Zabořil jsem čepel naslepo do kusu mastné hmoty v levé ruce a ukrojil si tlustý plátek anglické slaniny. Následovalo mírně komplikované oddělení hrbatého krajíce z půlky bochníku chleba. Udělal jsem si pohodlí, nakolik jen to podmínky dovolovaly a s kusem jídla v každé ruce pomalu žvýkal pozdní večeři, protože adrenalin, který mě posledních několik hodin poháněl, definitivně došel. Tělo zareagovalo tím, že se sesunulo na kus naplaveného dřeva a tvrdě odmítalo myšlenky na to, že by mělo ještě půl hodiny stát a pokračovat v nesmyslném nahazování do tmy.

 

S plnými ústy jídla jsem začal zvažovat, co dál. Aktuálně jsem seděl uprostřed malého kamenitého ostrůvku uprostřed řeky a proti mně hrozivě čněla k nebi vysoká stěna jezu řvoucí do okolní temnoty svou monotónní píseň. Kamarádi, kteří mi o tomto fleku pověděli, byli někde daleko a já tu uvízl v prostoru i čase beznadějně sám. Uprostřed noci vypadal jez dvakrát vyšší než obvykle, temně hučel a mých tři krát pět metrů momentálně suché země mi připadalo velmi nehostinných a nepřátelských.

Monstrózní obrysy betonových věží držících ocelovou stěnu zalitou tunami padající vody se tyčily vysoko nade mnou a dávaly mi naplno pocítit mou nicotnost a samotu. Po stranách se rýsovaly stíny betonové navigace, koruny několika stromů, vzdálená silueta mostu a nad tím vším blikalo pár hvězd. Připadal jsem si sám v celém vesmíru - osamocený obyvatel maličkého asteroidu tvořeného hromadou kamení a pár kusy dřeva. Kde jsem se tady, k čertu, vzal?

Stála za tím, jak ostatně jinak, moje nevyléčitelná choroba projevující se neustálým nutkáním vytahovat z vody její šupinaté obyvatele a drásat si nervy při představě, že původce tajemné síly ohýbající můj prut se vrátí do mokrého živlu dřív než ho dokážu sevřít ve svých dlaních. Tady, na tomto konkrétním místě jsem se snažil o noční úlovek sumce. Pro mě odnepaměti ryby snů, vzácné a vydřené.

Podle slov kamaráda tu před několika dny tloukli, až se vařila voda. Dnes, když jsem sbalil nádobíčko, broďáky a spacák, abych tu strávil noc plnou mimořádných zážitků, se stalo to, čeho jsem se celou dobu příprav podvědomě bál. Rybí koncert měl začít krátce po desáté, ale bylo čtvrt na jedenáct, pak půl, tři čtvrtě,… nakonec minula jedenáctá a čas zvolna spěl k půlnoci. Jenže nestalo se absolutně nic.

Oral jsem dno i brázdil hladinu, tahal nástrahy malé i větší, rychle i pomalu, ale kdybych se na hlavu postavil, nebylo to nic platné. Jediný napínavý okamžik představovalo vyklepávání drahocenného wobbleru z nějaké vázky na dně vývařiště.

Nakonec jsem zůstal sedět s pocitem porážky na ostrůvku uprostřed podjezí, říkal si, kolik takových vycházek už bylo a kolik dalších bude, díval se do tmy a krájel si chleba se špekem. Malá smutná postavička ztracená uprostřed vody, cizí krajiny i nekonečného vesmíru, jehož hvězdy tu a tam poblikávaly nad mou hlavou. Do smrti si to budu pamatovat. A všechno jenom proto, že jsem tak strašně moc chtěl znovu zažít ten pocit, který mě prostoupil v okamžicích, kdy jsem měl poprvé na prutě rybu, jejíž síla mě dokázala ohromit a donutila mě bojovat jako ještě nikdy a s nikým.

Ale tak jako je v životě třeba jít pořád dál, tak ani v rybařině není možné žít jen ze vzpomínek. Sumci v našich řekách pořád ještě nevymřeli a nějakého bych tu a tam vyndat chtěl. Mít čas od času na prutě „aspoň metr fousatý ryby“, jak jsem kdysi řekl mezi přáteli. Cítit v předloktí, jak u dna pulsuje obrovská délka hedvábně měkkého těla s hladkou slizkou kůží a ocelovými svaly, vidět nástrahu v koutku široké tlamy a tělo vlnící se v proudu jako duchovitý přelud…

 

Jenže nejde jen o to vytáhnout z vody rybu, dvě, tři nebo bůhví kolik. Ten lov by měl mít náboj, kouzlo, vnitřní sílu – cokoli, co z něj udělá o něco víc než jen prosté vytažení ryby, která je o něco větší než ty ostatní. Často ji ani chytit nemusíte a přesto získáte zážitek, který se vám nesmazatelně vryje pod kůži.

Tenkrát pod jezem jsem si vzpomněl na jednu horkou tmavou noc kdesi na jihu Moravy. Zatímco jsem se smiřoval s další porážkou, objevil se mi před očima obraz úplně jiné řeky… Snít a vracet se někam ve vzpomínkách není nic neobvyklého, ale tenkrát obklopen vodou a obrovským prostorem hvězdnatého nebe jsem se doslova urval od svého hmotného těla a svobodně putoval prostorem i časem. Klinická smrt a život po životě hadr, fakt.


 

Byla to onehdy zajímavá výprava. Přesvědčil jsem kamaráda Pavla, že na Moravě pořád ještě žijou parmy jako polena, štiky jako krokodýli a sumci, co žerou lidi. Věděl jsem, že to taková sláva už dávno není a v tom posledním bodě mi asi nevěřil ani Pavel, ale sbaleno měl natotata a týden jsme spolu brázdili nejslavnější revíry jižní Moravy, které jsme zatím znali spíš ze stránek časopisů nebo autoatlasu. Žádnou díru do světa jsme tam neudělali. Ryby moc nešly, voda byla v pohybu a my věděli zoufale málo o tom, jak to tu chodí, takže jsme třeli bídu s nouzí.

Naštěstí jsem měl na Moravě kamaráda. Kdysi jsem potkal nad dírkou v ledu menšího štíhlého mladíka, který se mi představil jako Tomáš Urbánek alias Prutos a zjistili jsme oba s překvapením, že pokud jde o ryby, jsme naladěni na velmi blízké frekvence. Během našeho pobytu se nám Prutos všemožně snažil pomoci k nějakému slušnému úlovku a nakonec, abychom neodjížděli domů s pocitem úplného debaklu, se nám pokusil nabídnout vycházku na svůj tehdy nejúspěšnější sumčí flek, kde byla v nočních hodinách velmi slušná šance na úlovek pěkné ryby. Dnes už to místo v podstatě ani neexistuje, ale tenkrát ještě bylo hodně věcí jinak…

Pavel nebyl ten večer ve své kůži a představu několikahodinového házení do tmy zavrhl. Nějakou dobu se věnoval fotografování a  pak se šel do auta dospat, protože nás ráno čekala cesta přes půl republiky. Skončili jsme tedy s Prutosem sami u řeky obklopené hradbou vrb a topolů a krátili si čekání na soumrak lovem štik – přesněji řečeno jedné štiky běžné velikosti, kterou už ani nevím kdo z nás nakonec dokázal pozvat k návštěvě souše.

Pak došlo na ukázky ovládání vláčecích nástrah a vyprávění nejrůznějších historek, aby čas lépe utíkal. Tenkrát ještě byla velmi čerstvou událostí Prutosova slavná story o tom, jak v temné noci zdolal na prut bobra. Kromě opětovného líčení detailní verze příběhu jsem byl upozorněn, že právě sem se jeden z těchto hlodavců v podvečer vydává a nechává se pozorovat docela zblízka.

To mě zaujalo, protože ohlodaných stromů jsem už sice viděl desítky, ale legendárního dřevorubce ještě ne. A bobr skutečně dorazil. Jeho příchod prozradila šípovitá vlna na hladině, která dorazila až k zarostlé mělčině asi dvanáct metrů od nás. Tam se z vody vyhouplo velké tmavé tělo s masivní hranatou hlavou. Dobře dvacetikilový macek v urousaném kožichu nás chvilku pozoroval a pak se beze strachu pomalu odšoural kamsi do podrostu. O něco později jsme zahlédli, jak se vynořil asi sto metrů nad námi a pokračuje dál proti proudu.

Krátce po tom, co nás náš chlupatý přítel opustil, slunce se rozhodlo udělat totéž. Stíny se začaly slévat do temné jednolité masy, nebe postupně modralo a růžovělo a kolem se rozléval klid letního večera.

 

V tu chvíli mě štípl první komár. Nepoužívám repelenty ani žádnou jinou chemii a jsem zvyklý hmyz, který mě obtěžuje, prostě zabíjet, takže vzápětí se mrtvolka dotěrného krvesaje zvolna snášela k zemi. Další ji rychle následovaly.

Očekával jsem, že tak, jak je u mě doma obvyklé, proud trýznitelů vlivem těžkých ztrát postupně zeslábne na únosnou míru, ale tady se počet útočích komárů zvyšoval minutu po minutě. Nebyl jsem schopný chytat. Sotva jsem po náhozu párkrát otočil kličkou navijáku, měl jsem hřbety obou rokou obalené krvežíznivými bestiemi.

Poprvé v životě jsem kapituloval a požádal kamaráda o repelent. Nikdy předtím ani potom jsem ho nemusel použít, ale tady mi nezbývala jiná možnost.

Přípravek zafungoval okamžitě a zbaven nutnosti bránit se náletům hmyzu jsem se opět mohl věnovat chytání. Nespouštěl jsem oči z lesklé hladiny pokryté černými stíny stromů. Byla jako zrcadlo. Hledal jsem jakýkoli náznak přítomnosti lovící ryby, ale voda byla tichá a nehybná jako by byla ze skla. Jen dopady našich nástrah občas uělaly pár vlnek.

 

Pomalu jsem tahal dvoudílného Nils Mastera a přemýšlel o tom, co ucítím, až se ho zmocní sumčí čelisti. Pokoušel jsem se maximálně soustředit a dost mi v tom pomáhala přítomnost kolegy snažícího se o totéž. Pokud chytám sám za tmy delší dobu bez záběru, po čase ztrácím koncentraci a po nějakých dvou třech hodinách už myslím na všechno možné - zejména na návrat domů, kde mě čeká teplá a pohodlná postel. Lov ve dvou se mi zdá být lepší, ale je třeba říct, že hodně záleží na tom, s kým chytám.

Noční přívlač je samotářská tichá a soustředěná činnost a každý z dvojice (nebo i vícečlenné party) musí být disciplinovaný lovec s návyky, které zaručují, že se bude chovat naprosto tiše, nenápadně, ohleduplně a zachová si za všech okolností chladnou hlavu. Můj tehdejší parťák patří v tomto ohledu bez přehánění k nejlepším.

Noc začínala dostávat tropický ráz. Teplota klesala jen velmi zvolna, z řeky zbyl jen úzký matně stříbřitý pruh zahalený v sametové černi a vzduch občas prořízl výkřik kvakoše – zvláštního volavkovitého ptáka, který zní v naší krajině hodně exoticky. Připadal jsem si jako v jihoamerické džungli.

 

Po rybářské stránce se ale už asi hodinu se nedělo nic jiného než to, že jsme oba soustředěně prochytávali svými wobblery oblast, kam by měli lovící dravci najíždět.

Zatím se mi pořád dařilo udržovat si koncentraci a tak jsem zaregistroval, že zleva prošlo hladinou lehoučké nenápadné zavlnění. Ani nedovedu přesně popsat, co jsem vlastně viděl. Bylo to jako závan, stín ve stínu nebo něco, co si uvědomíte nějakým šestým smyslem. A nic dalšího se nestalo. Pokračoval jsem v házení a bez náznaku čehokoli odchytal nějakých pět šest hodů. Pak hladina vedle mě vybuchla…

 

U nás na řece se sumci při lovu téměř neprojevují. Jednou dvakrát do roka vidím nějakého zalovit a to ještě obvykle z dálky. Tady to bylo bezprostřední a ohromující. Znělo to, jakoby z vysokého mostu spadla do vody cihla. A to všechno pět metrů přede mnou.

Prásk! Další zálov. Oba naše wobblery jsou taženy smykem z vody a startují, aby proťaly odhadovanou dráhu ryby. Tady právě oceníte diciplinovaného kolegu. Navzdory tmě a vzrušení z náhlého objevení ryby počkal, až moje nástraha dopadne (měl jsem lepší pozici) a vzápětí nahodil tak, abychom se nezamotali. Polovina lidí by mě v téhle chvíli bez mrknutí oka přehodila…

Sumci kříží cestu dva kmitající kusy balzy, ale navzdory naší snaze, oba dojedou  ke břehu bez úhony. A ještě několikrát. Najednou padne další rána z prostoru po mé levici, kde stojí Prutos. Naše nástrahy jsou samozřejmě úplně jinde a tak se je snažíme rychle vytáhnout z vody a dopravit do horké zóny. Počkám s náhozem, abych nepřehodil kolegu a pak už jen vedu wobbler a čekám, jestli dostanu záběr. Soudě podle razance zálovů to bude pěkná rána do prutu.

Jenže nic se neděje. Padají další rány, sumec už půl hodiny loví, objíždí tu jakési kolečko a detonace zálovů nás znovu a znovu překvapují v naprosto nečekaných okamžicích. Když se tři metry přede mnou s hlasitým puknutím rozstříkne voda, skoro se mi zastaví srdce. Nástrahu mám samozřejmě někde uprostřed řeky, protože jsem právě nahodil…

Čas ubíhá a ryba naše nástrahy stále nechce. Přitom jsem přesvědčený, že o nich ví. Vzpomínám si ale, jak mi kolega povídal, že letos bylo na tomto místě uloveno několik menších ryb a pak tu dostal jeden jeho známý záběr, který mu narovnal do jedné roviny prut, ruce a nakonec i hroty trojháčku.

Asi to bude tahle ryba. Je docela velká a její neochota zabrat je možná způsobena právě tím, že nedávno zažila s umělou nástrahou už jednu nepříjemnou zkušenost. Rozhoduji se vyměnit wobbler. Vyndávám z krabičky zbrusu novou Rapalu a snažím se ji vodit hodně atypicky.

Když to dělám asi čtvrt hodiny, udělá se najednou přede mnou na hladině lehoučký závar. Víc nevidím. Mám před sebou jen kousek lesklé plochy, ale jsem si jist, že v okamžiku, kdy tudy procházel můj wobbler, se voda nepatrně vyboulila. Co s tím?

Chytám dál a situace se po několika hodech opakuje. Je to projev sumčího zájmu?

Další a další hody. Házím až do půlky řeky a když wobbler proplouvá místy, kde tuším rybu pokusím se vždycky dravce, který tu možná někde číhá, vyprovokovat pokaždé jinou pohybovou kreací. Nevím, jestli to má smysl, třeba je sumec už dávno někde jinde, ale člověk dělá, co umí…

Najednou nástraha ztěžkne. Ne moc, jen jakoby se na ni přivěsil list či tráva. I když mi zatím všichni sumci zabrali razantně, slyšel jsem, že takovéto záběry existují. Nespekuluji o ničem a rázně zaseknu. Přísahal bych, že se wobbler o něco otřel, ale těžko říct. Každopádně vyletí z vody a protože ho nevidím, rychle skláním hlavu, aby mi oči chránil kšilt čepice. Pak už jenom čekám, kdy to do mě plácne.

Projektil okovaný trojháčky naštěstí nezasáhne mou postavu a mohu si ho ručkováním po šňůře opatrně a potichu vyplést z nedalekého křoví.

 

Hon na ponorku pokračuje. Po krátké poradě oba měníme nástrahy a sumec dál loví. Jeho aktivita se přesouvá do oblasti, kde je velmi mělko a koncentrují se tam ryby snažící se opustit nebezpečnou zónu. Dravec útočí z hloubky proti břehu, při každém útoku padne jedna dvě rány a půlkilové ryby létají vzduchem. Je to něco úžasného. Stojíme kousek od toho všeho, měníme nástrahy, bezvýsledně jimi protahujeme vodu a každých pět až deset minut nám nový zálov přímo pod našima nohama připomíná, že fousáč je pořád tu, ale o našich nástrahách si myslí své.

Mám jen omezený sortiment gum a wobblerů vybavených háčky schopnými udržet takovouto rybu. Když už je vyzkouším všechny, „nabíjím“ osmičkového Shad Rapa – nástrahu, s níž moje ruce vládnou asi nejlépe (přinejmenším v té době tomu tak bylo). Háčky možná nevydrží, ale jejich narovnání rybě nijak neublíží a já si to prostě risknu.

Když už hodlám nástrahu opět vyměnit, přijde najednou záběr. Sekám a ryba je tam. Podle prvního dojmu to musí být sumec, ale…

…neskutečně malý.

Putuje z vody téměř smykem a za chvíli ho držím za dolní čelist. Je to správný pulec – hlavatý, břichatý, visí mi před očima a ocásek se mu roluje nahoru a dolů… K dokonalosti mu ovšem chybí asi tak metr délky. Může mít něco přes čtyřicet čísel a to je ve srovnání s rybou, o kterou tu dnes usilujeme, opravdu málo.

Do půlnoci zbývá ještě asi tři čtvrtě hodiny. Velká ryba tu stále ještě je a několikrát to dá hlučně najevo. Já už ale nevěřím, že by nám mohla zabrat. Sice se oba ještě snažíme, ale je to už jen takové plané úsilí před tím, než odtroubíme ústup.

Nakonec na to dojde. Řeka už je klidná a tichá, sumec dolovil, proti nebi se rýsují koruny stromů a my se vracíme k autu, které nás má dopravit zpět do civilizace. Kráčíme po cestičce, ze tmy se vynořují mohutné kmeny a siluety keřů, vegetací občas prokmitne záblesk stříbrné hladiny, vysoko nad námi se klene modročerné nebe a ticho občas naruší plesknutí ryby nebo skřek volavky.

Nepopsatelná atmosféra. Nebýt k smrti unaven, stoupl bych si tu a snažil se naplnit své nitro těmi zvláštními pocity, které jsem jinde nepoznal.

Ale skrze to všechno se mou myslí stále znovu a znovu prodírá na povrch jediná otázka: Zabral mi?

Byl ten kontakt s čímsi, který jsem řešil zásekem, skutečně záběrem lovícího sumce anebo jsem jen podsekl nějakou rybu, zasáhl větev nebo zachytil proplouvající trs trávy?

Snažím se to probrat s Prutosem, ale je to jen akademická debata. Nikdo to neví a asi se to už nikdy nedozvíme. Každopádně to byl vrcholný zážitek, i když jsme rybu nechytili. Noc, kterou si budu nadosmrti pamatovat. S tímhle závěrem náš noční rozhovor končí.

 

Když jsem se ráno probudil, slunce už stálo vysoko. Na trávě jiskřily poslední krůpěje rosy a odpařovaly se v  jeho sílících paprscích, ptáci zpívali a po nedaleké silnici jezdila auta. Noční zážitek mi připadal jako vzdálený sen – něco ve stylu bylo, nebylo… Asi bylo, ale muselo to být někdy dávno v úplně jiném světě. Seděl jsem s očima oslněnýma přemírou jasu, zíral do nepřítomna a můj mozek se stále ještě brouzdal v temnotě plné divokých úderů trhajících olejovitou čerň hladiny připomínající jezero u bran Morie. Pořád mě trápila ta nezodpovězená otázka. Vzal mi, nebo nevzal?

A pak mě něco napadlo. Zvedl jsem se a vyndal z krabičky Rapalu, která ten večer prodělala svůj první lov. Zvedl jsem ji proti rannímu slunci a koutky přimhouřených očí se mi prohnuly v lehkém úsměvu. Hladký povrch nástrahy byl pokryt desítkami jemných rovnoběžných rýh od sumčích kartáčů…

 

M. Horáček - Osprey