V půl osmé ráno už stojím v kuchyni a připravuju si snídani. Krom tohosi dávám vařit vodu, protože co jiného zahřeje v prosincové plískanici stejně jako boj s pořádnou rybou, než silný grog.

Ve sklepě mám už od babího léta „ustájeny“ nástražní rybičky. Sklep je pro to ideální místo - stálá teplota, tma a potřebný klid, takže rybky bez větších obtíží přežijí dlouho do zimy.

Rychle naložit všechno do auta a v osm uháním v autě, jak má přítelkyně ráda říká, se vším „rybářským drekem“ na jednu z posledních nezamrzlých vod v mém okolí. Je to asi 50 let stará kaolínová jáma, kterou dělníci keramičky nechali zatopit, když narazili na spodní vodu. Časem zarostla stromy a stalo se z ní krásné místo. Vzhledem malé rozloze ji místní rybáři moc nenavštěvují, takže ji mám skoro vždy sám pro sebe.

Díky spodnímu přítoku a potůčku, který z dřevěného koryta neustále čeří hladinu, je v zadní části tohoto malého revíru skoro vždy otevřená hladina tvořící malou lagunu a to právě v nejhlubší části rybníka. Necelý jeden hektar vodní plochy dává tušit, že šance chytit většího dravce tu není moc velká, ale přesto...

 

Na tuhle vodu chodím velmi často „na chvilku po práci“ a tuším, co je ukryto pod vodní hladinou. Během jarního třetí jsem měl příležitost přihlížet dovádění hejna štik a některé kusy už byly opravdu krásné. Teď jen aby mi Svatý Petr přál a našeptal dravcům, že dnes je ten správný čas jít se najíst, před tím než mráz zavře celou vodu.

 

Každá voda má svůj charakter a duši, tahle voda je zvláštní tím, že přes svou malou rozlohu je díky těžbě docela členitá a hloubka se pohybuje v průměru kolem 2 - 4metrů, břehy padají strmě do hloubky, a že si dělníci při těžbě s ničím moc velkou hlavu nedělali, je pod vodou ukryto dost pařezů, utopených kolejí a taky velké množství větví, které do vody padají z olší a bříz naklánějících se nad vodní hladinu.

Konečně jsem skoro na místě a odbočuji z hlavní silnice. Podle sněhu vidím, že jsem tu po týdnu prvním návštěvníkem, což mi dělá velkou radost. Těší mě, že se o tu nádheru nemusím s nikým dělit. Jdu pomalu čerstvě napadaným sněhem pěšinou kolem vody a kochám se tou bílou nádherou.

 

Voda je už ze dvou třetin pod ledem, ale vzadu u přítoku zbývá malá nezamrzlá laguna, která se stane na pár hodin mým domovem.

Rychle hodím igelit na zem, abych měl kam položit tlumok s výbavou, a začínám sestavovat nádobíčko. Asi po 30 minutách jsem hotov a mám už i nahozené pruty. Na této vodě nejraději používám svůj starý feeder, jen tentokrát je na cívce navijáku 0,20 mm monofil a únikový závěs od carpsystému, olůvko do 20g podle velikosti nástražní rybky a návazec z pletenky s jedním háčkem a jedním trojháčkem. Kaprový háček pak jde skrz tlamku mrtvé rybky a trojháček těsně pod hřbetní ploutvičku. Na této vodě rybičky nadlehčuju plovoucí pěnou. Nejraději používám malé mrtvé okounky, ale to hlavně z pohodlnosti, protože přes jejich velké tlamky lze snadno nacpat vnitřek ryby plavoucí pěnou a vytvořit tak pro dravce tak lákavé vzplývající sousto. Tady je to nutností, protože kdy by rybka neplavala 15 – 25 cm nade dnem, dravec by ji jen špatně hledal mezi spoustou zetleného listí a větviček.

 

Díky tomu že chytám na feeder, sekám hned jakmile si všimnu pohybu špičky. Rybičky používám malé 8 –10 cm, takže dravec nemá problém rybku vzít do tlamy najednou a trojháček je vždy seklý někde v přední části tlamy.

Druhý prut je také feeder, ale je na něm tvrdší špička a tentokrát ho použiju s 5 g splávkem a mrtvou rybičkou, abych prochytal i vyšší sloupec vody. Na této vodě ale mívám většinou úspěch s mrtvou rybkou jen těsně nade dnem, takže tomuhle prutu moc šancí na úspěch nedávám a mám ho spíš jako takovou pojistku.

 

Kouknu na nebe a vidím, jak se těžké sněhové mraky pomalu sunou od severu, a jak se sluníčko marně snaží prosvítit tuhle masu. Otáčím se směrem k svému autu. Vždy na něj z tohoto místa vidím, ale dnes přes stále hustější sněžení dohlédnu jen na pár metrů před sebe. Auto, vzdálené ode mě zhruba 200 m přes vodní hladinu je nenávratně ukryto za stěnou bílých padajících vloček.

Mám nahozeno a teď již nezbývá než čekat. Co možná nejtišeji stavím svůj deštník jako úkryt před stále sílící chumelenicí. Sice nefouká silný vítr, ale vložky mokrého těžkého sněhu dokáží taky znepříjemnit pobyt u vody. Z pod svého deštníku pozoruji špičku prutu a malý splávek na vodní hladině a usrkávám teplý grog. Vychutnávám si ten klid a samotu.

Nikdy jsem si nevšiml, jak hlasité jsou sněhové vločky, když dopadají na plášť deštníku. Je to takový zvláštní, ale velmi uklidňující zvuk. Sněžení v pravidelných intervalech zesiluje a pak zas o trochu ustává, vždy když sněžení přidá na intenzitě, přestávám vidět na červený splávek, který je ode mě maximálně 10 m. Jsem tu už asi tři hodiny, krom jedné potopené větve jsem zatím nic nechytil a pomalu se do mě začíná dávat zima. Sněžení opět trochu zesílilo a já zas ztrácím přehled o tom, co se děje se splávkem, jako už nespočetněkrát před tím.

 

Po nějaké chvilce chumelenice zas na chvilku polevuje a já čekám, že se slávek někde objeví, jenže on nikde. Vylézám z úkrytu a jdu blíž k prutům, ale pořád splávek nevidím. Koutkem oka mrknu po prutu a nic nenasvědčuje tomu, že je něco jinak, než před tím. Sleduji pohledem vlasec od špičky prutu až do míst, kde se ztrácí pod vodou a teprve teď mi to došlo, to není větev, která zachytila rybičku a potopila splávek, ale že to je ryba.

V ten samý okamžik když mi to došlo, se vlasec na hladině dal do pohybu a i když jsem byl jen kousek od prutu, nestačil jsem reagovat dřív, než se můj ztracený splávek opět objevil na hladině a zůstal tam líně ležet.

V duchu si nadávám: „Ach jo, takhle propásnout možná poslední rybu tohoto roku.“ a sahám po prutu. Jenže splávek zas někam zmizí a dokonce se i z odklopené cívky odvine pár otáček vlasce. Na nic nečekám a zasekávám.

Feeder se ohne, ale to je všechno. Opatrně přišponovávám prut, ale prut se stále jen ohýbá do mrtvé křivky. Rychle ztrácím víru v rybu a spíš věřím tomu, že dravec protáhl rybku někam pod těžkou větev a já při záseku trefil právě ji. Protože se do mě začíná dávat zima, rozhoduji se, že až vysvobodím udici, začnu balit a půjdu domů do tepla. Pokládám prut do vidliček a jdu k deštníku, abych dopil před chvílí nalitý teplý grog. Dopíjím, uklízím termosku do tlumoku a jdu se vypořádat s vázkou.Zvedám prut z vidliček, ale očekávaný odpor vázky nepřichází. Udiveně začínám navíjet, ale stále nic necítím. Až po druhém otočení kličkou to přišlo. Na prutu konečně zaregistruji sílící odpor a asi čtyři metry od protějšího břehu vidím, jak se tam zvedly bubliny z tlejícího bahna. Vlasec se během vteřiny našponoval do maxima a naviják začal zpívat.

 

Trošičku jsem utáhl brzdu a zkusil přitáhnout. Přemýšlel jsem, „co by to asi mohlo být“, protože nic takového jsem tu ještě nezažil. Jediné co mě napadalo, byl ten jeden jediný sumec, který sem byl před deseti lety vysazen.

Jenže hned druhá myšlenka mi říkala: „Sumec a v zimě?“

Vždyť voda má sotva 5°C, to nemůže být on a jestli ano, tak ho stejně nemám šanci na tohle vybavení dostat.

Začínám se „modlit“ k Svatému Petru, aby mi dovolil se alespoň přesvědčit, co mám na prutu a zahlédnout svého soupeře…

Ryba dole musela číst moje myšlenky, protože v ten samý okamžik ji přestalo bavit jezdit pořád jen v malé rozmrzlé laguně a rozhodla se zamířit přímo pod příkrov ledu. Jen tak tak jsem stačil seskákat z vysokého břehu až k vodě a ponořit špičku prutu pod vodu.

 

Nevím, jak dlouho jsem se s rybou přetahoval, ale jak moje tělo odbourávalo nahromaděný adrenalin a dostávalo se do klidu, začala se do mě opět pouštět zima. Rozhodl jsem se, že už to stejně nemá cenu a že ji k sobě stejně nemám šanci dostat. Dotahuji brzdu na tvrdo a ohýbám prut až na maximum, a ejhle - ono se to pohlo směrem zpátky ke mně.

Pomalu se mi vrací naděje a získávám pár metrů zpět, jenže ryba opět mění směr a jede pod led. Zas tedy strkám špičku prutu pod vodu, abych vlasec nepřeřízl o hranu ledu. Tohle cvičení jsme si zopakovali ještě minimálně pětkrát a já pomalu začal propadat beznaději. Ve zdolání soupeře už ani na chvilku nevěřím, ale úmyslně utrhnout takovou rybu taky nedokážu. Nedokážu odhadnout, jak dlouho to vše trvalo, ale ryba si nakonec vybojovala svou svobodu, aniž bych se na ni alespoň podíval a mohl vyprávět, co jsem to měl na prutu za příšeru. Nestačil jsem vykrýt její poslední výlet pod led a přeřízl vlasec o krustu na jeho okraji.

Namotal jsem zbylý vlasec, položil prut do vidliček a šel se zhroutit na malou židličku pod deštník. Zimu už jsem moc nevnímal, ale zato se mi klepaly ruce a nohy a v hlavě jsem si pořád dokola přehrával předcházející minuty.

 

 

Po cestě domů jsem rekapituloval svojí dnešní výpravu a zjistil, že montáž ve kterou jsem vkládal 100% všech nadějí na dnešní lov, byla bez úspěchu, i když X-krát předtím tady bodovala. Druhý prut, který jsem měl jen do počtu a nepředpokládal, že se na něj podaří nějaký záběr, mi připravil nejsilnější zážitek letošní rybářské sezóny. A tak je to asi se vším, vždy když mám pocit, že jsem kousek dál a že už vím jak na to, stane se něco, co mě vrátí zpátky na začátek…

 

Text i foto: Michal Špánek - SpanyS