Labská sumčí trilogie – díl II.

Místa, odkud se podařilo sumce přesvědčit k záběru, jsou na samé hranici dosažitelnosti. Dohodit  za proud až tam, kde řeka zpomaluje za hradbou velkých balvanů, lze pouze při shodě několika faktorů. Kvalitní náčiní, dobře dimenzovaná šňůra, těžká a dobře létající nástraha, pořádný švih a příznivé povětrnostní podmínky. Pak skončí nástraha nad tišinkou mezi proudy, kde stojí ty správné ryby.

Velkou roli hraje také stav vody. Při nižším stavu hrozí, že špatně odhadnu dobu, po kterou nechávám nástrahu vyklesat, což znamená vázku a často i ztrátu nástrahy. Při vyšším stavu zase můžu rychle odtáhnout nástrahu z akční zóny a záběru se nedočkám.

Je tedy jasné, že tyto řádky píše začínající, ale pilný učeň sumčí přívlače a že v mnohém odborníci najdou chyby. Ale jdu do toho, protože se jedná o vzrušující a náročný sport. Sumčí kopanec do nástrahy dává okamžitě zapomenout na všechny strasti tohoto náročného lovu. Rázem zmizí únava těla a mysli, rázem jsou zapomenuty pravidelné prohry, jsou zapomenuty cesty domů bez kontaktu s rybou, kdy přemýšlíte o smyslu svého konání a pochybujete o cestě, na kterou jste vstoupili. Najednou svíráte prut, pot z dlaní se vsakuje do korku jeho rukojeti, srdce máte až v krku a tam dole v proudu divoce bojuje dravec drtící svými silnými čelistmi plastovou napodobeninu své potravy. Už víte s kým máte tu čest! Právě vás vyzval na souboj Sumec!

Uplynul týden a už jsme zase s Radimem u řeky. Je poměrně chladno a jemně prší. V hlubším zákrutu řeky tam u Brány Čech se snažíme v okolí kamenných hrází přimět nějakého dravce k záběru. Spíš než na sumíky myslíme na candáty, proto na svůj lehčí vláčák připínám dvoudílný wobler Bomber s namodralým hřbetem a oranžovým bříškem. V mírném proudu se s nástrahou krásně pracuje.

Cítím jak chvilkami drnká o veliké balvany, za kterými by mohl nějaký ten candát číhat. Hodinu, dvě ani já ani Radim nemáme kontakt s dravcem. Shodujeme se na tom, že místo je to určitě dobré, ale jeho čas přijde až v pozdějším podzimu.

Přestalo pršet a za kopcem se začíná obloha protrhávat. Vzduchem se šíří vůně z vinic na  protějším kopci.

Vyprávím Radimovi, jak se okolní kopce jmenují, jaký název nesou vinice. Myslím na historii zdejšího překrásného kraje, který bych nevyměnil za žádný jiný na světě. Jakou měl asi tvář v dobách dávno minulých, když zde žili Keltové…

Parťák ale moje vyprávění přerušil s tím, že jsme na rybách a ne na hodině dějepisu. Rychle balíme a přesunujeme se o kus níž po proudu, abychom zkusili naše, respektive Radimovo úspěšné místo z minulé výpravy.

Ani ve snu by mě nenapadl scénář rybolovu, který se za pár hodin stal skutečností. Síla  zážitku je umocněná tím, že mu byl chvilku přítomen můj táta, který dost často nebyl mojí rybařině nakloněn, protože asi nepochopil moji rybářskou filozofii. Já se však chci ukázat, chci, aby člověk, kterého si vážím, pro to, jaký je, pochopil, co při rybolovu vlastně prožívám, jaký ten můj rybolov vlastně je a že se rozhodně nejedná o mlácení prázdné slámy.

Přicházíme na stejné místo jako minulý týden a snad i ve stejném čase. Pozdravím vodu, jak je mým zvykem, ale to již Radim ukazuje svůj tah na bránu. Mocným švihem posílá nástrahu až do prostředku řeky, kde jsou velké balvany  za kterými se tvoří malá tišinka. Při současném stavu vody není  v nadějných místech víc jak metr a půl vody.

Tišinka, nebo spíš místo s pomalejším proudem je zhruba deset metrů široká a třicet metrů dlouhá. Pod tišinkou je val z betonových jehlanů a kamenů a proud pod valem zase nabírá na síle.

U břehu na kterém stojíme a na druhé straně řeky je silný proud. Radimův Water Scout dopadá  těsně nad balvany a proto ho Radim pouští jen nepatrně pod hladinu. Když nástraha začíná drnkat o kameny, přizvedne ještě špičku prutu k obloze. Jen co proud nástrahu kousíček posune, sklopením špičky pouští nástrahu ke dnu, které je v těchto místech čisté. Pak zase celý proces opakuje. Pomalým zvednutím špičky chce pozvednout nástrahu ve sloupci, jenže kde se vzal, tu se vzal sumík a z charakteristickým dvojitým drcnutím uchvátil plastové šidítko. Je tam! Ani mě to nepřekvapuje.

Po sérii kopanců sjíždí ryba po proudu dolů a zachytí se o bójku plavební dráhy. Nabádám Radima, aby vylezl na navigaci a následně na vysokou zeď na břehu a snažil se rybu od bóje vyprostit. Jako zázrakem se to daří, ale v silném proudu nedává dravec ani milimetr své slizké kůže zadarmo. Když sumčí pádlo rozčísne hladinu, zdá se být dobojováno.

Mnohými zavrhovaný, ale námi osvědčený velký kaprový podběrák zanedlouho pojme statné sumčí tělo. Sto třicet jedna centimetrů. Fotíme a rybu pouštíme zpět. Následují další dva hody a opět slyším: " Je tam!"

Mám pocit, že ani nemusím nahazovat. Také metrový sumec je puštěn zpět a já mám konečně chvilku, abych připevnil nástrahu a na tomto místě poprvé dneska nahodil. Jen co sejdu k řece, slyším Radima huhlajícího s cigaretou na rtech, že "už je zase tam."

Aniž bych nahodil, opět se chystám do role vylovovače Radimem  zdolaného sumce. Jsme  tady necelou hodinu, ještě jsem nenahodil a tři sumci se již podívali na souš.

Pak se sice dostávám do hry a posílám nástrahu nad horké místo, ale dosáhnu jen jeho okraje. Zvednul se dost silný protivítr a dál prostě svoji nástrahu nenahodím, což znamená že Slider stráví v akční zóně málo času na to, aby jej nějaký vydrážděný sumec uchvátil. Nudou však rozhodně netrpím. Rozdováděnému Radimovi jsou ulovení sumci najednou malí a sáhne do krabice, kde  je jenom jedna nástraha.

Gigantický wobler Water Scout, který osazuje na zatím odpočívající bezbolestnou – to je sestava, kterou jsem minule pojmenoval podle jejího nekompromisního charakteru. Téměř vzápětí proletí vzduchem meteorit v podobě plastové nástrahy, ta po dopadu na hladinu způsobí v Labi malé tsunami, jenže než se milý lovec naděje, dostává do prutu strašlivou ránu, která okamžitě přechází do zběsilé jízdy.

Stopadesátigramový Sportex, třicetikilová pletenka, sténající naviják, co něco vydrží a Radimův až nebezpečně zarputilý výraz znamená, že tady legrace končí. Tah ryby je doslova brutální a na krev dotažená brzda najednou vůbec nebrzdí. Tento moment trvá krátce, ohnutý prut se narovnává a Radim si ustele na balvanech na břehu.

„Viděl jsi to?“

Viděl a také vidím narovnaný a úplně zdeformovaný trojhák na nástraze. Ryba to musela být gigantická.

Po této události nevydržím a volám tátovi, že jsem zase na rybách a jestli se nechce přijet podívat za námi, protože lepší divadelní představení prostě nikde neuvidí. Neuvěřitelný koncert pokračuje. Zatímco já dostávám od Radima pravého sumčího kanára a dívám se na jeho vychechtaný výraz, kamarád si to neskutečně užívá. Je jako sportovec na čele závodu, který již nemůže být předstižen a tak zdraví tribuny a rozdává polibky celému světu. Já Radimovi trošku závidím, jediná známka vyšší radosti je u mě nesmazatelná. Coby vzorný podebírač, asistent, odhakovač sumců jsem jejich slizem zapatlanej tak, jako kdybych byl i já sumcem, nebo jako kdybych se ocitl v objetí Vetřelce.

Slyším kroky, ohlédnu se a na schodech navigace kráčí k řece můj táta. Na rybách se mnou nebyl určitě čtvrt století.

V tu chvíli jsem tak šťastný, že snad ani nepotřebuji nic chytit. Sumci jako na potvoru přestali brát, ale chci se před tátou ukázat, tak bojuji jako lev. Neúnavně házím nástrahu na ten špatný okraj tišiny a prosím Svatého Petra, ať mi nějakého sumíka nadělí – ať ho můžu tátovi ukázat.

Na druhé straně loví hlučně boleni, v proudu se tu a tam vyhoupne parma. Už neslyším poznámky o tom jak lépe využiji čas promrhaný na rybách, už mi není předhazován nástroj jménem lopata a krumpáč, jež bych využil při kopání sklepa, místo házení okovaného plastu kamsi do řeky.

„Je tam!“

Zase Radim. Chce sumce zdolat rychleji, ale ten se dostane za kamennou hráz a ani třicetikilová šňůra mu nezabrání, aby se neutrhl. Táta na chvíli odjíždí, ale brzy se vrací za námi k vodě. Nástraha se kolíbá kdesi v proudu, toulá se ode dna ke dnu…

Nekoukám na vodu a povídám si s tátou, když dialog přeruší dvojitý drbanec. Je tam!

Po záseku se můj kevlarový mazánek ohýbá do oblouku, téměř vzápětí dostávám do prutu dva pořádné kopance. Ryba má snahu zajet za kamenný val, což nesmím dopustit. Podržím cívku navijáku, následuje další kopanec, pak se však ryba uklidní a pomalu se sune proti silnému proudu ke mně. Pravá noha se mi rozklepe, ale jenom na chvíli, protože pomalu zvedám rybu do sloupce. Důrazně a beze spěchu ji přitahuji ke břehu, kde se sumec vyvalí na hladinu.

Odhaduji ho na metr dvacet.

„Ať ho neurveš!“ napovídá mi táta, ale to již Radim pod vyčerpanou rybu pokládá podběrák.

Jo! Krásná práce. Rybu vyhákneme a vyfotíme.

Tak táta viděl sumce a až později jsem se dozvěděl, jak se mu naše představení líbilo. Líbilo se mu i to, že přívlač není ospalé posedávání u mrtvých prutů, ale naopak akční zábava plná překvapení, zvratů a neuvěřitelných příhod. Sumčí přívlač je navíc okořeněná pořádným aktivátorem proudění adrenalinu.

Po odjezdu táty už ani nemusím chytat. Splnilo se mi to, o čem jsem čtvrt století snil.

Radim chytá ještě dva sumce a dnes jich zdolal osm. Já mám další příležitost! Po ukázkovém záběru dostávám do prutu sérii asi šesti mocných kopanců, což prý dělají menší ryby. Tyhle zkušenosti zatím pořád nemám. Ryba jela pomaloučku proudem a najednou zalehla. Podařilo se mi ji zvednout, ale zajela za kamenný val a šňůra praskla jako nit. Zklamán mohu být pouze z toho, jak si sumec poradí se zatnutou nástrahou.

Večer ještě zkoušíme candáty na mělčinách. Na dvojdílnou Rapalu se mi daří jednoho sotva mírového ulovit. Je to už jen takový bonus.

Po neuvěřitelném lovu bilancujeme dnešní den. Z jednoho místa čtrnáct záběrů od sumců, devět ryb zdolaných, dvě ryby utrženy, tři ryby deformací trojháčků zvítězily.

Tím však sumčí trilogie nekončí. Počasí nám přálo i v dalších dnech a sumcům jsme pokoj nedali.

Text: Vašek Turek

Ilustrační foto: autor a archiv CHYTEJ.cz