Aby bylo jasné, že virtuální realita má své hranice a reálný život je tisíckrát pestřejší a zajímavější, snaží se organizátoři srazu, aby každý ročník stál opravdu za to. Za tím účelem jsou pro konání srazů vybírány soukromé revíry s kvalitním zázemím, kde je možno se skutečně scházet, vysedávat, diskutovat a konzumovat vybrané pochutiny. Letos byl pro konání srazu vybrán revír, který splňuje snad vše, co se dá od místa ke srážení určeného očekávat. Konkrétně se jednalo o přehradu Jestřabice na jižní Moravě kousek od Koryčan.

 

Stanové městečko na pláži před chatou

 

Jestřabice nejsou chytejákům neznámé – setkali jsme se tu už v roce 2006 a osobně mám na tenhle sraz dost pěkné vzpomínky. Ostatně možná i zásluhou této akce jsem se dnes účastnil setkání v poněkud jiné roli – už ne jako host, ale jako redaktor serveru. Teď je mým úkolem napsat text, který připomene přeživším, jak skvělé akce se zúčastnili a ukáže všem nepřítomným, o co všechno přišli.

 

Přestože sraz se oficiálně konal od pátku 29. 8. do neděle 30. 8. 2009, pro organizátory začal už daleko dřív. Obrovské potíže byly především s termínem, který se asi dvakrát měnil a to nakonec negativně ovlivnilo i celkovou účast. Bohužel pro zdárný průběh srazu je zapotřebí mít k dispozici revír i kompletní realizační tým a vše potřebné nakonec bylo k dispozici jedině o posledním srpnovém víkendu. Nakonec se tak sešlo dvaapadesát účastníků, mezi nimi poměrně dost dětí.

 

O děti bývá vzorně postaráno - tady si právě David zpívá: "Jsem jen prodavačem limonááááád..."

 

Když už byl termín známý, bylo třeba připravit vše potřebné – od takových drobností jako je objednání památečních wobblerů pro každého účastníka srazu až po nachystání proviantu, což je na každém chytejsrazu záležitost doslova strategického významu. Základem stravy všech účastníků je totiž maso ve všech svých nejkrásnějších podobách. Guláše, klobásy, steaky a jiné drobnosti jsou pak jen drobnou předehrou k dvěma gastronomickým vrcholům srazu, kterými jsou opékané prase a živáňská pečeně.

Kdo nikdy v životě neviděl chytejáckou živáňskou, ten přišel fakt o hodně. Tento „drobný“, i když rok od roku se zvětšující špízek letos dosáhl délky zhruba 1,5 m a padlo do něj nějakých 30 kg masa. Jenže pokud snad máte pocit, že zkonzumovat takový objekt je náročný a namáhavý úkol, jste na omylu. Nevíte totiž, jak chutná. Před třemi lety byla právě v Jestřabicích živáňská zhruba poloviční a její životnost po zpřístupnění nedočkavému davu nepřesáhla 90 sekund. Letos zmizely poslední kousky masa ze stolu asi po čtyřech minutách a krátce poté se ještě objevila dvojice nešťastníků, na které se nedostalo. Inu, kdo zaváhá…

 

Pro ilustraci - čas 3:40 od rozbalení...

 

Prase bylo letos kapitola sama pro sebe. Když se David dozvěděl, že jediná vhodná oběť, která je momentálně pro účely srazu k dispozici, váží 85 kg, poznamenal, že letos to s tím opékáním nebude jen tak. A opravdu nebylo. O tom ale až za chvíli.

 

Stravu pro účastníky srazu bylo nutné připravit. Prase a pivo se objednalo v místě, zatímco v Táboře se nakoupily klobásy, maso na steaky (25 kg), katův šleh (12 kg) a živáňskou (30kg), k tomu omáčky, saláty, nakládaná zelenina a zlatý hřeb programu – 5 kg excelentní zmrzliny.

Maso bylo třeba nakrájet a naložit a tak si kuchař Zdenda společně s Davidem docela mákli. Večer před akcí ale v HaDí garáži vrčel na káře po okraj narvaný mrazák zavalený hromadami dalších nezbytností a všechno se zdálo být v nejlepším pořádku.

 

Nastalo páteční ráno a krátce před osmou jsme začali připravovat Davidův automobil k přesunu do Jestřabic. Připřáhli jsme káru, narvali do ní vše potřebné, do kufru auta našlapali vše, co se nevešlo do káry a… pak se ztratil pes.

Tmavé psisko, které Zdenda dostal na pohlídání od kamaráda Tomáše a familiérně ho oslovoval Koki, dlouhou dobu sledovalo naše počínání. Najednou ale nebylo. Nebylo v garáži ani v domě, marně jsme ho hledali na zahradě, na ulici ho nikdo neviděl, v přilehlých uličkách rovněž. Zdenda s Radkem Havlíčkem usedli do auta a objeli oblíbená místa čtyřnohého uprchlíka (což zahrnovalo půl města), hledali i u řeky (to jim vyneslo pětikilovou pokutu od městské policie) a nakonec se vrátili bez úspěchu.

Dohadovali jsme se, co dál. Zdenda řešil dilema, zda oznámí kamarádovi, že má psa pryč a odjede do Jestřabic nebo se ctí nalezne zatoulané psisko a nechá účastníky srazu opékat si maso na klacku. Většina ostatních mezitím porůznu obvolávala své známé a koukala na hodinky ukrajující neúprosně čas. Nakonec jsme vyrazili i se Zdendou a zanechali v Táboře početnou síť agentů, z nichž několik stačil Zdenda naverbovat z okna odjíždějícího vozu. Kolem uprchlíka se začala stahovat síť a než jsme dojeli do Chýnova, byl nebohý Kokouš lapen a dopraven majiteli. Zdendovi spadl kámen ze srdce (přetíženému autu se tím dost odlehčilo) a jelo se dál.

 

Kilometry ubývaly relativně pomalu a postupně nás začalo zmáhat horko. Ve Vyškově už bylo takové, že si HaD během pojíždění v koloně chladil nohu tak, že ji vysunul z posuvných dveří svého auta.

 

Při bedlivém pohledu uvidíte vzadu za Radkovou hlavou Davidovu chladící se nohu

 

To už to byl ale do Jestřabic kousek a zhruba za hodinku jsme byli na místě. Spousta účastníků dorazila už před námi (zvláště Moraváci, kteří to sem měli kousek a nemuseli nikde nahánět psa). Každopádně nás vítal početný dav.

Vybalení bylo otázkou chvilky, s ubytováním si nikdo hlavu nelámal, během chvilky byla zprovozněna všechna důležitá zařízení a Zdenda se ujal vlády nad kuchyní. Během odpoledne spatřil světlo světa vynikající „katův šleh“, zmizelo celých 5 kg zmrzliny i první sud piva a někdy kolem páté byl v koutě vedle kuchyně vztyčen dvoumetrový rožeň. HaD se Zdendou na něj začali napichovat kusy masa, brambor a cibule. Obsah bílých plastových kýblů se pomalu přesouval na kovovou tyč s přídavnými bodci a pod rukama obou borců rostl načervenalý sloup budící svými rozměry úctu a slibující za několik hodin famózní gastronomický zážitek. Konečně přesáhla vybudovaná skulptura výšku dospělého muže, Zdenda napíchl na vrchol poslední brambor a nastalo balení do alobalu. Pak už stačilo sklopit celou tu věc do horizontální polohy a přesunout na oheň.

 

HaD se Zdendou se zalíbením hledí na svůj výtvor

 

Většina ostatních účastníků měla tou dobou jiné starosti. Buď diskutovali ve stínu nad kelímkem piva anebo se věnovali lovu ryb, protože obsádka revíru vyhlášená početným výskytem pěkných kaprů, jeseterů přesahujících běžně metrovou délku nebo exotických sumečků skvrnitých, doslova vybízela k nahození.

 

 

Pro ty, kdo toužili po akčnější zábavě, se nedaleko nabízela letošní novinka – menší vodní plocha s několika desítkami vysazených štik. Pravda – dobře živených a velice dobře seznámených s běžným sortimentem vláčecích nástrah. Několik vláčkařů ovšem této výzvě neodolalo a brzy se pár zubatých podívalo na chvilku na břeh. Našla se mezi nimi i jedna docela pěkná přes 80 cm.

 

Dík omezení počtu háčků na jeden bezprotihrotý se lovilo převážně na gumové nástrahy

 

Na přehradě se ryby odhodlávaly k záběrům trošku ztuha, ale postupně se ozývaly první zvuky hlásičů a několik kaprů a jeseterů udělalo svým přemožitelům radost.

 

Jeseter sibiřský kolem 90 cm - v Jestřabicích poměrně běžný úlovek

 

Během srazu nebyla sežrána žádná ryba (mohou poděkovat praseti)

 

Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a s houstnoucí tmou houstl i dav kolem ohniště, nad nímž se otáčel dlouhý stříbrný válec zahalený odlesky plamenů. Do ohně sem tam s praskotem ukápla troška mastnoty a vůně šířící se kolem slibovala opravdu hodně.

 

Finální fáze přípravy živáňské

 

Konečně byl rožeň sňat ze závěsů a položen na kuchyňský pult. Zdenda před zraky početného publika odstranil alobal, společně s Davidem stáhli maso z kovových tyčí a pak bylo možno spatřit kouzlo hodné Davida Copperfielda – zmizení třicetikilové živáňské během čtyř minut. Fotil jsem celou tu záležitost a než jsem se rozkoukal, málem na mě nezbylo…

 

Zdenda začíná otvírat alobalový futrál a zlatý hřeb večera se objevuje před zraky diváků

Ještě stáhnout z rožně...

A už se první nedočkavci hrnou k pultu - finále akce jste mohli vidět v úvodu článku

 

Poté co živáňská zmizela ze světa, pokračovala družná zábava daleko přes půlnoc. Postupně ale lidi odpadali.

I já jsem kolem jedné hodiny ranní odpadl a šel se dospat po náročném týdnu. Přišel jsem tak o zlatý hřeb programu – napichování prasete.

 

Pašík zbavený přečnívajících částí a jádro týmu napichovačů

 

Dokud se jenom vědělo, že bude třeba urožnit bezmála devadesátikilového pašíka, odbývalo se to větami ve smyslu, že to sice nebude žádná legrace, ale my už si nějak poradíme. Teď ležela ta Godzilla tady a bylo třeba začít konat. Fakt mě mrzí, že jsem u toho nebyl. Kdybych byl býval věděl, že to bude taková story, nikdy bych si nedovolil u toho chybět. Bohužel stalo se a tak předávám roli vypravěče Davidovi.

 

Po bleskové akci zvané „konzumace živáňské“ jsme se Zdendou připravili okolo 23 h večer základ na česnečku. Pak jsme se oddávali zábavě s tím, že po půlnoci napíchneme monstrum odpočívající v černé kádi. Někdo prohlásil, že nás nečeká grilování prasete, ale malého hrocha z jihlavské ZOO. Čuníček měl totiž necelý metrák. Jelikož jsme zjistili, že nemáme žádný vázací drát, začali jsme improvizovat a pokusili se čuníka napíchnout. To se nám po 30 min usilovného bušení sekerou do rožně podařilo.

 

Zakládání a centrování rožně

 

Hlasité zatloukání jsme doprovázeli hlasitými vzdechy a výkřiky, které připomínaly pornofilm z 80. let a slova „Ja, ich komme!“ bylo slyšet asi nejčastěji. Práskat se nemá, ale TORO a Vagi řvali nejvíc:-)

 

Co rána, to milimetr...

 

To potvrdil i Toulovec, kterého jsme zatloukáním vzbudili a coby odborník na pečení prasat se přišel podívat. Náš výtvor ohodnotil slovy: „To je ale krávovina, to držet nebude“.

Prase jsme se přesto pokusili umístit do stojanu, ale zjistili jsme, že mlácením jsme konec rožně rozkovali minimálně o 0,5 cm, takže nešel do konstrukce zastrčit a ani spojit s připraveným motorem. Notně posilněni plzeňským gambrinusem jsme však sršeli nápady. Nejlepší z nich byl, že ukoveme zpět rožeň do původního tvaru (tyč o průměru 2,5 cm). Následovala asi dvouhodinová salva úderů sekery o rožeň , okolo půl čtvrté ráno již bylo možné rožeň do konstrukce zasadit, nicméně prase nebylo stále jak přichytit. Po několka pokusech o přidrátování dvacetkrát přeloženým zvonkovým drátem jsem obešel  asi 15× dům v Jestřabicích, až jsem objevil velký stanový kolík a metrovou roxorovou tyč o průměru 1 cm. Pomocí těchto dvou „předmětů“ se nám podařilo prase k rožni přidrátovat a bylo částečně vyhráno. Jelikož jsme nechtěli točit prasetem ručně, pokusili jsme se znovu usilovným bušením sekerou rožeň opravit a připojit k motoru. Podařilo se a okolo páté ráno se čuník začal točit. Ale jen na 30 vteřin. Oprava nebyla úspěšná. Točilo se tedy asi hodinu ručně, než přišel porybný, který Havlovi půjčil pilník, kterým rožeň půlhodinovým broušením opravil a prasátko se konečně začalo dělat. Kdyby mi někdo řekl, že budeme prase napichovat téměř 5 h, myslel bych si, že se pomátl. Nyní vím, že je možné vše.

 

Vítězství ducha (podpořeného hrubou silou) nad hmotou aneb "A přece se točí!"

 

 

Tolik David. Já k tomu mám jediný komentář - vidět to a zemřít…

Ke své škodě jsem byl o tento zážitek připraven. Zato mě však o půl šesté ráno vzbudilo pípání mobilu. Chystali jsme se tou dobou společně s kolegou Prutosem provětrat faldy místním štikám – dřív než to za nás udělají jiní. Poměrně rozespalí a odpočatí asi jako frontoví veteráni během několikadenní ofenzívy jsme otevřeli dveře a…

zarazil nás zvuk kapající vody. Nebe bylo temně šedé, nízko nad kopci se převalovaly cáry vodou nacucaných mračen a trousily svůj obsah po krajině. Bleskově jsme se shodli, že tak moc zase ty ryby rádi nemáme, přenastavili budík na osmou a zalezli pod deky. V osm jsme vylezli a začali nabíjet pruty. Když jsme s tím byli hotovi a vyskládali svůj arzenál před chatu s tím, že ke snídani si něco urvem, až půjdeme kolem kuchyně, dalo se do deště. Chvíli jsme na to koukali a nakonec jsme se vrátili do svých pelechů, které ještě nestačily vychladnout. O sobotním dopoledni vám tudíž nepovím nic. Patrně se ale nic zvláštního nestalo, jinak bych o tom určitě něco zaslechl.

 

Kolem poledního konečně přestalo pršet. Došli jsme si něco sníst, chvíli neúspěšně ponoukali k záběru ty zatracené štiky a pak jsme se usadili spolu s několika dalšími na terasu a pozorovali cvrkot. Kdykoli někdo zdolával pěknou rybu, vystartoval jsem k němu s foťákem a jako správný paparazzi pořídil náležitou fotodokumentaci.

 

Rybářským polobohem a hvězdou dne byl nedaleko se usadivší Robur. Mezi všemi těmi kaprařskými lešeními, feedery a matchkami si nahodil dva staré teleskopy (jeden dokonce slavné značky Sona), sem tam hodil do vody pár halibutích pelet a jeho policajty byly co chvíli v pohybu. V pohybu byl i Roburův pes – vysoké šlachovité stvoření s plandavýma ušima slyšící na jméno Lexa. Bylo to dobromyslné zvíře toužící rozdat svou lásku a pozornost všem kolem a málokterý účastník srazu byl ušetřen nutnosti uplácet Lexíka hlazením, drbáním či ještě lépe něčím k jídlu. Svou lásku Lexa projevoval i rybám a několik chycených šupinatců přes protesty šťastného lovce i okolo stojících čumilů pečlivě olízal. Dovedl krom toho báječně překážet a vysloužil si i pár nepěkných slov (ta ode mě raději nechtějte citovat). Stal se ovšem nepřehlédnutelným fenoménem srazu a nezmínit jeho přítomnost prostě nejde.

 

Ryba je kámoš...

 

Co se Robura týče, přijel na sraz s úmyslem ulovit jesetera a od rána ho naplňoval tak, že přítomí laici žasnuli, zatímco odborníkům jenom zůstával rozum stát. Někdy během odpoledne opět rutinně zasekl, jenže tentokrát se na druhém konci vlasce zamlelo něco ve stylu „větší než obvykle“ a vyrazilo to na volnou vodu. Protože jeseteři během zdolávání skáčou, viděla během chvilky celá přehrada, že tentokrát má Robur na prutu opravdu solidního fiše. Díky tomu se kolem něj brzy shromáždil houf zvědavců, kterým se sem tam prodíral pes Lexa a já s foťákem. Během souboje nabral jeseter šňůry z dalších dvou prutů a nastražené montáže se houpaly na vlasci zvonícím nad hladinou. Padaly dobře míněné rady i sarkastické poznámky, ale Robur se nedal rozhodit. Couvl, aby se celý ten chumel dostal nad suchou zem a tam ho dva z přihlížejících rozmotali nožem za tisícerých poznámek, které že vlákno by měli ufiknout.

Krátce poté se jeseter nechal nabrat do kaprařského podběráku a skončil na podložce. Během odháčkovávání se objevily dohady, zda tento jeseter je nebo není větší než ten, kterého chytil před třemi lety Bobo poté, co se jako náhodný kolemjdoucí zmocnil bezprizorního prutu s kvílející brzdou. Většina pamětníků se shodla na tom, že Bobův jeseter měl 127 cm. Čerstvě chycený exeplář byl měřen několikrát a během tohoto procesu jeho délka postupně vzrostla ze 126 cm na 127,5 cm. Většina přítomných autorit tento údaj nakonec odsouhlasila a tak se stal Roburův úlovek historicky nejdelší rybou všech dosavadních chytejsrazů.

 

Ryba byla velmi neklidná a tak se ji nepodařilo zdokumentovat v celé délce - o nějakém předpažování ani nemluvě

 

Čas běžel a v mracích halících nebe se objevily trhliny. Nakonec se na západě otevřel kus otevřené oblohy a po deštivém dni se na účastníky setkání poprvé usmálo slunce. Dráha slunečního kotouče se ale zakrátko začala zalamovat dolů a bylo vidět, že dnes už si jeho paprsků moc neužijem. Jeden nepřehlédnutelný dopad ale blížící se západ měl - pozornost rybářského nárůdku se pomalu začínala přesouvat od nahozených prutů k ohništi, nad nímž se zabalena v několika vrstvách alobalu otáčela obrovská protáhlá hrouda se čtyřmi odstávajícími výstupky. Dírami v alobalu už vytékaly pramínky tuku, stékaly na žhnoucí polena a rozžíhaly mezi nimi gejzíry živého ohně vyskakující do výšky a olizující očazený alobal. Místy tuk vytékající z alobalového brnění vzplál přimo na povrchu obalu chránícího naši večeři a pro ten případ postával poblíž s lahví vody v ruce HaD a nekompromisně lokální požáry hasil.

 

 

Po nějakém čase už dávala kolem se šířící vůně naději, že pod alobalem se skrývá nefalšované pečené vepřové a tak byl jeden konec rožně vyzdvižen ze závěsů a celá tyč i se zavěšeným prasetem pootočena a podepřena špalkem. Odkudsi se vynořil Zdenda s obrovským nožem v ruce, otrhal lesklé cáry halící opečenou nahnědlou kůrčičku a pak už měla kudla koncert.

 

 

I HaD tasil svou finskou dýku čerstvě dovezenou z Laponska (nosil ji po celou dobu zavěšenou na jistém místě u pasu jak Křovák furku) a přiživoval se, jak se dalo.

 

 

Kolem postávající zvědavci se postupně chápali krajíců a vytahovali z kouřící hromady vybrané kusy masa. Ty pak konzumovali se šťastným výrazem v umaštěných tvářích a chrochtali blahem. I čtyřnohý přítel Lexa dorazil odkudsi přilákán vůní vepřového, motal se lidem pod nohama a bleskově slupnul, co kde komu upadlo.

 

Po ořezání svrchních vrstev masa se okrájené torzo prasete vrátilo zpátky nad oheň, aby se propekly i hlouběji uložené vrstvy a konzumace vepře následně pokračovala až do hluboké noci. Mnozí pak po pár prospaných hodinách nastartovali kusem vepřového i rodící se nový den.

Přes veškerou snahu se ale pašík ukázal být nad naše síly a tak posléze skončilo doma u Havlíčků jako památka na ty šťastné chvíle asi šest kilo excelentního vepřového.

 

Večerní pokec byl fantastická záležitost. Kdo se nesetkal a neposeděl s lidmi jako jsou CeP, Tomáš Rozsypal, Bobo, Příchy, Frk, Vagi, Toulovec a přemnozí další, ten neví, o co přišel. Kdybych mohl, dřepěl bych tam ještě dnes, klábosil, ochutnával masité a vzácně i bezmasé dobroty, svlažoval si mastnou hubu v kelímku s pivem a bylo by mi… jako v rybářském ráji. Nejkrásnější je když zjistíte, že do té komunity šílenců, kteří dali svou duši i srdce rybám, patříte, jste jeden z nich a ostatní vás tak berou.

 

Prutos, Tomáš Rozsypal a Vagi v družném rozhovoru

 

Poslední den vyšlo slunce do nádherného rána. Postupně propalovalo hustou bílou mlhu a dávalo zapomenout na promočený včerejšek.

 

 

Den jako takový byl ale od brzkého dopoledne poznamenán stále větším počtem balících jedinců. V paprscích rodícího se slunce se postupně větraly spacáky, rozebíraly se stany a sem tam procházeli areálem lidičkové pátrající po někom konkrétním, s nímž se chtěli před odjezdem rozloučit.

 

Okolí chaty se postupně vylidňuje

 

Zbytek se většinou věnoval dalším pokusům o vylepšení svého rybářského skóre, protože ryby už si zvykly na existenci dva dny vnaděných fleků a docela snaživě se na nich futrovaly, za což občas některá zaplatila nebobrovolným výletem na vzduch.

 

S jeseterem zápolí bezmála celá rodina

I já jsem společně s Prutosem a Regulem učinil poslední pokus o ulovení jesetera, abych se měl po návratu domů čím pochlubit. Stálo mě to sice dvě kila halibutích pelet, ale nakonec jsme se dočkali. Přes záběry všudypřítomných cejnů jednotné velikosti plus minus třicet čísel a schopných ocucat a našlukovat do sebe i dvacetimilimetrovou peletu, jsme se prochytali i k záběrům pravěkých ryb se štítky na bocích a špičatým čumákem. První mi spadl při čekání na rozbalení podběráku, druhý se vyhákl Prutosovi a třetího už se mi podařilo dostat na břeh. Nebylo to žádné monstrum, ale ryba 95 cm dlouhá se nechytá na normální vodě každý den. Krátce nato vyloupl Prutos z vody macatého lysce dlouhého 70 cm a svedl s ním poměrně rutinní boj v mokrém živlu, ale následně tvrdý zápas ve stylu sumo na souši. Nakonec ovšem dík mírné váhové převaze zvítězil a přinutil soupeře ke společné fotografii.

 

 

Ono to vůbec vypadalo, že jestřabické ryby už to s rybáři umí. Vyluxovat zakrmené fleky zvládly dokonale, některé zavezené tyčovky pod nárazy jejich těl celé hodiny poskakovaly sem a tam, ale zabrala jen raz za čas některá. Na prutech se sice bránily vcelku umírněně, ale po zdolání se nejedna pokoušela rybáře surově zfackovat. Prutos tomu unikl o vlásek, kolega Bobo a jeho realizační tým ovšem narazili na dva bojovnější exempláře a tam padlo pár pěkných ostrých. No a když jsem pak v závěru posledního dne dokumentoval líbivý úlovek sumečka skvrnitého, padla jedna slušná facka přímo před objektivem mého přístroje. Myslím, že ryby se tím snaží zvrátit dosavadní pasivní bilanci vzájemných soubojů s rybáři na svou stranu a do budoucna bude procento jedinců schopných zasadit pořádného facana z otočky přibývat.

 

Ta sedla!

 

Nakonec si sekl i poslední z naší rybařící trojice - Regulus. Po nenápadném záběru a tuctovém záseku ovšem následovala dost netuctová věc. Z našeho místa se vyvalila jedna pomalá táhlá obrovská vlna. Nic víc, ale kdo neviděl, neuvěří. Roburův jeseter neudělal ani poloviční, ba ani když svlažoval v přehradě své tělo největší muž srazu – Toulovec, nebylo k vidění nic podobného. V přehradě je prý pár sumců a několik jeseterů dost přes 160 cm a tak jsme mohli jen hádat, které ze jmenovaných monster (a tím opravdu nemyslím kamaráda Toulovce) poctilo návštěvou náš zakrmený flek.

 

Podobné úspěchy slavilo i pár dalších chytajících, ale byla to už jen labutí píseň na závěr končícího srazu.

Co k němu dodat? Byl skvělý, famózní a jedinečný. Ta atmosféra, ti lidé, to žrádlo, ty ryby – no co vám budu povídat, popsal jsem o tom už čtyři strany velmi drobným písmem a jestli vám to nestačilo, teď už to sotva doženu.

Faktem je, že jsem už viděl ledacos, ale takový koncert živelné zábavy, nečekaných průšvihů rázně řešených pozoruhodně kreativními jedinci nebo rybářských a jiných exhibicí, to jsem opravdu viděl zatím jen a pouze na srazech našeho serveru. Budiž dík všem, kdo sraz připravili, i těm, kdo ho pravidelně navštěvují a kouzlem svých osobností přispívají k jeho kvalitě.

Pro ty, kdo se letos nemohli zúčastnit, zbývá celkem reálná šance, že už za pouhý rok vypukne erupce všeho výše popsaného nanovo. Tentokrát se ohnisko dění přesune na českou půlku republiky, aby to lidičkové bydlící více na západ neměli tak daleko. Po úspěchu s prasetem blížícím se metrákové hranici existují vážné úvahy, že bychom mohli urožnit i vola. Tato myšlenka je sice zatím velmi teoretická a navíc nabízí mnohoznačný výklad (objektů k napíchnutí by se našlo jistě dost), ale přesvědčil jsem se, že na chytejsrazech je možné opravdu všechno. A kdo byl přitom, nikdy nelitoval.

 

Další fotografie si můžete prohlédnout, pokud kliknete na následující odkazy:


Fotogalerie úlovků

 

Fotogalerie účastníků


Dále prosím, všechny účastníky srazu, kteří mají zájem o některou z mých fotografií (často jsme se domlouvali už na místě), aby mi do osobní zprávy poslali svůj požadavek a mailovou adresu, na kterou mám snímek  (snímky) poslat. Pokuste se, prosím, počet snímků omezit na max. 5 kusů - při odesílání většího množství v plné kvalitě bych nad tím strávil poslední zbytky svého mládí:-)

 

Všechny zdraví Míra Horáček - Osprey

 

PS2: Srazu se zúčastnili i skvělí lidičkové Martin Chmelík (ředitel veletrhu FOR FISHING) a Michaela Brussová (manažerka veletrhu FOR FISHING) a oba s účastníky srazu diskutovali o novém projektu FOR FISHING.

Na adrese http://www.for-fishing.cz/2010/cz/chytej.asp je k přečtení krátký článek o naší akci.

 

Na srazu jsem nevěděl, že ta půvabná mladá dáma, kterou jsem několikrát vyfotil, je manažerka veletrhu. Asi to bude tím, že jsem s ní o tom projektu nediskutoval:-)