Očekávali jsme především krásné tůně s mnoha pstruhy i lipany. Tušili jsme to proto, protože můj děda nám vyprávěl, že kdysi tuto říčku často navštěvoval. Na jeho doporučení jsme tedy vyrazili. Děda nám bohužel nemohl ukázat místa, kde dříve chytal, protože byl nemocný a nemohl s námi jet.

Vyprávěl nám ale, že když jste se přiblížili opatrně k vodě, mohli jste běžně vidět pstruhy okolo 40 cm a hejna pstruhů vám proplouvala mezi nohama. To nás opravdu tak nabilo energií, že jsme měli až moc přehnané iluze o skvělé chytačce.

Po zkušenostech z některých dalších potoků jsme se rozhodli, že se budeme snažit najít nějaké tůně mimo chatové oblasti. Po půlhodině hledání té správné lokality jsme našli krásnou kaskádu tří na sebe navazujících tůní s hloubkou okolo 1,5 m. Bylo nám divné, že zde nejsou žádní rybáři. Zanedlouho nám ale již bylo jasné proč.

Po opatrném přiblížení k vodě jsme nahodili naše oblíbené woblery a věřili v první záběr. Ze začátku jsme dokonce vtipkovali, kdo z nás chytne prvních pět pstruhů. Realita byla ovšem trochu jiná. Po deseti náhozech jsme začali pochybovat, zda jsme si vybrali to správné počasí.

Ani u padlého stromu nebyl žádný pstruh

 

Zatím jsme ovšem neztráceli naději a zkusili jsme prochytat další krásné klidné tůně. Ryb jsme za cestu kolem potoka potkali docela dost, přesněji řečeno to byly spíš už jen jejich zbytky – hlavy a šupiny. S trochou snažení jsem poznal, že se většinou jedná o „zbytky“ jelce jesena. Odhadovali jsme, že nejméně polovina zabitých ryb neměla „míru“. Napadlo mě, proč zde jsou „vidět“ jenom jelci.

Taťka mi pohotově odpověděl: „Protože jsou opatrnější než pstruzi. Proto se nenechají tak snadno zlákat a budou zde o nějakou dobu déle. Pokud se zde tedy nebude za chvíli chytat na „ruskou třpytku“ (dynamit)“.

Poslední šance před odjezdem

 

Po celodenním hledání pstruha obecného jsme to již vzdali a vydali se k autu. Polarizační brýle odhalily za celý den pouze několik málo tloušťů nad 20 cm. Během cesty domů ani jeden z nás nepromluvil. Ale i přesto jsme si pohledem řekli tolik, na co někdy nestačí tisíc slov.

 

Když jsme přijeli domů a vyprávěli dědovi, jak se tůně od jeho mládí změnily, nemohl nám to uvěřit. Byli jsme z toho všichni tři smutní. Pro mě je dnes skoro neuvěřitelné, jak mohly být kdysi v tůních desítky pstruhů a naopak dědovi, jak může nyní být v tůni nulový počet těch krásných dravých krasavců…

Tak mě tedy napadá, zda můj tříletý bratr Matěj uvidí za pár let v potocích alespoň ty tlouště. A jaký je váš názor? Myslíte si, že ČRS se nezajímá jen o to, kolik prodá povolenek, ale i o to, že jak na pstruhových, tak na mimopstruhových revírech mizí neuvěřitelnou rychlostí většina druhů ryb? Vrátí se ještě doby, kdy můj děda šel po břehu potoka, který měl šířku jeden metr a v tůních viděl desítky pstruhů i lipanů? Můžeme se jen domnívat, z jakého důvodu vymizelo z našich vod tolik ryb.

Nechci nijak definitivně odsuzovat pstruhové revíry, popisuji pouze aktuální stav z jedné návštěvy. Myslím, že je pouze na nás lidech, zda se tento stav zlepší nebo naopak ještě zhorší. Proto bychom se měli jak k rybám, tak i k přírodě chovat lépe než doposud, neboť pokud budeme – my lidé – pokračovat v tomto duchu, tak zřejmě za několik let už příroda nebude schopna našemu chování odolávat. Je to pouze na nás! Přidejte se k těm, co si přírody váží a buďte na to pyšní!

 

Text i foto: Radim Houška - Radim11

Carp Team Professional 2010 - www.carpteamprofessional2010.webnode.cz