Tahle nalakovaná hlava ovšem v sobě skrývá něco víc. Něco, o co bych se s vámi asi měl podělit. Nekončí to vesele, ale ani smutně. Prostě to jenom končí.

 

Každý rybář má v srdci uchováno mnoho zážitků ze svých lovů a ani já nejsem výjimkou. Letos byl Svatý Petr ke mně obzvlášť štědrý a nadělil mi hned několikrát ryby takové, o jakých jsem dosud jen snil. Zvláště štiky.

Štiček a kudliček chytím každý rok spousty, to ano. Když člověk miluje UL přívlač, tak to tak bývá, ale vždy jsem doufal, že se někdy povede i nějaká velká, nejlépe metrová a že ji nechytím na rybičku, ale uvláčím.

Já bych ji asi na rybičku ani nechytil a to proto, že mě koukat na kačenu nebaví a tak se na ni ani koukat nechodím. No a letos se mi ten sen splnil. Předesílám, že metr tedy neměla, byla „jen“ o deset menší, ale „adroš“ mi při zdolávání stříkal z uší, očí a kdoví odkud ještě.


 

Bylo to tak: koncem června, po zahájení lovu dravců (na které se těším asi jako každý příznivec přívlače) a po každoročním oběhnutí oblíbených fleků, ulovení něco okounů, tloušťů a štik (podotýkám, že jednu sedmdesátku jsem bacil a s přispěním rodiny a návštěvy sežral zabalenou ve slanině a ugrilovanou) jsem usoudil, že to je taková dobrota, že by se mohla sníst ještě nějaká. Nejsem žádná masařka, ale rybu sním rád, a protože na MP vody chodím skoro celou vláčkařskou sezónu a odnesu si z ní tak 2-3 dravé ryby ročně, chodím si na štiky jako do spižírny na jednu pstruhovku. Sice jsou všechny tak kolem 55 cm, ale je jich tam až moc.

No a tak jsem vyrazil.

Byť se počítám mezi egohoniče a když nejdou „velký“ musím chytit alespoň nějakou droboť, vyrazil jsem tenkrát v rozporu se svými zvyklostmi jen s prutem s Firelinou a většími gumami, voblery a rotačkami. Možná, že s tím vypadám na pstruhovce jako blázen, ale ať, co je komu po tom. A navíc já vlastně blázen jsem.

Na tomhle kousku řeky se nedá brodit, leda by chtěl člověk posilovat a tahat neustále nohy z bahna - pokud by zrovna nezapadl do pasu a to by už vlastně musel posilovat někdo jiný, aby ho odtud vytáhl. Vzhledem k tomu, že tudy žádná procesí nechodí, tak abych zapuštěn v blátě nemusel trávit několik měsíců čekáním na jakéhosi poutníka, broďáky jsem s sebou raději neměl.

Plán akce byl jednoduchý: Přijedu k vodě. Nasadím většího smáčka. Chytím dvě štiky a pojedu domů.

Člověk míní, ryby mění…

Přijel jsem k vodě. Nasadil většího smáčka (abych byl konkrétní, tmavozeleného s pepřem a světlezeleným ocáskem). Nahodím poprvé přesně do místa, kde štika stojí každým rokem, párkrát potáhnu…a  BUM!

Vy, kdo si myslíte, že plán probíhal přesně podle výše daného scénáře, jste vedle jak ta jedle. Štika se nekonala, ale na prutu se zmítal bolen. Měl kolem padesáti a nějak mi z podběráku vypadl zpátky do vody. Pravověrní pstruhaři přimhuřte oči, ale mě je prostě na téhle pstruhovce milejší bolen než tuny duháků.

No nic. Zpět k plánu, byl to teprve první hod. Následovaly další a i když si je nepočítám (to bych se upočítal) odhadem na desátý nához u druhého břehu opět BUM! Co to bylo? C je správně, opět bolen, tentokrát o něco větší. A nevím jak se to stalo, zase mi tam vypadl zpátky. Abych to shrnul. Tam, kde běžně stávají štiky a s dokořán otevřenými tlamami čekají, co jim naservíruju, postávaly tyhle dvě dravé oukleje a jinak nic.

Nedá se nic dělat. Popojdu kousek po proudu, tam sice ty zubaté dračice taky bývají, ale většinou menší.

Věren stále tmavozelené gumové tyčce, bičuji vodu, co mi síly stačí. A pořád  nic. Jeden drbaneček, asi od okouna, ale cíl mého snažení v nedohlednu. Boleni byli pěkní, což o to, ale když jdu na štiku, chci chytit štiku. Klidně malou, ale štiku. Nevím, jestli to také provozujete, ale já osobně často jedu na vyloženě cílovou rybu. Například jedu na candáta: Jedu tam, kde jsou a předpokládám, že ho taky chytnu. Samozřejmě se mi na háčky věší cokoliv jiného a ještě častěji nic, ale já už prostě takový jsem. Vše na 100%.  Taky, když jedete do Prahy, chcete skončit v Praze a ne třeba v Karviné, že?

A pak jsou vycházky, kdy jdu na ryby a je mi jedno co chytím, hlavně že něco.

 

Házím a házím a najednou, asi dvacet metrů na pravoboku, pod vrbičkou rána, jak když do vody spadne vesmírná stanice Mir nebo alespoň kosmonaut z ní. Na vodě se udělala kola, ale ne jak od kamene, taková do špičky, prostě jak když zaloví ryba. Dokola se ještě rozlétly rybičky. S vidinou příšery z jezera Loch-Ness jsem usoudil, že smáček houpající se před mou údivem dokořán otevřenou pusou asi nebude velikostně to pravé.

Chvatně jsem vydobyl z krabičky největší rotačku, která díky své monstrozitě (č. 4) a mé zálibě v mikronástrahách ještě neměla tu čest opláchnouti svůj list ve vodách mnou navštívených. Ještě jsem prodloužil protipřekusní šňůrku a nahodil. Samozřejmě ve spěchu a samozřejmě stejně silným švihem jako se smáčkem na dvougramu. Až firelina odvíjející se rychlostí světla a rotačka mizející v oblacích mi prozradily, že je asi něco špatně. Naštěstí moje nešikovnost neměla tragické následky a kromě malého skrábance na břiše Boeingu 747 letícího z Amsterdamu dopadlo vše až nezvykle dobře. Třpytka dopadla na hladinu s hlasitým žblunknutím velmi, velmi daleko ode mne, ale po zhruba půlhodinovém usilovném navíjení se opět houpala pod špičkou prutu připravena vykonat  exekuci, tentokrát na správném místě.

Druhý hod se povedl a po druhém otočení kličkou navijáku jsem …uvázl.

„Dopr…“

Zkouším plech vyklepnout a najednou se vázka dává do pohybu. Vím, zní to jako klišé, ale věřte mi, opravdu to tak bylo. Neznámá obluda na druhé straně vodní barikády bez zlomyslných cirátů a zjevně i bez mé kontroly vyrazila klidným, ale udatným tahem proti proudu, aby po návštěvě druhého břehu defilovala u mých nohou. Mluvím-li o nohách, myslím tím v té chvíli dvě větvičky osiky chvějící se v lehkém vánku. Kde se, probůh, taková ryba vzala na říčce, jejíž šíře čítá maximálně 15 metrů?

Každopádně mi bylo jasné, že takovou štiku, která má za hlavou šířku dvou mužských dlaní do svého podběráku nenasoukám a vzhledem k tomu, že břeh je přes půl metru vysoký, ani do ruky nechytím. Musím do vody! S prutem, na kterém „štíhle“ pomalu kroužilo, a který mi zabíral jednu ruku, jsem druhou započal s prapodivným striptýzem. Boty a ponožky šly dolů rychle. Problém nastal až se zipem od kalhot, který ma tendenci se zaseknout vždy, když je nejméně třeba. A to ještě že to nebyly kalhoty na knoflíky. S těmi mám problém i obouruč.

Konečně je vše poházené po břehu. Ještě při vzpomínce na zdolávání šedesátky bolena na desítku vlasec, trvající bezmála hodinu čistého času a provázené vykouřením čtyř cigaret si zapaluji dramko. Dlužno podotknout, že ten bolen se nakonec z vody podíval.

Po zadku se začínám sunout do vody a jen se modlím, abych tu vystačil. Tůňka je sice málá, ale voda temná, což značí nemalou hloubku.

Voda po stehna, po zadek, po pás a dno nikde. Nakonec chodidla konečně narazila na něco tvrdého a hladina mě začala lechtat někde tam, kde přechází břicho v hrudník. Stojím na jakémsi balvanu a kolkolem něj stále nehmatám nic pevného. Náhoda jak prase, že tam zrovinka ten kamíneček zlatej byl. No nic, zapírám nohy a záda opírám o bahnitý, mazlavý břeh.

Tohle vše se samozřejmě odehrálo strašně rychle, ale mě se to tehdy zdálo jako věčnost. Trochu přibrzdím prstem cívku a lehce pumpnu prutem. Fíííha. Šest kilo živé váhy vyletí metr nad hladinu, což je dvakrát výš, než mi nad ní kouká hlava a s hlasitým cáknutím dopadne nedaleko mě. Rázem jsem mokrý nejen k patě, ale i od hlavy. Takhle jsem to nechtěl!

Ještě je třeba dodat, že do této chvíle dělala štika kolem kroužky jako poslušný psík. Teď však poměrně rychle zamířila do nejbližšího křoví. Brzdím…a znovu výskok. Něco neuvěřitelného. Dva metry od mé hlavy se skoro metrová ryba vznáší nad hladinou v celé své kráse. Paprsky slunce se odrážejí od nádherného těla a v pohybu tvoří opravdovou mozaiku barev. Teď tak na chvíli zastavit čas...

I když, musím se vám k něčemu ješitně přiznat. Když chci a zavřu oči, tak si to stále dokážu vybavit.

Co na tom, že z brýlí mi kape voda, a že z filtru místo lahodného (hnusného) dýmu tahám jen vlhkou břečku. Adrenalin divoce buší mým srdcem a mozek vyplavuje obrovské množství uklidňujícího endorfinu. Tak tohle dělá rybáře šťastným. Koutkem oka stačím zahlédnout, jak z široce rozevřené tlamy vykukuje návazec jen z půlky. Tak tohle holka nevyklepeš.

Ještě několikrát zacvrliká brzda a ještě několikrát podnikne ryba okružní jízdu kolem druhého břehu a po chvíli se pokládá na bok a nechává se přitáhnout. Dotknu se jí rukou a provede poslední výpad. Ne však na volnou vodu, ale přímo proti mně. Úder kostěným zobanem přímo na solar mi skoro vyráží dech. Na druhý pokus již zasouvám palec pod skřele a vyndavám rybu na břeh. Jsem rozhodnutý ji pustit. Ať si žere třeba potočáky, za to, jaký zážitek mi připravila, si to zaslouží.

Kolem mne se voda barví krví. Levačku mám celou rozřezanou od zubů, jak sem zubatou pokládal do trávy. Nevadí. Nejsem schopný vnímat bolest. Nejsem schopný vnímat nic než nejhlubší nitro mé osobnosti a rybu.

 

Pomalu se na kameni otáčím a s nechutí vidím, že ji už nepustím. Všechny žaberní oblouky na jedné straně surově přerval trojhák.

Sbírám síly k vyškrábání na břeh, který je v úrovni mého nosu. S pomocí svazku kopřiv a s prsty zarytými do hlíny se pracně soukám z vody celý zablácený a smáčený jak starý žabák. Štika leží v trávě a pod tělem se jí tvoří rudá kaluž. Je mi jí líto. To se občas stává, všichni to víme. To bychom nesměli chodit na ryby...

 

Nesnáším CaR a nesnáším masaře. Nesnáším ortodoxy. V tomto okamžiku nesnáším sám sebe. Život je plný kompromisů a kompromisem tohoto dne je nekompromisní řešení. Zabít.

Se slzami na krajíčku dílo dokonávám. Ještě před chviličkou jsem přemýšlel o krásných fotkách a o chlubivých telefonátech kamarádům. Teď se tiše oblékám a kolem se vrací přítomno se všemi zvuky, pachy a obrazy. Štiku navlékám na návazec a odcházím.

 

Když píšu tyhle řádky, je ryba již snědená a hlava vypreparovaná. Ostatně zrovna na mne kouká. Nevypadá vyčítavě, vypadá stále hrozivě. Jako drak. Sama sprovodila ze světa kila ryb a tak jí možná přijde spravedlivé, že někdo sprovodil ze světa ji. Mně tedy ne! Ne že bych už nikdy rybu nezabil, od té doby jsem musel bacit ještě jednu (o tom příště), ale tahle si to podle mého emocionálního měřidla nezasloužila.

Začal jsem psát trošku s humorem a teď končím skoro se slzou v oku. Ale proto to člověk asi píše. Až zbyde jen pár matných vzpomínek a zaprášená hlava na zdi, aby se do toho mohl ponořit a vybavit si všechny emoce, zasmát se i si zasmutnit. A jistě. Taky pro vás.

 

PS: Opravdu umím pěknou rybu i pustit, dokonce většinu.

 

Text i foto: Aleš Ráža - Albin