Zatímco rybám je pod vodou na Silvestra i na Nový rok pořád stejná zima a srny mají na zasněžených polích stále stejně hluboko do žlabu, lidé sní a představují si. Většina doufá, že nastávající rok bude lepší než ten uplynulý a ten zbytek se klepe, aby snad nebyl horší.

Pro lidi má zkrátka ta obyčejná zimní noc mezi dvěma mrazivými dny hlubší význam. Proto se snaží starý a nový rok oddělit. Jak jinak než pořádnou oslavou.

Celý rok mnozí pracně hledali záminky, aby získali racionální důvod proč vylepšit složení své krve o nějaké to promile alkoholu a tady se nabízí příležitost jako hrom. A tak ji využijeme. Hádám, že skoro všichni.

Budeme se loučit s tím, co bylo a vítat to, co přichází. Budeme se bavit – každý jak umí. A někde vskrytu si mezi jednotlivými porcemi zábavy, ať už přátelské, mediální nebo tekuté, si budeme přát, aby ten nový přicházející rok byl vážně lepší. V čem, to už ví každý nejlépe sám.

I my, hrstka lidí tvořících redakční tým CHYTEJ.cz rozesetý porůznu v Čechách i na Moravě, si to budeme přát a zároveň to přejeme i Vám.

No a abyste se u nás v tuto sváteční dobu nenudili, nabízíme Vám malé pásmo silvestrovské zábavy. Tak hodně štěstí, zdraví a pohody v roce 2011.

 

 

K dlouhým zimním večerům patří vyprávění různých příhod. Na Silvestra by to měly být příběhy veselé. Ty, které si tu budete moci přečíst, se skutečně někde staly. Četl jsem je, slyšel nebo prožil, ale už je to poměrně dávno. Bylo by škoda si je nepřipomenout, protože dobrý příběh, to je malý poklad. A aby to nebylo tak jednotvárné, proložím ještě celé to nadělení hrstí vtipů, protože humor je kořením života.

Takže se hezky bavte a v příštím roce zůstaňte našemu serveru věrní, protože bez Vás, návštěvníků, by naše snažení ztratilo smysl.

 

 

Příběh první

 

Někde ve středních Čechách je menší rybník, po jehož hrázi vede silnice. Není to žádná extra voda, ale organizace, která se o něj stará, tam poctivě sype násaďáky a díky dobré dopravní dostupnosti sem zajíždějí rybáři z širokého okolí. A tak se stalo, že si onen rybník vybral k jedné ze svých prvních rybářských vycházek jistý začátečník.

Zdědil postarší bytelný cajk po jakémsi vzdáleném strýčkovi nebo jiném příbuzném, známí mu ukázali, jak se pěchuje šrot do krmelce a takto materiálně i teoreticky vybaven se vydal chytit si svého prvního kapra. Ačkoli přijel velmi brzy ráno, prakticky ještě za tmy, několik lepších míst už bylo obsazeno a tak usedl přímo na hrázi. Ranní provoz byl velmi řídký a tak milý rybářský elév klidně seděl, vychutnával ticho, mačkal šrot do krmelců a snil o macatém šupináči.

Náhle se přání stalo realitou. Policajt vylétl vzhůru, ruka se tápavě vrhla vpřed a pak vší silou zasekla. Vzduch prořízl příšerný jekot povolené brzdy, kterou si milý adept na členství v Petrově cechu zapomněl seřídit a kolem cívky navijáku vykvetla nádherná paruka, ba co paruka – hotový umělecký skvost.

Ale kapr na prutu byl a snažil se dát svou přítomnost najevo zoufalými nápory, čímž celou paruku dokonale utáhl. Po pravdě řečeno, o autorská práva by se museli podělit oba aktéři této tragikomedie. Zoufalý rybář totiž v první chvíli nedokázal nic lepšího než zuřivě točit kličkou, což se mu dařilo asi dvě sekundy. Pak už jen stál a zíral na to nadělení.

Probrala ho až síla ryby ohýbající prut. Kličkou otočit nešlo a tak nakonec začal i s prutem couvat. Couval po břehu až k silnici, pokračoval přes ni do louky na druhé straně, brodil se trávou plnou rosy a neustále bojoval se vzpouzející se rybou. Nakonec získal pocit, že už má úlovek na břehu a tak položil prut do trávy a rozběhl se k rybníku. Už zdálky slyšel, jak se ryba plácá na souši a ten zvuk mu dával křídla. Vyběhl na hráz jako srnec, ale na krajnici ho zastavila záře reflektorů. V jejich světle uviděl, jak se na silnici plácá kapr. A dál už mu nezbývalo, než sledovat, jak jeho první ulovenou rybu... přejel autobus.

 

 

Filozofují dva rybáři u vody.

„Co myslíš, kámo, že je největší rybářské štěstí?“

„No, já si to představuju tak, že skočím jen tak do moře, vyplavu a držím obrovskou rybu.“

„A smůla?“

„To tam skočím a vyplave jen obrovská ryba…“

 

Dva vláčkaři prohazují vodu. Jeden každou chvíli něco táhne, druhý je bez záběru. Za chvíli mu to nedá a jde ke kolegovi na výzvědy.

„Hele, co jim to hážeš?“

„Červenou rotačku. Ale mám jen jednu.“

Druhý chvíli štrachá v krabičkách.

„Hm, je to blbý, já červenou nemám.“

„Tak vem stříbrnou a napiš na ni fixem „ČERVENÁ ROTAČKA“.“

Neúspěšný třpytkař chvíli nadává, ale nakonec to na stříbrnou rotačku opravdu napíše. Nahodí, najednou záběr, zasekne a rve z vody něco těžkého. Nakonec to vytáhne a drží ceduli.

Na ní je napsáno: „Štika jako kráva.“

 

 

 

Příběh druhý

 

Kolem našich přehrad najdeme na skalnatých svazích, v lesích i jen tak kolem vody spoustu rekreačních chat. Některé jsou malé, jiné velké, pár je jich snobsky vybavených, jiné představují jen spartánské příbytky rybářů nebo bývalých trampů, ale jedno mají společné – lidé sem přijíždějí trávit svůj čas, odpočívat a nebo třeba i slavit. Stejné věci dělával na své chatě s přáteli i hrdina našeho příběhu. Kromě toho, když měl čas, seběhl po svahu dolů, nahodil do úzké strmé zátoky mrtvé rybky na candáta a pak vysedával nad nahozenými pruty v očekávání záběru dravce s opalizujícíma očima.

Jednou v listopadu, v čase hustých mlh a dušičkového počasí opět vyrazil na chatu. Plány byly velkolepé – v pátek oslava s přáteli, v sobotu časně ráno vyrazit na candáty a v neděli se postupně uvést do normálního stavu a připravit na návrat do reality.

Víkend začal ve velkém stylu a plány se dařilo plnit na 110 % aneb jinými slovy, páteční chlastačka byla monstrózní.

O to horší bylo sobotní ráno. Nicméně náš hrdina prokázal silnou vůli. Ve stanovenou hodinu sice s potížemi, ale přece jen, dokázal vypudit sám sebe z vyhřáté postele, dopotácet se na verandu, uchopit připravený bágl s pruty a s těžkou kocovinou vyrazit nejistým krokem do mlhavého šera. Dokonce ani na rybičky nezapomněl.

Horší to ovšem bylo s dopravou na oblíbené místo u zátoky. Koordinace pohybů vázla, vidět bylo na pár kroků a cesta lesem dolů k vodě se změnila v putování, proti němuž byl pobyt antického hrdiny Thesea v proslulém krétském Labyrintu jen nevinnými šibřinkami.

Nakonec se ale dotyčný konečně prodral k vodě, rozbalil cajk, nahodil do mlhy obě rybí mrtvolky a usedl na židličku, kde pod vlivem přestátých útrap usnul. Probudil ho až jekot brzdy na jednom z prutů.

Rybářské reflexy zafungovaly spolehlivě. Jedna ruka se vymrštila a drapla rukojeť teleskopu, načež s ním prudce švihla vzad, druhá mezitím našmátrala kličku navijáku. Odpovědí na zásek byl neurvalý tah, jemuž se rybář rázně vzepřel. Po krátkém cloumání prutem začal mírně vítězit a z mlhy se ozvala směsice zvuků, jíž dominovalo mocné zašplouchání. Boj pokračoval, pán tvorstva postupně získával převahu nad svou kořistí a k jeho nohám dorazily z mlžného oparu první vlnky.

Pak se v šedavé cloně začaly rýsovat obrysy protivníka a postupně dostávaly reálnější podobu. Když byla natolik reálná, že kocovinou trýzněný mozek dokázal všechny ty informace zpracovat a přesvědčit sám sebe, že opravdu vidí to, co vidí, trčela z vody dva kroky od břehu špičatá tlama a veliké uši skrz naskrz zmáčené lišky.

 

Přivřeme oponu milosrdenství za touto částí našeho příběhu a podívejme se na jeho rozuzlení.

Když se mlha s postupujícím ránem trochu zvedla a viditelnost zvětšila, pochopil dotyčný konečně celou pravdu. Ve svém duševním rozostření sice dorazil bezpečně k zátoce, ale spletl si místo a usadil se prakticky až na jejím konci, kde se mu povedlo nahodit obě rybičky do strmého suťového svahu na protějším břehu. A tam mu zabralo v podstatě to jediné, co mu tam zabrat mohlo.

 

 

Rybář nahodí splávek se žížalou. Za chvíli se začne splávek strašně zmítat, rybář to nevydrží a zasekne.

Udice i se žížalou vyletí z vody. Rybář kouká, jestli je nástraha v pořádku a najednou slyší, jak na něj žížala křičí: „Co blázníš? Kam mě to házíš, vždyť mě tam málem sežrali!“

 

„Tak co, berou, berou?“ dobírá si jízlivým tónem kolemjdoucí rybáře sedícího na břehu řeky.

„Ale, chyt jsem akorát jednoho hajzla a hodil ho do řeky.“

„A jak byl velkej?“

„No asi jako vy a taky mi šel tak hrozně na nervy!“

 

 

 

Příběh třetí

 

Tohle je slavný příběh, který se odehrál mnohokrát v nejrůznějších obměnách a na jeho začátku vždy stála lidská chamtivost. Nebál bych se použít ani výstižnější výraz nenažranost, ono je to nakonec jedno.

Důležité je, že v konečných důsledcích se všechny tyto verze tváří, jako by vypadly z Ezopových bajek. Takže zaostřete oči na monitor a čtěte příběh z časů, kdy se začínaly objevovat první soukromé revíry.

Hlavní protagonista příběhu byl rybář tělem i duší, pro něhož byly ryby vším. Mimo jiné i zdrojem obživy. Co nesnědl sám, to prodal nebo vyměnil v hospodě prakticky za cokoli, co právě potřeboval. Nejčastěji za pivo.

Možnost lovit na revíru s obsádkou pěkných šupináčů dotyčného zaujala. Věděl, že v ceně povolenky je jedna ryba, ale stejně dobře věděl, že vzhledem k prozatím mizivé návštěvnosti se majiteli nevyplatí sedět každému hostu za zadkem. Takže si koupil povolenku na všední den, kdy byla prakticky stoprocentní jistota, že bude mít rybník sám pro sebe a s pocitem kuny blížící se k plnému kurníku vyrazil k vodě. Kromě osvědčeného cajku a potřebné dávky krmení s sebou vlekl i pořádný vezírek, aby měl očekávanou „úrodu“ kam dávat.

Od začátku šlo všechno podle plánu. Kapříci se sice chvilku zdráhali, ale postupně začali najíždět na zakrmený flek a jeden za druhým se stěhovali do vezírku. Když jich tam bylo pět, lovec se spokojeně usmíval, po desáté rybě už vrněl blahem. Pak ryby v braní trochu polevily, ale i tak se v okamžiku plánovaného odchodu v síťce napnuté mezi kruhy mačkal tucet vypasených kaprfišů.

V té chvíli se usmívající a blahem vrnící rybář rozhodl vylepšit si svůj pocit rybářské euforie tím, že si svůj úlovek potěžká...

Byl opravdu těžký. Tak těžký, že dřív než se poslední rybí tělo odlepilo od hladiny, síťka se protrhla a dvanáct odřených kaprů se vrátilo do svého domova.

Osudem po právu potrestaný lovec sice stačil ještě jednoho kapra chytit, ale byl to právě ten jeden jediný, na jehož ponechání měl nárok. A dokonce byl největší ze všech, protože mnozí lumpové mají i při vší smůle štěstí.

 

Ptáte se, odkud to celé vím? Doneslo se to ke mně. Možná proto, že kromě lidí, co vám zaplatí pár piv za nějakého toho kapra, existují i tací, ze kterých vypadne nějaký ten půllitr i za dobrou historku.

 

 

Přichází rybář k vodě, vidí tam sedět kolegu a hned se ptá:

„Tak co, jaká je voda?“

„Naprosto skvělá.“

„Proč myslíš?“

„Protože rybám se vůbec nechce ven.“

 

Paradox: V řece vody po kolena, ale ryby v p…eli.

 

Okolí řeky je příšerně zarostlé a tak rybář zajede loďkou do neprostupné džungle, vystoupí, vyšlape si flek ve dvoumetrových kopřivách a začne chytat.

Najednou slyší zdálky strašlivý řev: „Aaaaaoouaaaáááá…!!!“

Zamrazí ho v zádech, ale přesto pokračuje v lovu.

Uteče pár minut a najednou se podstatně blíž zase ozve: „Aaaaaoouaaaáááá…!!!“

V rybáři by se krve nedořezal, ale když se chvíli nic neděje, přece jen chytá dál.

Za chvilku se nedaleko ozve příšerný zvuk: „Aaaaoouaaaáááá…!!!“

a zároveň rybář slyší, jak se něco prodírá kopřivami přímo k němu. Rozklepe se hrůzou, uchopí veslo a vtom se kopřivy rozhrnou a mezi nimi se vynoří strašlivý ksicht plný krve.

Rybář nezaváhá a udeří veslem ze všech sil. A pak už jen sleduje, jak se směrem od něj potácí do kopřiv chlap, od pohledu taky rybář a řve: „Aaaaaoouaaaáááá…!!!“

 

 

 

Příběh čtvrtý

 

Chytil jsem zlatou rybku. Už třikrát. Porvé to byl krásný kapr kousek přes půl metru. Byl zlatooranžový jak zapadající slunce a dokonce měl na boku i dvě malé černé sluneční skvrny. Pustil jsem ho a na zkoušku si něco přál.

Jenže on se na mě vyprd. Jinak se to říct nedá.

Když jsem pár let poté pouštěl krásného zlatého jesena, už jsem si žádné iluze nedělal. Bylo to velmi prozíravé, protože ani jedno ze tří opatrně vyřčených přání se nesplnilo. A tak jsem si při ulovení své poslední zlaté ryby, osmdesáticentimetrového kapra, radši nepřál nic a mé přání bylo konečně vyslyšeno.

Někde v Čechách ale existuje rybář, který byl několik vteřin těžce nahlodán a nechybělo mnoho a možná letěl domů podívat se, zda se z jeho rodinného domku nestal zámek, ze Škodovky Mercedes a z manželky překrásná blondýna…

 

Stalo se to asi tak. Dotyčný chytal v místě, kde se do řeky vléval jakýsi potůček s vodou pochybné kvality a protože na břehu byl vybudován násep, potůček vedl několik metrů dlouhou rourou, z jejíhož ústí se čůrek kalné vody vyléval do malé zátočinky na kraji proudu místního veletoku.

Kalná voda lákala do zátočinky ryby a ty zase občas přilákaly na toto nepříliš vábné místo nějakého toho šílence s prutem.

Momentálně byl tím šílencem hrdina našeho příběhu. Seděl hned vedle trubky, koupal ve vodě malý spláveček a sem tam vytáhl nějakou plotici, cejnka nebo i kapříka. Asi byl zrovna nějaký zvlášť úspěšný den, protože tyto rybářské úspěchy přiměly partu jeho kamarádů, která šla zrovna kolem, aby zastavili nahoře na náspu a sledovali kolegovo počínání. Každý úlovek byl vesele komentován, všichni se bavili, ale když se najednou z kalných vod vylouplo tělo asi čtyřiceticentimetrového oranžového kapra, všem na chvilku došla řeč. Tenkrát to přece jen byla vzácnost.

Jenže trvalo to jen pár vteřin a věci se hnuly dál.

„Mávni na mě, až ho bude mít v ruce.“ pošeptal jeden z party na náspu kolegovi stojícímu vedle a zatímco ten se na něj nechápavě díval, rychle seběhl dolů do míst, kde potůček mizel v temném jícnu ocelové roury.

Uteklo asi třicet vteřin a ten nahoře mávnul, načež ten dole udělal to, kvůli čemu se tam vypravil.

Litoval pak jen jediného – toho, že jako jediný z party neviděl výraz ve tváři šťastného lovce bezprostředně poté, co se mu vedle ucha ozvalo: „Rybáři, když mě pustíš, splním ti tři přání.“

 

 

Děda přijde k doktoru a stěžuje si na potíže s močením.

„Doktore,“ říká, „ ať se snažím sebevíc, neukápne ani kapka a přitom měchýř mi co nevidět praskne.“

Doktor omrkne situaci a říká: „Dědo, to je jasný – vždyť vy na tom máte uzel.“

Děda se plácne do hlavy a vykřikne: „Ježíšmarjá, to mám, abych si nezapomněl nakopat červy na ryby!“

 

Dva nahluchlí dědci se sejdou na rybách.

„Tak co, chytáš ryby?“

„Ale ne, chytám ryby.“

„A já myslel, že chytáš ryby!“

 

 

 

Příběh pátý

 

Tahle story je kratičká. Kdybych mohl, raději bych ji vložil jako video a stačilo by na to nějakých třicet sekund záznamu. Ale stály by za to.

Byl jsem onehdy na jakémsi srazu. Jak už to na srazech bývá, přijížděli lidé zblízka i z dálky, všude se stavěly stany, překážela auta, známí se vesele zdravili a neznámí se seznamovali. No prostě sraz.

 

Někteří účastníci ovšem dorazili den předem, aby si na relativně známém soukromém revíru taky povodili nějakou tu rybu. Tím pádem už měli rozkrmeno a sem tam bujarý jekot pípáku oznamoval davu, že jeden z místních kaprů už zase neodhadl, kterou kouli je možno beztrestně sežrat.

V okamžicích, kdy byl ruch na břehu nejvyšší, ale aktivita ryb výrazně opadla, protože evidentně nebyly na takový kravál zvyklé. Majitelé nahozených prutů už ale měli stany postavené, auta zaparkovaná a kelímek s pivem postavený na zemi vedle křesílka, takže seděli v bivacích, schovávali se před sluncem a zívali nudou. Trvalo to hodinu, možná dvě. Pak ticho prořízl jasný zvuk hlásiče a nějakých šedesát lidí zvedlo hlavy.

Na jednom z postavených „kulometných hnízd“ blikala modrá dioda a ti co stáli blíž, slyšeli i zvuk brzdy. To trvalo asi pět vteřin a pak se z nedalekého bivaku vyřítila postava bez bot. Řekl bych, že se v první chvíli možná i mírně zarazila, protože od doby, kdy byla naposledy venku, vyrostly v nejbližším okolí nejméně tři další stany a přístřešky. Ovšem to zaváhání bylo jen nepatné, protože dole na stojanu svítilo světýlko, řval pípák a brzda zpívala song, který mají kapraři rádi asi stejně jako trpaslíci písně o zlatě.

Rybář proto nic neřešil a řítil se z výšky k prutu jako jestřáb na kořist. Od rána už takhle běžel nejspíš poněkolikáté, takže se zradou nepočítal. Ale měl.

Z cestičky vydupané mezi bivakem a stojanem totiž trčel čerstvě zatlučený kolík a od něj vedla šňůra k jednomu z těch nově se objevivších stanů.

Já to celé viděl z dálky. Blikající světýlko, postavu řítící se z kopce, jemné rozvlnění pohybu, jak se noha zachytila za šňůru a vytrhla kolík ze země, zoufalé mávání rukama a dobrých deset dvanáct metrů běhu z kopce, během něhož se ten nešťastník pokoušel udělat mnohé, ale v reálu neudělal nic. Ve finále nakonec prostě proběhl kolem stojanu, aniž by zpomalil nebo se ho dotkl a zmizel v rybníce. Nad velkým rozlévajícím se kolem lesknoucím se proti slunci se dál tyčila silueta tripodu, dioda sítila, pípák řval a přihlížející dav postupně vybuchl v nehorázný smích…

PS: Toho kapra nakonec vytáhli.

 

 

V některých řekách v Austrálii je tak málo vody, že člověk pozná podle oblaku prachu, že se blíží hejno ryb.

 

Chytne rybář metrovou štiku a kouká, ryba má vhubě los. Tak rybář rozbalí noviny a kouká – los vyhrál milión.

Celý nadšený běží domů a pře barákem potká souseda a ten mu povídá: „Ty se tady tlemíš a tvoje stará říkala, že ti umřela tchýně.“

Rybářovi se rozsvítí oči a zařve: „No ne, do třetice všeho dobrýho!“

 

 

 

Příběh poslední

- z jednoslabičných slov k poctě panu Werichovi

Znal jsem flek, kde stál dřív jez. Pod ním se proud hnal v dál kol vrb do luk, kde rok co rok zněl jen hlas včel, však dál ni zvuk či hlas. Snad jen sem tam pták pěl svůj song a ze vsi tu a tam štěk pes.

Měl jsem rád ten jez a jak jsem moh, tak byl jsem tam, bych do těch vod vrh plech či wob. I pár much jsem do vln vmet a zřel, jak kruh vznik tam, kam spad ten hmyz, v němž skryt byl hák.

Jak šel čas, šlo čím dál hůř mít tu ťuk či drb. Snad je to tím, že je míň ryb, snad tím, že nás čím dál víc jde až sem, kde dřív byl klid. Však měl jsem rád ten kout a dál ved krok svůj do těch míst a dál si hrál bych svých pár ryb jen do ruk vzal a dal zas zpět. Vždyť tak to má být, proč chtít víc?

Až jsem zas tak stál a plech u dna táh, když vtom zřím stín, jak za ním vlá. Jak duch se zdál či sen či klam, nic víc. Jen jak svůj plech dál jsem táh, ten stín plul blíž a náhle chňap!

Prut mi ztěžk a stín se kmit. A jak se hnul, tak blýsk se bok, ten skvrn byl pln, v něm čerň a žluť… Vždyť to je pstruh a kus jak hrom! Sám Bůh ví, kde se tu vzal.

A jak se mrsk, tak u dna zmiz a hnal se jak šíp tam pod ten jez. Můj reel jen vyl a prut jak luk. No byl to boj! I strach jsem měl, co bych vám lhal. Bál jsem se, že by můj vlas prask jak nit, zvlášť když ten pstruh jel tam, kde tlel kmen, co kdys pod jez pad.

Než zvlád jsem to a pstruh se vrh ke mně. Jen tak tak jsem stih to krýt a třás se jak list. Pak skok a zas, hned u mých noh. I můj tep snad stál a dech ten též. Však ptruh už zas je pryč a rve se hloub a hloub, kde je ten kmen. A už je zle.

Vlas za cos chyt a než bys řek „švec“, je po všem. Měl jsem holt pech, co víc na to říct?

Od těch dob jsem tam byl den co den a tu tůň jsem znal snad líp než svůj byt. Než ať jsem tam měl plech či wob, gum hrst i much houf, už jsem tam jen stál jak sloup a nic. Těch dní, těch rán a vždy jen pár ryb jak dlaň.

Kdo ví, zda je ten pstruh živ, zda plul dál či zda ho kdos chyt. Já vím jen to, že pro ten sen, pro těch pár skvrn tu chci dál stát tam, kde je můj jez a tůň. Vždyť sen je dost a já jsem rád, že ho mám.

 

K tomuhle dílu si dovolím poznámku. Jan Werich kdysi napsal pohádku z jednoslabičných slov a mě napadlo zkusit totéž. Dá se to. Jenže text své jednoslabičné pohádky jsem někde ztratil. Po letech jsem si na ni vzpomněl a protože jsem ji nenašel, zkusil jsem rybářský příběh. Je to daleko horší, v rybařině je po čertech málo jednoslabičných výrazů. Takže pokud mohu prosit, buďte k mému výtvoru shovívaví. :-)

 

 

Mladík se seznámí s půvabnou blondýnkou a vytáhne ji na ryby. Místo chytání spíš okukuje její půvaby, když vtom blondýnka najednou povídá : „Co stál ten tvůj splávek?“

„Asi dvacku, proč?“

„No, právě se ti utopil…“

 

Ruský rybářský klub připravuje zájezd na dírky. Probírají se podrobnosti.

Předseda klubu povídá: „ Tak chlapi, je tady zásadní otázka. Jak s vodkou? Předloni jsme vzali láhev na osobu a půlka lidí se vykoupala ve vlastní dírce. Loni jsme vzali dvě láhve na osobu a některé z nás jsme museli hledat ještě druhý den. Jak to uděláme letos?“

V plénu se zvedne ruka: „Předsedo, já navrhuju vzít letos tři láhve na osobu a zůstaneme v autobuse.“

 

 

 

Povídky zažil nebo převyprávěl, fotky nafotil, kreslené vtipy spáchal a psané ukradl na jednom ruském webu:  M. Horáček - Osprey

 

PF 2011