Když jsem na stránkách tohoto revíru viděl větu: „Bombastická zpráva pro pravé lovce: v našem rybníku na vás nyní čekají zbrusu noví protivníci. Zavezli jsme jesetery: 150 - 160 cm, 23 - 26 kg. Už se prý těší na pořádné rybáře (pokud jsou mezi vámi).“, byla to pro mě VÝZVA jako hrom!

Ihned vytahuji mobil z kapsy a volám Jirkovi. Jeho odpověď mě nepřekvapila: „Jedem.“

Začali jsme tedy plánovat výpravu, ale od začátku to nějak skřípalo.

„Víkendy jsou na měsíc a půl obsazené“ – slyším z mobilu hlas správce rybníka.

„Je volno až…“

Domlouváme tedy tento nabídnutý termín a už v hlavě připravujeme vše potřebné na tak velkou rybu. Na co asi budou mít chuť ty rybky ze země „našich bratří“? Studujeme tedy literaturu, ptáme se zkušenějších a odpověď je shodná – „halibutkou to nezkazíš!“.

Volám Jardovi do krámku s rybařinou a objednávám potřebné pelety. Když si je vyzvedávám, zaujmou mě ještě ty červeně zbarvené, a tak si jich rovněž nechávám kilčo přibalit. Při zpáteční cestě se stavuji u Jirky a svěřuji se s pocitem, že mě snad ještě nikdy nesvrběly ruce jako teď a navrhuji jednodenní seznamovací výpravu ještě před tím očekávaným víkendem. Jelikož v pracovní dny tam nějaké volné fleky jsou i o prázdninách, domlouváme si vhodný termín, kdy si můžeme oba vzít v práci volno a hned voláme správci.

"Ano, desátého srpna je tu volná jednička a dvojka".

Dohodnuto! Za čtyři dny jedem.

O víkendu připravuji vše potřebné a v pondělí s Jirkou domlouvám podrobnosti. Vše připraveno, už se strašně těším. V posteli zavírám oči a představuji si ten boj s krásnou rybou. Takové štěstí ale mít nebudu, říkám si. Vždyť ti ruští mackové tam plavou teprve dva týdny, to ještě nebudou žrát. Ti se ještě adaptují na nový domov…

Ale stačil by mi i nějaký jejich menší bratranec! S tímhle pocitem usínám. Budík ráno ani nestačí zahrát svou melodii, jelikož jej vypínám, jako před každou výpravou, ještě podstatně dřív. Deru se z postele, zuby, jídlo, dobalit … a už v garáži nakládám do auta vše potřebné. Prozváním Jirku, ale ozve se mi jen známý ženský hlas: „Nezavěšujte, volaný právě hovoří.“

Pokládám a za pět minut to zkouším znovu. Výsledek je ovšem stejný. To se děje celou cestu a už jsem u jeho bytovky. Když  vidím Jirku v civilu a ne v rybářském oblečení, je mi jasné, že mě čeká nějaká jobovka.

Potvrzeno!!!

„Musím do práce. Kolega je nemocen a já tam musím,“ slyším od něj a nevěřícně kroutím hlavou.

Co teď? No, domů nepojedu! Jedu sám! Vždyť jsem si to už vyzkoušel vloni na podzim, kdy se na poslední chvíli stalo totéž.

Na výpravu sám?! V hlavě mi hned proběhl ten listopadový neskutečný noční boj s patnáctikilovým kaprem, který mi přejel další dva pruty, vše zamotal a dostal jsem ho na břeh z posledních sil. Nikdo mi nepomohl vytáhnout pruty, posvítit, znáte to…

Ale co, nějak bylo, nějak bude a já se s tím poperu, říkám Jirkovi, sedám do auta a vyrážím vstříc jesíkům. Na místě jsem za půl hoďky, trochu bloudím, ale našel jsem to. Je sedmá ráno a místo správce mě vítá štěkotem pes, který asi dává  najevo, že mě nemá rád! Pomalu mírně připosr… přicházím blíž a naštěstí zjišťuji opak! Pejsánek se lísá, nechává pohladit a vtom vychází mladá paní, která mě vítá na tomto rybníce. Platím tedy povolenku, dozvídám se novinky v řádu a jdu do lodičky naházet všechen potřebný vercajk. Zabírám vesly a už se blížím k molu číslo jedna. Vysedám a od počátku mám divný pocit. Nějak mi to místo nesedí - je to blízko hráze, vpravo hučí odtok, a to je ten hlavní důvod, proč volám paní na druhém břehu. Vysvětluji, že rachotu si v práci užiji dost a jestli nemůžu jít na vzdálenější dvojku.

Domluveno. Vesluji tedy o kousek vedle a hned začíná ten pravý mumraj. Nejdříve dávám svařit vodu na krmné peletky, pak  vybaluji ostatní - stojan, pruty, nastražit to správné na háček…

Vyrážím na vodu. Dno je tu rovné, jak jsem si zjistil předem, proto tyčovku pokládám podle oka ve směru prutů. Znova ji vytahuji abych ji posunul víc dopředu a zjišťuji, že je dno dost bahnité. Na závaží zůstalo dost řídkého tmavého bahna. Bójku pouštím opět ke dnu a místo kolem ní zakrmuji spařenými krmnými peletkami, boiliesem a halibutkami. Pak si to spokojeně pádím na molo.

Pohled z "mého" mola

 

Přezbrojím koncové montáže kvůli bahnu. Dávám kombinované návazce (fluocarbon - pletenka) na dva pruty, na třetí jde celý fluocarbonový. Na kombinované nastražuji kuličku vlastní výroby obalenou oblíbeným mojito těstíčkem, na druhý stejnou kuličku (hrozný smrad) s ovocnou plovoucí. Na fluokarbonový dávám dvě halibutky za sebe – červenou a černou. Dá se říct, že tyto sestavy jsem za celých 24 hodin neměl potřebu měnit. Na všechny byly záběry!!! A ten první přišel již 20 minut po nahození. Krásnej šupík 82 cm, skoro desetikilový mi udělal ohromnou radost!

První šupík

 

Samozřejmě zapínám nahrávání na  kameře, která je nahoře nad molem v poli a staticky snímá dění. Foťák nastavuji na samospoušť a běžím obejmout šupíka kvůli společné fotečce. Kapřík mizí z podložky do svého živlu a já zpět na molo. Pěkný začátek, říkám si, a už k bójce fičí stejná sestava.

 

Do poledne, které zde hlásá místní kostelík svými zvony, jakož i každou čtvrthodinu ubíhajícího dne, jsem zaznamenal asi deset jízd. Něco jsem netrefil vůbec, čtyři jsem vyhákl při zdolávání a tři kapříci kolem deseti kil se podívali na podložku. Pak jako když utne a do šesté odpolední se nic nedělo. Bodejď by ne!!! Vždyť byl hic jak na Sahaře. Nahoře topili jak urvalí a my  dole chcípali.

Na molu nebyl kousek stínu, tak jsem si ho udělal alespoň lehátkem, které jsem opřel o opěradlo židle a sedl si na prkna mola. Osvěžoval jsem se hlavně oroseným gambáčkem, kterých udržovala paní správcová dostatečný počet v chlaďáku. Kolem páté mě navštívil Jirka, který po nečekané šichtě toužil tuto vodu alespoň vidět. Ukázal jsem mu fotky místních krasavců, které jsem dostal na podložku a viděl jsem jeho naštvaný výraz, jenž dokumentoval jeho přízeň k šéfovi. Tak jsem mu ukázal i molo nám přidělené na tu víkendovou akci.

"A pětka je lepší", říkám mu. "Auto máš u sebe a hlavně nemusíš lodí na druhej břeh. A jsou tam stromy a stín."

Asi po hodince Jirka odjíždí.

Do setmění mám jen jednu jízdu, rybu však opět ztrácím. Nějak mi nejde do hlavy, proč? Háčky bez protihrotu používám pořád, že by snad ta malá hloubka, kdy ryby jdou po záběru ihned k hladině a zásek je nedostatečný? Možná to bylo tím, možná něčím jiným, od té doby jsem trochu přitvrdil při záseku a už se to nestávalo. Už je tma a jízdy jsou častější. Pořád ale samí kapři, jeseter žádný.

A přitom naproti kluci už dva jesíky vytáhli. Jsem trpělivý a znova posílám sestavu do tmy. Kolem půl dvanácté, kdy jsem si už lehl na lehátko, že si odpočinu vleže, přišla razantní jízda. Pípák řval na celé kolo, a než jsem překonal ty tři metry k prutu, věděli o záběru všichni na rybníce. Po chvíli zdolávání se ozval hlas z druhého břehu: „Něco velkého?“

„Bohužel ne“, odpovídám a dál svádím boj s rybou, která má podle tahu pěkné parametry. Už se třepe v podběráku, podložka, vyháčkovávám, beru do ruky metr a v tom na prostředním prutu, kde je kulička obalená těstíčkem, se ozývá pípák: PÍP….PÍP….PÍP, žádná razantní jízda, jen pomalé píp, píp.

Rychle tedy beru rybu do podložky a pod molem ji pouštím do vody. Ani jsem ji nezměřil, ale odhadem pětaosmdesát měla. Pípák stále velmi nesměle hlásí pomalé odmotávání vlasce. Utřu si tedy ještě ruce a jdu k prutu. Už to chvíli trvá a pořád stejně, rozhoduji se tedy pro zásek. Prut jde švihem ke hvězdám, kterých je snad milión, ale ryba ho okamžitě vrací směrem k hladině. Brzda navijáku se rozeřve a nějak nestíhá!

Když jsem přitáhl pár závitů brzdy, rychlost, kterou ryba uháněla pryč, to nesnížilo! Bylo jasné, že to rozhodně není nic malého. Měl jsem co dělat to udržet. Připomnělo mi to stejnou situaci asi před měsícem, kdy jsem ale brzdu zkusil utáhnout na krev, ale v tom to udělalo –„pink“ a vlasec nevydržel. Teď jsem nechtěl udělat stejnou chybu a tak jsem se snažil být trpělivý. Vždyť tam mám 600 metrů, tolik ten rybník nemá, říkám si v duchu a čekám, co bude. Najednou se ryba zastavila a já začal pomalu navíjet první metry, které protivník odmotal. Pár metrů jsem už namotal na cívku a vtom slyším  silný šplouchanec ryby ve směru, kterým vlasec prořezával tmu.

Mám tam toho velkého jesetera!, pomyslel jsem si skoro nahlas. Proto volám směrem k protějšímu břehu: „Kluci, mohl byste mi někdo přijít pomoct, mám tam opravdu velkou rybu!“.

Odpověď byla okamžitá: „Už jedu!“, ozvalo se, a vidím postavu naskakující se silnou baterkou do loďky.

„Nemusíš spěchat!“ volám tím směrem, „Ještě je daleko“.

Za chvilku je kolega u mě na molu a já ho prosím, aby vytáhl třetí prut, ať nepřekáží. Zatím ani nevím jméno, nějak nebyl čas se představit a také se spíš soustředím na boj s rybou. Je to hukot - já tři, čtyři otáčky klikou, ryba si bere navinutý vlasec zpět, a tak pořád dokola. Zvony na kostele zase bimbají. Jak dlouho už to trvá? Shodujeme se na půl hodině, když vtom se objevuje ryba u mola a ukazuje na nás své mohutné tělo.

„Suméééc!“ vykřikne kolega na celý rybník a jako by tím dal znamení, několik blikajících světélek si to žene kolem vody směrem k nám.

„Pomalu!“ radí kolega.

„Já vím, na ten vercajk to ani jinak nejde.“, odpovídám a dál se soustředím na rybu.

Pár sumců jsem už dostal, sice na jiné náčiní, ale dostal! Musím ho unavit, jinač nemám šanci. Kolik asi měří? Tipujeme sto pade, sto šede, těžko odhadnout, říkáme shodně. To nás už sleduje pár příchozích, kteří pomáhají alespoň svým světlem ozářit prostor kolem mola. Boj je to dlouhý a na fousáči je vidět, že mu ubývá sil. Pořád to ale není definitivní konec. I já už toho mám tak akorát. Prut střídám chvíli v levé, chvíli v pravé ruce, ve slabinách cítím zařízlou rukojeť stále silněji. Asi tam bude pořádná modřina, ale ta zmizí, utěšuji se.

O tom, že to ryba stále nechce vzdát, se přesvědčuje další pomocník, který si mezitím sundal kalhoty, vlezl do rybníka a dal sumíkovi „pohlavek“. Ten reagoval dalším výpadem. Ale nic netrvá věčně a i náš boj byl u konce. Milan, ten co vlezl do vody a z něhož se později vyklubal spolumajitel rybníka, popadl fousáče zkušeně za spodní čelist a já jsem mohl vykřiknout : „ Jóóóó!!!“.

Ještě ve vodě zbavil tlamu sumce kaprového háčku č.4, který byl zapíchnut přesně v jejím koutku. Jaké to bylo štěstí, říkám si. Odkládám prut daleko od mola a beru dlouhou podložku, kterou jsem přibalil „pro případ“. Podkládám ji pod rybu a společně s Milanem vytahujeme to monstrum na rovnější terén.

Společné vytaření na břeh

 

A už je můj!

 

 

Třesoucí rukou přijímám gratulace příchozích, jdu pro metr a po rozvinutí k ocasní ploutvi se na metru začervená číslo 170.

 

„Paráda“, raduji se z té délky. Ani ve Španělsku se mi ještě nepovedl větší. Další děj se snažím urychlit, abychom rybu moc nestresovali. Celou dobu mě osvětlují blesky foťáků, pár fotek si samozřejmě udělal i Milan, aby oživil své wéwéwéčka dalším kapitálním úlovkem.

Milan a chlouba rybníku

 

„To stačí, jdu ho pustit!“  oznamuji a vtom si vzpomínám na kameru.

„Jo, prosím tě, tam v tašce mám kameru. Zkus to natočit, jestli z toho něco bude“, žádám jednoho z kluků na molu. Ještě pár instrukcí jak spustit record a už červená dioda svítí.

Beru fousáče za čelist a i s podložkou ho pomalu šmejkám k vodě. Vyzouvám si boty a spolu s rybou vstupuji do teplé vody rybníku.

Tááák jsme velcí

 

Ještě pár fotek ve vodě a sumík dostává zpět svou svobodu. Pomalu ještě mávne svou mohutnou ocasní ploutví a mizí v hloubce.

 

„Děkujííí!“ volám za ním a jdu na molo za ostatními.

Tedy, už tam zůstali jen dva, Milan a pán z posledního mola. Šmátrám v  tašce a na oslavu úspěchu vytahuji dárkovou kazetu s osmi lahvičkami Mutěnické pálenky různých příchutí a nechávám vybrat oba kolegy. Sám bohužel nemůžu, ráno jedu autem. Kluci obrací obsah lahvičky do sebe a chválí kvalitu. Zbytek kazety beru s sebou a jdu s nimi na protější břeh poděkovat ostatním za pomoc. Chvíli jsme ještě u pivka pokecali a já se odebral zpět k  lovnému místu poklidit věci rozházené při tom mumraji a opět nahodit pruty. Ještě si ale dávám otázku, jestli vůbec mám dál chytat.

No, na spánek nemám ani pomyšlení, tak se rozhoduji znovu nahodit. Všechny tři sestavy sviští k tyčovce, napínám vlasce a jdu si lehnout na lehátko. Je krásně teplíčko, spacák si tedy nechávám pod hlavou. Pozoruji to blikající divadlo na obloze a před očima mám pořád dokola opakující se zážitek se sumcem. Ještě tím směrem polohlasně posílám děkovačku sv. Petrovi. Vyndávám mobil a ač je pokročilá doba, píši Jirkovi o sumíkovi. Odpověď je tu záhy: „Paráda, gratuluji!“ stojí na displeji.

Únavou jsem asi brzy vytuhl, protože další jízdu jsem dlouho vnímal jen podvědomě. Chvíli tedy trvalo, než jsem zasekl. Tah to byl skutečně o mnoho menší, takže se kapřík ukázal na podložce za chvilku. Už jsem tady chytil větší, proto ani neměřím a opatrně pouštím zpět. Do šesté ranní zdolávám ještě jednoho pěkného lysce 9 kg.

Tak, a je tu konec. Mých 24 hodin na rybníce se blíží konci, začínám tedy balit. Během balení mám ještě jízdu, při zdolávání se však ryba vypíná. Bohužel i to se stává, už jsem se asi moc nesoustředil na zásek. Nevadí, jsem nadmíru spokojen.

Prut již nenahazuji, po chvíli stahuji druhý a jen ten poslední, s koulí v těstíčku, nechávám. Dobaluji vše ostatní, a když už jdu pro ten poslední prut, stává se to, co na vycházkách k vodě zbožňuji. Záběr na poslední chvíli.

Pípák hraje svou melodii, cívka vrčí a já zasekávám s dostatečnou razancí. „Je tam“, říkám si v duchu spokojeně a vtom ryba vyskakuje nad hladinu!

„Jeseter!!!“ vykřiknu již nahlas a soustřeďuji se na zdolávání. Raději ještě mírně povolím brzdu. Boj je to krásný, vychutnávám si výpady ryby do stran a po chvíli ji podebírám. Úplně se mi rozklepaly ruce. Udržet metr je fuška, ale zklidňuji se a odečítám hodnotu 120 cm.

„Tak, můj první jeseter!“ raduji se a běžím pro již zabalený foťák, nastavuji samospoušť. Cvak! Pro jistotu toto ještě jednou opakuji a pouštím krasavce pomalu z podložky do vody.

„Lepší konec jsem si ani nemohl přát“ melu radostně v duchu pro sebe.

 

Dobaluji poslední věci, nakládám do lodičky a vesluji ke druhému břehu. Překládám vše do kufru auta, jen tak, neskládám, místa je dost. V té době přijíždí nějaká auta a dozvídám se, že budou chytat na stejném molu, kde jsem strávil já svůj neuvěřitelný lov. Chlubím se fotkami a dodávám příchozím trochu optimismu. U paní správcové platím ještě za vypitá piva, děkuji za vše a ujišťuji další návštěvou. Vždyť to bude za 10 dní. Jdu k autu a než nasednu, zvolám již tradičně směrem k vodě: „DĚKUJÍÍÍ!!! “, načež startuji motor a jedu k domovu.

A jak to dopadlo na té následující výpravě? To snad příště.

 

Text i foto: Stanislav Byrtus - standabyr