Duben u vody

Ve čtvrtém měsíci už jsou úplně nebo částečně bez ledu i hladiny na stojácich. Jen při mrazivých nocích se ještě může vzácně vytvořit tenký ledový škraloup, ale ten přes den vezme za své pod náporem větru či slunečních paprsků. Díky rozpuštěnému sněhu a ledu voda často zaplaví příbřežní zóny – tam, mezi zatopenými stébly trav a keříky, to nyní žije! Za sluncem a teplejší vodou se do mělčin stěhuje zooplankton, vodní hmyz a rybí droboť. Všechny větší ryby jsou nahuštěné kořisti v patách. A okouni nejsou výjimkou! Jejich početné tlupy šmejdí podél břehu a hltavě chňapají po všem, co je cítit masem…

 

Při lovu na cit využívám dlouhý plavačkový prut nebo feeder


Nástrahy a rybolovné techniky, které frčí v dubnu

Veleúspěšnými nástrahami bývají v dubnu všechny druhy žížal. Určitě je to i tím, že vysoká voda, zaplavující pevninu, vyhnala ze země spoustu červů a ryby si na ně zvykly jako na přirozenou potravu. 

Dešťovky nastražuji na „kalhotky“, na menší háčky pak dávám jen jejich půlky. Hnojáčky napichuji po třech až čtyřech, aby bylo na háčku co nejvíc svíjejících se ocásků. Z bílých červů vytvořím shluk, tvořící osm až deset kusů. Kroutící se sousto o velikosti lískového oříšku je pro hltavé dubnové okouny hodně rajcovní!  

Úspěch v lovu přináší chytání „na krátko“. Lovným prostorem jsou převážně mělčiny a samé okraje vod. Rybář se musí přizpůsobit rybám, proto by měl u vody dodržovat naprostý klid, neměl by být křiklavě oblečený a měl by se vyvarovat prudkých pohybů. Okouni často operují v úplném kraji, někdy i v hloubce, kde je sotva na dlaň vody. Už z tohoto důvodu by měl rybář odcouvat dál od břehu, lovit na delší pruty a využívat přírodních krytů. 

Dubnu stále vévodí rybolovné techniky plavaná a feeder. Na plavačku chytám většinou v hloubce do jednoho metru. Proto používám tenčí vlasec (max. do průměru 0,15 mm) a nenápadný pevný splávek. Vzhledem k tomu, že voda už bývá dostatečně vyčištěná a nástraha je nehluboko pod hladinou, bývá jemnost a nenápadnost alfou a omegou úspěchu!

Zjemnit se musí i při chytání na feederové náčiní. Opět nejvíc využívám páternosterové montáže, které nástrahy drží těsně nade dnem a zabraňují jim zapadnout do nánosů dna. Nahazuji pouhým zhoupnutím a směrem podél břehu. 

Při plavané i feederovém páternosteru se vždy vyplatí občas s nástrahou pohnout, aby upoutala pozornost ryb.

 

Chytání na cit 

Přítomnost okounů v samém kraji vody se dá využít k zajímavému způsobu chytání – k lovu na cit. Rybolovná sestava je naprosto primitivní. K lovu na cit využívám čtyřmetrový matchový prut s menším navijáčkem a vlascem „čtrnáctkou“. Na konec vlasce navážu pouze háček velikosti 6 – nic víc! Na háček nastražím rousnici "na kalhotky" a opatrně ji zhoupnu do vody. Chytám převážně kolmo pod špičkou prutu. S několikagramovou žížalou se dá sice nahodit poměrně daleko, ale v tomto případě platí, že čím větší vzdálenost, tím horší kontakt s nástrahou. Dešťovku nechám pod špičkou zvolna snášet ke dnu. Během propadu se vyplatí chvílemi přibrzdit vlasec, aby nástraha klesala jakoby „po schodech“. Někdy na dno ani nestačí dopadnout... 

 

Rousnice nastražená na kalhotky


Když přece jen rousnice na dno dosedne, nechám ji tam pár minut kroutit. Pokud se po uplynulé době nic zvláštního nestane, zase ji pomalu a s pauzami vytáhnu z vody. Následuje další zhoupnutí a nové vyklesávání. Záběr zaregistruji přímo na vlasci, který držím zlehka mezi prsty. Tím, že záběr není „ředěný“ žádným optickým indikátorem, je cítit do posledního nervového vlákna. 

Pokud vane ostřejší vítr a je tak znesnadněná identifikace záběru nebo samovolné spouštění nástrahy, připevním těsně nad háček brok, který sestavu zatěžká.  

Velkým pomocníkem při chytání na cit jsou polarizační brýle, s jejichž pomocí monitoruji rozmístění překážek pod hladinou, a také případný pohyb ryb. S jemnou sestavou se kromě mělčin dá prochytat také nejbližší okolí ponořených překážek – vyvrácených stromů, osamocených pařezů, kaskád balvanů i podemletých břehů. Rousnice se skrytým háčkem v těle minimálně vázne a je přitom naprosto přirozená. Okoun (ale i další druhy ryb) berou takto naservírovanou nástrahu bez špetky podezření a hodně důvěřivě. Podmínkou úspěšného lovu je, aby se stal rybář na břehu „neviditelným“ a nad hladinu vyčníval jen jeho prut. Pokud jsou okouni jen trochu aktivní, tak se mu odmění po svém – záběrem za záběrem.

 

Bodyguardi a královna

Do pstruhové zahájené zbývají ještě dva nekonečné týdny. Odpočítávám den po dni a cloumá se mnou čím dál větší netrpělivost. Nejlepším lékem na čekání je  - vyrazit na ryby! Sbalím lehkou výstroj – plavačkovou sestavu, pár drobností, krabičky s rousnicemi a hnojáčky – a hurá k přehradě!

Zrána je hladina jako sklo. Plížím se kolem mělčiny a tiše spouštím do vody nastraženou žížalku. Zvolená taktika funguje skvěle! Zdolám pár velkých plotic, okounů a dokonce i dvoukilového kapříka, kterému jsem pustil dešťovku přímo do talíře. Všechny ryby bez lítosti pouštím. Kapr z mého pohledu ještě nedozrál do konzumní velikosti, plotice nejím, a kromě toho už na sobě mají lehce vyznačenou třecí vyrážku. Okounům začne tření co nevidět. Výměnou za píchnutí háčkem mi neopomenou postříkat mlíčím rybářskou vestu. I když chytám pouze „nejedlé“ ryby, jsem spokojen. 

Rybářskou pohodu mi kolem deváté zkazí sílící vítr. Pod náporem vichru se lehká nástraha nedá kloudně spustit pod hladinu. Funí přímo proti mně, takže častěji vyplétám zamotanou sestavu z pobřežních travin, než doopravdy chytám. Vlnobití mi navíc znesnadňuje přímý kontakt s nástrahou. Takhle to nepůjde! Musím se přestěhovat do nějaké závětrné zátoky. S roztaženým čtyřmetrovým prutem by byl přesun lesem hodně zdlouhavý a namáhavý, proto mašíruji přes kopec a pole. Sotva za půl hodiny scházím do hluboké, několikrát lomené zátoky. Vítr se tříští o okolní zarostlé stráně, takže hladina je zde pořád poměrně klidná.

Prut opřu o kmen smrku a jdu obhlídnout vhodná místa k lovu. Břehy jsou celkem příkré a mizí v zelenomodré hlubině. Na svahu pod hladinou se nachází několik zajímavě vypadajících smrkových pařezů, připomínajících gigantické chobotnice. Pařezy jsou podemleté a tvoří ideální okouní schovávačky.

Při prohlídce terénu si vzpomenu na kamaráda Aleše, který se každoročně v dubnu, když se vyčistí voda, noří do přehrady s potápěčskou výbavou a sleduje život pod hladinou. Nejednou mi líčil své dojmy a poznatky o chování jednotlivých druhů ryb. Nejvíc mě zaujaly jeho zkušenosti s okouny, žijícími pod rozložitými smrkovými pařezy. Z jeho vyprávění vyplývalo následující: pokud pod pařezem není zaparkovaná štika, tak tam jsou skoro vždy pruhovaní dravčíci. Při obsazování dřevěné tvrze prý mezi nimi panuje jistá hierarchie. Pod vnějšími kořeny se drží menší ryby a směrem ke středu se nacházejí čím dál větší kusy. Přímo v epicentru pak trůní největší okoun! Obvykle je to obrovská jikrnačka - královna! 


Smrkové pařezy slouží okounům jako tradiční úkryty


Díky tomu, že jsou okouni hodně zvědaví a moc se neplaší, Alešovi se několikrát podařilo zaplout až pod pařez a měl možnost prohlédnout si královny z pouhých několika decimetrů. Tvrdil, že mnohé z nich byly na loket dlouhé…

Při vzpomínce na kamarádovy zkušenosti jsem se rozhodl přednostně soustředit právě na „smrkové chobotnice“ pod vodou. U prvního pařezu jsem neuspěl, ani když jsem ho žížalkou obkroužil ze všech stran. Hrad byl očividně opuštěný. Teprve po změně místa se na mě usmálo štěstí.

V průzračné vodě klesá čerstvě nastražená rousnice ke dnu. Než na něj dosedne, zpod pařezu vystartuje trojice parádních okounů. Přestože voda zkresluje, odhaduji, že každý člen útočného komanda má dobrých pětatřicet centimetrů!

Dravci dorazí k rousnici. Nejbližší kus ji nasaje, otočí se na pětníku a prchá zpět pod kořeny. Jeho společníci ho zuřivě pronásledují. Není čas otálet se zásekem. Švihnu prutem. Fííí! Promáchnu do prázdna! Okounovi jen žížalou vyčistím koutek tlamy. 



Rozechvělýma rukama navlékám čerstvou dešťovku a přitom zpytuji svědomí – jak jsem mohl promarnit tak poctivou jízdu!

Nová žížala klesá ke dnu. Pruhovaná trojice jí zase vyrazí vstříc. Útok tentokrát nedokončí, zarazí se těsně před svíjejícím se červem. Naježení dravci po něm koulí očima, ale se závěrečným výpadem otálejí. Zvolna se z nich vytrácí kuráž. Potom se beze spěchu otáčejí a mizí v přítmí pod pařezem. Potvory mlsný!

Pro změnu jim nabídnu shluk hnojáčků. Není to nic platné! Okouni už z úkrytu nevystrčí ani frňák. Stejnou kořist naservíruji na opačnou stranu pařezu. Rudý chumáč žížal se pomalu snáší sloupcem do třičtvrtěmetrové hloubky. Dopadne na dno mezi dva kořeny. Čekám minutu, dvě a… nic. Jakmile hnojáčky trochu popotáhnu, pod pařezem se pohne tmavý stín. K nástraze se blíží krok sun krok velká ryba. Když vyjede z šera, zalapám po dechu. Okouní královna! 

Je snad ještě o deset čísel delší než její soukmenovci, se kterými obývá společný úkryt. Výškou ve hřbetě a šířkou boků připomíná ráno puštěného kapříka. S naježenou ostnatou korunou se zvolna sune k čiperným žížalkám. K mé lítosti se zastaví sotva v píďové vzdálenosti. Mohutná ryba chvíli pózuje na prosluněné písčině a pak se ladným obloukem stočí zpět do příšeří pařezu. A to je naposled, co jsem ji spatřil... 

Zpětně jsem si lámal hlavu, co mohlo dravce odradit. Měl jsem pavučinkový čirý vlasec a háček byl zcela skrytý v tělech žížal. Dost možná bachratou jikrnačku vytáhla z bezpečí jen zvědavost. Kdoví, jestli by v břiše, vyplněném objemnými vaječníky, měla vůbec kde sousto uložit. 

Nedalo mi to a za týden jsem opět stanul na místě činu. Po okounech však nebylo ani památky. Tedy, abych byl úplně přesný, na kořenech pařezu po nich zbyly pentle čerstvě nakladených jiker. Královna i s osobními strážci zmizela, jako by ji voda pohltila…


Takové krasavce můžete v dubnu spatřit pod hladinou, ale dostat je na břeh je docela oříšek


Jakmile teplota vody přesáhne 10-12 °C, okouni se začnou třít. Lepkavé pásy jiker rozvěsí po zatopených travinách, kořenech i kamenech v hloubce do dvou metrů. Na některých revírech lze pozorovat, že velcí mlíčáci hlídají své jikry podobně, jako to běžně dělají samci candátů. Po tření okouni berou čím dál lépe. Ryby jsou po výtěru oslabené, a tak se snaží rychle nabrat ztracenou energii. Neměli bychom však jejich žravosti zneužívat a raději je nechat v klidu zesílit. Už za měsíc budou díky čerstvě vykulenému potěru bílých ryb v plné kondici, a pak nás mile překvapí tuhým odporem, s jakým ohnou prut k hladině.  

 

Velká okouní jirnačka těsně před třením


Pokračování příště 

Text a fota: TORO