Zubatý svět - Zdolávání a zacházení

Zmítání se na hladině občas končí vypnutím ryby

Začneme zásekem. Jeho cílem je ukotvit alespoň jeden z háčků, jimiž je okována nástraha, v tlamě ryby. K tomu je zapotřebí nástrahou pohnout. U malých „jednohubek", které štika spolkne jako nic, většinou lanko nebo vlasec projde mezi štičími zuby a nástraha se zachytí někde na okraji tlamy. Proto lze i při ultralehké přívlači zaseknout vysoké procento štik. K tomu, aby se jemné ostré háčky někde zachytily, není ani moc síly potřeba. Problém představují velké nástrahy. Představte si štíhlý balzový wobbler, na který naplno zaútočí metrová štika. Nástraha bude s největší pravděpodobností uchopena napříč a pevně sevřena. Navíc balzové tělíčko bude na hrotech zubů pevně fixováno. V této chvíli musí následovat razantní zásek ve směru pohybu nástrahy, a ta se musí ve štičí tlamě pohnout. Pokud ji štika udrží, pak její další pobyt na udici nemusí mít dlouhé trvání.

Protože nástrahy, pruty, podmínky na lovišti i samotné štiky se výrazně liší, je skutečně žádoucí si celou sestavu kompletně vyladit. Zní to jako prázdné plky, ale v životě mi popadalo z lehkého náčiní spousta štik, protože jsem tvrdíval, že prut použitou nástrahu zvládne. Vodit ji skutečně zvládl, ale síly pro zásek se už jaksi nedostávalo...

Velké nástrahy potřebují masívní trojháky, i když to menším rybám rozhodně neprospívá

Stejně tak jsem po neúspěšném tahání velkých wobblerů tu a tam nasadil na silný prut s pletenkou něco menšího a po překvapivém záběru pár metrů pod nohama jsem si rybu z háčků doslova serval. Naposledy se mi to stalo nedávno, když jsem se učil zacházet s jerky, což jsou relativně velké nástrahy používané v kombinaci s pletenkou a krátkým tvrdým prutem. Po únavném a neúspěšném vláčení těžkých „monster" jsem zacvakl do karabinky nejmenší model v krabičce a odvážně ho prohnal místem, kde z vody trčelo několik kusů dřeva. Škubal jsem jerkem a kličkující nástraha se proplétala mezi kůly pár metrů přede mnou, když vtom se hladina vzdula a zároveň jsem v prutu ucítil brutální náraz. V takových okamžicích člověk zapomene i dýchat. Já bohužel v onen okamžik zapomněl, že nemám v ruce svého oblíbeného Fenwicka, ale ostrý tvrdý klacek a s rybou mě spojuje šňůra, jejíž průtažnost je možno prohlásit za naprosto zanedbatelnou veličinu. Mé ruce uvyklé jinému náčiní tím pádem nezůstaly tvrdosti štičího útoku nic dlužny. Střetnutí dvou prudkých pohybů ve stylu „zvíře proti zvířeti" bylo sice nesmírně efektní, ale s katastrofálním koncem. Z vody vystřelila v obrovském zpěněném kole půlka štiky určitě přes 80 cm a vzápětí jsem jí nástrahu vyrval z tlamy. Vlastní vinou jsem se tak připravil o rybu, jejíž přítomnost jsem v onom místě tušil a kvůli které jsem se tam několikrát pracně trmácel.

Takhle zaseklý wobbler se štikám dobře vytřepává...

Zmíním se ještě o zásecích při použití prutu s chvějivou špicí. Ten používám v závěru sezóny a jemná špička působí nejen jako detekční prostředek, ale i jako „zpomalovač". Štika gumu vedenou pomocí chvějivky drží podstatně déle a neodradí se tak snadno v okamžicích, kdy jenom tahá za plastový ocásek. Pokud cítím záběr a nejsem si jist, mohu počkat, co „se z toho vyklube", protože většina štik nástrahu vedenou na jemné špičce několik sekund podrží. Jestliže si jsem jist, že mám na prutě štiku, v klidu skloním prut, dovinu kus vlasce a tahem zaseknu. Při tomto postupu lze uspokojivě proměňovat záběry štik i na prutu s jednocifernou gramáží.

Po záseku následuje zdolávání. V mých očích je jeho největším rizikem možnost, že se ryba uvolní z háčků. Stává se to často. Zejména v obdobích, kdy štiky přistupují k nástrahám s minimem důvěry, je procento spadlých ryb dost vysoké. Co tedy dělat, aby nám tolik nepadaly?

Ovlivnit to můžeme už výběrem náčiní. Doslova řeznické háky, kterými jsou okovány některé velké wobblery nebo jerky jsou v jejich případů prakticky nutností. U těchto nástrah se očekává, že na nich budou za použití hrubého náčiní zdolávány velké a divoce bojující ryby, schopné si těžký objekt doslova vymlátit z tlamy. Jemnější háčky by se vytrhávaly leckdy už při záseku a ryby by nástrahy snadno vyklepávaly. Výrobci opravdu vědí, co činí. To, že hladová kudla, která se na podobnou nástrahu vrhne, nemusí dopadnout právě nejlépe, je už jiná věc.

Druhý extrém je vodit menší nástrahy s ostrými háčky na delším citlivém prutu, chytat s vlascem a vodit ryby stálým tahem bez prudkých změn šňůru, výskoků a dalších rizikových prvků.

Teorie a plky, řeknete si. Ale pokud vám v určitém období bude padat každá druhá ryba, jako mě loni začátkem října, bude třeba hledat řešení. Ryby tenkrát nástrahy jen odrbávaly, byla to taková ostrá ochňapnutí nebo pouhé popotahování za trojháčky a právě celkové zjemnění způsobilo, že štiky na malých ostrých háčcích končily přece jen častěji a daly se bez potíží uvodit. Slabý zásek nevadil - ony tu nástrahu často ani pořádně nedržely.

Velké štiky mohou držet takto uchopenou nástrahu značnou silou

Jak už jsem naznačil, skoky zdolávané štiky považuji za rizikový faktor. Ryby se snaží využít kinetickou energii nástrahy a v podstatě ji z tlamy odmrštit. Nejsnáze se tento manévr provádí právě ve vzduchu, který umožňuje provést rychlejší pohyby. Při zdolávání větších kusů, které bych rád viděl na břehu, se snažím všem artistickým vložkám pokud možno zabránit. Nejde to sice udělat v absolutním měřítku, ale nějaké možnosti tu jsou. V první řadů je třeba nervat štiku k hladině, prudké výpady přesměrovávat na jízdu v kruhu a v případě, že už se zubatá chystá ke skoku, je možné jí tento manévr tahem prutu rozmluvit - například popotáhnout ji ve směru jejího pohybu.

Hodně skoků přichází v závěrečné fázi zdolávání, kdy ryba leží na hladině se zdviženou hlavou a poté co nabere trochu sil, s ní buď zuřivě zatřepe anebo se vymrští v efektním saltu. Osvědčilo se mi vůbec nenechat rybu takto válet. Raději vodím stálým tahem dokola, a pak ji přímo z chodu uchopím za zátylek anebo navedu nad podběrák. Většina štik obkrouží dvě tři kola a jde z vody bez jediné nepředvídatelné reakce.

Krátce se rozepíšu i o zdolávání štiky na vlasci bez lanka. Tenčí vlasce povolí při kontaktu se štičími zuby prakticky okamžitě, takže pokud o štiku nepřijdu v několika prvních sekundách, mám velice slušnou naději, že si s ní ještě popovídám mezi čtyřma očima. Důležité je jedno - jestliže vlasec drží, musí se nacházet mimo dosah štičích zubů, buď zakleslý mezi nimi anebo je nástraha na kraji tlamy. Když už mám takové štěstí, je třeba, aby se poloha vlasce neměnila. Proto vodím rybu opatrně, zvolna a v širokých obloucích. Když chce, nechávám ji vyjet na volnou vodu a jen pomalu ji obracím zpátky. U břehu pak špičkou prutu sleduji její dráhu, snažím se zachovat úhel, pod kterým vychází vlasec z tlamy a nakonec ji plynulým tahem navedu nad podběrák. Tímto způsobem se dá procento ryb zdolaných na vlasci bez lanka dost podstatně zvýšit.

Za zmínku stojí i zdolávání štik zaseklých na žaberních obloucích. Tuto skutečnost signalizuje okamžitě po záseku velice silný odpor, který naprosto neodpovídá velikosti soupeře. Jakmile si to uvědomím, okamžiků zmírňuji tah a vodím rybu jen zvolna až do úplného unavení. Následně se jí pokusím opatrně odháčkovat. Často dopadne taková situace nad očekávání dobře, protože je trojháček mezi žaberními oblouky jen zavlečen. Pokud se po první reakci ryby na zásek necháte vyprovokovat k silovému způsobu boje, je tu vysoké riziko přetržení jednoho nebo i dvou žaberních oblouků. Ryba sice dokáže i takový úraz přežít a každoročně nějakou takovou ulovím, ale jedná se o hubené jedince v žalostné kondici, kteří pravděpodobně nepřežijí následující zimu.

Šíhle přežívající s vytrženým žaberním obloukem

S rozumně zvoleným „cajkem" je přímo obtížné štiku běžné velikosti při zdolávání utrhnout. Jediné riziko představuje možnost, že se zamotá do nějaké překážky. Je proto dobré mít už na začátku lovu přehled o vázkách v okolí a tlumit výpady ryby směrem k těmto spásným bodům už v samém zárodku. Leckdy se dá štika mířící do překážky vychýlit stálým tahem do strany natolik, že ji mine. Jestliže naopak míří do volného prostoru, je dobré ji pustit, protože velice rychle pozbude síly potřebné k realizaci nějaké „levárny" v blízkosti břehu.

Zarazit štiku na místě, „postavit ji na ocas" a smykem ji přetočit do žádoucího směru, to je až poslední možnost, ale někdy už opravdu nic jiného nezbývá. Proto také na místech s vázkami zcela bez ostychu používám vlasec Stroft GTM 0,25 mm nebo pletenku Fireline 0,17 mm, díky nimž mám nad rybami do 80 cm naprostou fyzickou převahu a podle toho to také v kritických okamžicích vypadá.

Jediné místo, kde se ryba velice špatně zvládá, je přímo pod nohama rybáře. Na štiky, které se u nás na řece pokoušejí zavrtat do spleti travin přímo pod mýma nohama, používám jednoduchou fintu. Dupu. Vypadá to sice divně, ale z devadesáti procent obrátíte rybu na volnou vodu. Na kamenitých březích přehrad můžete zase štiku odvrátit od překážky tím, že do místa, kam neodvratitelně směřuje, hodíte kámen. S rybou na prutu se to nedělá právě snadno, ale je-li k dispozici pohotový kolega, dá se taková věc s úspěchem provést.

Na rybu snažící se zavrtat do trávy pod vašima nohama stačí pořádně zadupat

Po zdolání je rybu třeba vylovit. Nejmenší štiky je lepší ani nebrat do ruky. Můžete jim na chvilku povolit vlasec v naději, že se sklepou samy anebo uchopit háček peánem a vycuknout ho z rybí tlamy. Je to stokrát lepší než tragikomické scény, během nichž se sedřené štíče zoufale plácá v písku na břehu, zatímco jeho přemožitel předvádí věci, na které se pomalu nedokážu dívat. Pokud rybu vylovujete, je rozhodující, jak moc vám na jejím ulovení záleží a jaký má být její další osud. Na nepřístupných místech nebo při vylovování velkých ryb používám velký podběrák s rameny dlouhými 70 cm. Využiju ho jen párkrát do roka, ale obvykle jsem pak natolik rád, že ho mám, že mi stojí za to nosit ho na většinu vycházek. Při použití podběráku je ale třeba pamatovat na možnost, že se volné háčky nástrahy zachytí zvenku za síťku podběráku. Myslete na to a vylovujte až zcela unavené ryby, které navedete nad podběrák jediným plynulým pohybem.

Za standardní a asi nejšetrnější způsob vylovení menší štiky považuji uchopení v týle. Záleží na délce a síle vašich prstů, ale do nějakých 70 cm to naprosto není problém. Stisk musí být dostatečně silný, aby ryba nemohla vyklouznout. Kromě toho, že by se mohla poranit pádem na kameny (což mnoha lidem evidentně nevadí) anebo se uvolnit z háčků a utéct, tu hrozí ještě jedno riziko. Kdysi mi proklouzla šedesáticentimetrová štika mezi prsty a skončili jsme každý na jednom trojháku. Následné řezání vlastní ruky loveckým nožem se mi ani trochu nelíbilo. Ani tento zážitek mě ale nedonutil, abych si koupil vylovovací kleště, používané lovci štik v severských zemích, i když jsem na ně slyšel v podstatě jen samou chválu. Chtělo by to větší ryby...

Při vylovování se výjimečně potkáte se štikou, která zaútočí na blížící se ruku. Naprosto aktivně, cílevědomě a většinou i opakovaně. Platí to i pro ryby vylovené podběrákem. Stalo se mi to v životě třikrát a vždy se jednalo o štiky mezi 45 - 50 cm. Odnesl jsem to vždycky drobnými škrábanci, ale slyšel jsem o případu, kdy se po komsi ohnala solidní devadesátka a dotyčný vyrval ruku ze štičího stisku s takovou razancí, že se mu její potrhaný hřbet hojil několik týdnů.

Po úspěšné operaci jsem vyměnil peán za foťák

A už nám zbývá jen štiku odháčkovat. Většinou to není problém, ale v okamžiku, kdy je nástraha ukryta uvnitř tlamy, jejíž obsah připomíná drcené sklo, jde někdy o dost složitou operaci. Už jenom donutit štiku, aby udělala „Ááááá..." a chvilku vydržela, není žádná „brnkačka". Otvírače tlam prodávané sem tam v obchodech se hodí spíš na větší zubatice, zatímco největší potíže mívám při odháčkování kudel s nástrahami zamotanými kdesi v žaberních obloucích. Raději proto používám hmat pod skřele, který spolehlivě donutí štiku otevřít tlamu a po jehož nacvičení byste neměli ani poškodit žábry svému úlovku ani přijít k úrazu. Důležité je odklopit skřeli hodně vysoko, abyste se vyhnuli žábrám a proniknout do jakési kapsy ve spodní čelisti, kde není nic, co by ublížilo vašim prstům. Následně už můžete volnou rukou uvolnit háky buď peánem anebo u velkých nástrah raději kleštěmi s úzkými čelistmi. Vyskytnou se i situace, kdy jde trojhák tak špatně vyprostit, že je lepší zauvažovat o jeho destrukci. Někteří štikaři nosí pro podobné případy štípací kleštičky. Věřím, že v Holandsku, kde je štika bezmála posvátnou rybou, jejíž šetrné vrácení vodě je v zájmu každého rybáře, bude takových jedinců hodně. U nás bych na to nesázel, protože i já jsem zatím v tomto bodě dospěl pouze do stadia úvah.

Hmátnutí pod skřele je lepší natrénovat na mrtvé štice

Důležité je ale jedno. V dnešní době je většina ulovených štik hluboko pod hranicí lovné míry a na tom, že by měly být v co nejlepším stavu vráceny vodů, by se měli shodnout jak zavilý „chyťapusťák", tak i ortodoxní masař, protože poprat se aspoň jednou za čas s opravdu pořádnou zubatou, to bychom si asi přáli všichni.

M. Horáček