Woblery „Hrkači“ vs. Woblery „Hluchoněmci“

Woblery „Hrkači“

 

Do této kategorie patří téměř všechny wobblery vyráběné z plastu, které v sobě mají dutinu s vyvažovací kovovou kuličkou (nebo i několika kuličkami). Mohou sem spadat i některé druhy ze dřeva (balzy), do kterých je „hrkací bubínek“ umístěn úmyslně výrobcem. 

Ozvučené wobblery z plastu mají hned několik předností (nebo to tak alespoň prezentují jejich „stvořitelé“). Předně: chřestící nástrahy mají upoutat dravce na větší vzdálenost, lépe fungují ve špatných světelných podmínkách (přívlač pod hvězdami, v zákalku, v hloubce). Vesměs se s nimi také dobře nahazuje - díky pohyblivým kuličkám se při náhozu mění těžiště a tudíž nerotují ve vzduchu a mají delší dolet. Jejich povrch je méně náchylný na zranění od dravčích tesáků a kartáčů. Zkrátka mají všechny předpoklady být top nástrahami. Není ovšem všechno zlato, co se třpytí... 

Ozvučené plasťáky používám často a rád ze začátku vláčecí sezóny. Spoléhám na to, že dravci po dobu hájení pozapomněli na jejich agresivní rachtání. Tahle taktika mi vesměs vychází. Dalším důvodem jejich nasazení hned po zahájené je skutečnost, že hlasité plastové nástrahy jsou o několik desetikorun levnější než tiché balzové modýlky, a tak mi „hrkači“ fungují jako předskokani a „ohmatávači dna“. Díky nim zjistím, jak se lokalita během předchozího půlroku změnila a "levněji" objevím, kde jsou nové překážky a vázky.

S postupem sezóny účinnost zvukových nástrah zvolna ustupuje. Jeden příklad za ostatní. Vzpomínám si, jak jsme jednou v babím létě s kamarádem naháněli v dálce lovící boleny. Petr měl navázaný dvoudílný plastový „hrkač“ zn. Bomber. Já balzovou rapalku Jointed. Tvarově i barevně byly obě nástrahy srovnatelné. Kamarád těžší nástrahu dostával přímo do válečné vřavy. Veškeré výhody byly zdánlivě na jeho straně. Záběr přesto nedostal! Mně sice chybělo pár metrů do epicentra dění, ale přesto jsem schytal pár ran od bolenů, kteří se buď potulovali okolo, nebo ze zvědavosti pronásledovali kamarádova „rachtáka“ a dostali se do mé náhozové zóny. Pamatuji se, že jsem tehdy kromě bolenů píchl i metrového sumce. To byla pro Petra poslední kapka. Neváhal a ještě před soumrakem odjel na chatu pro „správné“ nástrahy. Když se vrátil a navázal „němé dřevo“, bolenů (i sumce) se dočkal i on. 

Některé modely „hrkačů“ si však mohou účinnost prodloužit na delší dobu. Fungují dobře na málo prochytávaných vodách a také na panenské dravce. Na ozvučené popy jsme několikrát skvěle zaperlili na slepých ramenech Moravy, kde se místní okouni a štiky mohli strhat, aby hlučnou kořist sprovodili ze světa. V tomto případě zase zaúřadovala místní specifika revíru. V létě byla na hladině tlustá vrstva okřehku a navíc se kvůli komáří kalamitě k vodě moc rybářů nehrnulo. Po prvních mrazech okřehek začal mizet a ve volných okách se dalo lovit. Chrastící nástrahy měly oproti němým hodně navrch – dravce k sobě spolehlivě navedly i z větší dálky. Ale už za měsíc jejich účinnost dočista zvadla a vystřídaly je naprosto tiché gumy...

Výroba plastových ozvučených wobblerů je rychlá a levná – trup v podstatě tvoří jen dvě půlky umělohmotných skeletů s vyvažovacími kuličkami a kovovými závěsy (které slouží k uchycení trojháčků a navazování vlasce). Pak už zbývá jen slza barvy a laku a nástraha může jít na trh.

Woblery „Hluchoněmci“

 

Předně musím upozornit, že absolutně tichý wobbler neexistuje! U dvoudílných či vícedílných modelů o sebe ťukají jednotlivé části nástrahy. Hlubokopotápivé typy zase přerývají dno, přičemž klepou lopatkou do kamenů, skřípají v písku a bubnují do dřev. I na relativně němých jednodílných wobblerech tažených sloupcem šustí trojháčky v kroužcích. Dravci však takovou „decentní hudbu“ slyší rádi! A to i na hodně frekventovaných revírech, kde by je „kulometná palba“ akusťáků zahnala na úprk. 

Výhodou „neslyšných“ wobblerů je fakt, že jejich účinnost výrazně neklesá ani na sklonku roku. Chytají stejně dobře hned po zahájené i na vrcholu sezóny, v čisté i kalné vodě, ve dne i v noci, v hloubce i pod hladinou. Záleží jen na navázání správného modelu a jeho následné prezentaci ve vodě. Samozřejmě se vybrané nástraze musí při lovu bezmezně věřit!

„Tiché“ wobblery jsou převážně vyráběné z měkkého dřeva či balzy (Rapala, Nils Master, Ugly duckling, Alex), anebo z pěnové hmoty (Salmo, Kenart). 

Kosmetickou vadou na kráse balzových woblerů je skutečnost, že výrobní materiál (balza) je poměrně drahý, vyžaduje celou řadu postupných procesů a finální povrchovou úpravu tvořící několik vrstev barev a laků. Tím se samozřejmě navýší konečná cena. 

Zpracování wobblerů z „pěnovky“ se zdá být jednodušší. Tekutá hmota se pod tlakem vstříkne do formy a po zavadnutí se vytáhne. Potom se umístí do sušárny kvůli dokonalému vytvrdnutí (což bývá i několik měsíců!). Nastává fáze nástřiku barvy a laků. 

I přes zlepšující se povrchovou pevnost, jsou tyto wobblery (ať balzové nebo pěnové) poměrně zranitelné – prokousnou je štičí i candátí tesáky a podrtí je sumčí „kartáčový svěrák“. 

Kvůli složitějším a dlouhodobým postupům při výrobním procesu jsou „němé“ wobblery zákonitě dražší, než rychle vyrobené a tudíž levnější „hrkající plasťáky“.

Klady

+ Levná a rychlá výroba – nižší cena!
+ Vzhledem k příznivé ceně se hodí k testování neznámých revírů.
+ Výborná účinnost zkraje sezóny a ve špatných světelných podmínkách (tma, hloubka, zákal).
+ Slušná odolnost proti mechanickému poškození.

Zápory

- V průběhu sezóny ztrácí účinnost.
- Na frekventovaných revírech přílišné hrkání nástrahy ryby plaší.