Kde se vzala – tu se vzala!

Technika „ťukání do dna“ není nijak zvlášť nová, ale zatím není v našich končinách až tak rozšířená. Dorazila k nám několika cestami – z Francie (alá Drachkovitch systém) přes Německo a také obklikou z Polska. Němečtí a polští rybáři „Dražka“ o něco zjednodušili a častěji buší do dna gumami nastraženými na běžných jiggových hlavách. 

Výběr správných komponentů  

Jestliže se bavíme o gumových nástrahách, tak při razítkování dna budou favority především rippery (kopyta), smáčci větších velikostí a částečně i twistery. Proč twistery jen částečně? Je to z toho důvodu, že se při specifickém vedení dost často ohebný srpek ocásku napíchne na hrot háčku a nástraha se tím ocitne mimo hru. Rippery a smáčci to jsou jiní koníci! Zaháknou se minimálně a pracují spolehlivě podle diktátu rybáře.

Jen je k nim potřeba najít zátěž o správné hmotnosti. Tu určuje hloubka vodního sloupce, proudění vody a síla větru nad hladinou. Čím jsou všechny tyto vlivy větší, tím těžší hlavičku je třeba nasadit/vybrat.

Názorná situace: je naprosté bezvětří, tah vody minimální a nástraha se pohybuje v hloubce okolo tří metrů – v tomto případě mi stačí zátěž 10 - 15 gramů. Jakmile se přesunu na hlubší vodu, začne foukat vítr (a tím se vytvoří tah vody), je nutné na váze přidat. V extrémních podmínkách používám „hlavu 22“, víc už ne z důvodu přetěžování svého náčiní. Ale ani to ještě nemusí být strop! V době, kdy z nějakého důvodu nástrahu ve špičce prutu necítím a začnu balit, kamarádi klidně do akce pošlou i „monstr hlavy“ o váze kolem 40 gramů! A candáty dál chytají…

Jsi bez kontaktu – jsi bez záběru!

Výběr vhodné zátěže má jediný důvod - udržet s nástrahou kontakt za každou cenu! Klíčem k úspěchu je, aby průběhu lovu rybář pružně reagoval na změny přírodních podmínek. Pokud bude lovit s extrémně těžkou zátěží, když už to nebude potřeba, tak jen bude častěji viset ve vázkách a ryby si při vyprošťování rozplaší. Výběr správné hmotnosti zátěže je věc citu a neustálého experimentování. 

K získání potřebného kontaktu dopomůže i optimálně sestavené náčiní. Dostatečně tvrdý a rychlý prut s citlivou špičkou, naviják s vyladěnou brzdou a tvrdším nepružným vlascem nebo rovnou pletenkou. Pletenka se mi zdá lepší, ale je to věc názoru. Oproti vlasci má při tenším průměru vyšší nosnost a slabší průměr také méně podléhá tahu vody a síle větru. Navíc díky nulové průtažnosti podstatně snáze odhalí jemnější záběry a zachrání spoustu uváznutých nástrah. V neposlední řadě umožní klidnější zdolání sumce, který na „klepání do dna“ reaguje také dost spolehlivě.

Jelikož se „razítkování dna“ provozuje hlavně z loďky, popř. z bellyboatu, délka prutu by měla být v rozmezí 2,10 – 2,40 cm. Usnadňuje správné vedení nástrahy a hlavně finální zdolání ryby. Delší prut by sice umožnil delší náhozy, ale při tomto konkrétním způsobu lovu to není až tak třeba – chytá se totiž na krátkou vzdálenost!

Technika „razítkování“

Po náhozu – optimálně do dvaceti metrů – se nechá nástraha vyklesat ke dnu. „Značka ideál“ je, když už s jejím dopadem na hladinu zavřete překlapěč navijáku a nástrahu necháte klesat při napnutém vlasci a zešikma – někdy ji totiž dravec sebere ještě před posednutím na dno.  

Když záběr nepříjde „z první“, tak rychlým pozvednutím špičky odlepím nástrahu ode dna a pak při zpětném sklánění prutu do vodorovné polohy domotávám šňůru. Šňůra musí být pořád napnutá! U dna se odehraje následující situace: Nástraha vystartuje výskokem vzhůru, ale její návrat dolů připomíná klouzání přistávajícího letadla. Jen žádné zběsilé třepání! To funguje možná na okouny, ale candát je proti nim lenoch. 

Tímto způsobem se prochytá vějířovitě celý prostor kolem lodě (boatu). Když se nic zhruba půl hodiny neděje, lze ještě zkusit jinou nástrahu, nebo např. změnit velikost či barvu té stávající. Když nepomůže ani to, je výhodnější popojet jinam. 

Kde hledat spolupracující dravce?

Candáti jsou v průběhu roku pořád na cestách. Z našich mimopstruhových dravců určitě za sezónu „načundrují“ nejvíc kilometrů. Do pohybu je dostává nejen migrace jejich potravy – drobných rybek, ale i stoupání nebo naopak pokles hladiny. Rybníkáři určitě potvrdí, že candáti jsou prvními rybami, které se snaží zdrhnout z vypouštěného rybníka. Už proto také není jednoduché candáty najít. Tam, kde jich včera byla spousta, dnes nemusí být ani jeden. Dravci už mohou být dávno „za kopečky“. 

Rozhodně je dobré mít v záloze několik fleků a opakovaně je střídat. Candáti rádi kopírují terénní vlny, drží se na ostrých zlomech a hlídkují poblíž potopených překážek. Taková místa si potom přímo koledují o důkladné „razítkování“. Dno by mělo být tvrdé – kamenité, štěrkové, písečné nebo alespoň jílovité. Bahnitý podklad jim pod nos neleze. Vymílané dno pod proudovými jazyky bude vždy nadějnější než měkké naplaveniny v najezí. Na stojatých vodách, které jsou hůře čitelné než toky, se prioritně rovněž snažím najít místa s členitým a pevným podkladem. Dříve, anebo později, sem candáti dokočují… 

Zázraky se dějí!

A přesto se candáti umí, podobně jako démoni, zjevit v místech, kde by je nikdy nikdo nečekal. Zářným příkladem může být situace z letošního babího léta. 

S kamarádem Přemkem od ranního kuropění proplouváme známými místy a bušíme do dna ostošest. Výsledkem společného úsilí je jeden miniaturní candátek chycený za ploutev. Nic víc... 

Blíží se poledne a přejíždíme na další nadějnou jámu. Z ničeho nic mě kamarád upozorňuje na zvláštní úkaz na hladině. Asi sto metrů od nás krouží nad hladinou pár racků. Pokaždé naberou výšku, pak se snesou k vodě, třepotají křídly na místě a zase vystoupají vzhůru. Něco tam dráždí jejich zvědavost! Měníme směr plavby a vyrážíme vstříc černobílým křiklounům. Jakmile se přiblížíme, ptáci mizí. Rozhlížíme se kolem, ale na hladině nic podezřelého nespatříme. A přece! O dvě desítky metrů dál se na hladině na okamžik zjeví trup velké ryby. Hned k ní spěcháme. Nepoznaná ryba se rozvlní a najednou zmizí v hloubce. Napjatě se rentgenujeme vodu, kde se zase objeví. „Támhle!“ zavelí Přema. Pronásledování pokračuje. Tentokrát máme štěstí. Dostaneme se tak blízko, že rybu můžeme identifikovat. Je to velký kapr! Odhaduji ho, bratru, na deset kilo! Jeho mohutnost ještě víc zvýrazňuje nafouklé břicho. Na obrovském pupku má naježené šupiny jako dikobraz ostny. I přesto, že ryba už už dodělává, znovu zabere veslem a znovu nám zmizí z dohledu. Na další vynoření už nemáme chuť. Co jsme viděli, to nám úplně stačilo.

Naše zvědavost nás odvedla dobrých dvěstě metrů od cíle našeho původního přesunu. Nacházíme se v místech, kde jsme ještě nikdy nebyli. „Zkusíme to tu proházet?“ ptá se kolega. Přikývnu.

Těžká kopyta klesají ke dnu. Na můj vkus se šňůra odvíjí velmi krátce. Odhaduji, že je kolem nás sotva tři metry hloubky. Bída. Lepší bude zanechat marných pokusů a radši se urychleně přesunout na prověřená místa. Chystám se to navrhnout, ale Přema v ten samý okamžik ohlásí záběr! Boj je vzhledem k mělké vodě dost krátký. Ostatně zdolaný candátek nemá ani půl metru. „Jsou tady!“ zahlaholí kamarád a dravce uvolní ještě ve vodě. „Tak teda jo,“ utrousím a hned se rozhlížím po souřadnicích na břehu, které by mi příště usnadnily znovunalezení místečka. Nástrahu mimoto nahodím a nechám sklouznout ke dnu. Automaticky zvednu špičku a domotávám šňůru. Teprve až gumu dostanu pod prut, rychle ji pozvednu do sloupce. V ten okamžik dostanu ostrý klep do špičky. Pic ho! 

Ryba udělá stojku a zabere dolů. Než prohrkne brzda, špička vláčáku zmizí pod hladinou. Odpor je víc než slušný. Povolím víc brzdu a nechám rybu pulzovat pod sebou. Čekám až jí dojde šťáva. Přema mlčky sleduje mé pasívní držení prutu. Je mu jasné, že tentokrát to žádné mládě nebude. Chvíle napětí a do sítě podběráku zapadne bachratý naježenec. Candáta odháčkuju a hned se pídím se po metru. 77 cm! To je pro nás berná ryba. 

Než opatřím úlovek, zaskóruje Přema. Celou dobu zdolávání ani nehlesne. Že se něco děje, poznám, až když uslyším těžký šplouchanec na hladině. Otočím hlavu po zvuku. K doznívajícímu gejzíru na hladině vede napjatá šňůra. Zachytím už jen samé finále mače. Jeho dravec je nachlup stejný jako můj kousek. Po vítězných soubojích jen tak sedíme a mlčky se kocháme majestátností dravců. Pro formu ještě párkrát nahodíme, ale už se nic zvláštního nepřihodí. Než se vrátíme ke břehu, znovu si do paměti uložím přesné souřadnice – pátý strom zleva, kostelní věž a pískem zanesená loď na břehu. Příště to tu musí kamarád projet echolotem, třeba jsme právě objevili zbrusu nové loviště…

Za týden jsme skutečně místo křížem krážem propátrali. Naše zklamání bylo veliké. Hloubka 3,7 m a dno rovné jako deska stolu. Navíc nám displej prozradil, že všude vůkol je jen měkké dno. I v tom jsou někdy candáti nevyzpytatelní…