Cestou jsme se dobře bavili prohlížením fotek z naší poslední výpravy na řeku Moravu, kde jsme byli na lovu velkých sumců. Konečně se na obzoru objevuje Praděd, neklamné znamení, že se přibližujeme ke kýženému cíli. Na Hartě chybí odhadem 3 až 4 metry vody, všude je vidět neskutečné množství pařezů a do polovičky uťatých stromů. Je téměř nemožné najít alespoň trochu příhodné místo s minimem vázek.

Nakonec se usazujeme na konci nádrže.

 

Druhou věcí, které si tady rybář všimne hned po pařezech, je obrovské množství odpadků, počínaje plasty přes rozbité sklo a chuchvalce rybářských vlasců. Kolem nás je plno místních rybářů, kteří se specializují na lov nasazených kapříků a celkem se jim to daří. U některých z nich je vidět, že dosti nelibě nesou naši přítomnost a pronášejí směrem k nám trapné připomínky.

Od Pradědu duje silný vítr, který nám znesnadňuje chytání, ale nenecháváme se odradit a první ryby jsou už na břehu. Jsou to malí cejni a kapříci kolem 40 až 50 cm. Vítr neustává a s přibývající tmou začíná přituhovat, nám je ale dobře, zahříváme se ohnivou vodou, sedíme v teplých spacích pytlech a pozorujeme pruty. Holt, kdo je připraven, není překvapen. Staré dobré a osvědčené přísloví platí i tady.

 

Karel s Gejzou se na noc zahrabávají do listí, já s Láďou balíme pruty a jdeme spát na parkoviště do auta. Dlouho však nespíme. Ve tři ráno nás vzbudí auta rybářů, kteří se jak o závod ženou tmavým lesem k vodě. Jejich rozsvícené čelovky vypadají  jako roje bludiček.

Po ranní kávičce nahazujeme i my. Severák duje velkou silou už od ranních hodin, záběry jsou dost těžce rozpoznatelné, ale celkem se daří a první kapři jsou už na břehu. Na náš vkus jsou všichni dost malí a tak dostávají volnost. Velikost ryb ale nevadí místním rybářům, kteří mají hotové žně. Oni ty ryby nechytají, oni je přímo těží. Každý den, celý týden stejné tváře. Už jsme si některé rybáře pojmenovali podle vzhledu. Při nedostatku místa se dokonce tlačili mezi nás, řád neřád, jenom aby si nahodili udici.

Karel s Láďou chodí vláčet mezi pařezy, ale moc se jim nedaří. Loví jen menší okouny a štiky kolem 40 – 50 cm. Zato ztráty materiálu jsou velké. Hold, kdo chce rybu, tak musí něco obětovat a do vody něco dát.

 

Ano dát - a teď nastává ta pravá chvíle. Vytahujeme zakrmovací  stroj. Láďa před odjezdem koupil zakrmovací lopatu a teď nastává její chvíle. Děláme z krmiva a kukuřice koule o velikosti pomeranče. Ruce nám mrznou, ale kulí vesele přibývá. Nechápavé pohledy kolemjdoucích rybářů nám přidávají na veselé náladě. Rozdělujeme funkce a jdeme na to. Ladík, hlavní metač kulí, Karel nabíječ a já s Gejzou jsme hlavní podávači krmné munice. Rozpoutá se hotové peklo. Koule sviští vzduchem na určený cíl. Rozptyl je sice trochu větší, ale na poprvé jsem vcelku spokojení. Ladík stupňuje frekvenci zakrmování, že nestačíme podávat koule. Tak, hotovo. Domorodci nestačí valit oči a kapři jsou určitě na hony vzdáleni. Až jednou vypustí přehradu, tak na dně vyroste lán kukuřice.

Nahazujeme pruty, ale kapři jsou z přebytku potravy nasyceni a tak neberou. Čekání si zkracujeme vyprávěním rybářských historek a je u toho velká legrace. Ráno nám došly zásoby, tak jedeme s Láďou nakoupit do místní večerky proviant. Paní prodavačka byla hezká, ale z naší vizáže trochu přepadlá. Nevěděla totiž, jestli jsme přišli loupit nebo nakupovat. Vše se vysvětluje, vykupujeme zásobu pečiva, párků a rumu a jedeme zpět.

Kapři už berou jako diví, krmení začíná působit. Všechny ryby ale dostávají svobodu, což drásá nervy místních rybářů.

 

Odpoledne vláčíme, ale opět jen menší okouni a štiky. Večer dosti přituhuje. Břehy přehrady se vyprázdnily a tak si děláme ohýnek a sedíme kolem něho jako dvanáct měsíčků, jen ta Maruška ne a ne přijít, možná bychom jí splnili nějaké přání….:-)

 

 

Probouzí nás neskutečné počasí. Vítr a mlha bičují Hartu ze všech sil. Ale na nás to neplatí. Plně se věnujeme lovu. Večer začínají brát candáti, ale dostávají svobodu, protože jsou malí. Zima je velká a odrazuje i poslední otužilé rybáře, kteří se choulí na břehu.

Poslední den je krásné počasí. Nad námi je azurové nebe a na hladině ani vlnka. Ale tak to chodí, počasí si člověk nevybere. Pomalu balíme, děláme za sebou pořádek a odjíždíme směr Český Těšín. Na zpáteční cestě zastavujeme na hrázi, kde obdivujeme mohutnost této stavby. Strávili jsme pár krásných dnů v drsné přírodě pod Pradědem a už se těšíme na návrat.

 

Podruhé na Hartě

Jak jsme si slíbili, vracíme se koncem listopadu na Hartu znovu. Z dálky jsou vidět zasněžené hory, jezero nás vítá nevlídným počasím a na temné hladině se valí velké vlny. Nikde ani živáčka, jenom my tři tiší blázni. Vody je ještě méně než v létě a všude samý pařez. Sedáme na kamenný ostrov, nebo to je starý lom, už to není poznat. Vítr ztěžuje nahazování, bojujeme se živlem, ale první okouni jsou na břehu. Láďa s Karlem se opět snaží vláčet, ale ztráty materiálu jsou velké a úlovky malé. Počasí se nelepší a tak jsme nuceni vyhledat chráněnou zátoku.

Okouni berou slabě, tak ležíme na břehu a pozorujeme protahující hejna divokých hus a kocháme se podzimní přírodou. Po západu sluníčka se prudce ochlazuje a silon mrzne k očkům. Dopíjíme proto horký čaj, balíme nářadí a ujíždíme k domovu.

 

Text i foto: Josef Piecuch - rybař13