Není nic lepšího, když se dva koníčky spojí do jednoho víkendu, obzvláště v případě, kdy se sejdou takoví nadšenci, jako je Libor, Osprey, Sander a já. V plánu bylo nachytat spíše větší počet menších ryb a vyzkoušet si v praxi různé fotografické přístupy. Výhodou u toho je, že není třeba jednotlivé ryby trápit focením dlouho (v podstatě se fotí při zdolávání a běžné manipulaci s úlovkem) a je dostatek příležitostí udělat zajímavé snímky nebo od sebe vzájemně něco okoukat.

Jak se nám dařilo naplnit smysl našeho setkání, to si můžete prohlédnout v následujících pasážích, protože článek je z velké části postaven právě na snímcích z akce, která se nevyznačovala žádnými superúlovky, ale vynikající atmosférou a snahou pořídit nějaký ten zajímavější obrázek.

 

 

Po příjezdu jsme v co nejkratší době vybalili a probrali páteční náplň dne.  Netrvalo dlouho a Libor nás odvezl na Mírou vybranou lokalitu. Ten už v Brně cosi avizoval o chytání plotic větších rozměrů (30 – 35 cm) a tak jsme byli s Liborem natěšení, až se nějaká krasavice s červenou duhovkou splete.

Kvůli těmhle rybám (a nejen kvůli nim) jsme vážili cestu

 

Po příchodu k vodě nám Osprey dal jasně najevo, jak se chytá. Než jsme stačili navázat montáže, už měl na své boloňce pověšeného jesena kolem čtyřiceti čísel. Vznikají první snímky, ale přesouváme se dál.

 

Zanedlouho se ocitáme na místě, kde se proudná voda, vzdálená pět metrů od břehu, potkává s protiproudem a vzniká tu mírný "točák".  Na tomto místě rozbalujeme základnu.  Mícháme krmení a několik koulí putuje na rozhraní proudu a tišiny. Netrvá dlouho a plotice skutečně najíždějí do zakrmeného místa. Jsou to opravdu krásné kousky a některé, přímo výstavní, hýří všemi možnými barvami. Je radost na takové ryby pohledět.

 

Mezitím, co obdivujeme výstavní plotice, se objevuje Sander, se kterým se velmi rád osobně seznamuji. Vytahuje svoji pověstnou matchku, napichuje kousek rohlíku a předkládá svoji montáž rybám „čekajícím“ v proudné části řeky. Jeho zkušenosti se co nevidět uplatňují a i on během chvilky zaznamenává svým novým aparátem první úlovek.

 

Během toho, co já s Liborem chytáme na zakrmeném místě, Osprey se Sanderem procházejí břeh řeky a splávek s nástrahou nechávají splavat do těžko přístupných míst. Prostě taková klasická šoulačka. Mají sice méně záběrů, ale chytají pestřejší druhové spektrum a nejsou vázáni na jedno místo.

Ryb se chytilo poměrně hodně – převládaly jednoznačně plotice, dále nějaký ten tloušť, jesen a cejn. Dnes jsem moc nefotil, spíš jsem se věnoval chytání, zato Libor s Ospreyem museli mít zaplněné karty.

 

 

Plány na sobotu zněly velmi slibně a vzhledem k tomu, že nás čekal den plný chytání a focení, tak si troufám tvrdit, že nejen já jsem na druhý den nemohl dospat.

V sobotu dopoledne jsme navštívili stejnou lokalitu jako předešlý den. Jenom  jsme tentokrát zvolili místo v blízkosti nadjezí.  Už jen proto, že tam byla možnost chytat jak nad, tak pod jezem. S přáním krásných ryb jsme se pustili do rozbalování boloněk a míchání krmení. Boloňky se používaly v různých délkách, já měl 7 m, Libor 6 m a Osprey svůj „šoulací speciál“ dlouhý 5 m.

Sander jako jediný vybalil matchku a hned po příchodu k vodě šel do proudných míst pod jez. Jeho cit pro lov tloušťů zde nemusím vyzdvihovat, většina pravidelných návštěvníků chytej o něm dobře ví. Než jsme stačili zakrmit, tak měl prvního tlouště na prutu a hned ho podrobil zatěžkávací zkoušce při focení.

 

Ostatně, fotily se i další zajímavé ryby. Sanderovi se ještě podařilo chytit křížence cejna s ploticí, přičemž délka 42 cm je u této ryby docela dost – přinejmenším to tvrdí Osprey.

 

Počasí tentokrát stálo při nás a občas i vylezlo slunce z mraků. Bohužel, ve většině případů je focení ryb při jasné obloze na škodu.

Sander se rozhodl, že trochu zabrodí pod jez, navlékl si brodící kalhoty, uchopil delší větev pro vyrovnání stability a směle kráčel do vody. Zahlédl to Libor a i přesto, že byly ryby velmi při chuti, odložil boloňku, nasadil na svoje 7 Dčko nejdelší sklo a odkráčel po proudu nafotit Sandera "in action".

Z povzdálí sleduji Libora, jak se válí v roští a hledá nejlepší pozici k focení. Při pohledu na něj, tedy pokud to tak mohu nazvat, protože jediné, co svědčí o jeho přítomnosti, je bílý objektiv vyčuhující z porostu, si říkám, že jsem potkal dalšího blázna. Na můj vkus se tam válí dlouho, nejspíš čeká, až Sander lapí nějakou tu šupinu, aby výsledná fotografie měla patřičnou atmosféru. Nemyslím si, že by Sander nevěděl, co dělá a rozhodně by zbytečně nechodil doprostřed řeky, kdyby si nebyl jist, že nějakou tu rybu „vyžehlí“.  Dočkali se tedy zřejmě oba.

 

Celé sobotní dopoledne nám dělaly společnost tři kachny, které objížděly dokola naše místo a čekaly, až jim někdo hodí kousek housky. Musím přiznat, že i mě to vyprovokovalo a nakonec jsem zalehl a několik fotografií pořídil. Bral jsem to spíš jako zpestření dne, než abych od toho očekával nějakou slušnou fotografii, ale konec konců, posuďte sami.

 

Dopoledne uteklo jako voda, ryby jevily o naše nástrahy zájem, ven se jich podívalo poměrně velké množství, přitom vzniklo několik dobrých snímků. Nyní už nic nebránilo tomu, abychom se s touto lokalitou rozloučili a navštívili jinou. Na parkovišti u auta rozděláváme malý piknik a nabíráme energii, která je ukryta v pravých nefalšovaných Ražických klobáskách. Při té příležitosti nám Osprey servíruje další místo, které hodláme navštívit.

 

Podle toho, co jsem měl možnost vidět na fotkách a co jsem znal z vyprávění se domnívám, že mi příroda kolem vody, na kterou míříme, bude velmi blízká. Když jsme dorazili na místo, ihned se můj pohled upřel na říčku, která protékala zalesněným údolím. U břehu se rychle rozběhla diskuze na téma „lov na suchou“. Byly zde totiž partie, které k této rybolovné technice přímo vybízely. Bohužel jsme byli ujištěni a po nějaké době i sami zjistili, že tato voda není příliš zarybněná, což je určitě velká škoda.

 

Nyní nás čekal kilometrový výlet s plnou polní podél břehu na místo, kde jsme měli v plánu rozdělat „základní tábor“. Cestou jsme se kochali přírodou, která v určitých úsecích připomínala údolí s horskou říčkou. Po domluvě jsme sestoupili z krkolomné cesty směrem k toku. Cíl byl jasný, pořízení fotografií takřka panenské přírody. I přesto, že bylo plechové nebe (zamračeno bez světla), nikdo z nás neváhal tuto scenérii, která se nám nabízela, zaznamenat svými fotoaparáty. Velké balvany uprostřed řeky by mohly sloužit jako hlavní motiv.

 

Libora napadlo, že bychom se mohli společně vyfotit. Od myšlenky k činu není daleko. Zatímco já s Liborem a Sander skáčeme na velký balvan, který nám slouží jako podstavec, Osprey šteluje svoje 20Dečko, nastavuje časový spínač, zmáčkne spoušť……………deset, devět, osm……………….. hop, hop hop (Ospreyovy skoky na balvan)…………. čtyři, tři…………… sýýýýýýr…………….. jedna, cvak a společné foto je na světě. Všichni jsme se podívali na výsledek, který jsme vzápětí odsouhlasili, a mohli jsme směle pokračovat dál.

 

Po dvou stech metrech, kde se říčka mění v jedno z mnoha ramen Orlíku, jsme u cíle. Po dohodě zde zakrmíme a uvidíme, jestli nějaké ty ryby přemluvíme k záběru. Mezitím, co kluci připravují krmení, mě napadlo, že bych mohl zkusit štěstí v proudných partiích. Vracím se proti proudu do míst, kde se vytvářejí různé tůňky, zpětné proudy atd. Po chvilce mě následuje Sander, kterému se, na rozdíl ode mně, podařila slušná plotice.

 

Po neúspěchu se vracím zpět a spolu s klukama nahazuji do již založeného krmného místa. Nevím, čím si to vysvětlit, ale nějak mi nepřicházejí záběry. Zatímco kluci tahají s pravidelností plotice a v pozdější době cejny, já se nakonec rozhodl změnit taktiku. Místo chytání na boloňku, volím feeder.  Bohužel ani tato změna nepřinesla vytoužené ovoce. To mi ale vůbec nevadí, protože mohu pozorovat kluky v akci a to jak při chytání, tak při focení. Osprey s Liborem se neustále pokoušejí o různé kreativní počiny, mimo jiné o takové snímky, na které je někdy jeden člověk málo - vše samozřejmě s ohledem na zdraví ryb.

 

O dobrém „zdraví“ bohužel nemůžeme mluvit v případě Liborovy boloňky, která po prakticky  banálním zatížení při běžné manipulaci náhle končí v horní třetině zlomená. Jsem udiven, jak slabý je blank tohoto šestimetrového prutu.

 

Naštěstí existuje možnost výměny zlomeného dílu, takž Libor to tedy bere s nadhledem, vytahuje matchku a chytá dál.

V dnešním odpoledni nás Osprey jasně přechytal, ale ani Sander s Liborem na tom nebyli tak zle, jako já. Vzhledem k tomu, že jsme na nohou od rána, pomalu to tu balíme. Přece jen nás čeká ještě kilometrový výšlap, do kterého se mi opravdu ani trochu nechce a kdyby byli po ruce Šerpové, hned bych jejich služby využil.

Cestou se ještě zastavujeme na Otavě v Písku. Rozutečeme se podél toku Otavy, každý zaujme svoje místo a formou splavání předkládáme na háčku kousek rohlíku. Co jsem stačil zaregistrovat, tak si všichni sáhli na rybu. Za zmínku určitě stojí Ospreyův cejnek dlouhý 40 cm. Ten byl nakonec tečkou za dnešním vyčerpávajícím, ale velmi příjemným dnem.

 

V neděli byl naplánován odjezd na ryby v 7.30 h. Bohužel, počasí nám vůbec nepřálo, při pohledu ven na padající kapky a sněhové vločky jsme se domlouvali, jestli to má vůbec smysl. Každý z nás čekal, až to někdo rozhodne a nikdo si to nechtěl vzít "na triko".

Nakonec po rozumné úvaze padl verdikt, že pojedeme. V průběhu dne se ukázalo, že to bylo správné rozhodnutí. Po příjezdu na lokalitu, kterou tentokrát vybíral Sander, jsme se rozdělili do dvou skupin. Důvod byl jasný, zbytečně nezakrmovat čtyři místa. Sander chytal s Ospreyem a já s Liborem. Zatímco kluci začali s navazováním  feederových montáží, já s Mírou jsme rozdělávali pytlíky s krmením a míchali jednorázovou krmnou dávku pro šupinaté obyvatele vod.

Pro zpestření jsem přimíchal i něco kostních červů. Černá plotice od Robinsonu voněla natolik, že vyprovokovala Libora ke hlášce, cituji: „Ty jo, to voní, nejradši bych se v tom vyválel a pak to sežral“.

Opravdu má tato směs velmi příjemné aroma, kdo ji zná, ví, o čem mluvím. Mimoto z jara velmi dobře funguje. Po promíchání jsem uhnětl tři koule, které putovaly na lovné místo. Zatímco Libor válel krmítko po dně Orlíku, já jsem připravoval montáže a nijak jsem se nad tím zbytečně nepozastavoval. Na jeden prut jsem dal průběžnou montáž a na druhý páternoster s návazcem kolem 20cm. Kluci, tuším, zvolili podobnou taktiku a kromě Libora chytáme každý na dva pruty.

Během 30 minut se feederová špička nehnula ani o milimetr a tak jsme se zaposlouchávali do ptačího zpěvu. Už od příchodu nás provázela kanonáda v podání strakapouda, který mi svojí frekvencí úderů do kmene stromu připomínal sekvenční snímání fotoaparátu Canon 1D Mark III. Zhruba po hodině přemlouvání se dočkávám záběru a po záseku cítím jemný odpor. Po tak dlouhé době potěší i plotice dlaňové velikosti. Plním krmítko směsí a nahazuji zpět na místo zakrmení. Následuje nekonečné čekání na záběr. Z levé strany se ozývá švih, typický zvuk záseku. Bohužel Sander seká do prázdna. Říkám si, proč ty potvory nejsou při chuti, naservírovali jsme jim takové dobroty a oni nám to oplácí totální ignorací. Počasí by mohlo být tím viníkem. Ochlazení a srážky, s podporou nárazového větru, musí mít negativní vliv na každého.

Jenže než jsem tuto myšlenku dořekl, dostávám jemný záběr. Tyto záběry dostáváme všichni takřka během celého dopoledne.  Z ničeho nic se mi ohýbá špička feederu, následuje patřičná odpověď v podání záseku a na konci bojuje mnohem větší ryba než předešlá plotice. Nakonec se z toho vyklube karas stříbřitý, Libor s Ospreyem nelení a se svými fotoaparáty zaznamenávají v „cukuletu“ poslední výpady karase i jeho pózování na vodou nacucaném mechu na své karty. Během půlhodiny se mi podaří vytáhnout ještě dva o stejné velikosti, což velice potěší.

 

Říkám si, že ryby najely do zakrmeného místa, ale opak je pravdou a intenzita záběrů opět upadá. Při nekonečném vysedávaní a civění na špice si všímáme, že oukleje sbírají z hladiny. Sandera napadla myšlenka zkusit jim předložit něco ze své muškařské krabičky. Netrvá to dlouho a lajna sviští údolím Orlíku, krásný to zvuk.

Muška po dopadu končí, během krátké doby, v tlamce ouklejky.  Nakonec mi to nedá a musím si aspoň zaházet. Po několika neúspěšných pokusech mi Osprey radí co bych měl, respektive neměl dělat. Rady beru na vědomí a hned se to projeví na mých začátečnických hodech. Po chvíli usedám zpět na své místo, nahazuji oba pruty a čekám, až nějakou tu rybku přesvědčím k záběru. Libor hlásí záběr, cosi mu tam okusuje nástrahu. Nad údolím se zatahuje a začíná pršet, tentokrát je to víc než obvykle, proto Sander vytahuje deštník a schovává pod něj svoje věci. V tom se mi nekompromisně ohne špice a říkám si jak je to možné, že takové záběry dostávám pouze já. U břehu zjišťuji, že se jedná o lína.

Kluci popadají zrcadlovky a sypou to do něj o sto šest.

 

Oslovuji Libora, jestli by mohl lína vyháčkovat a pustit. Osprey okamžitě dokazuje, že i z tohoto okamžiku je možné vytěžit docela pěknou fotečku.

 

Čas běží. Klukům to nedá a spekulují nad svým krmením, kdeže udělali soudruzi chybu. Nakonec z nich vyleze, že v ranní skepsi prostě sesypali zbytky starého krmení po vzoru pejska a kočičky a vzniklá směs asi rybám tak docela „nesedla“.

Nesou to s humorem a komentářem: „Hlavně, že není hůř.“

Snad aby vyzkoušel jejich psychickou odolnost, zvedá se najednou opět vítr. Sanderův deštník končí ve vodě a je unášen závratnou rychlostí ke druhému břehu.

 

Majitel se chopí jednoho prutu a několika náhozy se pokusí o jeho zachycení. Vítr je bohužel tak silný, že během minuty deštník naráží na protilehlý břeh. Povídám Liborovi, že mi to připomnělo scénu z pohádky o krtečkovi.  Sanderovi nezbývá nic jiného, než celé rameno obejít a zachránit tak deštník před nenechavci z místních chat, kteří už vyrazili znárodnit náhle se objevivší paraple.

Mezitím se nic zvláštního neudálo, krmítka se válí dál na dně a ryby naše nástrahy standardně ignorují. Slyšíme praskání větví, Sander se vrací z neplánovaného výletu s úsměvem na tváři a hlavně s deštníkem v ruce. Už dlouho se nic neděje a tak se domlouváme, v kolik to zabalíme, do toho dostávám opět záběr. Při zdolávání se mi prut ohýbá do větší paraboly, na konci se opírá větší ryba s trhavými pohyby, domnívám se, že to je „lopaťák“. Ano, je to cejn, krásný mlíčák s třecí vyrážkou po celém těle, atakující půl metru. Kluci si dávají při focení záležet, různě přikládají prut tak, aby to mělo rybářský nádech, nakonec na chvilku zapózuji a cejn putuje do své domoviny.

 

Dvakrát mávne ploutví a ztrácí se v hlubinách Orlíku.

Ospreyovi to nedá a jde se podívat, čím plním krmítka. Domlouváme se, že přehodí a naplní krmítka mojí černou ploticí – jen tak, co to udělá. Pokusí se smotat první prut, bere ho do ruky, vázne a trhá. Tvrdí, že od rána se mu to nestalo, takže nabije aspoň ten druhý. Odvážná tvrzení jsou ale dnes okamžitě a po zásluze trestána, takže vzápětí trhá i ten. Jasné znamení, že bychom to měli pomalu zabalit a odjet. Než se stane něco horšího.

Zbývá mi trochu času a tak si opět půjčuji Sanderův mušák a ještě se pokouším o několik hodů. Vtom koutkem oka zahlédnu kutálející se fotobatoh, který vzápětí končí ve vodě. Následuje rychlá reakce Sandera, který pohotovým skokem zachraňuje své nedávno pořízené tělo včetně objektivů. Naštěstí se neopakuje situace s deštníkem. Myslím si, že zatrnulo všem, ale díky kvalitnímu batohu Sander fotí dodnes, i když foťák dva dny stávkoval a náhradní baterie neustála tu koupel vůbec.

To nám jako poslední varování stačí. Na nic nečekáme, bereme sbalené věci a s pocitem dobře odvedené práce odjíždíme na oběd a domů.

 

Na tomto místě bych chtěl poděkovat Ospreyovi a všem zúčastněným za velmi vydařený víkend. Doufám, že si ho budeme mít možnost zopakovat. Zvláštní poděkování patří paní „Ospreyové“ za její výbornou kuchyni a péči.

 

 

Text: Jaromír Dvořák - MP-E65mm

Foto: autor a ostatní účastníci akce