Pokusme se napřed shrnout některá fakta o této velmi zajímavé a atraktivní rybě. Okounek pstruhový (Micropterus salmoides) pochází ze severní Ameriky. Rozšířen je od jižní Kanady až po Mexiko a Kubu. Obývá především stojaté vody jezerního typu. Ve své domovině poměrně běžně dorůstá hmotnosti 4 kg a vzácně i více a je zde velmi populární sportovní rybou. Rekordní úlovek z jezera Montgomery (Georgia) měřil 82,7 cm a vážil 10,09 kg.

V Evropě dorůstá okounek podstatně menších rozměrů. V jezeru v Korutanech byl údajně uloven jedinec o hmotnosti 3 kg.

První dovoz do Evropy byl uskutečněn v roce 1883 (Borne). Z dovozu přežilo jen 10 jedinců, kteří dali základ evropské populaci okounka. K nám byl rozšířen zásluhou Josefa Šusty v roce 1889 na Třeboňsko.

 

Okounek pstruhový patří mezi dravé druhy ryb. Je řazen do čeledi okounkovitých ryb (Centrarchidae). Má poměrně vyšší robustní tělo, které je ze stran zploštělé. Velká hlava je opatřena široce rozeklanými ozubenými ústy. Dvě hřbetní ploutve jsou navzájem odděleny.  První je menší než druhá, což je znak typický právě pro zástupce této čeledi.

Tělo je ze stran zbarveno do zelena, hřbet je tmavší a břicho světlé. Na těle jsou nevýrazné tmavší skvrny tvořící mramorování. Na bocích je tmavý podélný pruh. Na skřelových víčcích jsou směrem od oka dozadu tři tmavé pruhy, které ale mohou někdy chybět.

 

Pro okounka je typické velmi široké potravní spektrum. Dravcem se stává již v polovině prvního roku života, a to asi od velikosti cca 5 cm. Přijímá drobné rybky, hmyz, pulce, žáby, raky. Rybky však v potravě obvykle dominují. Znám je též jeho kanibalismus.

Růst je v našich podmínkách podstatně pomalejší, než v teplých klimatických oblastech severní Ameriky. Většinou dosahuje délky jen okolo 30 cm a hmotnosti 0,5 kg, vzácně i o něco více. Dožívá se věku až 10 let.

V období Šustova hospodaření se okounek poměrně rozšířil v rybnících na Třeboňsku. Celkem správná byla úvaha, že bude v rybnících využívat dosud opomíjené složky potravy (pulci, žáby, hmyz) a to povede k dosažení větší produkce tržních ryb. Dobové záznamy též uvádějí, že se objevoval v tržní síti, avšak s jeho odbytem byly údajně spíše problémy. Byl též vysazován do řek a také občas uloven (Labe, Malše). Nikdy se však ve volných vodách příliš nerozšířil.

V průběhu 20. století jeho význam postupně slábl. Po druhé světové válce se jeho chovu věnoval p. Kavka v Hluboké n. Vltavou, kde bylo udržováno generační hejno. Počty ryb ale v Hluboké kolísaly. V roce 1976 bylo evidováno jen 285 ks.

V 80. letech byly u nás jen poslední zbytky původních ryb, a to v Třeboni a J. Hradci. Několik jedinců též bylo chováno ve Vodňanech. V té době proběhly ve Vodňanech pokusy s řízenou reprodukcí této ryby. Byl zkoušen umělý výtěr (neúspěšně) a propracována metoda výtěru na přenosná výtěrová hnízda. Tato metoda se používá v upravené podobě dodnes na školním pokusnictví Střední rybářské školy. Výsledkem je, že každoročně bývá v tomto objektu vyprodukováno určité rok od roku se lišící množství plůdku této ryby.

V jedné z těchto nádrží v současnosti zimuje generační hejno okounka pstruhového chované v objektu pokusnictví SRŠ Vodňany

 

Rybníček s tohoročním plůdkem se právě připravuje k výlovu (začátek října 2010)

 

Několik poznámek k reprodukci. Okounek se vytírá v červnu. Samec si vytváří výtěrové hnízdo - pohyby ploutví čistí substrát. Vytírá se na písek, štěrk nebo kořínky rostlin. Po výtěru hlídá snůšku jiker a dokonce „vodí“ vykulený plůdek v hejnku v nádrži. Jikry jsou lepivé, žlutohnědé barvy. Počet od jedné jikernačky kolísá od několika tisíc až po několik desítek tisíc kusů. Vývoj trvá asi 3 – 5 dnů při teplotě okolo 20 °C.

V posledních 30 letech byly konány spíše nekoordinované pokusy s vysazováním plůdku této ryby do vybraných rybářských revírů v jihočeském regionu (Lipno, pískovny u Veselí nad Lužnicí,…). Vysazovaný roční plůdek měl obvykle velikost 8 – 10 cm. Vesměs se jednalo o malá množství několika set kusů za rok. Jako vhodné lokality byly vytipovány hlavně pískovny s dostatkem potravních ryb. Z uvedených lokalit pocházejí také zprávy sportovních rybářů o jednotlivých úlovcích. V sumářích úlovků však tento druh není veden, a tak se nejspíše objevoval v rubrice ostatní druhy ryb. Tak není možný seriózní rozbor návratnosti vysazování a úlovků této ryby.

Podle dosavadních poznatků nedošlo zatím v žádném sportovním revíru k přirozené reprodukci okounka (nebo toto alespoň nebylo žádným způsobem potvrzeno). To lze vysvětlit tím, že tento druh je velmi snadno „ulovitelný“ na udici. Generační okounky je například možné z výtěrového rybníčka „vychytat“ do kusu, a to jakýmkoliv způsobem na živé či umělé nástrahy za několik desítek minut. Je to totiž ryba velmi žravá a zvědavá. Je možné, že okounci byli po vysazení chytáni, včetně jedinců malé velikosti, až byli vychytáni téměř úplně. Tak dojde k tomu, že se v revíru neutvoří generační hejno schopné reprodukce.

Náhodně vybraná nástraha, první hod...

 

Samozřejmě, že hlavním důvodem, proč se okounek pstruhový více nerozšířil, je jeho výrazně pomalejší růst v našich podmínkách. V současnosti k  útlumu jeho výskytu přispívá i fakt, že do volných vod mohou být vysazovány pouze druhy původní. U okounka však, jak je z historie patrné, jeho přemnožení určitě nehrozí. Takže ještě zbývá možnost zkusit jeho vysazování do některého soukromého revíru nebo rybníku se sportovním rybolovem, kde by byla stanovena lovná míra nebo by byl nějaký čas hájen.

Po více než století snahy o chov této ryby v našich podmínkách jsme na tom zřejmě hůře, než v dobách Josefa Šusty. Přesto ve vodňanské rybářské škole bude dle možností v malé míře tento druh dále odchováván a udržován. Když pro nic jiného, tak aspoň proto, aby ho mohli zájemci a studenti školy vidět na vlastní oči.

 

Text: Karel Dubský

Foto: M. Horáček - Osprey

 

Dodatek redaktora: Článek pana Dubského mi ležel v počítači  více než rok. Hlavním důvodem byla absence fotografického materiálu. Když jsem nedávno pracovně navštívil Vodňany, kde se mezitím stal pan Dubský ředitelem místní Střední rybářské školy, požádal jsem o možnost pořízení snímků lokality, kde jsou ryby chovány a vyfotografování jedné generační ryby. Bylo mi velmi ochotně vyhověno a směl jsem si dotyčný exemplář (nakonec byly dva) z nádrže odlovit na udici. Pokud jde o snadnou ulovitelnost této ryby, má autor článku naprostou pravdu. V nádrži s rozměry 20 x 50 m, v níž se mělo nacházet pouhých 28 generaček zaopatřených dostatečným množstvím potravy (malé rybky) jsem dostal záběr na první hod a asi pět hodů nato jsem bodoval podruhé, čímž byla celá mise ukončena. Je pravda, že se první ryba předtím prozradila závarem na hladině, ale i tak je zřejmé, že lov okounků není příliš komplikovaná záležitost. Okounek se způsobem boje v mnohém podobá našemu okounovi, snad jen v závěru souboje více tluče hlavou. Při jeho velikosti nepředstavuje zdolání žádný problém.

 

V cizozemsku okounci krásně skáčou, ale ani ti z Vodňan se nevzdali bez boje

 

Okounek má tlamu jako vrata - ne nadarmo mu v USA říkají Largemouth bass

 

Jemné ozubení svou načervenalo barvou zřetelně kontrastuje se světlým vnitřkem tlamy

 

Osobně si myslím, že by se u nás mohlo pro okounky najít kousek místa. Z úcty k víc než stoleté historii jejich chovu na našem území i proto, že se jedná o doslova kultovní rybu. Ideálně by se pro ně hodily malé rybníky, tůně či pískovny s teplou čistou vodou, zarostlé vodním rostlinstvem a obsahující dostatek potravy pro tyto malé dravčíky. Možná by stačilo i rozlehlejší zahradní jezírko.

Pro zdárný chov je důležitá i možnost úspěšného přezimování ryb a podle zaměstnanců školního pokusnictví jeví okounek značnou snahu migrovat, takže nádrž by raději měla být uzavřená bez možnosti úniku ryb.

Možná se najdou nějací nadšenci vlastnící nějakou vodní plochu a ochotní vyzkoušet chov tohoto druhu. Pokud ano, pak plůdek okounka se ve Vodňanech stále ještě odchovává a v době výlovů je v omezeném množství nabízen k prodeji. Určitě tomu tak ještě nějakou dobu bude, protože pro pana Dubského představují okounci do jisté míry srdeční záležitost a už dlouho se snaží jejich chov udržet, i když se nejedná o původní linii pocházející z ryb dovezených na sklonku 19. století. Při malém počtu chovaných ryb by za tu dobu nutně došlo k degeneraci a proto je hejno občas doplňováno nebo obměňováno.