Objevení ráje

Zhruba před deseti lety jsem na jedné přehradě objevil malý rybářský ráj. Stalo se to úplnou náhodou – stačilo jen sejít ze stokrát prošlapané trasy. Původně jsem se chtěl cestou z ryb porozhlédnout po houbách, ale po prolezení několika remízků jsem se nějak zamotal. Po dlouhém bloudění lesem mě napadlo jediné - vrátit se zpět k přehradě a najít u ní svůj ztracený orientační smysl.
Klopýtal jsem po strmé stráni do údolí a v hlavě mi bublal vztek nad vlastní neschopností. V rokli pode mnou se občas mezi větvemi zablýskla hladina. K vodě mi zbývalo posledních pár desítek metrů. Překonal jsem hustý pobřežní porost, rozhrnul větve a… vydechl okouzlením.

Přede mnou se rozprostírala nádherná zátoka zasazená do nedotčené přírody. S otevřenou pusou jsem hleděl na možná poslední panenský kout přehrady. Břeh, na kterém jsem stál, tvořila pozvolná písečná kosa řídce osazena pařízky. Naproti přes vodu byl břeh naopak hodně příkrý a skalnatý. Kamenité terasy zastíněné převislými větvemi se tam ostře zařezávaly pod hladinu. Nejúchvatnější byl ale konec zátoky, do kterého přitékal potůček. Vléval se totiž do přehrady efektním dvoumetrovým vodopádem. Hotová Aljaška v miniaturní verzi! 



Rybolov snů

Kouzelný ráj jsem si nechal pro sebe, už proto, že jsem jej chtěl uchránil před vydrancováním. Zátoku jsem začal pravidelně navštěvovat. Po několika výpravách jsem částečně poodhalil její tajemství a užíval si báječného samotářského rybaření. Chvílemi mi připadalo, že vlastním soukromou rezervaci. Místní ryby se tu snad nikdy nesetkaly se zradou a tak braly s naivní úpřímností, až mi jí bylo líto zneužívat. Podle toho jsem se k nim choval, vesměs všechny končily zpátky pod hladinou. Úlovek ze zátoky jsem si ponechal opravdu výjimečně a to i z toho důvodu, že se mně s ním nechtělo vláčet do příkré několikasetmetrové stráně.
Do dvou let jsem dostatečně proniknul do místních podmínek života pod hladinou a byl jsem čím dál úspěšnější. Už jsem nelíčil náhodně na jakoukoli rybu, ale dokázal jsem cíleně lovit a ulovit vybraný rybí druh. Od časného jara se v zátoce dalo spolehlivě počítat s kapry, amury, cejny a velkými ploticemi. V květnu se k nim přidali úhoři a líni. A od začátku léta až do konce sezóny se zátoka stala skvělým lovištěm dravců – štik a candátů. Už bych ani nespočítal, kolik skvostných kousků jsem ze zdejších vod vyloupl.


 
Existuje přátelství mezi rybářem a rybou?

Tato otázka logicky vylučuje kladnou odpověď. Vztah mezi lovcem a kořistí totiž nemůže oboustranně rovnocený. I když rybář přísahá, že ryby miluje nade vše, je to pochybné tvrzení - ryby vždy budou opačného názoru. Paradoxně se mi však v zapomenutém ráji podařilo přátelství s rybami navázat.
Jestli jste si povšimli, tak ve výčtu výše vzpomínaných druhů ryb ze zátoky, chyběl jeden, který „miluji nade vše“. OKOUN!

 

I když jsem pár pár menších kousků chytil, rozhodně jich tam z nějakého důvodu bylo méně než v jiných částech přehrady.



Seznámení

Jednou na jaře jsem na písečné kose chytal na plavačku velké plotice. Hodlal jsem vydržet do večera, kdy „bělky“ obvykle odpluly a vystřídali je kapři, líni a potmě i úhoři.

Na jednom prutu jsem měl bílé červy, na druhý jsem nastražil pořádnou rousnici – co kdyby přišlo něco lepšího už za světla. Plotice nedělaly mezi nástrahami rozdíl a na střídačku potápěly oba splávky. V podstatě jsem nedělal nic jiného, než nahazoval, zasekával, zdolával, vyprošťoval, pouštěl, nastražoval a zase nahazoval…

Tento akční kolotoč se mi líbil, i když jsem měl obavy, jestli mi žížaly vydrží na večerní lov. Plotice totiž dokázaly v pohodě poškubat i dešťovky velikosti pastelky a tak jsem pokaždé musel nastražovat čerstvou žížalu. Zbytky červů jsem stahoval z háčku a cvrnkal je do vody za smrkový pařez. Tak to šlo celé odpoledne. Blížil se večer a plotice už zobaly liknavě. Využil jsem pauzy v braní a chystal se na navijácích vyměnit cívky se silnějším vlascem. Stoupl jsem a otočil se k batohu. Periferním viděním jsem za pařezem spatřil vír na hladině způsobený rybou. Otočil jsem se a mezi doznívajícími vodními kruhy zahlédl rudou ocasní ploutev mířící ke dnu.

Chvíli jsem se snažil zrakem proniknout do hloubky, ale nic zajímavého nadohled nebylo. Cívku jsem našel, zbývalo stáhnout prut a provést výměnu. Když jsem stáhl potrhanou žížalu z háčku a hodil ji do vody, v místě jejího dopadu se zase utvořil ten záhadný vír. To mě zaujalo. Obětoval jsem novou dešťovku a natrhal ji na menší kousky. Opatrně jsem se postavil. Cvrnk! První kousek žížalky plesk na hladinu. Pomalu se v průzračné propadal pod hladinu. Na dno však nedopadl. Zpoza kořene vyrazil temný stín a kroutící se kořist bleskurychle zmizela. Do vody žbluňkl další kousek. Tentokrát mu stín vyrazil v ústrety. Popojetím k hladině odhalil svou totožnost. Okoun! Parádní kousek! Přestože voda většinou velikost ryby zkresluje, jasně jsem viděl, že ježatec měl dobrých 35 cm!

 

Hned jsem mu nabídl všechny zbytky červa naráz. K mému překvapení se ode dna odlepil další okoun. Možná ještě o dobrý palec delší. Tak tedy lovící páreček!


 

Dilema

Hltavé ryby se samy nabízely k snadnému ulovení. Stačilo na vytažený háček nastražit čerstvou rousnici a spustit ji pod špičkou prutu za pařez. Už už jsem se na to chystal, když mě napadlo - proč vlastně…

Celý den z okounů dělám domácí mazlíky a pak jejich důvěru ztratím během několika sekund. Ne, to nesmím! Naopak budu je hýčkat a rozmazlovat, až mi jednou budou žrát z ruky. Vždyť kromě mě tu není nikdo, kdo by jim mohl ublížit.
Natrhal jsem další rousnici na čtyři pět kousků, ale tentokrát jsem je postupně naházel na písčitý plácek vedle pařezu.

Čekal jsem co bude, ale nekonalo se vůbec nic. Naservírovaná torza červíků se mrskala na místě a okouni zůstávali zašití někde pod kořeny. Po několika minutách pozorování jsem si vzpomněl na převazování. Byl nejvyšší čas, už se začalo smrákat. Připravil jsem oba pruty do akce, rozsvítil na splávcích světýlka a mrštné rousnice na háčcích poslal na zlom písečné kosy. Konečně jsem se usadil a zabral se do číhání. Pojednou jsem si v mělčině všimnul lehkého zavlnění hladiny. Zrak mi sklouzl pod nohy. Z toho, co jsem spatřil, se mi zatajil dech. Velký okoun nakloněný na bok se dobýval na zbytky rousnice. Vůbec mu přitom nevadilo, že břichem drhne o písek a jeho korunka z ostnů trčí nad hladinu.

Ježatec několikrát po sobě mohutně nasál vodu a jeden z kousků žížalky poskočil blíž k jeho prostorné tlamě. Až na třetí pokus kořist zmizela v jeho útrobách. Nato okoun z mělčiny pracně vycouval a zmizel za pařezem. Po několika sekudách ho vystřídal jeho komplic. Stejným spusobem ukořistil další kousek červa. Jen mi bylo divné, že se ryby pokaždé spokojily s jediným soustem a hned se vracely do bezpečí. I přesto do tmy celou mělčinku poctivě vyluxovaly.
Co jsem tehdy ulovil, si už nepamatuji. Vím jen, že pozorování večeřících okounů mi připravilo parádní zážitek. A hned jsem se těšil na další shledání.

 


Dobří přátelé se vracejí

Za týden jsem seděl na stejném místě. Ještě než jsem rozdělal pruty, „pocukroval“ jsem zlom mělčiny masňáky. Další porci červíků jsem vhodil za pařez. Přes polarizační brýle jsem sledoval jejich propad ke dnu. Oživlé stíny se nikde neukázaly! Potvory nevděčné! Byl jsem zklamaný, ale okamžité záběry od plotic a cejnů mi na okouny daly brzy zapomenout.
Den se přehoupl do poslední třetiny a zase se přiblížil soumrak. Ryby na mé nástrahy reagovaly stále dobře, takže jsem měl pořád co dělat. Po nepřítomných ježatcích jsem ani nevzdechl. Připomněli se mi však sami...
Právě, když jsem se prudce natáhnul po prutu, udělala se na mělčině vlna. Usazující se částečky kalu vedle pařezu naznačovaly, že se „pruhovaní mazlíci“ dostavili na krmiště. Po přehození montáže jsem ihned na mělčinku prohodil masňáky a pak sledoval cvrkot. Netrvalo ani dvacet sekund a přes zatopený kořen se elegantně přesunul zavalitý okoun. Po milimetrech se prodíral mělčinou k potravě. Z několika centimetrů nasál pár červíků a na couvačku se odplížil zpět do hloubky. Brzy se na scéně objevil i druhý brach. I on si vzal z kořisti svůj podíl a beze spěchu se ztratil za pařezem. Repríza divadla v podání obou okounů opět skončila s příchodem tmy.
Při následujících výpravách jsem zjistil, že doba, kde se okouni dostaví na scénu, má určitou pravidelnost. Obvykle to bývalo ve chvíli, kdy na protější břeh dopadl stín. Jakoby si dravci chtěli ještě na poslední chvíli užít posledních paprsků slunce.


Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že jsem se s „ochočenými“ okouny potkal pokaždé. Někdy se neukázali třeba čtrnáct dní. O to radostnější pro mě pak bylo další shledání. Ježatci mě postupem času přestali vnímat jako hrozbu a mnohdy už na mělčině operovali společně. Vzájemně si od úst utrhovali sousta a pranic jim nevadilo, že tak činí sotva metr od mých nohou. Objevit se na mém místě volavka nebo cizí rybář, tak nevím, jak by to dopadlo. Tehdy by mě nenapadlo, že na zániku našeho přátelství budu mít hlavní vinu já…

 

Poslední setkání

Spousta nešťastných událostí se zpočátku odehrává zcela nenápadně. O to drtivější je jejich dopad. Tak tomu bylo i v mém případě.
Někdy koncem září, na vrcholu babího léta, jsem opět navštívil milovanou zátoku. Ráno jsem na kopýtko chytil menšího candáta a kolem poledne mi za gumou až pod nohy vyjela pěkná zubatka. Útok však nedokončila, otočila a se a zmizela v zelené hlubině. Záhy jsem vodou protáhl dobrý půltucet nástrah, ale zrazená ryba se ani neukázala.

„Dám ji čtvrt hodiny na uklidnění a pak se uvidí,“ usmyslel jsem si.

Aby mi stanovený čas lépe utekl, přemístil jsem se k okounímu pařezu. Tam jsem z futrálu vytáhl matchovku s feederem a pomalu je začal chystat na podvečerní lov. Když jsem obě montáže dokončil, vrátil jsem se s vláčákem pro štiku. Zbytečně! Kdo ví, kde už jí byl konec...
Další pokus o její ulovení jsem vzdal. Vláčák jsem složil a rozhodl se, že radši zkusím štěstí s kaprovitými rybami. Rousnice pod splávkem žbluňkla nalevo, feederová montáž s nastraženými bílými červy dopadla napravo. Samozřejmě jsem nezapomněl obětovat špetku masňáků pruhovaným kamarádům.

Vzhledem k podzimnímu upouštění vody byl už jejich pařez skoro na suchu, za ním se však nacházelo dost zatopených kořenů, které okounům sloužily jako úkryty. Doufal jsem, že se mi ještě před příchodem tmy oba krasavci ukážou.


Na zátoku se snesl podvečerní stín. Spolu s ním se k životu probraly ryby. Na rousnice jsem chytil v krátkém sledu pěkného lína a kapříka. Feeder byl zatím plonkový – měl jsem na něj sice záběry, ale byly příliš prudké a hlavně většinou přišly ve chvíli, kdy jsem víc pozornosti věnoval splávku. Rozhodl jsem se, že feeder vzdám a budu se věnovat jen plavačce. Konec konců v nastalém šeru už bylo na špičku stejně mizerně vidět.


Přitáhl jsem krmítko ke břehu a chystal se ho zhoupnout do dlaně. V tom jsem zahlédl, jak splávek zapanáčkoval a bleskurychle sjel pod hladinu. Feeder jsem vmžiku odložil do vidličky a chňapl po matchovce. Švih! Rybu jsem samozřejmě propásl. Rychle znovu nahodit! Na odložený feeder jsem v ten okamžik ani nepomyslel. A to byla osudná chyba! Nastražení masňáci pod krmítkem se houpali těsně pod hladinou za pařezem a upoutali pozornost mých „domestikovaných“ dravčíků…
Právě když jsem napichoval rousnici, feeder se ve vidličce zhoupl jako kyvadlo. Jen tak tak jsem ho zachytil. Brzda zaječela a jemná špička zmizela pod hladinu. Odložil jsem plavačku, abych měl volné ruce. Ihned mně docvaklo, co asi uvízlo na háčku! Už proto jsem zdolával krajně opatrně. Po několika desítkách vteřin zaparkoval nabručený ježatec v mělčině. Odevzdaně se položil na bok a čekal, co bude dál.

 

Rychle jsem rybu uchopil za spodní pysk a vyzvedl ji z vody. Pak jsem okounovi nakoukl do tlamy doufajíc, že spatřím háček někde nablízku. Smůla. Zažral se fakt poctivě. Hrot proťal jícen i svazek žaberních oblouků. Bylo nutné odstřihnout vlasec. Uvolněnou rybu jsem položil zpět do mělčiny. Chvíli ležela na boku, pak se srovnala a ztěžka odplula.

„Snad to dá…“ doufal jsem, i když mi na dlani zůstala krvavá krůpěj.


Většina příběhů prý končí happyendem. Ten můj k nim rozhodně nepatřil. Než se nad přehradu snesla tma, uprostřed zátoky se na hladině objevilo bílé břicho umírajícího přítele…

 


Bídný konec

Se smrtí jednoho ze strážců zátoky skončily krásné časy zapomenutého ráje. Jakoby spolu s ním odešlo i vše kolem.
Hned následující sezónu byl na přehradě povolen provoz lodí. Zůstalo jen otázkou času, kdy skryté místo vyslídí rybáři.


Stalo se! Jako první oběti vylodění dobyvatelů padly převislé větve, protože bránily nahazování. Následovalo násilné srovnání břehů, aby se na nich daly postavit bivaky. K tábořišti patří ohniště a všude kolem nich se postupně začaly kupit odpadky. Igelity, plechovky a pet lahve se válely, kam oko dohlédlo. Chuchvalce utržených vlasců zamořily dno zátoky. Ryby zmizely a zánik ráje byl dokonán. Žádná radost zkrátka netrvá věčně…   

Text:   Tomáš Rozsypal - ToRo
Ilustrační fota:   Milan Rozsypal - milhaus