Pod jezem

V období před zhruba patnácti lety bylo na dolním Labi tolik candátů, že představovali snad nejsnadnější dravčí úlovek pro většinu rybářů. Zato o úlovcích sumců nebylo téměř slyšet. Kapři byli výsadou několika málo jedinců, kteří měli jejich lov v malíku. Popularizace kaprařiny pak odhalila, jaké kapří poklady Labe ukrývalo a v období kaprařského boomu dostala početná kapří populace pořádně zabrat. Než se rybáři naučili ulovené velké kapry pouštět, prošly jich tisíce udírnami. Pak se objevil další trend spočívající v prodeji kaprů do soukromých vod. Důsledkem tohoto rybářsky zlodějského řemesla je skutečnost, že další část labského rybího pokladu byla rozkradena. Nucená emigrace kaprů do privátních revírů se projevuje na jejich kondici. Mnohde přerybněné komerčáky s hladovou vodou a dobití, odření kapři jsou žalostným varováním. Bohatství přirozené říční potravy nelze pro kapří zajatce kdesi v "jámě" ničím nahradit. Snad i z tohoto podnětu vznikají výzvy o zavedení horní míry kapra, což je alespoň první krok k jejich záchraně. Tyto snahy však narážejí na prapodivné a zkamenělé kořeny, kterými jsou některé organizace svazu prorostlé. Další vývoj kapřích společenstev v Labi bude jistě zajímavý. Je pravdou, že rybářské organizace zarybňují kaprem řeku víc než vzorně, jenže co se děje na Labi po vysazení kaprů, si každý dokáže představit. Na Labe je vyvíjen silný rybářský tlak, což je způsobeno tím, že se čistota vody rapidně zlepšila. Další zajímavost lze shledávat v honbě za sumci. Ti se hlavně po povodních v roce 2002 v Labi podstatně rozmnožili, jsou sem i pravidelně vysazováni a v následujících teplých létech se i patřičně vytřeli. Při sumcařském boomu, použitých technikách, náčiní a velikosti nejvíce lovených sumců (100 – 130 cm) už slyším z dáli umíráček, který jim zvoní. Ulovené sumce mnohdy čeká kouř udírny, případně živoření kdesi v bazénu. Přes mnohá negativa lze ale na Labi zažít spoustu nezapomenutelných chvil. Jak ty chvíle budou přicházet, pokusím se je ztvárnit a nabídnout Vám čtenářům.

Ani jsem netušil, že budu moci v klidu navázat na mé moravské vyprávění o řece Dyji. Rybařina mě ovládla tak, že jsem druhý den po příjezdu vyrazil s vláčákem k vodě. To, co jsem od Tomáše opsal, hodlám v praxi vyzkoušet i na Labi. Je teplý podzimní den v klidu a v pohodě přicházím pod jez. Nikam nepospíchám, je poledne a to se dravci stejně nepřetrhnou v ataku palety nástrah, které jim hodlám předložit. Na hladině se neudělá ani kolečko. Usedám na kámen a otvírám termosku s kafem. Počkám na večer. Vzhledem k abnormálně nízkému stavu vody mám možnost dobře prohlédnout kamenité valy na dně a další spousty vázek v podobě kusů kmenů a velkých balvanů jindy skrytých dostatečnou výškou vodního sloupce. Pomocí brýlí vidím potenciální pohřebiště hluboko vedených nástrah. Už se vůbec nedivím, že dno musí být doslova pogumované nástrahami, co jsem tady utrhal - bylo by toho na slušně zásobený krámek. Také vidím jakési kamenné pyramidy asi patnáct metrů od břehu. Prostor ke středu řečiště, kde je mělčina též odhaluje výstupky na dně. Jakou nástrahu nakonec zvolím ? Dravci budou jistě zapikaní ve větší hloubce za kamennými lavicemi nebo kdesi u dna kolem pyramid z balvanů. Pokusit se je ode dna vydráždit kopýtkem na sedmigramové hlavičce to by mohlo fungovat, jenže to bych se postavil na start trhacího a vázacího dvojboje. Krabičku s gumami dávám zpět do kabely a vytahuji tu s woblery. V přihrádkách odpočívají skvosty od Rapaly. Po lovících bolenech není na hladině ani vidu ani slechu, proto hladinový Skitter pop v barvě RH jen přejdu zrakem. Pocukáváním špičky prutu bych sice mohl dát popíkovi dost života k tomu, aby začal rozstřikovat hladinu a vyprovokoval nějakého dravce k neočekávanému útoku, v tuto chvíli ,v čase poledním, tomu ale moc nevěřím. Také oblíbené Jointedy nechám odpočívat na večer, kdy se zajisté do Labských vod podívají. Pak je v krabičce přihrádka, kde odpočívají nástrahy ,,ostřílené ,,bojem a ty, co absorbovaly "Dyjské kouzlo". Mezi nimi vybírám úspěšný model LC Long – Casting Minnow v barvě plotičky.

Tento plovoucí wobler pracuje v hloubce do jednoho metru a to by v případě opatrného prochytávání okolí kamenných náspů mohlo fungovat. Navíc se s touto nástrahou dá hodit pěkně daleko, jelikož wobler ukrývá ve svém bříšku závaží, které se během náhozu může přemístit směrem k pomyslnému ocásku a proto letí jako šíp. Při dopadu na hladinu se závažíčko přemístí zpět do vodorovné polohy. Jak ho začnu se škubáním přitahovat, mohu se pokusit o imitaci drzé rybky, která hledá odpočinek za kamennou pyramidou vystupující svým vrcholkem až těsně pod hladinu. V proudu mohu imitovat i situaci, že je rybka tahem řeky stržena do proudu a snaží se, aby zvýšeným úsilím dosáhla opět klidnější partie za balvany. Právě v této chvíli rybka vynakládá úsilí na rychlý přesun do klidnější vody, ztrácí obezřetnost a na chvíli i dostatek sil na útěk před dravcem, který klidně může čekat poblíž, kdesi u dna. Teorie je to tak šílená, že jí začínám věřit. Štičími zuby poznamenaného woblera zapínám do karabinky. Ještě si natáhnu broďáky a vstupuji na kraj proudu. Překlopím naviják, připravuji se k náhozu, který hodlám trefit kousek nad kamennou pyramidu. Proud nástrahu zanese těsně k ní, pak ji zaříznu pod hladinu a pokusím se vymodelovat zamanutou teorii. Švih!!,,Fajrlajnka,, jen šustí mezi očky. Nástraha dopadá přesně kam jsem chtěl. Kousíček, možná dva metry, ji popotáhnu, pak povolím a stáhnu ji podle podvodního kopce. Visím. To snad ne! Na zlomek vteřiny mi bleskne hlavou, že tak hluboko nástraha nedosáhla, abych uváznul a pochyby jsou okamžitě rozpuštěny pohybem domnělé vázky. Je to pohyb pomalý a hodně těžký. Jsem tak překvapen, že zapomínám na tvrdý zásek. Čtyřicetigramový Speed master je ohnutý do pořádného oblouku. Podobné situace znám z vycházek, kdy jsem jemným matchovým prutem zdolával velké kapry. Důrazný a pomalý tah pokračuje, ryba se však pomaloučku sune k místu, odkud ji poměrně tvrdě přitahuji. Hlavou se mi začínají honit myšlenky, s kým vlastně mám tu čest.Asi deset metrů od břehu se náhle u hladiny zjevuje něco, co jsem jakživ neviděl. Obrovská, jako dvě chlapské dlaně veliká červeno oranžová a černě tečkovaná ocasní ploutev štiky! Na hladině se udělá veliké kolo a zubatice pomalu klesá ke dnu. Jen nic nezkazit. Vím, že to je moje životní ryba.

Povoluji trošku brzdu a zjemňuji zdolávání, nesmím ji rozdivočit! Žádný šílený boj se ale nekoná. Spíše bojuji s tíhou ryby. Opět ji zvedám k hladině. Neskutečně silný a určitě nějaký ten kousek přes metr dlouhý, žíhaný válec se na okamžik zjevuje v celé své kráse. I sám Svatý Petr musí v tuto chvíli tajit dech nad tím, co vytvořil. Srdce mi buší jako nikdy předtím, tohle snad nepřežiju. Ve zlomku sekundy ryba zase klesá ke dnu. Dopřávám jí pohybu po proudu dolů, ale pro jistotu jdu za ní. Na malé písčité pláničce jí zdolám definitivně.

Asi dvakrát ji pomalu vypumpuji na hladinu, už vidím i její hrůzostrašné oči. Ryba svým výrazem vůbec nepřipomíná predátora, ale spíš těžkého pašíka smířeného se svým osudem. Stojím po pás ve vodě, do broďáků už mi teče. Štika leží na hladině a nevěřícně snad poulí očima. Deseticentimetrový wobler má zapíchnutý zadním trojháčkem přímo za čenich , jako cigáro. Připravuji se na poslední výpad, než sáhnu na statné rybí tělo.V tu chvíli se ale stalo něco nepochopitelného. Jenom malinko pohnula hlavou, jako by se loučila se svým světem. Svatý Petr byl však proti. Wobler jí vypadl z tlamy, štika se pomalu ponořila a následně splynula s proudem. V tu chvíli nejsem schopen ničeho. Z očí mi vytryskly slzy nešťastné prohry. Ztěžka dosedám na kámen, zbořil se mi svět! Dobrou půlhodinu nevěřícně civím do dáli. Teprve potom volám několika kamarádům, abych rozmělnil bolest v duši. Někteří mi možná nevěří, ale tohle se prostě vylhat nedá. Štika to byla veliká, její velikost však zůstane zakódovaná někde ve mě. Vím, ryby, které nám utečou, jsou vždy ty největší a postupně se mění v mýtické bytosti. Po hodině se odhodlávám k dalšímu náhozu. Měním nástrahu za Husky Jerka. Pomalu, rychle, nahoře i dole pročesávám vodní sloupec řeky. Nic. U břehu se zastavuje loďka s rybářem, který před tím sledoval z prostředka řeky můj souboj s rybou. O štice jsem ani nepíp, přiznal jsem spadnutí velikého bolena. Už kuji plán, jak rybu dostanu příště. Smutek se změnil ve veselí v předtuše opakovaného souboje. Dalšího dne si vybírám dovolenou, abych se za štikou zase vypravil. Ten den bude mít svátek Marie. Štice jsem proto dal jméno Maruška a až ji ulovím, má předem zajištěnou svobodu.Celý další den Marušku marně lákám na okovaná šidítka. Někde tady je, možná se mi směje, ale jednou si ji rukou pohladím.