Jednoho letního večera, když bylo zrovna po dešti, jsem se vydal s kbelíčkem a baterkou na sběr rousnic. Lezlo jich požehnaně, a tak jsem jich nasbíral asi polovičku malého kyblíku. Druhý den jsem se domluvil ještě s jedním kamarádem, že vyrazíme navečer na úhoře.

Kamarád Pepa byl připravený ve stanovenou dobu a tak jsme vyrazili ještě za sluníčka, abychom si zajistili patřičný posed u vody.Den byl krásný, ale jak se přibližoval večer, tak se také přibližovaly tmavé mraky. Ještě bylo světlo, když nás přepadl slabší déšť, či spíše taková letní přeháňka. S Pepou jsme se schovali pod igelitovou plachtu a čekali, jak se počasí vyvine. Jak se postupně stmívalo, okolí se začalo zahalovat do mlhavého oparu. Cajk jsme měli připravený, a tak jsem napíchli rousnice a nahodili asi patnáct metrů od břehu. Pak jsme pověsili policajty mezi očka prutu a upravili dostatečný průvěs vlasce. Aby čekání nebylo dlouhé, tak jsme si s Pepou povídali.

Asi po půl hodince jsem měl první záběr! Záběr byl tak silný a rychlý, že jsem na něj nestačil ani reagovat. Ještě, že jsem měl povolenou brzdu. Pepa do mě strčil a křikl: „Sekej!“ Jako střela jsem byl u prutu a následoval zásek. Ryba, která se zmocnila nástrahy, však byla chytřejší a namířila si to rovnou do větších hlubin. Přitáhl jsem brzdu a začal boj!

Ryba zabrala asi ve 21.00 hod. a já jsem ji zdolával za asistence kamaráda až do 23.00 hod.

Když byla po necelých dvou hodinách utahaná, tak se ještě naposledy pokusila o únik. Naštěstí to byl opravdu jen pokus o únik. Ve světle baterky jsem uviděl, že je to sumec. Pepa pro něho vlezl do vody a vytáhl ho na břeh. Sumec ležel na boku a byl zcela vyčerpán. Přeměřili jsme úlovek metrem a naměřili mu neuvěřitelných 198 cm!

Protože to bylo v noci, tak jsem rybu ani nemohl zvážit, vlastně ani nebylo čím. Měl jsem strašnou radost! Byla to moje první životní ryba, a hned takových rozměrů. Ve světle baterky jsme si zas a znovu prohlíželi sumce. Když kužel světla dopadl na rybí hlavu, tak jsem já i Pepa udiveně zírali. V očích dravce se zrcadlil podivný smutek - doslova jsme viděli, jak mu z oka vytéká slza.

Jsem člověk milující přírodu. Jsem rybář, ale nejsem masař. Padlo rychlé rozhodnutí - daruji rybě život proto, aby mohla ve vodní říši rozhlásit zprávu, že narazila na člověka, který má srdce.

S Pepou jsme sumce převalili na igelitovou plachtu a zatáhli jsme ho opatrně až do vody. Jaké bylo naše překvapení, když sumec popojel asi dva metry a zůstal stát na místě. Pohladil jsem ho po ocasní ploutvi. Posvítil jsem mu na hlavu a měl jsem dojem, že se mu vrátil do očí jas a radost. Sumec tam stál asi deset minut a poté zamával ocasní ploutví a pozvolna se nám vzdálil z dohledu. Ten den jsme již nenahodili. Od vody jsme se vraceli k domovu s hřejivým pocitem u srdce. Daroval jsem život…

Pane Sumče, přeji ti, ať se dožiješ spousty dlouhých let! A Vám – rybářům, ať máte Petrův zdar a spoustu podobných zážitků…

 

Jiří Skřivan z Klášterce nad Ohří