Po proudu, nebo proti proudu?

V případě okouna, což je podobné jako u štiky, můžeme rotační třpytku vodit s úspěchem proti i po proudu. Jen musíme pokaždé zvolit jiný typ okřídleného kovu.

Při vláčení po proudu to budou výhradně třpytky s úzkými křidélky a těžším tělíčkem, proti proudu obstojí téměř všechny typy bez rozdílu.

Proti proudu (nahazujeme mírně šikmo) vláčíme „rotačku” pomalu, přičemž nenápadně zpomalujeme a zrychlujeme její pohyb. Tento „krok sun krok” sedí třeba Vaškovkám či Effzettkám (na pomalejších řekách s hloubkou do 1 m), nebo třpytkám s těžším tělíčkem a lehkým křidélkem (řeky s hloubkou kolem 2 m).

Co se prutů pro říční lov okounů týče, měly by být dlouhé 2,1 až 2,7 m (zejména dle šířky toku a přístupnosti břehu), do 15 gramů, s parabolickou akcí.

Jak si počínat pod jezy?

rotacni trpytky Pod říčními jezy nebo v dravějších úsecích řeky s hloubkou kolem 0,75 m se vyplatí nahazovat kolmo k protilehlému břehu. V tomto případě je důležité mít při jemném dopadu třpytky na hladinu napnutý vlasec, a to kvůli momentu překvapení.

Proto těsně před dopadem zavřeme překlapěč smekacího navijáku či jen ukazováčkem přidržíme vlasec u rukojeti prutu. Peřejnatý proud pak okamžitě roztočí třpytku (pokud nemáme defektní kus), načež pocítíme záběr ve špičce prutu.

Ten ale nemusí být jen od okouna. Pod jezem takto zabere i jelec tloušť, štika, bolen či pstruh, mimo hru není ani bojovná parma.

Dravci v dané lokalitě totiž nemají mnoho času prohlížet si kořist spadlou na hladinu, jelikož valící se řeka unáší vše rychle pryč. Proto nejsou dvakrát ostražití a reagují instinktivně na šplouchnutí a první záblesk třpytky.

Vyžaduje lov po proudu jinou techniku vláčení?

Jiná situace nastává, pokud vláčíme rotační třpytku s proudem dolů, resp. po proudu. V takovém případě preferujeme štíhlá křidélka (tzv. vrbový list), na které se proud tlačí zezadu méně než na křidélka širší, oválná. Nástraha by také měla být dostatečně těžká (Waterwings, Long Aglia), aby v rámci možností co nejrychleji klesala ke dnu.

Rychlost navíjení nahozené třpytky závisí na síle a rychlosti proudu. Čím silnější je v řece proud, tím rychleji musíme třpytku přitahovat k sobě, aby optimálně rotovala. Proto techniku lovu třpytkou po proudu uplatňujeme jen v pásmech cejnovém a parmovém, zkušení vyznavači třpytkové přívlače to zkoušejí i v pásmu lipanovém, i když tady o velkého okouna nezavadí.

Jsem toho názoru, že „rotačka” musí být vždy o malý krůček před proudem. V opačném případě nám ji tah vody semele tak, že naše třpytka daleko více ryb vyplaší než přiláká.

Vždy však musíme pamatovat na to, že okoun číhá někde u dna mezi kameny, nikoliv ve vyšších patrech vodního sloupce. Proto je důležité vést třpytku nikoli těsně pod hladinou, nýbrž co nejhlouběji.

Stejně tak nesmíme zapomínat na jednu z vlastností okouna – on není stíhací pilot. Pokud nástrahu potáhneme jako o závod, maximálně se za ní jen otočí.

Dosáhnout v tomto směru dokonalosti není jednoduché. U pomalejšího cejnového pásma brzy zvládne techniku úspěšného vláčení po proudu každý, ale v pásmech s hlubším a silným proudem, kde nástraha nemá dostatek času klesnout ke dnu, to již vyžaduje zručnost a širší vědomosti o chodu rotačních třpytek v konkrétních podmínkách.

A ještě jedna připomínka. Při lovu po proudu jsou záběry okouna jemnější. Ryba jako kdyby sotva stačila chňapnout hubou po nástraze, takže často se pověsí jen za kraj tlamy. A jelikož její okolí je křehké, nezřídka nám spadne. Abychom eliminovali ztrátu, zdoláváme takto chyceného okouna opatrně a zásadně s podběrákem.

Ryby nejsou hlupáci. I ta nejúčinnější vláčecí nástraha se po delší době používání v určitém prostoru stává neúčinnou!