Cesta nám trvala čtyřicet minut, a tak jsme z dlouhé chvíle vymýšleli strategii.

Dopadlo to tak, že když jsme dojeli, obsadili jsme náš věrný flek, kde obvykle vláčíme. Vyházeli jsme krámy z auta a strejda mi přikázal rozdělat pruty a potřebný vercajk (je jasné, že potřebné pro nás bylo vše, takže mi to trvalo dost dlouho). Strejda se zatím zabavil mícháním šrotu a rozbalováním boilies. Já mezitím otevřel svůj bágl a vytáhl vláčák.

Jen jsem ho rozbalil, zpozoroval mě strejda a pravil, že už je mu jasný, proč jsme se do auta nemohli vejít, když s sebou na ryby tahám nepotřebné krámy. Jen jsem pokrčil rameny a řekl mu, jestli si můžu proházet vodu.

Strejdova odpověď byla: „Zmiz už!“ a dodal, že se mám vrátit za 15 minut, že už bude s přípravami hotov.

Nelenil jsem a hodil do krabičky pár třpytek (woblery ani twistery jsem tehdy ještě neměl) a vyrazil jsem na lov. Po pěti minutách prodírání hustou vegetací jsem konečně našel pěkný flek s malým keříkem ve vodě. Všiml jsem si, že poblíž sedí rybář, a tak jsem se ho slušně zeptal, jestli to tam můžu proházet. Chlápek se na mě podíval jako na trubku, ale jediné co ze sebe vysoukal bylo: „Pro mě za mě, tady stejně nic neloví a štiku jsem tu neviděl, ani nepamatuju!“

Otevřel jsem karabinku a zacvakl jsem do ní svou nejhorší třpytku. Bylo mi jasné, že napoprvé to jako obvykle urvu. U potopeného keře to přímo vřelo, protože tam bylo plno okounků. Nahodím, zaklapnu naviják a hned jsem cítíl, že se třpytkou ani nehnu.

Říkám si: „Tak a je to! Zase to někde visí!“

Kouknul jsem na rybáře, který se nahlas smál mé smůle. Vlasec jsem měl napnutý k prasknutí (byla to 0,16) a prut ohnutý do „účka“.

Slova rybáře: „Nechceš pomoc, chlapče?" mě dováděla k šílenství.

Asi po pátém švihnutí prutem se keřík zatřepetal a vyjela z něho s velkým šplouchnutím slušná ryba. Když jsem ji spatřil, tak ve mně zatrnulo. Naštěstí se vlasec rozjel opačným směrem. Po sedmi minutách přetahování jsem ji navedl do podběráku. Rybář údivem ztratil řeč a pouze nevěřícně kroutil hlavou. Když jsem se úlovkem vrátil ke strejdovi, tak má první slova byla: „Strejdo, potřeboval bych s něčím pomoct.“

Když pak spatřil, že se mi něco kroutí v síti podběráku, tak vyskočil od kýble se šrotem a utíkal, div se nepřerazil o kořen.

„Hmm, hezký…“ pochválil mě, a dodal: „Já se z tebe snad po…! Jen tě chvíli nechám bez dozoru a ty mi neseš ukázat štiku!“

Ryba měřila 69 cm a váhu jsme odhadli asi na tři kila. Strýc mě párkrát vyfotil, pak mi poblahopřál k první štice v životě a už jsme jí jen mávali a koukali, jak odplouvá.

 

 

Celkově naše výprava dopadla bídně. Chytili jsme dva cejny kolem 40 cm a dva kapříky 40 a 55 cm. Takže jsem byl šťastný, že se mi podařila největší ryba.

 

Josef Labuť - pepos.93