Štiky chytám především na velké smáčky nebo na větší rippery. Výbornými nástrahami jsou však i woblery - zvláště pak dvoudílné modely mající výraznější a agresivnější chod. Z boatu se samozřejmě dá vláčet na mrtvé rybky, které jsou nastražené na vhodném systémku. Osobně tuto variantu využívám jen výjimečně – mnohem větší potěšení z lovu mi skýtá „oživování“ umělých nástrah a pocit, že dravcům dávám větší šanci...


 

Při lovu štik jednoznačně platí, že určení lovného místa rozhodne o tom, zda budeme úspěšní či nikoli. Štiky hledáme hlavně tam, kde jsou pro ně vhodné úkryty a vysoká koncentrace rybiček. Obě tyto podmínky perfektně splňují okraje rákosových polí.


 

V rozlehlejších revírech bez jakýchkoli náznaků vodní vegetace musíme dravce hledat usilovněji. Na těchto méně „čitelných“ nezarostlých vodách zaměříme svou pozornost na ponořené stromy, balvanité srázy, skalnaté převisy, „pařezovky“, apod. –  to vše mohou být rovněž skvělé štičí pevnosti.


 

Překvapivě úspěšné mohou být i mělké zátoky, kde se zvláště v létě zdržují početná hejna rybiček všech druhů. Taková masa potravy donutí štiky, aby opustily svá obvyklá stanoviště a vydaly se rabovat do hloubky, kde je často vody sotva po kolena.


 

Díky nenápadnému maskování štika dokáže být v mělčině pro rybičky (i rybářovy oči) téměř neviditelná. Za „nouzový úkryt“ jí přitom postačí jen trochu hlubší dolík nebo jediná větev trčící ze dna - tady pak nehybně číhá a ve vhodný okamžik provede rychlý smrtonosný výpad.


 

Hned první nához se mi povede. Nástraha prolétne těsně pod převislými větvemi nad vodou a padá přímo před číhajícího dravce. Ten okamžitě bezhlavě zaútočí! Místo domnělé rybičky však zhltne jen její napodobeninu. Štika rozpozná zradu teprve tehdy, až se jí háčky zatnou do tlamy.


 

Vzápětí prožívám okamžiky nefalšovaného rybářského štěstí. Všemi smysly vnímám silný tah ryby, ohnutý prut, sténající brzdu, modré nebe nad sebou i temnou vodu pod sebou…


 

Před výpadem nebo skokem se štika prohne jako luk a její dlouhé skvrnité tělo připomíná spíše trup anakondy než ryby.


 

Můj boat v průběhu souboje funguje jako velká brzdící bóje, která dravci ubírá sílu a energii. Štičí úniky se postupně zkracují a její výpady slábnou. Znavená ryba „opisuje“ kolem boatu stále menší a menší kružnice. Konečně je nadosah a poprvé si vzájemně pohlédneme do očí.


 

Natáhnu po ní ruku. Pokouším se rybě sevřít zátylek, ale vzápětí zjistím, že není na vylovení ještě „zralá“. Prudce vyrazí přes mé koleno a zamíří do hlubiny.


 

Poslední snaha štiky o únik končí fiaskem. Snadno ji ubrzdím. Ryba se jen ztěžka převalí na hladině.


 

Na silnější odpor se už nezmůže. Leží na vodě jako kláda a smiřuje se s osudem. Pomalu bez jakéhokoli odporu se nechává přitáhnout k boatu. Je má…


 

Před návratem na svobodu je dobré unavenou rybu napřed „rozdýchat“. Jednou rukou držím štiku za ocas a druhou ji podpírám pod prsními ploutvemi. Pohybem jejího těla vpřed a vzad jí přes žábry proudí voda, která je okysličuje. Teprve až je štika schopna sama odplout, pouštím ji z dlaní.



 

Text a foto: Milan a Tomáš Rozsypalovi