Před hromadou let jsem četl v jednom rybářském časáku zajímavý příspěvek. Autor v něm rozebíral rybářské štěstí a mimo jiné vyslovil názor, že existují dva druhy ryb – ty co jsou nám dané a pak ty druhé, které nám dané nejsou. Z těch se pak stávají tzv. neulovitelné legendy vyhýbající se všem nástrahám. A když už se přece jen spletou, vybojují si (většinou díky nějakému rybářovu kiksu) opět svobodu. 

Po letošní zahájené jsem si na příspěvek o „daných a nedaných“ rybách vzpomněl hned dvakrát. Dostal jsem totiž příležitost střetnout s velkými dravci, kteří měli veškeré výhody na své straně, ale přesto jich nevyužili. I tak jsem se na vítězství nad nimi neskutečně nadřel! Když zpětně a v klidu (bez adrenalinové nálože v žilkách) zrekapituluji prožité souboje, mohu konstatovat, že jsem během nich nasekal tolik amatérských chyb, že by to vyšlo na pár sezón dopředu. Asi mi ty ryby fakt byly dané...     

 

Darovaná ryba I.

Úterý 19. 6. 2013, 19.30 hod., řeka Dyje: Spěchám k vodě, div se nestrhám. Na zahájenou jsem vyhořel, tak jsem řádně natěšený na odvetu. U vody potkávám pár známých tváří. Jejich informace moc optimistické nejsou. Ráno se prý chytilo pár lepších dravců, ale v poledne spadla voda o půl metru a rázem bylo „po žížalkách“! Nedbám pesimistických předpovědí a jdu lovit. Všechna má prověřená místa jsou obsazená. „Sakra, když to tu prej nebere, proč je u vody takovej mumraj!“ kleju v duchu. Nakonec jsem odkázán na volné fleky, kam se nikdo nehrne. Vybírám místo, které je sice hodně nadějné, ale doslova „čpí sírou“. 

Tvoří je dvojice vyvrácených topolů, které leží ve vodě souběžně s břehem. Stromy jsou s pevninou spojené jen několika tlustými kořeny a jejich koruny jsou celé ponořené. Pod nimi je hlubina dobré tři metry! Všude kolem kmenů se blýskají hejna odrostlých ouklejí a u břehu je hustá rybí polévka z letošního potěru. Tahle komfortní zóna nabízí vodním predátorům luxusní úkryty v labyrintu větví, dostatečnou hloubku a žrádla, co hrdlo ráčí! Být dravcem, jsem zaparkovaný právě tady! 

 

Místo (zlo)činu.

 

Co je růžové pro ryby, obvykle bývá černé pro rybáře. Sápu se v brodkách na slizké kmeny. Po opadnutí vody je jejich povrch pokrytý kluzkým bahýnkem. S náramným úsilím se doškrábu na druhý strom. Zapřu se „pevně“ o jeden kořínek. Dobrá stabilita je při lovu podmínkou zdaru. Něco o tom vím, i když ne z osobní zkušenosti...

 

Vsuvka k tématu:

Kdysi před léty jsem s partou vláčel na řece Moravě. Během noci tehdy hladina spadla o pár decimetrů a mokré kameny v regulaci byly najednou hladké jako sklo. Od rozednění jsme házeli jako o život, ale při poklesu řeky byli dravci zašití bůhvíkde. Kamarád se rozhodl, že vyrazí zkusit štěstí níž po proudu. Skákal po slizkých kamenech jako kamzík. Nevím, co ho to napadlo, ale během „skokochůze“ poslal twister obloukem do řeky. 

A v tom se to stalo! Právě když došlapoval na balvan, jeho chodidlo se už kamene nedotklo. Hned po dopadu gumy do vody ji totiž nasál velký dravec! Vzápětí udělal rychlý výkrut ke dnu. Prudký rybí výpad přetočil rybáře o pětačtyřicet stupňů. Na jedné noze neudržel balanc a po zádech zahučel mezi lomové šutry! Hrůzou se nám zatajil dech! Okamžitě jsme spěchali na pomoc. Ó, jak se nám ulevilo, když jsme spatřili, že hendikepovaný lovec třímá ohnutý prut a snaží se dokonce vleže pumpovat. To by smrtelně raněný asi nedokázal! Pomohli jsme kamarádovi na nohy, aby mohl zdolávat jako člověk. Nakonec vše dopadlo dobře. Vylovený patnáctikilový sumík byl hojivou mastí na potlučená záda. Šťastný rybář dokonce pravil něco ve smyslu: „Cítím se jako po návratu ze sadomaso salónu. Hřbet mám sice samej šrám a modřinu, ale rozhodně to stálo za ten zážitek!“

 

Zpět k ději:

Stojím relativně pevně na kluzkém kmeni topolu a přemýšlím co dál. Naproti přes vodu jsou zabrozeni tři mladí rybáři a snaží se mi naprat nástrahy pod nohy. Nezbývá mi, než gumu spustit přímo pod strom. Rozhodně ji ale nesmím nechat padnout na dno, protože tam bude fůra překážek. Twister s přestávkami nechávám klesat do hlubiny. Když uznám, že se blíží do nebezpečné zóny, stopnu jeho pozvolný pád a začnu navíjet. Nástrahu pozvednu sotva o metr a... Prásk! Prut schytá ostrou šupu! Zápěstím přiseknu. Ihned v paži pocítím slastnou tíhu. Ztěžka sbírám decimetry šňůry na cívku. Kromě pasivního odporu se zatím ryba moc neprojevuje. Nemá snahu silou táhnout ke dnu, ani splouvat po proudu vstříc ponořeným větvím. To je pro mě jen dobře... 

Útočník zdivočí, až ho pozvednu k hladině. Najednou se postaví na hlavu a zabere. Na hladině se vytvoří miniatura atomového hřibu! Brzda zavrčí jak podrážděný pes. První výpad zdárně odrazím. Čekám druhý, ale ryba se zase ochotně poddává mému tahu. Vyrazí na zteč znovu až pod hladinou. Tentokrát ji stačím zahlédnout. Je to candát! Hrubým odhadem něco přes třičtvrtě metru. Pumpuji pomalu vzhůru. Čekám, že každým okamžikem začne vyvádět, ale žádná překotná aktivita se nekoná. Je stále v podezřelém klidu. 

Velký candát najednou leží toporně na hladině a poulí bulvy jako Hurvínek. Pořád od něj čekám nějakou čertovinu. Vše se mi zatím zdá nějak moc snadné. Ryba má určitě v záloze nějaký trumf. Pro sichr povolím víc brzdu. Pak krkolomným způsobem pokleknu na kluzký kmen. Z vesty na zádech odepnu velký rakeťák a hned se s ním natáhnu po dravci. Rybu naberu na první pokus. Jóóó!          

Opatrně se stavím na nohy. Udělám čelem vzad a s těžkým nákladem mířím ke břehu.

Zrovna když mám nekročeno na druhý kmen, candát se probere. Zuřivě sebou zamele. Rozpažím ruce kvůli lepší stabilitě a snažím se bezpečně došlápnout. Dravec jakoby věděl, že jsem bezbranný jak novorozeně, razantně zatřepe hlavou. Svými tesáky rozpárá síť jako torpédo trup lodě. Najednou mu celá hlava dírou čouhá ven! Na chvíli znehybní. Připadá mi, že mě potměšile pozoruje a pochechtává se. Nevím, co dělat dřív. Mám dravce chytit za makovici? Nebo spěchat na břeh? Volím druhou možnost...

Chyba! Sotva udělám další krůček, ryba s sebou znovu energicky zamlátí. Díra v síti se rázem zvětší a „můj úlovek“ přes ni vylítne ven. Praští sebou o strom a sklouzne do škvíry mezi kmeny. Na šňůře se mi houpe podběrák. Zapomenu na obezřetnost a vmžiku pokleknu. Musím konat rychle, než se otřesený dravec vzpamatuje. I přes riziko pohryzání rybě nacpu palec do tlamy. Provedu „jakoustakous“ napodobeninu sumčího úchopu. Candát se probere, až mu vyvrátím pysk. Hryže mi do palce jako doga a ocasem divoce víří hladinu. Nepustím ho, ani kdyby mi měl prst vytrhnout z kloubu!

Tragikomedii však ještě není konec. Roztržená síťka se namotá na jeden kořínek a drží na něm jako přilepená sekunďákem. Nejsem stavu se postavit. Trpělivě čekám, až rybě dojde šťáva a přestane mi drtit palec. Jakmile se trochu uklidní, vztekle škubnu podběrákem. Osvobozuji ho za cenu další díry v síti. Honem na souš!

 

Síť rakeťáku torpédovaná monster-candátem.

 

Když za pár vteřin stanu na pevné zemi, jsem blahem bez sebe. Cítím přitom, jak mi čurek potu stéká až do žlábku. Candáta složím na zem. Napřed mu z tlamy vyprostím uvězněný prst a vzápětí osvobodím i twister visící pevně v horním patře. Ryba je to monstrózní! Můj prvotní odhad byl hodně podhodnocený. Dravec měří 89 cm! Jak později zjistím, váží lehce přes 6 kg.

 

To je on, mého srdce šampión!

 

Okamžitě volám bráchovi, který by se měl pohybovat někde v okolí. Když se mi ozve, dozvím se, že už je na chatě. Candáta klepnu a jdu za ním. Milda mi vytvoří pár památečních snímků. Potom provizorně zalátám pletenkou díry v podběráku. Za necelou půlhodinu společně míříme k vodě. Pozdě! Vývrat topolů už je beznadějně obsazený.

 

Co dodat? Rozhodně se nedá říci, že by zvítězil ten lepší. Já měl jen pořádný nášup štěstí a na druhou stranu se candátův anděl strážný asi někde zapomněl... 

 

Pokračování příště

 

Text a fota: ToRo a Milda