Když jsem odjížděl na sraz, zaujalo mě sdělení, že na revíru je možnost zachytat si na meším rybníku poměrně hustě osazeném štikami. Netoužil jsem ani tak po tom, vytahat na ploše několika set metrů čtverečních bůhví kolik ryb a pak se jimi někde chlubit, ale měl jsem trochu jinou představu.

Celkem realisticky jsem odhadoval, že obsádka takto malé vodní plochy bude při čilém provozu, který na Jestřabicích panuje, popíchaná až běda a proškolené zubatice budou velmi rezervovaně přistupovat ke všemu, co bude budit jen zdání, že by to mohlo obsahovat háček. Zajímalo mě, jak budou tyto ryby reagovat na umělé nástrahy, jaká bude jejich potravní aktivita a jakými způsoby bude možné dostat některé z nich (už bůhví po kolikáté) z vody. Jakékoli zkušenosti s lovem proškolených ryb jsou totiž dneska k nezaplacení, protože snad na každé menší vodě vstřebala místní zubatá elita víc vědomostí než průměrný český maturant.

 

Poctivě jsem tedy zabalil štikařinu včetně jerkovacího prutu, multíku a několika nových nástrah, od nichž jsem si dost sliboval.

Krátce po příjezdu do dějiště srazu jsem se vydal podívat, jakže vypadá ona voda, kde budu v následujích dvou dnech přinejmenším několik hodin „vědecky bádat“. Štikový brčálník jsem nalezl snadno. Stačilo popojít pár desítek metrů od hlavní budovy a stál jsem na hrázi rybníčku s poměrně čistou vodou, z níž trčely četné stvoly zatopeného rákosí. Tak tady někde jsou. Několik desítek. No potěš…

Ale prý i docela velké...

Otázka ovšem je, jak dalece jsou ty ryby zdravé, nakolik už se seznámily s nástrahami předchozích návštěvníků revíru a jak moc je jejich nadpočetný stav dotován krmením odjinud.

A co se týče těch nástrah, tak… Cože? Jak? Kdosi mi sděluje jednoduché a striktní pravidlo, které tu prý platí – jednoháček bez protihrotu. A do prčic!

To mám z toho, že nečtu propozice ke srazům až do konce. Hergot, jsem já to… Vysypávám na chatce krabice se „střelivem“. Jednoháky bez protihrotů - tak tohle splňuje jen hromádka gum, které jsem zařadil do sestavy sice plánovaně, ale v poměrně malém počtu. Naštěstí hlavičky jsou, jak mají být – poměrně lehké a slouhým háčkem. Nějaká munice mi tedy zbyla.

Odcházím z chatky a jdu se podívat, jak se napichuje živáňská. Cestou fotím všechno zajímavé a připomínám si, že jsem tady pracovně. Na ryby dojde. Vypadnout na ně hned by bylo neprofesionální a nezdvořilé ke spoustě těch lidí, se kterými se musím pozdravit, ztratit pár slov a tak...

Nicméně uteče pár hodin a přece jen stojím u vody.

Místo svých wobbleráků mám přichystaný prut na gumy. Je to Dragon Guide Select Viper půjčený od kamaráda Flipa, který jsem vzal tak trochu na ukázku přítomným kolegům a zároveň i k osahání ve vlastních rukou. Dostane šanci. Samotného mě zajímá, jak mi bude "sedět".

Stojím u vody, je pozdní odpoledne. Hladina se leskne, u břehu se míhá rybí potěr a podél rákosí dezorientovaně proplouvá naprosto apatický bolen. Jeho pohybu chybí sebedůvěra divokých ryb – šedesáticentimetrové torpédo se tu motá tak nějak nazdařbůh. Vykořeněná ryba, pro niž zkušenosti nabyté v průběhu dosavadního života náhle ztratily význam. Kdoví, odkud ho sem přivezli.

Scházím dolů. Břehy tvoří žlutá mazlavá hlína. Je poměrně pevná, ale kloužou v ní nohy a čím blíž k vodě, tím je to horší. Vybírám velkého smáčka nebo spíš smáka, navazuji ho na šestikilové jemné lanko Microwire a jdu na to.

Obhazuji trsy rákosí, zkouším s nástrahou různé pohybové kreace a čekám na něco, co napoví. Postupně se ke mně přidávají asi dva další vláčkaři, ale nic se neděje. Stále doufám v nějakou tu nápovědu, ale nic takového nevidím. Jen vzadu u rákosí se rozletí rybičky. Tak trochu. Decentně. Ale zalovení to je a tak se tam přesouvám. Nahazuji podél rákosí, měním nástrahy a pokuším se rybu zaujmout nebo vydráždit. Marně. Přikládám neúspěch ostrému jasnému slunci. Ryby jsou zřejmě pasivní a až příliš dobře vidí nástrahy. Zřejmě už o nich dávno vědí své.

Znovu „nabíjím“ smáka. Prostě té nástraze věřím. Přesouvám se směrem k hlubším partiím, přestávám obhazovat okraje rákosí a zkouším vydráždit nějakou rybu postávající na volné vodě. A kupodivu mi nástraha přímo uprostřed rybníka najednou ztěžkne a po záseku cítím, že tohle úplná mřenka nebude. Opřu se do ní a doufám, že ten vypůjčený „klacek“ nezklame vloženou důvěru. Velice rychle a s potěšením se ujišťuji, že tuhle starost můžu pustit z hlavy. Ryba vykrouží pár obratů, během nichž si pohlídám, aby neměla moc šancí vydat se na výlet někam do rákosí a kolega Prutos, dobrá duše, mi podává foťák.

Normálně bych se snažil rybu zdolat, abych o ni kvůli nějakým vylomeninám nepřišel, ale jestli mi kvůli fotce spadne ryba na soukromáku, brečet pro ni nebudu. Mám teď silné slunce téměř v zádech a to mi dovolí exponovat velmi krátkými časy. Mohla by se mi podařit nějaká pěkná „hladinovka“ nebo nedej Bože, i výskok. Omotaný řemenem foťáku navádím rybu ke kraji. Už ji vidím, ale ona mě taky, takže se zlomí v pohybu, tah prutu, který na svou gramáž disponuje překvapivým výkonem, ji na chvilku přizvedne na hladinu, ale pak mohutný válec odpálí a sviští si to někam doprostřed rybníka. Celé to vidím v hledáčku fotoaparátu. V okamžiku, kdy se rozčeřila hladina, jsem stačil dvakrát zmáčknout spoušť a teď musím dát rychle tu černou krabici od oka, protože nevím, kde se ryba prohání. Jsem ale přesvědčen o dvou věcech: na kartě něco bude a ta kudla je z kategorie 80+, což je dost dobré.

 

Moderní nádobíčko rybám moc šancí nedá a je úplně jedno, jestli je to Shimano, Dragon, nebo nějaká no name značka. Velice rychle získávám nad rybou kontrolu a navádím ji na další okruh. Když se blíží k mým nohám, přikládám znovu k oku fotoaparát a zesiluji tah prutu. Jezdím pohledem po hladině a čekám, kde se vyvalí hlava ryby. Koutkem oka vidím, jak se kus přede mnou vzdouvá hladina, přesouvám tam ostřicí bod, namačkávám, červený čtvereček na okamžik zazáří a já rychle uhýbám zorným polem doleva, protože tam někde se má zubatá objevit. Místo toho se ale stane něco jiného. Hladina se rozletí a do vzduchu vyplachtí celé tělo. Vidím rozchlípené skřele, štika stoupá vzhůru a kroutí se lemována tisíci kapek. Tohle jsem nečekal. Je to pohled pro bohy, ale moje reflexy nepřipouštějí, abych se kochal tou nádherou. Pokouším se ještě posunout zorné pole ve směru jejího pohybu a mačkám spoušť. Pak mi tělo ryby zmizí z hledáčku, jak bys ho ukrad.

Vidím jen rozmazaný protější břeh a kus modrého nebe. Tah v prutu, který se na okamžik vytratil, se znovu stupňuje. Blahořečím tomu, že je to poměrně dlouhý proutek a jeho délka stačí pohltit většinu energie štičího výpadu. Čistá práce…

Foťák mi znovu visí u boku a dávám rybě pocítit svou převahu. Žádné zbytečné prodlužování boje. Do minuty leží štika na hladině a lape po dechu. Teď se dá fotit úplně bez problémů. Dělám několik detailů hlavy a chystám se k vylovení.

 

Ale jak? S podběrákem jsem se sem neobtěžoval a na týlový hmat je to opravdu pořádné poleno. Rozhoduji se vzít štiku za skřele. Když se to udělá dobře, je to velmi spolehlivý způsob, který není rybě příliš nebezpečný a používá ho spousta lidí - stačí si projít fotky na síti. Teď to jen udělat dobře…

Dávám foťák Prutosovi a jdu si pro svůj úlovek. Ryba má skřele pevně přitažené a plácá sebou, zatímco ta pitomá hlína mi ujíždí pod nohama. Teprve na třetí pokus mi prsty proniknou, kam mají a hledají „kapsu“, v níž se musí zachytit, aby získaly oporu. Mám to!

A rychle od vody, než tam skončíme oba.

Pokládám prut, opírám ocas ryby o trávu, přehmátnu si, abych ji mohl uchopit oběma rukama a krátce pózuji, protože moc fotek, na kterých držím slušného dravce, doma nemám.

 

Na prutu zhruba odměřím délku ryby (později zjistím, že to bylo 83 cm), zbavím ji nástrahy a jdu ji pustit. Sotva si umyju ruce a opláchnu boty, pospíchám prohlédnout exponované snímky. Hledám okamžik výskoku a… Je to tam! Na panelu vidím trup štiky zmrazený v nejvyšším bodě letu a dole pod ní kráter vodní tříště. Radost mi sice kalí, že je to celé posunuté do rohu, ale zdá se, že to nebude nic, s čím bych si za pomoci počítače během dlouhých zimních večerů neporadil. Ostatně, posuďte sami.

 

Chytám ještě chvíli, ale další záběr nepřichází a tak se vracím k „poradnímu ohni“, kde se točí pivo a otáčí živáňská. Cestou otravuju několik lidí právě „uloveným“ záběrem, dokud příval euforie nevyprchá.

Později se k štičímu rybníku ještě vracím. Tentokrát je nás tam víc. Navzdory snaze žádný záběr nedostávám, ale jsem přítomen zdolání jedné šedesátky, ze kterého si odnáším pár zlomků sekundy zachycených na paměťové kartě svého fotoaparátu.

 

Večer se vyptávám na ulovené štiky i neproměněné záběry a pokouším se objevit souvislosti. Žádné ale nenacházím. Spíš je to tak, že sem tam někdo dostal záběr. Jediné, co je nad slunce jasné, je, že krátce před večerem aktivita štik výrazně stoupla a viděli jsme desítky zálovů. Množství záběrů bylo v tuto dobu ale minimální. To mě utvrdilo v tom, že ryby vědí, co loví a umělé nástrahy dokáží odlišit.

Abych na to nějak zareagoval, využívám toho, že je tu k prodeji slušné množství umělých nástrah a kupuji hromádku jigových hlav a nějaké přirozeně vypadající smáčky. Vyrazím brzy ráno, využiju nízké hladiny osvětlení a pokusím se zlákat nějakou štiku na menší tmavě zbarvené nástrahy. Kamarád Prutos jde do toho se mnou, nastavujeme si na mobilech čas buzení kolem šesté ráno a zmoženi večerním programem upadáme do mdlob.

Ráno mě budí zvuk mobilu a kromě něj jasně slyším pleskání deště do střechy chaty. Došourám se ke dveřím a vyhlédnu ven. Fuj… Tak moc zas ty ryby rád nemám. Přesouváme budíky na osmou, ale v osm leje pořád stejně. Nejlepší to prospat… Někdy kolem jedenácté se konečně počasí umoudří a my se s pruty potulujeme po březích štičí louže.

Postupně nás tu přibývá a je vidět, že ryby na gumy pečou a na ty nenápadné zvlášť. Jakési úspěchy zaznamenávají hlavně majitelé dráždivějších nebo agresivněji vedených nástrah. Štiky na ně ale neútočí naplno, spíš je jen „ohrabávají“, takže je těžké záběry proměnit. Úlovků není mnoho a nejsou velké. Zkoušíme, co se dá, i když v mém případě toho moc není. Prutos dokonce přezbrojí popa na jednoháčky, ale rákosí není tomuto způsobu lovu příliš nakloněno. Za chvíli je pop zamotán do pevných a pružných stvolů a nám nezbývá než rozjet za pomoci zapůjčené kánoe akci na jeho záchranu. Podaří se a chytáme dál.

 

Nakonec kamarád zaboduje štikou kolem 55 cm, zatímco já suším hubu až do úplného konce.

Dole na přehradě se mezitím chytají jeseteři. Robur je tam lupe doslova jednoho za druhým a když má na prutě rybu přes 120 cm, vyrážím fotit a už tam zůstanu. Nahodíme feedery a konverzujem. U štičího rybníku nás mezitím vystřídá nová vlna zájemců. HaD muškaří a tahá vodou popy, ryby reagují, ale žádná se nepověsí, regulovi spadne jedna pěkná kolem 80 cm, Zdenda Samec si odskočí od vaření a záhy zdolává solidní šedesátku a dostává celou řadu dalších záběrů. Ryby ovšem nástrahu tahají jen za ocásek a po záseku padají. Koukám na hodinky, je stejný čas jako včera, když jsem chytil svou osmdesátku. Zdá se, že v tuto dobu, přestože je slunce ještě vysoko na obloze, jsou ryby nejaktivnější, přičemž záběry přicházejí hlavně v mělčích partiích rybníka. To je divné, protože se mi zdá, že větší počet a velikostně zajímavějších ryb i projevů jejich aktivity je spíš v okolí hráze. Přemýšlím, zda ryby v tuto dobu vyjíždějí do mělčích partií lovit nebo zda se tu vyskytují spíše „outsideři“, kteří nedokázali obsadit atraktivnější stanoviště v hlubší části rybníka a mají proto hloub do žlabu. Těžko říct... Ale rozhodně je to důkaz toho, že na neznámých vodách se člověk nemá spoléhat na zkušenosti z domova.

Ještě to jdeme zkusit k večeru. Ryby u hráze i v rákosí na středu rybníčku loví, ale my zůstáváme bez záběru.

 

Zbývá poslední ráno. Neprší, slunce se prodírá cáry mlhy a rodí se krásný den.

 

Zkouším to, co jsem měl naplánované včera. Nenápadný tmavší smáček velmi decentně vodím mezi rákosovými stvoly, hraju s ním poraněnou rybku a občas ho prudčeji popotáhnu, abych provokoval oči dravců, které pohyb nástrahy sledují. Vím, že tu jsou.

Tohle je hlavní rozdíl oproti svazovým vodám. Tam je prezentace nástrahy v místech, kde není nikdo, kdo by se o ni zajímal, denodenní záležitostí. Tady vím, že s moje gumka co chvíli pohybuje v zorném poli nějakého dravce - jen ho dokázat zaujmout. A jestli si někdo myslí, že je to v takové rybí polévce jednoduché, tak tedy rozhodně není.

Pomalu procházím od jednoho místa ke druhému až skončím na vzdálenějším konci hráze. V tamním koutě bydlí zubatá, která mi konečně na můj špek skočí. Uchopí smáčka uprostřed lenivého pohybu a je to, jakoby se mi na něj pověsil list. Zaseknu, protože na něco podobného celé ráno čekám a prut se ohne. Napřed jen váhou ryby a pak začne pulsovat, jak se zubatá kroutí. Není tak velká jako ta minulá, ale sedmdesát mít bude. Jsem kousek nad ní a tak se nakonec nerozjede do strany, ale jen vyjede na hladinu, kde se dvakrát převalí a zatřepe hlavou. A je fuč...

Něco mi říká, že jsem si svůj příděl štěstí vyčerpal a další záběr nedostanu. Mám pravdu. Po chvilce balím a jdu si ještě chytit jesetera. U nás v řece neplavou a včera se nezadařilo. Zbývá mi už jen málo času na to, abych s tím něco udělal. Stihnu to nakonec jen tak tak.

 

To je v kostce celý můj příběh o krátké známosti s jestřabickými štikami. Proč se s ním vůbec sepisuji?

Důvodů se najde dost. Ukazuje se tu dobře rozdíl mezi přívlačí a lovem na přirozené nástrahy. Jako vláčkař musíte být aktivní, přemýšlet, všímat si a musíte počítat s tím, že zkušená ryba vám mnoho šancí nedá. Navíc v případě záběru prostě musíte zaseknout, na zažírání se tady moc nehraje, snad s výjimkou pár vteřin na dobrání, i když zrovna u proškolených štik to není nejlepší strategie. Znamená to mimo jiné také mít nástrahu správně „oháčkovanou“, abyste využili i část jemnějších „osahávacích“ záběrů. Zejména se to ukázalo v případě gum, kdy nejvíc záběrů přicházelo na větší nástrahy na relativně lehkých hlavách, kde ale většina lovících měla příliš krátké háčky a sekala do prázdna.

Vyplatí se také všímat si míst a času, kde a kdy ryby loví, často je to podstatně důležitější faktor úspěchu než to, co máte zrovna na prutě. Řekl bych, že právě tuhle záležitost jsem v Jestřabicích dost neodhadl.

Dál jsem se znovu utvrdil v tom, že ryby a dravci zejména, jsou individuality. Každá má své osobní zkušenosti, specifický vzorec chování a preferuje určitý typ nástrah. Jsou ryby „nasertivní“, které k záběru spíše vydráždíte a jsou jiné, které musíte zdlouhavě přemlouvat, načež vám vezmou nástrahu téměř bez pohybu – třeba během klesání ke dnu nebo stoupání k hladině. Pokud ovšem vůbec vodíte nástrahy tak pestře, aby k něčemu podobnému vůbec docházelo. Jiné ryby vám budou ochotně útočit na popa nebo jinou hladinovou nástrahu a další to ani nenapadne. Přitom cokoli, co jsem právě popsal, se může kdykoli změnit v závislosti na počasí, roční době anebo proto, že ryby získají nové zkušenosti. Dokonce ani na takové malé vodě, jako je ta, o které píšu, se v průběhu srazu neobjevila nástraha, která by měla masovější úspěch. Dost ryb se sice chytilo na gumy, ale v podstatě hlavně proto, že jejich použití dovolovalo nejsnáze splnit požadavek na jednoháčkovou nástrahu bez protihrotu.

 

Byla to ale zajímavá škola a rozhodně se nedalo říct, že by lov štik na této vodě byla úplná "dávačka". Z tohoto pohledu je přívlač zajímavá i na soukromých revírech s předimenzovanou obsádkou, pokud ovšem majitel dokáže udržet ryby v dostatečné kondici, aby se nemusely v zoufalém boji o přežití znovu a znovu vrhat po všem, co se hýbe. Zdálo se mi, že toto se v Jestřabicích celkem daří. I když si na lov na „soukromácích“ nijak nepotrpím a už dlouho jsem žádný o své vůli nenavštívil, získaných zkušeností nelituji a možná se zase někdy na nějaké podobné vodě objevím. Človek má zkusit (skoro) všechno :-)

 

Text a foto: M. Horáček - Osprey