Pokud vaše odpověď na úvodní dotaz i po hlubokém sebekritickém zamyšlení byla s čistým svědomím kladná, další čtení tohoto článku pro vás bude téměř jistě zbytečné. Pokud ovšem po jeho přečtení jindy blankytně modrou oblohu začal požírat antracitový mrak, zkuste se aspoň na chvíli nad tímto článkem pozastavit a zamyslet se.

Budu se snažit nakousnout některá ožehavá témata ve snaze poukázat tápajícím na jednu z možných cest. Nečiním si nárok na všeobecnou a totální pravdu vesmíru, ale mou snahou bude především vymýcení některých velmi rozšířených dogmat a nepravd.

Představme si nejdříve jednoho našeho kolegu. Jmenuje se Čestmír Smith a bude nás provázet celým naším článkem. Čestmír Smith je obyčejný člověk chytající ryby. Smith, protože Nováků je v jiných příbězích dost. Obyčejný, neboť jemu podobných je taktéž všude dost. Člověk chytající ryby proto, protože to není rybář. Zatím ne. Možná proto, že má několik zatvrzelých a staromódních názorů. Uvidíme, jestli se jeho postoj k rybaření v průběhu času změní.

 

Úvaha první: O masařině

Čestmír trpí křečkovským komplexem. Co šupinatého mu přijde pod ruku, to skončí v mrazáku u Čestmíra doma či u známých. Kapříci 34cm se při zaslechnutí Čestmírova jména třesou, neboť při ulovení jsou značkováni vzorkem podrážky, aby rychleji dorostli do zákonné míry.

"Na horší časy," ospravedlňuje se Čestmír. "Dyť jsem si to zacvakal, tak na tom néni nic špatnýho. Za dva litry si můžu narvat celej mrazák až po víko a nikdo ani nepípne."

Má pravdu ten hoch. Rybářský řád omezuje množství ponechaných ryb pouze kvótou 7 kg na jeden den. Položme si ale ruku na srdce. Opravdu si kupujeme povolení k lovu, abychom se zhojili na rybím mase? A je nutné znehodnocovat maso mražením?

Opravdový rybář již dávno pochopil, že na koníčku se vydělává jen velmi zřídkakdy. Opravdový rybář si povolení nekupuje, aby se zhojil na masíčku. Opravdový rybář rybaří, aby si užil pocit splynutí s přírodou, aby ukojil svoji pravěkou touhu po výhře nad kořistí, aby si příjemně a aktivně odpočinul od všedních starostí u vody, kde se čas zastavil, aby alespoň trochu pronikl do tajemného vodního světa, aby...

 

 

 

Úvaha druhá: O striktním "chyť a pusť"

"Když budu všechno pouštět, bude to všecko v pořádku?" rozmýšlí se Čestmír.

Pouze někdy. Když tvor člověk ryby nejí, je vše pochopitelné. Existují ale tvorové lidského typu zvaní pozéři, kteří mají zdánlivě nevyhnutelnou potřebu hlásat do širého světa, že vše pouští. Věčně to všem a všude opakují. Neustále a pořád. No budiž, řeknete si, je to jejich věc. Máte pravdu. Doménou těchto tvorů je ale jiná záležitost. Jejich tendence přesvědčovat své okolí o tom, že ponechání si ryby je vlastně sprostá věc, je přinejmenším obtěžující.

Pročpak bychom měli vše pouštět zpět do vody a pak sušit pusinky na kupovaném rybím salátu, když v naší rybářské kuchařce dřímají opravdové chuťové skvosty?

"Tak co je tedy správný?" neví si rady Čestmír.

Správné je to, co nám dovolí Rybářský řád, svědomí a naprosto zdravý selský rozum. Mrazákování je zbytečné, pokud nešetříme více ryb na rybí žranici či uzení. Konzistence masa je po delším skladování asi taková, že kdybychom do něho šlápli, zařveme na našeho psa, co to tady zase udělal. Není přeci problém při právě příchozí chuti na rybu zajít si ve volném čase k vodě, nějakého toho šupináčka si přinést čerstvého a bezprostředně ho konzumovat. Vše s mírou a s rozumem.

 

 

 

Úvaha třetí: O bobkařích

"Jeden můj známej je bobkař. Pořád ho přesvědčuju, aby zkusil fídr, a on se stejně pořád drží té své štokrdle, průběžňáku a kyblíku od Primalexu." konstatuje Čestmír.

Známe to asi každý. Důchodce, skládací ministolička, průběžné číhátko, vysloužilý teleskop s Roenem, kyblíček od Primalexu plný krmení, při náhozu rána jak z Tlusté Berty. Bobkař. Dle mého názoru asi proto, že na té své štokrdličce vypadá, jakoby seděl na bobku.

Spousta rybářů si k předchozímu výčtu přidává ještě masařinu a nedodržování rybářského řádu, ale to už záleží na daném bobkaři. Držme se tedy základní definice.

Zlí jazykové hlásají, že být bobkařem je to nejhorší, co rybář může udělat. Já ovšem tvrdím, že na tom není nic špatného.

Rybařina je koníček. A jako koníček by se měl také brát. Zvolíme si způsob, jaký nám vyhovuje, a ten provozujeme. Stejně to dělají i bobkaři. Ten jejich způsob jim naprosto vyhovuje, baví je, líbí se jim. Nemají potřebu cokoliv měnit. Staré nářadíčko jim plně dostačuje a slouží ke spokojenosti. Respektujme tedy jejich právo na provozování nejlépe vyhovujícího způsobu jejich koníčku a nechme je v tichu a míru nasávat esence přírody.

"Jsem si to myslel, jen jsem si chtěl do kámoše trochu rejpnout, protože se dost často stává, že tahá na ten jeho předpotopní vercajk ryby jednu za druhou, a já čučim na mou fídrovou špičku a nic." přiznává se Čestmír.

 

 

 

Úvaha čtvrtá: O nářadí

Čestmír se chlubí: "Jsem si teď koupil novej extra-mega-eňo-ňuňo-háj-tech proutek a pořádnej kolovrat. Stálo mě to vejplatu. Teď mi z tý vody budou skákat rovnou naložený karbanátky."

Přepadává mě nostalgie, když si vzpomenu, jak můj praděda vyprávěl, že chodil do nedalekého lomu na okounky s lískovým proutkem, režnou nití a ohnutým špendlíkem. A jak si večer pochutnával na okouncích na másle! Z očí mu zářila radost a spokojenost. I s tímto pravěkým vybavením dokázal rybářsky fungovat.

Dnes se svět točí kolem uhlíku. Nezničitelné, nejtenčí či nejlehčí pruty na nás pokukují ze stojanů. Často propadáme pocitu, že bez supermoderního vybavení nemáme u vody šanci, a proto veškerou naši pozornost pohltí výběr toho nejlepšího a nejdražšího nářadí. Málokdo si ale uvědomí, že nářadí je jen malá část rybaření. Pokud někomu plně vyhovuje jeho vyzkoušený teleskop za tisícovku, proč by se měl přemáhat ke koupi kaprové děličky za 4 tisíce jen kvůli tomu, že mu koupi dalšího teleskopu vymlouval děličky milující kolega?

Jen ve výjimečných případech lze ukázat na prut a říci "tenhle je úplně hrozný". Může se totiž stát, že si ho koupí váš soused, u vody si ho bude pochvalovat a bude naprosto spokojen.

"Nejlepší vercajk je ten, který plně vyhovuje svému majiteli," dodává Čestmír.

Bravo, Čestmíre!

 

 

 

Úvaha poslední zvaná Odpadní

Čestmír se rozčiluje: "Ty lidi jsou takový prasata. Tudle přijdu k vodě, vyhlídnu si fleka a pak zjistim, že to tam je jako v žumpě. Radši jsem si sednul jinam. Přece to nebudu po někom uklízet."

Dle rybářského řádu můžeme být pokutováni v případě, že rybářská stráž nalezne na našem lovném místě nějaký nepořádek. Bohužel nemusí být ani náš.

Velká část rybářů problém řeší tak, že si vybírá místa čistá a bez odpadků. Pokud je na žádaném místě nepořádek, jdou hledat dál.

Považuji za špatné, že si místa vybíráme dle množství odpadků a ne dle subjektivní rybářské atraktivity. Představme si, jak by to u vody vypadalo, kdyby se tak chovali všichni. Prostředí vody má být uklidňující a duševně ozdravné. Snažme se ho takové zachovat a uklízejme po sobě odpadky! Uklízejme dokonce jako nově příchozí lovná místa i přesto, že odpadky nejsou od nás! Raději si vezměme z domova igelitku navíc a věnujme první dvě minuty po příchodu na místo odklizení tamnějších odpadků.

Člověk je u řeky vlastně jen na návštěvě, a proto se snažme co nejvíce omezit stopy, jež tam po nás zůstanou. Na návštěvě u známých ten pytlík od arašídů z křesla uklidí známí, u řeky je to na nás.

"Když nad tím tak uvažuju... Stejně jsem byl jenom línej a neochotnej věnovat pár minut nepříjemný práci. Ale teď vím, že je to pro dobrou věc, a já to rád udělam." uznává Čestmír.

 

 

 

Závěr

Představme si našeho kolegu podruhé. Od našeho setkání na začátku článku uplynula nějaká doba… Čestmír Smith je obyčejný rybář. Smith, protože Nováků je v jiných příbězích dost. Obyčejný, neboť se pokládá za obyčejného. Rybář, protože se nakonec, navzdory nelehkým začátkům a a za cenu četných omylů, naučil respektovat, chápat a milovat přírodu a také se o ni snaží pečovat. Sám ale netuší, že právě tímto je v dnešní době neobyčejný.

 

Text: Martin Plaček - Márten

Foto: Osprey