Množství nejrůznějších slangových a lidových názvů, kterými jsme v průběhu staletí počastovali naše ryby, jednoznačně dokládá skutečnost, že se pohybujeme v nesmírně živém a inspirativníma prostředí a že si rybáři (i když to tak někdy u vody nevypadá) vytvořili k rybám skutečně osobní a bezprostřední vztah. O tom ostatně svědčí i čtenářské reakce ne předchozí články, jež jen podtrhují nesmírnou šíři a bohatost našeho rybářského slangu, který nemůže v naprosté úplnosti pokrýt ani fundovaná vědecká studie, natož populární článek určený pro nejširší rybářskou veřejnost. Za všechny tyto reakce a „nálezy“ v popiscích neuvedených slangových názvů ryb bych chtěl ještě jednou čtenářům moc poděkovat.

V předchozím dílu jsme se v abecedním výčtu našich ryb dostali až k pstruhu obecnému. Nyní už na nás čeká poslední putýnka slangových názvů ryb, žijících v našich vodách.

 

Sekavec podunajský

hryzák, kusak, kresačka, sekačka, sekavka, sykavec, wigún

U sekavce lze vývoj českého názvosloví (včetně dochovaných slangových názvů) sledovat především v souvislosti s rozšiřujícími se znalostmi o výskytu tohoto druhu. Antonín Frič odvozuje název „sykavec“ od toho, že ryba vydává syčivý zvuk. Jiří Mahen však už uvádí dnešní oficiální název sekavec, a to podle toho, že ryba po uchopení rozježuje skřele a seká na strany pohyblivými podočními trny. Šmilauer (1971) uvádí staročeský název „sěkavec“, v novočeských dialektech i „sekavica“, „sykavec“ (z Valašska), a snad i „sokva“.

S názvy sykavec či horský sykavec se můžeme ve starší literatuře setkat i ve spojitosti se sekavčíkem horským, což je jedna z našich vůbec nejvzácnějších ryb.

Oficiální jméno i odvozené slangové a lidové názvy dostal sekavec na základě toho, že po uchopení seká na strany pohyblivými podoočními trny.

 

Siven americký

americký siven, pstruh americký, potoční siven, siveň, sivěnka

I sivenovi se podobně jako pstruhu duhovému občas „nadává“ do granuláků, granulových debilů, či troubů, neboť i tyto ryby se podobně jako „duháci“ do našich vod vysazují z umělých chovů, kde jsou většinou krmeny granulovou potravou.

Sivena amerického lze lovit i kultivovaně na umělé mušky – rybáři však počastovali násadové siveny, kteří se po vysazení bezhlavě vrhají na cokoli, i některými hanlivými názvy.

 

Slunečnice pestrá

okoun pestrý, okounek pestrý, sluneční okoun

Neoficiální názvy vyjadřují příslušnost této nádherně zbarvené rybky k okounkovitým rybám.

Nádherně zbarvená slunečnice pestrá si svoje druhové jméno rozhodně zaslouží.

 

Slunka obecná

ovesnička, slunec, slunka stříbřitá, slunko

Šmilauer (1971) píše, že název je odvozen od A. Friče, říká se jí prý též „slunko“. Jméno se zřejmě váže ke způsobu života, jehož velkou část tráví rybka těsně pod hladinou, přičemž se její stříbrné šupiny třpytí na slunci. Rybce se též kdysi říkalo lidovým jménem ovesnička, neboť se prý podobá klásku ovsa. Zde již mnohokráte zmíněný slavný český ichtyolog Antonín Frič v 19. století píše: „Již Balbín zmiňuje se o drobných rybičkách „Ovesničky“ zvaných, myslel jsem, že tím mínil jen plod rozličných bělic, jelikož ale druh, o kterém jednáme, se v ruském jazyce nazývá „Owsianka“, tu možno, že Balbín jménem Ovesničky totéž vyrozumíval.“

 

Střevle potoční

blejskně, breble, butka, čepka, erlicna, horáček, olšovička, olšovka, perleťáček, skalní jeleček, struska, střebel, střebla, střeblička, střelice, střelička, střevlec, střevlice, střevlička, svatojánka, sčebla, volšovka

Jedna z našich nejkrásnějších rybek má i celou řadu slangových názvů, které jsou často vázány na konkrétní regiony – např. blejskně se říká na Turnovsku, breble na Strakonicku, čepka na Valašsku, olšovka v jižních Čechách, atd.

Šmilauer uvádí staročeský název „třevle“ a celou řadu názvů v nářečích. Dále píše: „Jména tato jsou odvozena od „střevo“, náležela původně jen hořavce (oba druhy jsou si velmi podobné): v době kladení jiker objevuje se u ní pod řitní ploutví jakési kladélko, jimž pouští jikry do lastur potočních měkkýšů a jež vypadá tak, jako by jí viselo z řiti vlastní střevo.“ Nutno však konstatovat, že samičce střevle žádné kladélko během rozmnožování nenarůstá a rybky se třou na kamenitém dně, nikoliv do ulit mlžů. Proč se tento omyl celá staletí traduje a z jakého důvodu vůbec došlo k přenosu jména z hořavky na střevli, zůstává nejasné. Snad je to jistou podobností těchto dvou výrazně zbarvených kaprovitých rybek. Ostatně Frič a posléze i Šimek upozorňují, že střevli se někdy též nepřesně říká slunka, zřejmě díky přítomnosti zlatých a třpytivých barev na jejím těle.

 

Střevlička východní

hrouzkovec, parasbora, pseudorasbora, rasbora

Jméno střevlička bylo pro tuto nepůvodní rybku zprvu považováno za nevhodné, neboť není příbuzná střevli, ale hrouzkům. Byl proto navržen název hrouzkovec síťovaný (viz slovenské pojmenování hrúzovec sieťovaný). V rybářském slangu se však vžila především pojmenování vycházející z latinského názvu ryby (Pseudorasbora parva). I mezi sportovními rybáři se proto této houževnaté kaprovité rybce běžně říká rasbora.

Střevličce východní se běžně říká na základě zkráceného latinského názvu rasbora.

 

Sumec velký

čumec, dědek, hlaváč, fous, fousatej, sum, sumál, sumár, sumice, sumíc, sumík, sumovina, sumr

Pro naši největší rybu se též vžilo množství slangových názvů, které odkazují na jeho dlouhověkost (dědek), či charakteristické dlouhé vousy (fous, fousatej). Šmilauer (1971) uvádí lidový název „čumec“ z okolí Prahy a „sumíc“ v moravskoslezském nářečí. Jungmann (1835-39) uvádí pro samce název „sumec“ a pro samici „sumice“.

I sumec velký si například v narážce na svoji dlouhověkost či dlouhý vous vysloužil celou řadu slangových názvů.

 

Sumeček americký

američan, amík, kanaďan, sumec malý čili trpasličí, sumeček zakrslý, truman

Slangové názvy tohoto vzdáleného příbuzného sumce velkého většinou odkazují na jeho původní domovinu v Severní Americe. Sumeček je znám svojí hltavostí a žravostí, která dokáže být při lovu ryb i docela obtěžující, proto ho někteří sportovní rybáři též počastovali přezdívkami jako zloděj, žrout, žížaložrout či zažranej debil.

 

Sumeček tečkovaný

sumeček kanálový, sumeček kropenatý, sumeček skvrnitý

 

Síh maréna

bílý pstruh, madni, marena, velká maréna

Síhové tvoří samostatnou podčeleď lososovitých ryb, vzhledem však spíše připomínají „bílou rybu“ (viz bílý pstruh).  Většina druhů síhů obývá rozlehlé stojaté vody v chladnějších částech severní polokoule. Kromě síha marény žije na našem území i síh peleď. Tyto druhy se vzájemně lehce kříží, takže se už u nás ryby ve volných vodách praktiky vůbec nevyskytují v geneticky čistých formách (pro křížence marény s peledí byl zaznamenán slangový název síhovec).

Dříve k nám velmi sporadicky přes Labe pronikal i síh ostrorypý. Antonín Frič o jeho objevu v roce 1883 píše: „p. Zelenkovi přinesena byla do Kralup mezi candáty podivná ryba, které nikdo z rybářů nezná. Podobá se prý parouství, má však tukovou ploutvičku jako losos.“  Frič pro ni navrhuje název nosen (kvůli zmíněné podobnosti s podouství) severní (protože ryba připlula ze severu).

 

Štika obecná

jehla, jehlice, kudla, kudlička, ščihle, ščuhlatka, ščúhla, štíče, štíhle, štik, štík, štontovka, torpédo, trávnice, zubatá, žabařka

Štika patří mezi naše vůbec rybářsky nejcennější druhy ryb. Jedná se o původní rybu, která se u nás loví už od nepaměti, a tak není divu, že si na ní rybářský slang v průběhu staletí pohrál do sytosti. Název štika je zřejmě odvozen od štíhlé tlamy či štíhlého těla – viz také slangové názvy pro malé štičky: jehla, kudlička, štíče, štíhle, ale i staročeské ščihle, ščuhlatka či ščúhla. Táborští rybáři rozeznávají kudlu, která je delšího, štíhle válcovitého těla a štiku žabařku, která je kratší a zavalitější. Na typicky hydrodynamický tvar těla štiky upomíná i slangový název torpédo.

Dalším charakteristickým rysem štiky jsou ostré, hákovité zuby, od nichž je odvozen rozšířený slangový název zubatá.  Je známá též samotářským, teritoriálním způsobem života, proto se jí též někdy říká štontovka (štont = stanoviště). Štika bývá velmi proměnlivě zbarvená a vytváří též různé barevné aberace – slovem trávnice se mezi rybníkáři označuje výrazně zelená štika.

Velká štika je nekorunovanou královnou našich vod – vzhledem k válcovitě hydrodynamickému tělu se jí též někdy říká torpédo.

 

Výrazně zeleně zbarvené štice říkají rybníkáři trávnice.

 

Tolstolobec pestrý, tolstolobik bílý

rusák, tolja

Pod obchodním názvem „tolja“ se prodávají tyto velké kaprovité ryby či jejich maso i v některých rybárnách.

Tolstolobici se někdy v rybárnách prodávají pod obchodním názvem tolja.

 

Úhoř říční

auhorž, auhoř, drňák, duhák, had, hádě, hadice, han, jouza, kabel, krůťas, mořský tulák, olšák, ouhoř, rosák, tkanice, tkanička, řehoř, volšák

Úhoř patří mezi nejzajímavější a zároveň nejtajemnější druhy ryb. Také i proto vznikla celá řada slangových jmen, která si často všímají jeho atypického tvaru těla připomínající hada. Nakonec i samotný název „úhoř“, který se vyskytuje u všech Slovanů, se etymologicky opírá o podobnost s hadem. Zatímco hadicí označíme spíše větší rybu, hádě, tkanice či tkanička je rozšířené označení pro malé úhoříky. Slangové názvy duhák, drňák, rosák či olšák zase vycházejí ze zbarvení kůže ryby. Tajemný a neklidný život plný dlouhých cest a toulek přinesl úhoři i poetické označení mořský tulák – „velkým mořským tulákem“ nazývá úhoře spisovatel a rybář Ota Pavel. 

Mnoho slangových názvů se u úhoře váže k jeho atypickému hadovitému tělu.

 

Vranka obecná

hlaváč, lítavka, pulec, slimejš, špulák, vraník, vranka-pulec

Slangová jména vranky si všímají zejména jejího poněkud bizarního tvaru těla s velkou, širokou hlavou a velkými ústy. Šmilauer (1971) uvádí název „hlaváč“ od „poměrně veliké hlavy a široké huby.“ Štěpánek (1947) uvádí také kombinaci názvu vranka obecná – „pulec“. Hnízdo (1968) zaslechl od rybářů i místní název „lítavka“, neboť rybka nemá plynový měchýř a pohybuje se trhavými přískoky, jako by ve vodě poletovala. 

 

Slangová jména vranky si všímají zejména jejího poněkud bizarního tvaru těla s velkou, širokou hlavou a velkými ústy.

 

Vyza velká

běluha, tok, výza, wizyna, wyz

Vyza je největší jeseterovitá a vůbec sladkovodní ryba, která i do moravských řek kdysi pronikala přirozenou cestou z Dunaje. Často se jí říká běluha, podle ruského názvu zřejmě odvozeného od bílého zbarvení břicha a dolních boků ryby (neplést si se stejně pojmenovaným druhem kytovce). Rychle rostoucímu kříženci vyzy a jesetera malého se říká bestěr.

 

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor, Karel Halačka, Milan Rozsypal