Prodírám se hustým rákosím a vidím, že se od posledně nic nezměnilo. Naštěstí. Moc podobných míst jako je to „moje“ už dnes člověk u vody nenalezne.

Všude kolem voní jehličí a každou chvíli doslova zakopávám o pěkného hřiba.

 

Zrovna když se pro jednoho shýbám, prolétne mi nad hlavou ledňáček. Nese v zobáku malou rybku.

 

Teprve teď mi dochází, proč jsem vlastně přišel. Nastražuji kuličku mého oblíbeného boilie a posílám ji přesným náhozem přímo na místo určení k protějšímu břehu. To samé udělám i s druhým prutem.

Kobrou nastřílím do blízkosti montáží několik kuliček. Právě zapadá slunce. Je to asi nejkrásnější okamžik, jaký tu můžete zažít.

 

Hladinu, která se kolébá v rytmu malých vlnek, občas rozčeří ocasní ploutví velký amur. Pozoruji hopkajícího zajíce a poslouchám utichající ptačí zpěv, který přehluší zvláštní zvuk, co sem vůbec nezapadá. Krásnou atmosféru letního večera totiž narušil můj levý hlásič. Swinger je přilepený k prutu a tak okamžitě zasekávám. Prut se úctyhodně ohýbá a souboj může začít.

Než se mi konečně podaří přivést místního velikána do blízkosti podběráku, padne na celou krajinu tma a všechny zvuky utichnou. Už to pomalu vypadá, že se bojovný šupináč definitivně vzdává. Přesto ale ve svém statném těle ještě dokáže najít sílu k poslednímu výpadu, při němž háček vyletí z koutku jeho velké kulaté tlamy. Na rozloučenou mi zamává mohutnou ocasní ploutví a je pryč.

 

Nevadí, je to jen o důvod víc, proč se sem vrátit příště.

Ten den jsem přesto odešel z tohoto čarokrásného místa zase o něco bohatší. Bohatší o další nezapomenutelný zážitek.

Všichni rybáři jsou totiž hlavně lovci zážitků. Pokud budou existovat místa, jako je toto, nebude o ně nikdy nouze. Konec konců připravit se o ně můžeme pouze my sami.

 

Text: Radek Švec

Fotografie: Ondřej Pulicar, Vít Černý, Miloš Telvák, Radek Toufar