Mortalita ulovených ryb

Je zcela zřejmé a neodiskutovatelné, že při závodní přívlači, ale vlastně při jakékoliv přívlači, resp. rybolovu neprovádíme činnost, z níž by ryby škytaly blahem. Svým počínáním se však můžeme pokusit míru poškození ryb snížit na minimum. Bohužel to však přímo nesouvisí s tím, zda jsme či nejsme závodníci a tudíž určit přesně, jaká je často diskutovaná mortalita (úmrtnost) ulovených a následně puštěných ryb, nelze. Velmi totiž záleží na konkrétní situaci a konkrétním zacházením s rybou a i na určité dávce štěstí či smůly. Věřím, že při zodpovědném přístupu rybáře, ať již závodí či nikoliv, se může úmrtnost ulovených a puštěných ryb blížit k nule, ale při nepříznivé konstalaci všech faktorů stejně tak až k několika desítkám procent.

Rozdíl oproti běžné přívlači: teoreticky je při závodní přívlači v průměru obdobná (pokud by se nesměly používat vezírky a lososovité ryby se bodovaly 1ks = 1bod, byla by určitě nižší).

 

Možnosti omezení poškozování ryb

Pokud se závodník, a vlastně i běžný rybář, bude řídit základními pravidly, bude moci odcházet od vody s čistým svědomím.

 

1. Každý by se měl pokusit zkrátit dobu zdolávání na co nejkratší dobu. U závodní přívlače by se dalo oprávněně namítnout, že se většinou používá velmi jemné vybavení a tudíž to není reálné. Částečně zde mohu ale úspěšně oponovat: ačkoliv je vybavení často ultralehké, bývá mimořádně kvalitní a pokud je závodník na solidní úrovni, dokáže jej plně využít na hranici možností a i poměrně velkou rybu zdolat neuvěřitelně rychle. Velkou měrou napomáhá i fakt, že závodník nemá času nazbyt a všechny úkony spojené s úspěšným zdoláním ryby má většinou perfektní. Např. velmi důležité umění podebírání ryb - tam kde ještě běžný rybář rybu honí s podběrákem okolo břehu, závodník ji již většinou pouští.

Například Michal Tichý, několikanásobný mistr světa, umí s prutem doslova kouzla.
 

p42.jpg
 
Většina závodníků umí podebrat rybu opravdu rychle. Např. Tomáš Čepelák až nepochopitelně rychle.

 

Za téměř deset let, co se závodní přívlači věnuji, si vybavuji jen několik situací, kdy souboj s rybou trval více než několik minut, ať již s úspěšným či neúspěšným koncem.

 

2. Používání háčků bez protihrotů by mělo být samozřejmostí zejména při lovu menších či méně odolných ryb. Je samozřejmé, že pokud člověk vyrazí na sumce či štiku, chce si rybu bezpečně zdolat, i když ji má v plánu pustit. Zde bych na BL háčky neapeloval. Pokud už ale jde o lov pstruhů, tloušťů, okounů, příp. i bolenů či candátů s cílem ryby pouštět, měly by být BL háčky samozřejmostí. Při troše zkušeností ryb více nespadne a riziko fatálního poškození je, zejména u hltavců, výrazně nižší. Navíc je to příjemné pro nás rybáře - alespoň mě osobně nečiní žádné potěšení páčit rybám háčky z tlamy. 

 

3. Podběrák s bezuzlovou síťovinou zabezpečí, že rybě při podebrání nebude tolik poškozen ochranný sliz a zejména díky absenci uzlů ryba většinou neztratí žádné šupiny. V závodní přívlači je to z těchto důvodů povinné.

 

4. Namáčení rukou způsobí jednak jejich ochlazení, což znamená, že ryba bude po uchopení klidnější (teplo vnímá negativně) a nedojde k setření tak velké vrstvy ochranného slizu, jako by tomu bylo v případě ruky suché.

 

5. Zakrývání očí zajistí uklidnění ryby. Ta se nebude tolik mrskat a manipulace s ní bude před puštěním mnohem snazší.

 

6. Namáčení korýtka je při závodech to samé, co namáčení rukou - tedy menší poškození ochranného slizu a uklidnění ryby.

 

7. Nepoužívání vezírků považuji za mimořádně důležité - každá ryba ve vezírku trpí jak fyzickým poškozením, tak stresem, jejichž kombinace může mít fatální důsledky. V závodní přívlači je to BOHUŽEL ještě stále někde povolené.

 

8. Co nejkratší doba na suchu opět zajistí menší poškození ryby oschnutím slizu, menší riziko různého mrskání a padání na zem apod. U závodníků je to principem rychlosti zajištěno, u běžného rybolovu apeluji především na lovce, kteří si chtějí každý úlovek vyfotit.

nejmenší riziko představuje pro rybu focení ve vodě

9. Neválení po zemi - když už víte, že budete ryby muset pokládat na zem, je potřeba zajistit, aby:

- to bylo do měkkého (zajistí podložka, měkká tráva apod.), aby se ryba nemohla zranit (ztráta šupin, vnitřní poranění apod.)

- do mokrého (politá podložka, mokrý podběrák, mokrá tráva), aby se nepoškodil a nesetřel sliz

- se ryba nepokládala ani na mokrý písek, drobný štěrk, hlínu apod., které by se přilepily k povrchu těla

velcí tloušti malé nástrahy milují


Dobrý nápad od sousedů Slováků

Ať se však budeme při závodech snažit sebevíc, je samozřejmé, že nějaká ta ryba naše zápolení nepřežije. Ačkoliv je závodní rybolov součástí svazového rybolovu a ČRS i MRS jej mají ve stanovách a závodní týmy již platí ročně nad rámec povolenky startovné, myslím si, že se u našich sousedů na Slovensku zrodil dobrý nápad. Tím je příspěvek na zarybnění pro pořádající MO. Domnívám se, že kdyby každý tým na každý závod přispěl pár stokorunami na zarybnění, byly by případné škody více než kompenzovány a navíc by se MO v podstatě předháněly, aby se závody konaly právě u nich, protože by díky nim získaly další finance na zarybnění.

Modelový případ: na průměrném závodu se za celé kolo (víkend) uloví okolo 500 ks ryb. Pokud bychom počítali mortalitu 5%, mělo by uhynout 25 kusů ryb. I kdyby byla průměrná váha takových ryb 0,2 kg, jedná se o 5 kg ryb. Pokud by každý z 12 až 16 týmů byl povinen uhradit příspěvek na kolo ve výši 200,- Kč, měla by pořádající organizace možnost vysadit ryb mnohonásobně více. 

 

Závodní přívlač ano či ne?

Jak jsem již předeslal, existuje celá řada závodníků, kteří soutěž z nejrůznějších důvodů opustili. Jedním z nich je i PAN RYBÁŘ Milan Rozsypal. Požádal jsem ho, aby zavzpomínal na svou kariéru a důvody k ukončení závodění:

„Ach jo! To jsme dopadli!“ Povzdech přehlušuje rachot staré Škodovky 100, když se vracíme z nominačních závodů do I. ligy. „Tak se podívej! Ani ta zdolaná štika spolu s několika okouny mi nepomohla!“ stěžuji si bratrovi. Tak nějak vypadal můj pokus o vstup do ligy v přívlači. Prostě se trochu nepovedl. Nepostoupil jsem! O to větší překvapení zažívám druhý den: „Velice se omlouváme! Chybou součtu v dosažených výsledcích za úlovky, jste se umístil tak, že jste se postoupil do nejvyšší soutěže v lovu ryb přívlačí! Blahopřeje a současně se omlouváme!“, ozývá se z telefonu nesmělý hlas organizátora soutěže. V tichu a bez nadávání přejímám převratnou novinu, která ovlivnila na několik let můj rybářský život. Začal jsem více chodit na menší dravé ryby. Objevil jsem kouzlo jemné rybařiny a malých nástrah. Už před tím jsem si dělat třpytky a wobblery. Nyní jsem v tom pokračoval, ale jen s tím rozdílem, že každá malá nástraha musela být menší a ještě menší. Ve vlastní stavbě nástrah jsem viděl nejen výhodu oproti jiným závodníkům, ale také mě to neuvěřitelně bavilo. Největší radost jsem měl, když jsem byl na své nástrahy úspěšný. Na různých rybářských soutěžích jsem pomalu získával body za umístění. Daleko cennější pro mě ale byla skutečnost, že jsem se zde setkával s dobrými rybáři a opravdovými kamarády. Od lepších rybářů jsem se rychle učil. S kamarády jsem sdílel společnou radost z rybaření. Těšil jsem se na každé naše setkání. Nejlepší rybářskou školou je vidět, na co se chytá a hlavně, jak se chytá! Díval jsem se! Učil jsem se! Spolu s trochou štěstí jsem se stal jeden rok nejúspěšnějším závodníkem první ligy. Postoupil jsem dokonce i na MS v lovu pstruhů v Portugalsku. V té době už ale byly v soutěži vidět docela nepěkné věci. V některých byla vypočítavost, prospěchářství někdy i obyčejná závist nebo i pomluvy. Ta jedna velká parta nadšenců pro přívlač se začala dělit na skupiny. Ty mezi sebou vedly skryté i otevřené boje. Vzájemné napadání bylo na denním pořádku. Nechápal jsem to a nerozumím tomu dodnes. To znechucení bylo tak velké, že jsem se rozhodl udělat si malou bilanci. Na jednu stranu jsem dal čas strávený na soustředěních, pohárech a závodech. Současně jsem k tomu přičetl nemalé finanční náklady na závodní vybavení, na cestovné, stravné a ubytování.  Na druhou stranu jsem si dal čas na rodinu, na normální rybařinu a také na zájmy, kterým jsem se pro závodní činnost nemohl věnovat. Nebylo to jednoduché rozhodování. Hodně mi pomohly výčitky mých synů, že s nimi trávím málo času a také zklamání nad jednáním některých blízkých kolegů rybářů. Nikdy jsem si ale nestěžoval. Rozhodl jsem se a odešel! Odešel jsem v době, kdy se mi dařilo. Následně jsem ještě dostával nabídky, abych pomohl jiným reprezentacím s přípravou na mistrovství světa.  Vesměs jsem to odmítal, ale byl jsem i mile překvapený, když jsem za malou pomoc obdržel velké poděkování.  

Všem, kteří tyto řádky čtou, mohu vzkázat. Je dobré si závodní přívlač vyzkoušet. Je to směs adrenalinu a vzrušení nadupaná do krátkého časového limitu na úseku vody, u které byste se často ani nezastavili. Naučí Vás to soustředit se na lov i ve špatných místech a také v situaci, kdy se Vám naprosto nedaří. Možná Vás závodní přívlač přivede k opravdu dobrým přátelům a Váš život se díky nim změní. Věřte mi, že to za to stojí! 

…a ještě něco na závěr. Mám dlouholetého kamaráda, který byl velmi úspěšným podnikatelem. Pak přišla mozková příhoda a vše se rázem změnilo. Ten kamarád se ale nevzdal a bojoval dál s nepřízní osudu. Velice si ho za to vážím. Kdysi mi řekl: „ Milane! Má babička byla kdysi na olympiádě v Německu a dosáhla nejvyšších met v gymnastice. Ve stáří si na ní nikdo ani nevzpomněl! Z cvičení měla úplně zničené klouby. Zůstala opuštěná. Když něco potřebovala, musela se plazit po zemi. Bylo mi jí moc líto!“

Ne nadarmo se říká: „Všechna sláva polní tráva!“ Jsme často přesvědčeni, že celý svět ví o našich úspěších, ale není to tak docela pravda. Ten svět rychle zapomíná. Daleko cennější je zůstat uložen s láskou v srdci blízkého člověka, kterému jste nezištně pomohli. Na to prosím nezapomínejte! Jen tak se z Vás mohou stát vítězové v té nejvyšší soutěži – v životě.


Milan Rozsypal


Milan se rozhodl, jak se rozhodl. Nejkrásnější je na demokratické společnosti možnost zcela svobodné volby. Ačkoliv to v životě přesto vždy nejde, v závodní přívlači je v tomto směru demokracie absolutní. Stejně jako se Milan rozhodl dál nezávodit a já pokračuji, tak se mnozí rozhodli nikdy nezávodit. Proč např. nezávodí Míra Horáček?

 

Proč nezávodím

Je celkem známo, že zatímco majitel CHYTEJ.cz David Havlíček je nadšený závodník, jeho redaktor lovu ryb na milimetry nebo gramy neholduje a dává to dost často veřejně najevo. Zajímalo by vás proč?
Celá ta záležitost má několik rovin. Ta nejdůležitější spočívá v otázce, proč vlastně chodíme k vodě, kde potom chytáme a zraňujeme živé tvory.

Primárním důvodem lovu ryb bylo kdysi získávání potravy a dodnes je nemálo rybářů, kteří chodí k vodě v podstatě pro maso. Ideální přístup je v tomto případě chytit si rybu nebo několik ryb požadované „jedlé“ velikosti a ukončit lov. Jsou lidé, kteří to tak dělají. Spousta, možná i většina z nás ale rybaří kvůli emocím, jež lov provázejí, jako jsou radost z pobytu v přírodě, napětí z čekání na záběr, boj se zdolávanou rybou a tak dál. Někdo další si zase za prutem něco dokazuje – chce se pochlubit v hospodě, na Internetu, zvednout si osobní rekord anebo se jen utkat s rybou, která pro něj bude představovat soupeře - ať už co do přesvědčování k záběru, tak v následném přetahování.
Všechny tyto přístupy se obejdou bez nutnosti lovit enormní počet ryb a lze je provozovat tak, že část obsádky zůstává relativně málo dotčena. Většina lovících se snaží lovit ryby střední a větší velikosti a pokud nějakou poraní, obvykle si ji mohou ponechat. Nezávodící rybář má krom toho svobodu pohybu, výběru času i místa, může se kochat okolím, obdivovat krásu zdolávaných ryb a vnitřně se obohacovat vším, co mu je rybařina schopna dát.

U závodů je všechno opačně. První, o co přijdete, je svoboda. Spoustu času stráveného na závodním poli si ani nenahodíte. Když už chytáte, tak chytáte "odtud" až "sem" a od signálu do signálu. Jste v časovém tlaku a hodnota ryby, živého volně žijícího tvora, je náhle degradována na číselný údaj v milimetrech nebo u některých jiných disciplín v gramech. Závodník chytá všechno – co na tom, že je ryba malá, téměř nebojuje, v případě poranění je prakticky nekonzumovatelná a často ani nemá nejmenší lovnou délku. Ostatně na závodech si stejně úlovek nesmíte ponechat.

Zároveň je jedno, jak je ryba krásná, vzácná, nezáleží na tom, jaký příběh provázel její ulovení. V době závodu má všechno šupinaté jen svou hodnotu v bodech, která závisí na jediném měřeném parametru.
Samozřejmě, že závodník může chytit během klání pěknou rybu a zažít vzrušující příběh a občas se to i stává. Ano, chytají se i větší ryby, proč to popírat. Ale závody se na tom zpravidla vyhrát nedají. Většinou vyhrává ten, kdo dokáže nachytat nejvíc ryb, které ničím oslnivé nejsou. Většinou jsou malé, tuctové, relativně snadno ulovitelné. V řadě případů byste takové ryby vůbec nechytali. Tady se ale chytají a to v maximálním množství, které se podaří dostat z vody. Proč? Jen proto, aby závodník získal body a za ty další body (pořadí v sektoru), které smění ještě za jiné body (pořadí v závodu). Postupným hromaděním všech těch bodů se stane nakonec třeba i mistrem republiky.

Vítězů a medailistů ale není mnoho, takže většina ostatních se musí spokojit s poznatkem, že chytají (respektive v závodech zachytali) líp než Franta, Pepa a Karel, ale hůř než Tonda s Jirkou.
Vědět takhle přesně, jak si stojím, to je jistě úžasný pocit, ale muselo ho svým utrpením nechtěně zasponzorovat několik desítek nebo stovek rybek (pár závodů, nějaký trénink), které by jinak mohly relativně v klidu růst. Závodník nespokojený se svým umístěním (a to jsou kromě vítěze všichni) musí následně víc trénovat a intenzivně se připravovat, což znamená do budoucna další stovky vpichů v rybích tlamách jen proto, aby se zjistilo, jak dravci reagují na tu či onu barvu, jak moc je třeba zatěžovat nástrahy a jaké třesení marmyškou je nejefektivnější.

Výsledkem závodění je umělý rybářský tlak na nejmladší ročníky dravců i jejich zvýšená mortalita a také degradace živého tvora na pouhé číslo dané počtem bodů, za které se dá v závodním hodnocení směnit. Je to jakási hra s čísly, za kterými se ale skrývají zvířata odsouzená do role jakýchsi živých terčů. A to je asi vůbec největší tragédie. Na žebříčku všech možných důvodů, proč chytat ryby, je proto u mě závodění jeden z těch posledních.


Představte si, že bych se teď rozhodl překonat závodnické úspěchy svého šéfa. Pilně bych trénoval a postupně se prokousával vzhůru žebříčkem vláčkařských soutěží. Musel bych opravdu hodně trénovat, abych dokázal porazit současnou špičku tvořenou dlouholetými závodníky a mnohonásobnými reprezentanty. Ale třeba bych to dokázal a jednoho dne by možná byla moje ješitnost naplněna. Ale za jakou cenu? Za cenu tisíců ryb poraněných jen proto, abych se vydrápal co nejvýš v seznamu podobně motivovaných jedinců. Mě ženou k vodě sny o nádherných velkých barevných rybách, soubojích provázených kvílením brzdy a gejzíry vodní tříště nebo nekonečná měření sil s dravci, kteří vám dají třeba jen  jedinou šanci za sezónu. Většinou se musím spokojit se skromnějšími výsledky a někdy si střihnu i čistou nulu, ale to už k tomu patří. Vyměnit tohle za sen, v němž je vrcholnou metou moje jméno zapsané na špici jakési tabulky, k čemuž je třeba dokráčet po hřbetech rybí omladiny? Děkuji, po tom opravdu netoužím. 

 

Míra jako jeden z hlavních důvodů nezávodění popisuje absenci svobody kdy a kde je nucen závodník lovit. Já však právě v tomto směru onu svobodu spatřuji - svobodně jsem se rozhodl několikrát do roka lovit v čase a místě losem určeném. V okamžiku, kdy to budu vnímat jako nesvobodu a bude mi to vadit, skončím.

A ony "tisícinásobné" vpichy? V letošním roce jsem v "tréninku" a závodech popíchal asi 200 ryb, převážně tloušťů a okounů. Je to mnoho, nebo málo? Míra při psaní seriálu o štikách za rok ulovil 120 štik. Je to horší, či lepší? Kolik ryb za rok popíchá běžný nezávodník lovící feederem, plavanou nebo třeba onou přívlačí? Ti dobří tisíce! Přesto si nemyslím, že je to špatně a neodsuzuji to. Je to prostě realita a kdo je rád a často u vody, ryby prostě nachytá. Dalším argumentem je, že se ryba degraduje na gramy a čísla a absentuje zážitek z ulovení, adrenalin, napětí. Asi je to u různých rybářů a závodníků různé, ale já si např. velkou část svých závodních úlovků dobře pamatuji vč. všech okolností a rád na ně vzpomínám. Stejně jako když rybařím normálně. I to ze mě následně dělá "lepšího rybáře", když dokáži tyto údaje zpětně vyhodnocovat a využívat při následném rybolovu. 

 

Nyní bych asi měl přinést rozřešení otázky položené v nadpisu na základě přínosů a negativ závodní přívlače, které myslím dostatečně vyplývají z výše uvedeného. Abych pravdu řekl, neumím úplně říci ani tak, ani tak. Spíše bych řekl proč ne, pokud se k rybám budou závodníci chovat ohleduplně, závodní řády nebudou kolidovat s předpisy a budou myslet na ryby. Velmi častý argument, že se popíchá hodně ryb, a navíc malých, vnímám. Nicméně je to, pokud se nevezírkuje, podobné obyčejnému Chyť a pusť a ultralehké přívlači a pokud se praktikuje rozumně, nijak neškodí. Alespoň já výčitky nemám. Pokud za sezónu při závodech ulovím mezi 150-200 rybami, tak to není nikterak více, než běžný rybář. Samozřejmě fanatici, kteří chodí k vodě téměř denně a tahají desítky ryb, což znamená tisíce ročně, to už úplně v pořádku není. Ale to je už extrémismus a ten není dobrý v životě nikdy. A to že jsou ty ryby někdy malé a musím i ty malé umět chytat? Jsou a nevadí mi to, spíše mne to baví. Chytání s jemným lehounkým proutkem a malou krabičkou nástrah v kapse má své kouzlo a i kdybych nezávodil, stejně bych takto k vodě chodil. A jestli je to špatně? Nevím. Ono je otázkou, zda je větší zlo chytat stovky malých, nebo stovky velkých ryb. Ty malé jsou méně odolné, ale je jich mnohonásobně více a čekala by je přirozená selekce. Ty velké jsou zase odolnější, ale je jich výrazně méně, manipulace obtížnější, mnohem častěji se fotografují, ohmatávají a případný úhyn generační ryby způsobuje díru při dalším rozmnožování. Při těchto úvahách mne napadl ještě jeden příměr - podobnost nalézám v tomto směru ve feederu – je to vlastně příjemná a účinná jemná až ultra jemná položená (slaboučký návazec, maličký háček, malá nástraha), kdy se chytá spoustu malých ryb a když je v revíru velká, tak je šance ji takto také ulovit a zdolat. A je to celé špatně nebo dobře? Neměl by skutečný lovec feeder s jemnými sestavami úplně zavrhnout a na velký kovaný háček nabít půl rohlíku či ohromnou kouli? Myslím, že ne.

Tak tedy znovu: ANO ČI NE? Myslím si, že je to jen otázkou úhlu pohledu a každá strana může nalézt argumenty pro či proti a je demokratickou volbou jedince, jak se k problematice postaví. Své resolutní ANO je možno vyjádřit např. vstupem do závodní scény, případný radikální nesouhlas lze naopak vyjádřit i vystoupením z řad ČRS či MRS proto, že je ve stanovách je sportovní (závodní) činnost jedním z hlavních bodů. Anebo pokus o změnu stanov. To je na každém z nás, jak se rozhodne. 

Pokud jsem něco opomněl, máme pod článkem dostatečný prostor k diskuzi. Velmi ji ocením a budu rád, jak jsem již uvedl, když bude bez emocí a věcná. Asi se v ní nedobereme odpovědi na otázku v nadpisu článku, nicméně věřím, že dojde alespoň k částečnému vzájemnému pochopení a třeba i k posunu k lepšímu.

 

Text: David Havlíček

Foto: David Havlíček, Osprey + archiv 

První část: http://www.chytej.cz/clanky/1226/zavodni-privlac-ano-ci-ne-i/

Druhou část naleznete zde: http://www.chytej.cz/clanky/1254/zavodni-privlac-ano-ci-ne-ii/