Dá se tam lovit s gumami na těžkých hlavičkách, některými typy plandavek a pilkříků a hlubokopotápivými wobblery zpravidla s výraznou akcí. Ovšem dostat tam menší lehký wobbler s jemným třepetavým chodem, to už je problém. A přitom tahle nástraha je často přesně to, co si dravci žádají, minimálně už proto, že se na dně svých hlubokých skrýší s podobnými věcmi moc často nesetkávají.

Abych se dostal s menšími wobblery na dno  hlubokých jam, inspiroval jsem se rybářskou literaturou a začal vyrábět dva druhy pomůcek, které mi to umožňují.

První z nich je speciální konstrukce se zátěží a balzovým plovákem.

 

 

Její kostru vyrábím ze zubařského drátu – stejného jako používám i na kostřičky wobblerů. Dá se sehnat ve zdravotnických potřebách v několika průměrech. Vytvarovat drát je otázka chvilky. Očka se vytvoří ovinutím drátu kolem nějaké kulatiny (např. silnějšího hřebíku), vzdálenosti se odhadnou podle velikosti plováku a požadované výšky nade dnem (nepřehánět, čím je konstrukce větší, tím komplikovaněji se nahazuje).

Zatížení lze provést několika způsoby zachycenými na přiloženém obrázku. Pro začátek zkuste olovo kolem 10 g a další už si vybírejte na základě zkušeností získaných na místech, kde budete lovit. Pokud podlouhlé olovo vysunete po drátu o něco výš nade dno a konec drátu necháte prázdný, sestava bude o něco méně váznout, ale zase nebude tolik vířit kal. Drát je pak dobré zakončit tak, aby olovo nešlo stáhnout.

 

 

Plovák vyrábím z provrtaného špalíčku balzy a musí být tak velký, aby bez problémů udržel konstrukci ve vzpřímené poloze. Po vytvarování a obroušení ho natřu barvami Minicolor od společnosti LABAR s.r.o. Když zaschne, navleču ho na nějaký drát a namočím do plechovky s lodním lakem. Nechám ho okapat a den zaschnout. Pak ho navleču na konstrukci a zajistím ho na ní navinutím očka. Tím je celá ta vychytávka hotová a můžu jí vzít k vodě.

 

 

Lov je jednoduchý. K očku připevním lanko s karabinkou (používám Technosteel v délce 40 – 50 cm). Lanka si dělám dopředu ve větším počtu. Na jeden konec připevním karabinku a na druhém udělám jen klasické uzlové oko. Najednou vyrobím třeba i 10–15 kusů, které pak pospojuji a namotám si těch zhruba 5 m vcelku na nějakou plošší cívku od vlasce. Pak jen dle potřeby odvinu, vyháknu karabinku z očka dalšího návazce, cívku zastrčím do kapsy a je hotovo. Sestavu nahazuji do hlubokých míst a tam zvolna popotahuji po dně. Často ji nechám zastavit, aby s wobblerem pracoval jen proud. Obvyklým úlovkem jsou menší candáti, občas i štika (proto používám lanko).

 

 

Nějakou dobu jsem řešil i barvu plováku. Rozhodoval jsem se mezi dráždivými pestrými barvami a nenápadným provedením. Když jsem jednou během lovu dostal prudký silný záběr a po neúspěšném záseku vytáhl prázdnou sestavu s pokousaným plovákem, rozhodl jsem se, že dráždivá by měla být především nástraha. Plováky dělám od té doby nenápadné.

 

Druhou alternativou, které dávám poslední dobou přednost, je použití tyrolského dřívka. Je po výrobní stránce mnohem jednodušší, používá se téměř stejně a o něco méně se motá i vázne. Základní funci – to, že drží nástrahu u dna a víří kal lákající ryby, plní naprosto spolehlivě. Na obrázku je několik variant. Po několika vycházkách se nejvíc osvědčila ta úplně nejobyčejnější – prostá tyčka se zátěží na dolním konci. Je dokonale funkční a skýtá zdaleka nejmenší šanci, že s ní někde uváznete.

Aby se sestava nemotala, osvědčilo se mi navléct na kmenový vlasec kaprařskou trubičku s karabinkou a dřívko uchytit do karabinky.

 

 

Vím, že jsem neobjevil Ameriku a také nechytám s popsanými zátěžemi žádná kvanta bůhvíjakých ryb, ale třeba se mi podaří inspirovat další nadšence k podobným pokusům. Vždycky má totiž člověk daleko větší radost, když se dočká záběru na vlastnoručně vyrobenou nástrahu nebo si dopomůže k úlovku aspoň nějakou drobností v duchu těch, o kterých se píše v tomto článku.

 

Podle Michala Kukly (BigMike) zpracoval Osprey