů ryb, to je zatím těžké odhadnout. Je to ale velmi pravděpodobné.

Rozlišovací znaky

První hřbetní ploutev má 7 – 8 tvrdých nerozvětvených paprsků, druhá hřbetní pak 12 – 17 měkkých rozvětvených paprsků a řitní ploutev tvoří 1 tvrdý nerozvětvený a 9 – 14 měkkých rozvětvených paprsků.

Čeho si všímat při běžném pohledu:

• hnědavé nízké tělo s velkou hlavou a širokými ústy

• ošupené tělo (na rozdíl od vranek)

• přísavný terč na břiše

• dvě hřbetní ploutve, první s tvrdými paprsky

• první hřbetní ploutev má v zadní části tmavou skvrnu – typický druhový znak



 

• na rozdíl od hlavačky mramorované nemá trubičkovité nozdry a běžně přesahuje délku 10 cm

Výskyt v ČR

Prozatím se výskyt omezuje na dolní tok Moravy a Dyje. Díky zprůchodnění Dyje pomocí rybích přechodů může hlaváč v budoucnu proniknout až do Novomlýnské, Věstonické a Mušovské nádrže a jejich přítoků.

Konkrétní nálezy byly zaznamenány při odlovech elektrickým proudem v řece Moravě pod stupněm na ř. km 74,1 a v Dyji v balvanitých záhozech na ř. km 13,8 a pod stupněm na ř. km 26,7.

Na podzim 2011 už byl hlaváč na Dyji v Břeclavi natolik hojný, že se běžně lovil na přívlačových závodech na malé vláčecí nástrahy a svou početností už převyšoval většinu "domácích" ryb.

V červnu 2010 byl možná uloven první kus v labském povodí - konkrétně na Vltavě v centru Prahy.

Společným znakem všech stanovišť byla proudící voda a členité kamenité dno.

Biologie

Hlaváč černoústý je druh snášející široké rozpětí podmínek – ať už jde o slanost vody, obsah kyslíku, teplotní výkyvy, přítomnost proudění apod. Díky tomu se vyskytuje a rozmnožuje sladkých, slaných i brakických vodách. V Černém a Azovském moři se zdržuje v mělčích oblastech (do 20 m) s různým charakterem dna. Početný je i v ústích přítoků. V zimě se obvykle přesouvá do větších hloubek (50 - 60m).

V Baltském moři se vyskytuje na kamenitém, písčitém i bahnitém dnu pokrytém vegetací. V řekách, jak se zdá, preferuje proudnější úseky s členitým kamenitým dnem. Na regulovaném korytě najdeme nejvíce hlaváčů v pobřežních záhozech z lomového kamene.

Hlaváč není příliš pohyblivá ryba  a absence plynového měchýře mu nedovoluje častější výlety do sloupce. Proto tráví hodně času v úkrytu, zejména přes den. Velmi tvrdě si své území kolem úkrytu brání a co je důležité, dokáže být značně agresivní i při obsazování nových stanovišť. To mu napomáhá v jeho vítězném tažení evropskými a severoamerickými vodami.

Potravou hlaváče jsou menší organismy, které je schopen ulovit v blízkosti dna. Jsou to především měkkýši (např. slávička mnohotvárná), korýši, kroužkovci, larvy hmyzu, drobnější rybky a rybí jikry. Složení potravy má sezónní charakter a mění se i s rostoucí velikostí ryby. Protože není příliš pohyblivý, napadá hlaváč spíše organismy, které se přiblížily do jeho blízkosti anebo krátkými poskoky při dně prohledává okolí svého úkrytu. Je aktivnější spíše za šera a dokáže lovit kořist i za naprosté tmy.

Pohlaví lze u hlaváčů rozlišit podle tvaru urogenitální papily (výběžek mezi řitním otvorem a ř. ploutví). U samic je papila krátká a tupá; samci ji mají delší, špičatější a se štěrbinou.

Samice dosahují pohlavní zralosti ve druhém roce života, zatímco samci až ve třetím roce. Souvisí to s tím, že samci, na rozdíl od samic obvykle nepřežijí svou první reprodukční sezónu.

U mořských populací probíhá výtěr v mělké vodě s hloubkou 1,5 m. Tření závisí na teplotě vody a místě výskytu, obvykle ale probíhá od dubna do srpna.  Samice může postupně během sezóny naklást až 9 800 jiker. Ty jsou ukládány do hnízd, která budují samci nejčastěji pod kameny, ale i mezi kořeny, v trhlinách zdiva nebo v různých odpadcích. Samci pak pomocí vydávaných zvuků lákají k hnízdům samice, které jim mohou slabším zvukem odpovídat. Při komunikaci mezi oběma pohlavími se uplatňují i feromony steroidní povahy. Substrát hnízda samec pokryje výměšky cementových žláz. Tyto žlázy jsou napojeny na vývod pohlavní soustavy a produkují lepkavou tekutinu, jejíž přesný význam není zcela jasný. Možná usnadňuje oplodnění jiker. Nasvědčuje tomu fakt, že procento opldněných jiker je u hlaváče velmi vysoké a blíží se 95 %.

V hnízdě se mohou vyskytnout jikry od většího počtu samic. Bývají namačkané těsně jedna na druhé v hustých řadách a jejich počet může dosáhnout 10 000. Po nakladení a oplodnění jiker  samec střeží hnízdo před jinými vodními živočichy a ovívá vajíčka, aby je zbavoval kalu a přiháněl k nim okysličenou vodu. Během péče o potomstvo samci nepřijímají potravu a výrazně se zhoršuje jejich zdravotní stav. Většina jich po výtěru uhyne.

Vývoj jiker trvá při teplotě 19-21°C asi 14 dní, při nižších teplotách se protahuje. Vylíhlý plůdek je zhruba 5,5 mm dlouhý a několik dní zůstává v hnízdě pod ochranou samce. Rozmnožovací strategie hlaváče je překvapivě úspěšná a je jedním z důvodů invazivního chování druhu.

V přírodě je hlaváč černoústý v místech svého výskytu poměrně početným druhem těžícím ze své mimořádné odolnosti a účinné reprodukce. Je potravou některých větších dravců – na území bývalého SSSR byl prokázán v potravě velkých druhů jeseterů a candáta. Na našem území je zatím vzácný, nicméně jedná se o nežádoucí druh, který by mohl oslabit populace našich původních ryb, které s ním sdílejí jeho prostředí. Teprve budoucnost ale ukáže, jaký dopad bude invaze hlaváče mít.

Stáří a růst

Hlaváč černoústý je krátkověká ryba, která poměrně rychle roste v prvních dvou letech života před dosažením pohlavní zralosti. Nejvyšší zaznamenaný věk je u samic 5 let (obvykle 3 – 4) a u samců 3 roky. Samci obvykle hynou po první sezóně, v níž se účastnili výtěru.

V původním mořském prostředí dorůstají hlaváči délky 20 – 25 cm (server fishbase.com udává maximální délku 24,6 cm). Na řekách jsou ryby obvykle menší a jejich celková délka zřídka překračuje 20 cm.

V St. Clair River (oblast introdukce na severoamerickém kontinentu) měřili největší jedinci 18 cm.

Sportovní rybolov

Hlaváči jsou hltavé ryby zabírající bez rozpaků na menší nástrahy živočišného původu umístěné u dna, ať už při lovu na položenou nebo na plavanou.

Jsou známy i úlovky dosažené na drobné umělé nástrahy, zejména na „gumy“. Poslední zkušenosti vláčkařů z okolí Břeclavi jsou takové, že hlaváči zde naprosto bez problémů atakují drobnější vláčecí nástrahy - např. marmyšky s menším twisterem (viz obrázek).

Hlaváč černoústý - fotografie

Odkazy

Naše články o této rybě:

• Nezvaný host
• Invaze hlaváčů v našich vodách