Hned po příchodu z práce beru mušák a vyrážím na blízkou pstruhovou říčku. Za necelou půlhodinku na břehu nedočkavě navazuji „dvojspřeží“ mušek. Dolů nasadím blešivce a nad něj plovoucího chrostíka. Brodím do proudu, nahazuji pod peřej a nechávám mouchy pracovat v tahu vody. Asi na třetí pokus se šňůra zastavuje a po záseku zdolávám slušného potočáka.Třicátníka. Mám radost, že ho přes zimu nedostali kormoráni, a tak ho z háčku uvolním ještě ve vodě. Nahazuji do stejného místa a situace se navlas opakuje. Zdolávání tentokrát trvá déle, ale nakonec se v mém podběráku ocitne duhák 38 cm. Ten už má smůlu a putuje do košíku.

Před dalším vyšvihnutí si všimnu, že mi pstruh chrostíka pěkně poničil. Honem nástrahu vyměnit! Pocuchanou mouchu chci ukousnout v uzlíku, abych si moc nezkrátil návazec. Jenže, ve chvíli kdy zatáhnu za vlasec, forpas mi proklouzne mezi zuby a... Aúúú, milý chrostík se mi natvrdo zasekne do jazyka. Úlekem pouštím prut, který jsem třímal pod paží. Za cenu namočení celého rukávu ho sice zachytím, ale mému utrpení není zdaleka konec. Proud vody se opírá do oblouku šňůry a jeho síla působí na zapíchnutou mušku. Tah mi vytahuje násilím jazyk z úst. Nikdy bych nevěřil, jak dlouhý jazyk má dospělý člověk! Připadám si jako chameleon na lovu hmyzu.

 

ilustrační foto

 

Chňapnu po vlasci a konečně mohu „chuťový orgán“ srolovat tam, kam od přírody patří. Vzápětí odříznu návazec. Brodím se ke břehu a skrze zuby šišlám nadávky. Z koutků mi tečou krvavé sliny. Zavrhnu myšlenku, že bych mušku nechal v jazyku a chytal dál. To nepůjde, musím ji vyprostit! Jak na potvoru, nikdo v mém okolí není. Musím si pomoci sám. Snadno se to řekne, hůř provede. Levačkou přidržuji kluzký jazyk a peánem v pravačce se snažím mouchu vypáčit. Nejde to! Háček s protihrotem drží ve tkáni jako přilepený. Připadám si jako slintající vzteklý pes, vestu mám celou pobryndanou a moucha visí ve svalu stále až po oblouček. Celý otupený bolestí se koncentruji na radikální řešení. Šup! Aúúú! Silou vyrvu nástrahu i s kusem tkáně. Jsem osvobozen.

Plivu krev a přitom zpytuji svědomí. Přemýšlím, jestli ryby také tak trpí, když je tahám z vody. Po pár minutách bolest ustupuje a rána přestává krvácet. Zapuzuji sentimentální myšlenky a jdu zase chytat. Jednou jsem rybář, tak budu lovit. Rybám v duchu slibuji, že se k nim budu chovat maximálně ohleduplně. A také, že přestanu chytat na háčky s protihroty. 

 

PS: Na pstruhových revírech je už pár let používání háčků s protihroty zakázáno. Je to dobře. Nejen pro ryby, a také pro méně obratné rybáře, protože čert fakt nikdy nespí!

 

Text: Čičan

Ilustrační foto: ToRo