Jakmile jsme dojeli k vodě, byl jsem nadšený. Velmi se mi to místo líbilo a doufal jsem, že se mi podaří alespoň jediná sebemenší rybička.

 

Sešli jsme tedy k říčce, zapsali jsme docházku k vodě a začali si vybalovat vybavení. Chtěl jsem to zkusit na přívlač. Vzal jsem si tedy svůj oblíbený prut určený na pstruhy, celkem silné ocelové lanko a obyčejnou stříbrnou rotačku. Taťka chytal na plavanou a jako návnadu použil žížalku. Hned s prvním švihnutím třpytkou do vody se spletl jeden menší okounek. Byl jsem naprosto nadšený. První pokus a hned rybka. Byla to moje první ryba na přívlač a tak jsem měl obrovskou radost. Hned jsem jej fotil a běžel ukázat taťkovi. Pogratuloval mi a okounek plaval zpátky do tůňky.

 

Po té delší dobu mou třpytku nic nečaplo. Přešel jsem k druhé tůni a zkoušel jsem to tam. Během vláčky na druhé straně říčky se taťkovi podařil o něco větší okoun. Asi půl hodiny jsem byl bez záběru, chodil jsem sem a tam, nahoru a dolů, ale nic. Až při chvíli nepozornosti přišel trošku větší jelec. Po krásném odpoledni jsme jeli domů natěšení na další den strávený u vody.

Nemohl jsem se dočkat a tak jsem stál na další den zase u vody. Tentokrát ne s taťkou, ale s kamarádem Martinem. S přívlačí taky ještě moc zkušeností neměl a tak si nějakého jelce chtěl chytit taky. Oba jsme byli vybavení novými rotačkami a plandavkami z Veselských rybářských potřeb. K vodě nás zavezl můj taťka, protože je to od domu daleko a výbava byla celkem těžká.

Sešli jsme tedy k vodě a připravili se k rybolovu. Procházeli jsme řeku s malými úlovky, ale i malí jelci s okounky nás velmi potěšili. Výsledkem celodenního snažení byl krásný Martinův bolen. Když jsem viděl, že se mu na novém místě daří, přešel za ním nahoru a pokoušel jsem se taky o nějaký ten větší kousek. Po chvilce vláčení jsme s Martinem vytáhli z vody pár okounků. Najednou ale mou třpytku něco minulo.

Zkoušel jsem to tím samým místem opakovaně vést. Asi po dvou minutách vyjela zpod trávy krásná štika a zaútočila na mou nástrahu v domnění, že je to poraněná rybka. Následoval zásek a já jsem nemohl uvěřit tomu, že mám na prutu svou první štiku. Velmi jsem se bál, abych o ni nepřišel. Bohužel stalo se, asi po pětiminutovém boji vjela štika zpět do svého útočiště pod trávu na břehu řeky. Jak jsem se snažil ji z vázky vytáhnout, spadl jsem to vody a štika byla pryč. Tento den jsem zakončil, jak nejhůř jsem mohl.

Do dalšího dne jsem na to už skoro zapomněl. Jeli jsme totiž s Martinem brzo ráno na kapry. Potřeboval jsem se nějak odreagovat a tohle byl skvělý způsob. Oba jsme chytli po jednom kapříčkovi, kteří v zápětí dostali svobodu.

 

Jelikož se kaprům moc nechtělo, domluvili jsme se, že si zase půjdeme zachytat na místo, kde se mně vyhákla štika.

Od doby co jsme tam přišli, se na břeh nepodívala ani jedna rybka. Zkoušeli jsme to s různými rotačkami, ale rybky asi neměli chuť na kus stříbrného plechu. Vláčeli jsme až do setmění. Při chvilkovém odpočinku na mostu přes řeku jsme viděli, jak z pod jezu vypluli nádherní velcí jelci. Sešli jsme tedy z mostu a házeli jim to přímo před tlamky, ale jakmile třpytka dopadla na hladinu, jelci rychle vystartovali zpět pod jez. Takto se to opakovalo asi 5x.

Když jsme jelce nepřesvědčili, šel jsem to zkusit na místo, kde se mi štika vyhákla. Vsadil jsem na stejnou nástrahu jako včera. Při jednom z poledních náhozů něco brutálně napadlo mou třpytku. Lekl jsem se, ale naštěstí jsem sekl a cítil jsem, jak se na druhé straně vlasce něco vzpírá. Musel jsem zůstat v klidu. Zavolal jsem na Martina, který stál pod jezem a zkoušel candáta na přívlač, že mám na prutu nějakou větší rybu… Asi štika!!!! Opravdu, byla tam!

Pak jsem si uvědomil, že nemáme podběrák a naděje, že štiku vytáhneme rukou z vody, byla malá. Byl jsem rád, že se štika brzy unavila a i když to pro Martina nebylo lehké, vylovil ji  z vody. Byl jsem nadšený.

 

Moje první štika a hned tak velká. Měřila 64 cm a podle tabulek vážila asi 1,9 kg. Ryba byla puštěna a my byli rádi, že jsme jeli domů.

 

Naděje, touha po úlovku a adrenalin z rybaření mě nikdy neopustí. Je to můj koníček (kůň !), který se snažím stále rozvíjet. Stojí to za to.

 

David Hýža – Dejwík2504