Mě to nedá a používám tuhle prastarou techniku dodnes. Proč? Na to už vám odpověděl Ota Pavel. A taky proto, že se jedná o velmi citlivý způsob detekce záběru, který navíc umožňuje bezprostřední reakci a provedení záseku v optimální okamžik. Prut držíte v ruce a vlasec je vypjatý, takže rychlejší už prostě být nemůžete.

Možná namítnete, že feederové špičky jsou citlivější a hlásiče pohodlnější a nejspíš budete mít i pravdu. Ale mě na rybařině přitahuje pocit tajemna, očekávání, napětí. Dril feederového závodníka ani stesky moderního kapraře, který si jednou stěžuje, že to nic nedělá a podruhé, že se kvůli rybám nevyspal, to není nic pro mě. Zato mě klidně najdete, jak držím prut libovolného druhu a s prsty na vlasci vnímám tep řeky. Ona ho má. Jak táhne, tak pulsuje – někdy neznatelně, jindy to skutečně připomíná tep srdce živého tvora. A protože je to tvor obrovský, je ten tep pomalý. Jak vám proniká do prstů, postupně s ním začnete harmonovat a čas kolem vás začne plynout úplně jiným tempem...

Ale najednou je tohle souznění člověka a řeky přerušeno někým třetím. Do hry se zapojí ryba. Uchopí nástrahu a po vlasci vyšle signál do rybářových rukou. Někdy je to jemné zachvění, jindy razantní pocukání, ale v tu chvíli se zasněný běh času rozběhne na úplně jiném taktu. S vlascem nalepeným na bříškách prstů se rybář snaží dešifrovat tu informaci, která k němu v podobě jakési morseovky doputovala po tenoučkém vlákně. Někdy není co řešit a ruka automaticky seká ještě dřív, než si to hlava stačila přebrat, jindy po prvním nesmělém ťukanci očekáváte další a přemítáte, kdože je asi tam dole na druhém konci, co tam provádí a jak se bude situace vyvíjet dál.

Je otázka, co kdo dokáže z pohybů vlasce vyčíst, ale já už mockrát skláněl feeder do roviny s vlascem a snažil se rukama zjistit, co stojí za pohyby špičky, kterým se mi nepodařilo porozumět.


Existují dva způsoby, jak vlasec držet. Buď je to ukazováčkem ruky, která drží prut anebo je to prsty druhé ruky, té, která jinak drží kličku navijáku.

 

V prvním případě máte jednu ruku volnou a můžete se i celkově volněji pohybovat, druhý způsob člověka trochu svazuje, ale je zase citlivější a navíc má obrovskou výhodu v tom, že si můžete vytvořit jakousi „manipulační rezervu“ vlasce a rybě při záběru povolovat. Typické je to při záběru tlouště – jedno dvě opatrná ťuknutí a pak vám začne klouzat vlasec mezi prsty. Někdy v tomhle okamžiku je třeba zaseknout.

 

Ten okamžik, kdy vám vlasec v ruce ožije, je sám o sobě úžasný. Celé je to pocitově nesmírně intenzivní rybařina, která daleko překonává anonymní signalizaci záběru prostřednictvím různých zařízení, zejména elektronických signalizátorů. Věřte mi, že když to vyjde a vlasec vám klouže mezi prsty, místo aby otáčel kladečkou pípáku, je to úplně jiný zážitek. A v tomhle si budete rovni s Otou Pavlem i pány Šimkem, Tejčkou, Mahenem a dalšími, kteří tu lovili před vámi a pozvedli rybařinu z pouhého obstarávání žvance na úroveň hraničící s filozofií, poezií a jinými vrcholnými oblastmi lidského duchovna.

Takže už víte PROČ. Zbývá povědět si něco o tom JAK.

 

 


Lov na cit je jednou z nesčetných variant lovu na položenou. Teoreticky ho můžete provozovat kdykoli, když máte nahozeno na dně a uchopíte vlasec do rukou. Je lhostejno, zda je ten nahozený prut kaprová dělička, teleskop, feeder nebo něco jiného. Pro cílené praktikování této techniky jsou ale nejpříjemnější lehké pruty, které nejsou příliš dlouhé. Pro mě je takovým ideálem 270 cm dlouhý vláčecí prut v gramáži poplatné použité zátěži a druhu ryby. Ale bez mrknutí oka použiju cokoli, co je zrovna po ruce. Koncová sestava může být jakákoli z běžně užívaných, ale zdaleka nejčastěji je to obyčejná průběžná montáž s olovem, zarážkou a háčkem na návazci nebo jen na konci kmenového vlasce. Někdy se vyplatí zkusit i delší paternostery – zátěž se pak stane vaším spojencem v úsilí o přesné a včasné zaseknutí ryb laškujících s nástrahou.



Pokud jde o to, co v prstech cítíte, opravdu toho není málo. Využijete-li obě ruce, dokonce dokonale odlišíte změny proudění vody a nečistoty ulpívající na vlasci od projevů rybí aktivity. Neživé faktory se poměrně výrazně projevují na prutu, potahy od ryb jsou naopak daleko víc vnímány rukou držící vlasec. Cítíte v nich i dynamiku pohybu té ryby a s daleko větší jistotou odhadnete, zda si s nástrahou hraje čudla nebo je to jemný projev zájmu většího kusu. A jestliže jsou záběry rychlé a letmé, nikdy nebudete reagovat rychleji, protože k zaseknutí stačí jen pohnout prutem nebo „po muškařsku“ zatáhnout za vlasec, který držíte v ruce.
Bez problémů takhle sekám i boleny, kteří vlétnou do mraku rybek přilákaných dopadem krmítka a chňapnou po propadávající se nástraze. Za normálních podmínek ji stačí pustit a jen málokdy se sami seknou váhou krmítka klesajícího ke dnu. Většinou byste si ani nevšimli, že se něco děje. Ale když při klesání držíte vlasec a jste v kontaktu s nástrahou, stačíte nejen cítit zájem ryb o klesající nástrahu, ale při jejím popotažení stihnete rybu doseknout. Když feederuji na některých lokalitách, kde je dostatečně "zabolenováno", není během vycházky problém díky kontrole vlasce při propadání sestavy ke dnu přidat k běžnému feedrařskému úlovku ze dna i pár „dravých ouklejí“, většinou mezi 35 – 50 cm.

Určitou nevýhodou je při lovu na cit nutnost soustředění se na záběry ryb. Můžete se sice koukat volně po okolí, ale přesto musíte udržet napnutý vlasec a být schopni reagovat. Pro udržení koncentrace je proto dobré, když je záběrů relativně dost. Je dobré lovit na místech, kde je větší koncentrace ryb, jako jsou například podjezí s hejny tloušťů a parem. Můžete si také rozkrmit flek a následně opovrhnout moderními metodami lovu a dát přednost historické klasice.
Mě se takhle povedl na jaře roku 2003 nepřekonatelný „majstrštyk“. Lovil jsem na přítoku přehrady, kam vytáhla hejna kaprů vyplavených předchozího roku povodní z jihočeských rybníků. Nakrmil jsem si pár metrů před sebou kukuřicí, rozbalil v klidu cajk a kochal se probouzející se přírodou. Pak jsem si chvíli hrál s plavačkou a jen tak na blind pouštěl řekou kus rohlíku. Flek mezitím tiše pracoval a vedle mě se usadil rybář. Nahodil své dva teleskopy a pohrdavě si měřil očima buclaté červenooké plotice, které jsem tu a tam vytáhl. Z jeho výbavy i chování bylo jasné, že on přišel pro KAPRA a ne kvůli nějakým čudlám. Tak jsem se rozhodl, že mu kapra ukážu - tedy, doufal jsem v to.
Odložil jsem plavačkový prut, vzal teleskop s průběžným olovem na šestnáctce vlasci, napíchl na háček kukuřici a nahodil do míst, kam jí před více než hodinou dopadlo zhruba kilo. Pokusil jsem se dopnout vlasec, ale on se bezprostředně po dopadu zátěže dopnul sám a pomalu mi narval prsty do prvního očka. Zasekávat nebylo co – prut byl skloněný k vodě a brzda začala okamžitě vrčet na plné obrátky. Po pár minutách jsem zdolal zhruba půlmetrového kapra, pustil ho zpátky do vody, protože den předtím jsem si jednoho odnesl, napíchl novou kukuřici, nahodil a prakticky z dopadu dostal další záběr. Vypáčil jsem z vody rybu podobné velikosti, pustil, napíchl novou kukuřici a zopakoval to do třetice. Hádám, že celková čekací doba na záběr těchto tří kaprů byla maximálně dvě vteřiny. Soused ani nechápal, co to dělám, ale nesl to dost těžce, protože sám byl bez záběru, nejspíš proto, že ryby už byly stažené na mém fleku. Zakrátko se sbalil a odešel. Mě už to dál tak pěkně nešlo, ale chytil jsem tenkrát těch kaprů asi osm a byl jsem s lovem navýsost spokojen.

Mimořádně skvěle se na cit chytají tloušti. Ti berou celkem ochotně a s kratším prutem se nacpete i na místa, kde si nikdo nikdy nesedne.

 

Nepotřebujete vidličky, židličky, čihátka ani další věci. Stačí se nacpat s prutem někam mezi křoví, opřít se o strom nebo zabrodit na kraj proudu a už můžete chytat. Jste pohybliví, mobilní, nic vás nikde nedrží, na zádech máte batoh a v ruce prut. Takhle můžete vandrovat kolem řeky nebo i řekou a udělat i z položené velice aktivní způsob lovu. Do přívlače zbývá už jen kousek. A i ten můžete překlenout.

Jak? Začnete chytat stylem, kterému říkám „dynamická položená“. Stačí dát lehčí zátěž a proud bude vaši sestavu postupně unášet. Zátěž se bude valit po dně před nástrahou nebo za ní (to můžete ovlivnit) a sem tam se zastaví. Když k tomu dojde, nechte ji chvilku ležet a pak ji pohybem prutu uvolněte a pošlete dál. Záběr nepřehlédnete, většinou vám ryba za vlasec pěkně zacuká, zejména pokud lovíte v silnějším proudu během léta, kdy je rybí aktivita na vrcholu.
Tímhle stylem prochytáte rozsáhlé plochy řeky, osaháte si dno, najdete přirozená stanoviště ryb – tj. místa, kde stojí samy od sebe a ne oblasti, kam se nechají vylákat krmením. Dozvíte se tak i dost o chování vašich šupinatých protějšků.


Celou dobu píšu o lovu na řece, ale není problém lovit na cit i na stojácích. Jenom je to o něco náročnější, protože záběry jsou jemnější a také spektrum lovených druhů bude chudší.

A co se vlastně dá na cit lovit? V podstatě všechno – od oukleje až po sumce. Spíš je to otázka, co vás bude bavit tímhle způsobem chytat. Klasikou jsou říční ryby jako je tloušť a parma.

 

Velice dobře se na cit loví i kapr a při náležitém zjemnění si zachytáte i bílou rybu. Jakmile „nabijete“ v přikalené vodě rousnici, snadno si rozšíříte okruh zájemců o úhoře, menší sumce nebo mníky.

 

Kus rybičky dovolí lovit dravce všeho druhu (i když na řece ho většinou jako první uchvátí některý z místních tloušťů). Záběrů nebude bůhvíkolik, takže budete muset být trpěliví, ale takový pohled do očí candáta za to jistě stojí.

 

Větší kus rybiny nebo ideálně celá rybka snadno zláká k záběru i štiku a tam, kde je šance na její záběr, byste měli používat lanko, protože pohled na štíhlata, jimž trčí z jícnu kus vlasce, je dost smutný.

Výhodou chytání na cit je mimo jiné i to, že nepotřebujete na svůj cajk vidět. Dá se tak lovit i v noci. Chvíle, kdy v naprosté tmě čekáte s vlascem v ruce na  záběr, jsou velmi emotivní. Kdysi jsem takhle za srpnové noci seděl opřený o kámen, zíral k nebi, které křižovaly desítky záblesků padajících Perseid a probíral se z vytržení nad tou nádherou vždy, když se lehkým zacukáním za vlasec přihlásila parma. Přál jsem si, aby to nikdy neskončilo, ale někdy kolem půlnoci mi začala být zima a ryby už v tu chvíli stejně nebraly. Je to už spousta let, ale tahle noc zůstane jedním z mých největších rybářských zážitků.

A jsme zase u toho. Rybařina se točí kolem zážitků. Nemusíte mít doma mrazák narvaný rybími filety, vitrínu plnou pohárů nebo být vyfoceni s nějakou tou velrybou na titulní straně časopisu. Jednou zjistíte (pokud už jste to nezjistili), že rybářovým bohatstvím jsou právě ty nehmotné emoce, které provázejí jeho pobyt u vody. Samozřejmě je tu radost z úlovku a třeba i potěšení z toho, jak si ho doma vychutnáte v oblíbené úpravě. Ale daleko větší roli hraje vzrušení z lovu, napětí, očekávání, pocit tajemna…
Možná byste nevěřili, kolik z toho vám dokáže nabídnout pár hodin strávených s vlascem sevřeným mezi konečky prstů. Ale pokud jste správní nevěřící Tomášové, tak byste měli udělat to, co ten biblický – jak je známo, ten, aby skutečně uvěřil, si musel na Kristovy rány sáhnout vlastníma rukama.

 


Text i foto:  M. Horáček - Osprey