Začínám vlastně znovu. To co jsem doposud znal, finty, které jsem používal, byly odhaleny, hromadně používány, takže nefungují jako dřív. Bylo mi jasné, že budu li chtít ještě nějaké trofejní ryby chytit, musím zlepšit techniky lovu, vyhledávání a přípravu lovných míst a proti ostatním o stupeň zjemnit. Jemnější pruty, tenčí vlasce, menší háčky, jiná místa, jiná krmení, jiné předložení nástrahy, jiné zdolávání ryby, větší trpělivost při čekání na rybu, jiné překonávání neúspěchů.

Je to dlouhá cesta, stojím na začátku a vůbec nevím, kam tato cesta povede a zda vůbec dojdu na konec. Chytat velké kapry jinak než je běžné, je snad víc než láska k milované ženě. Jsou to vzrušující chvíle plné adrenalinu, kdo to zná, pochopí. S jemnou výbavou je zdolání každého kapra zážitek a pamatujete si každého pětikiláčka na rozdíl od těch, co kdesi v bazénu mluví o šestnáctkách, osmnáctkách a dvacítkách jako o houskách.

Nejsou zase všichni stejní, ale když vidím u vody červené deštníky, grily, přepravky s chlastem a zároveň stojany s kaprovými pruty, vezírky s orvanými kapry ve vodě, je to plivanec do tváře všech opravdových rybářů. Pokud tací „rybáři“ okupují  místa kolem vody, kde se chci bavit rybařinou, je to spíše utrpení. Proto nakonec vítám soukromé kaprodromy - nechť si takyrybáři za peníz užívají svobodného rybolovu. A že  platí určitá pravidla a zákonitosti na svazových vodách a jejich dodržování je nadmíru kontrolováno, je v mnohých případech jenom dobře. Je to zárukou, že rybí poklady nebudou z vod jen tak lehce vyrabovány a že si  milovník přírody ještě najde ten „svůj“ kousek zeměkoule, kde je mu opravdu dobře. To je můj případ. Každé jaro obcházím kouzelné tůně v Polabí. Z letitých zkušeností vím, kde a jak ryby hledat a lovit. Přesně opakuji určitý systém z let minulých - na jaře chytat vždy na slunci a tak ani netuším, že první chybou, kterou jsem ani nepostřehl, nabaluji na klubíčko svého rybářského života  smotek neúspěchů.

 

 

Na prvním nadějném místě prosedím dopoledne bez záběru, ryby se vůbec neukazují  a hledat je v souvislosti s výskytem potravy není vůbec jednoduché, protože  té se nachází kolem břehů habaděj. Chodím kolem tůně jak bludný Holanďan a jediné, co mě uklidňuje, je skutečnost, že nikdo ještě kapry nechytil. Vzdávám marnou snahu o nalezení ryb a nostalgicky usedám na nejúspěšnější místo. Nahazovat zde mohu poslepu a nastavení  zarážky na průběžném splávku k určení té správné lovné hloubky na plavačkové udici je též dílem okamžiku. Vody je dost, proto jemně provnadím pod keřem vlevo a nahazuji feeder s kukuřičkou. Na plavanou nastražuji kroutícího se hnojáčka a spodním zhoupnutím  posadím splávek pod převislou větev zelenající se vrby. V ledové vodě nečekám překvapivých úspěchů. Srdíčko mi však poskočí radostí, když dikobrazí osten zničeho nic zmizí pod hladinou. A je to tady. Nekompromisní tah tam dole, unikající ryba, která nesměřuje na širokou vodní pláň, ale podle břehu, kde „straší“ převislé a obnažené větve příbřežního stromoví. Po dvaceti minutách se u hladiny převalí šupinaté a značně kulaťoučké zlatíčko.

 

 

Kapr, kterému z masitých pysků ční malinkatý háček, je možná překvapený víc než já. Hra barev rybího těla dočasně uvězněného v husté síti prostorného podběráku mě zase přivádí do euforického stavu, na startovní čáru tras rybářských šílenství. Zahájeno. Šedesát pět centíků a něco přes šest kilo váhy. Staré místo nezklamalo. Zde po prvním vyhrání začala růst chyba, kterou jsem bezmeznou vírou v toto místo oživil.

První úspěch mě zahalil mysl, při další výpravě již nešmejdím podle břehů a nehledám kapry tak, jako dřív. Poctivým krmením starého místa dokonávám dílo zkázy.  Další dvě výpravy sice dopravím v těžkém ruksaku po strastiplném pochodu na místo mnoho kilogramů řepky a pšenice, ale výsledek je čistě nulový. Neúspěch však více přikládám výkyvům v počasí. V noci mrzne a přes den je skoro léto. Ani vítr vanoucí z teplých krajin, věrný to jarní pomocník nepřichází, proto nepropadám panice a dál bláhově věřím jedinému místu. Jediná opora v mém rybářském snažení, kamarád Vašek, usedá na místo kousek vedle. Vašek je detailista schopný rozebrat situaci . Jeho technická zdatnost při rybolovu a moje znalost vody snad budou kombinací vedoucí k rozmotání gordického uzlu prozatimních jarních neúspěchů.

 

 

První den našeho společného rybolovu. Zdá se, že se karta obrací. Za dopoledne zdolávám čtyři kapry okolo pěti kilo a jednoho osmikiláčka. Vaškův rozjezd je pomalejší. Musel uvázat (ne uříznout!)  v rybolovu vadící větve a prozkoumat dno. Také na jeho zázračnou návnadu začínají ryby reagovat pomaleji. V následujících dvou dnech však dokonale ovládá bojiště a  dvanáct a půl kilový šupináč znamená pomyslnou třešničku na dortu a nové feederové osobní kapří maximum. Uběhlo čtrnáct dní. Přesto že jsme na stejných místech, máme dojem, že rybaříme u jiné vody. Pokles hladiny a průzračně čistá voda nevěští nic dobrého. Do míst, kam jsme minule nahazovali, je vidět. Průzračnou vodou se prohánějí pouze hejna ouklejí, které sleduje absolutně neschopný bolen, který ač lovil a lovit, možná umřel hlady.

Poslední den útrpné výpravy se na Václava usmálo štěstí. V čase poledním navštívil zakrmenou zónu amur, který nasál zrnko kukuřice na malém háčku. Zmatená ryba mohla skončit v podběráku v první pětiminutovce souboje , ale větvemi omezený prostor nedovolil navést rybu nad připravený podběrák. Boj začíná. Svlékám se do plavek a vstupuji do stále ještě studené vody. Skrčen  pod větvičkou, čekám připraven s podběrákem v rukou dlouhých pětatřicet minut, sledujíc brilantní zdolávání divoké ryby. Prosím parťáka , aby mě již nemučil. Drkotám zimou, konečky prstů mi modrají, je mi skutečně „fajn“. Druhý pokus o podebrání ryby je úspěšný. Konečně mohu z vody. Po chvilce společně hledíme na namočenou podložku, na které odpočívá  krasavec z východu měřící devadesát šest centimetrů. Je to povzbudivé.

Příští týden mám dovolenou a tudíž budu denně na rybách. Pečlivě budu vnadit své místo vedle a budu čekat, až ho objeví ta správná kapří sorta. Tohle jsem již dlouho nedělal, takže následující dny čekám.

Pondělí – provazce deště, blátivá cesta a těžký ruksak. Při pokusu slézt příkrý svah podklouznu a řítím se nekontrolovaným pádem do vody. Špinavý a mokrý vyklízím bojiště a odcházím jako zpráskaný pes.

V úterý sice neprší, ale oteplilo se a při břehu se třou cejni. To se nedá chytat vůbec. Alespoň jsem se pod keřem krásně vyspal. Bez ryby.

Středa, to si manželka vzala dovolenou a jela se mnou. V jejích krásných očích vidím děs, když jí ukážu za obzor a  oznámím, kam půjdeme. Volím kompromis - usedáme na místě, kde se dá chytit akorát sluneční bronz nebo klíště z trávy. Bez ryby.

Přichází čtvrtek. S ranním probuzením přichází i proroctví mojí ženy, které hlásá zcela mimořádný den. Něco na tom bude, protože úspěšné rybářské předpovědi mojí ženy vycházejí až podezřele často, takže je mé soustředění na rybolov větší než jindy. Při pohledu na internet a počasí je patrné, že mi bude i božstvo nakloněno. Pospíchám za obzor na „své“ místo. Prokletá mělčina s čistou vodou nenapovídá, že by se právě zde mělo odehrát cosi mimořádného. Ranní koupel přijde vhod, také trošku prokrmím, připravím místo, pruty, nástrahy. Pruty ponechám nenahozené, jdu poklábosit se známými rybáři. Také oni zatím marně čekají na úspěch. Čas u vody běží, je deset hodin.

„V půl jedenácté to začne,“ hlásám, ale sám tomu moc nevěřím. Listí na stromech začíná šustit a na hladině se objevují první vlnky. Vítr nabírá na intenzitě, vlny jsou větší a větší, příbřežní partie se začínají kalit. Najednou se odkudsi z hlubin tůně vynoří kousek od břehu tmavý hřbet kapra, jako kdyby vojevůdce mávnul praporem a vydal signál k zahájení útoku. Jeden, druhý feeder jsou v mžiku nastraženy. Pod větvičkou se vynořil lysec jako tele. Jsou tady, ze špiček nespouštím oči. Přepínám se na frekvenci jiného světa, ve kterém existují jenom ryby. Špička levého prutu se bez varování sklání až k hladině, brzda navijáku – však to znáte…

Boj! Ryba maže na vodu, pak se stáčí směrem na potopený strom. Na tu vzdálenost a osmnáctku vlasec si mohu dovolit trošku přitvrdit a přibrzdit kapra v rozletu. Medium je ohnuté do předpisové paraboly, ryba míří do břehu do větví, rychle do vody, potopit prut. Ještě pár přemetů a šupináč je v podběráku.

 

 

Ryba má něco kolem osmi kilo, ani jí nevynáším na břeh. Vyháknu jí přímo ve vodě a pouštím zpět. Velký den začíná. Druhý prut opírám o vrbu na břehu, chytám na jeden. Připadám si jak na lovu ouklejí, ale soupeřím se statnými kapry. Ve dvě hodiny mám na kontě devět kaprů, největší mají něco okolo deseti kilo. Pak přichází zvláštní záběr. Špička se jenom nepatrně chvěje, po záseku zůstává všechno stát. Až pak se tíha u dna dává do pohybu, jako těžká lokomotiva po rovných kolejích směrem ke druhému břehu. Tak na to jsem čekal. Jen pro ten dnešní den stojí za to rybařit. Jen pro ten dnešní den stojí za to trpět na slunci, mrznout v dešti, ohýbat hřbet při tahání těžké bagáže a po svých nachodit desítky kilometrů, nespat, nejíst a pomalu ani nepít. Brzda navijáku je k nezastavení. Půlka návinu již zmizela v hlubině. Ryba je u protějšího břehu tůně a asi narazila na mělčinu, protože mění směr. Hurá do stromů. Žádné cukání hlavou, žádné pohyby těla. Důrazný tah končí před stromy. Kapr (asi) se otáčí směrem ke mně. Mám co dělat, abych navíjel a udržel rybu v kontaktu. Je přede mnou v hlubině u dna. Pokouším se ji zvednout. Marně. Je to jako kdybych tahal pytel cementu na gumovém laně. Ryba mě pomalu míjí, cítím, jak vlasec drhne o hranu lavice, která je posetá škrblemi. Povoluji. Pozdě. Brnk!! Je pryč.

Možná životní ryba. Držím narovnaný prut s vlajícím vlascem a mám sto chutí jej mrštit do křoví, jako kdyby za to mohl. Ryby které nám utečou, bývají vždy ty největší. Vezmu druhý prut, přemýšlím, zda mám vůbec nahodit. Kamarád, který mě sledoval, mě uklidňuje. To prostě k rybařině patří. Nahazuji a probíráme celou záležitost, jestli se dalo udělat něco jinak. Asi ne, už jenom to, že se ryba u stromů vzdálených sto metrů náhle otočila, bylo obrovské štěstí. Špička nahozeného prutu se narovnává, na druhém konci se po záseku cosi zamele a najednou zkamení a nechá se přitáhnout k hladině. To je přece amur. Je v klidu asi patnáct metrů od břehu. Okamžitě pokládám před sebe prostorný kaprový podběrák a klekám na kolena. Rybu, která zatím asi netuší, co se děje, přitahuji s nejvyšší opatrností nad podběrák, stačí jen zvednout. Ale ne! Ryba se pomalu otáčí, proto podběrák pokládám. Nechci ji vyplašit, protože by to byl boj na hodinu. Druhý pokus, ještě opatrnější. Amur ani netuší, že je podebrán. Až když se zvednu, vyrazí, ale v úniku mu zabrání síť podběráku. Celá akce netrvala déle než tři minuty. Překrásnou vypasenou rybu v podběráku změřím. Nádherných 93 cm. Děkuji svatý Petře.

Snad to byla omluva za uniknuvšího kapra. Každopádně od této chvíle jsem až do večera bez záběru, možná proto, že mi brzo došlo krmení, kterým bych protahující ryby zastavil na delší dobu. Možná to byl zásah vyšší moci. Kdoví.

Pátek, sobota a neděle - bez záběru.

Zážitky z celého týdne se nakumulovaly do jediného dne. Téměř sto kilo ryb během tří – čtyř hodin.

 

 

To je to kouzlo jediného dne, pro který stojí za to rybařit. Na těch dalších devadesát hodin rybolovu bez ryby se zapomíná.

A snad i o tom je rybařina.

 

Vašek Turek

Foto: V. Turek a Osprey