Moje pstruhové zahájení

Díky tomu jsem po svém loňském pstruhovém zahájení odcházel od vody plný dojmů a úvah, které mě neopustily ani po několika měsících. Teď se o ně pokusím podělit.

V podstatě to ani oficiální zahájení nebylo. Byla to první sobota pstruhové sezóny, ale pro mě první den, který jsem mohl lovu salmonidů věnovat – tedy jakési opožděné soukromé zahájení. Cílem mé návštěvy byl rybník vedený jako pstruhový revír a každoročně osazovaný pár metráky duháků nebo sivenů včetně několika vyřazených generaček. Pár větších pstruhů tu navíc zbývá z předchozích sezón a když má člověk štěstí, může mu zabrat i parádní zubatá. Těch tu sice není mnoho, ale díky vydatnému krmení bezelstnými granuláči rychle přibývají na délce i na váze. Když už se nějaká splete, většinou stojí za to. A po pravdě řečeno, několikakilový žíhaný válec mě dokáže potěšit víc než standardní duhová nadílka. Nesl jsem si proto hned dva pruty – pstruhový a štikový a doufal, že ani jeden nebude u vody zahálet.

U rybníka se pohybovalo asi deset rybářů a snažili se o totéž co já – dostat první záběr kropenatého bojovníka a vychutnat si následný tanec. Během půlhodinky se většina z nás dočkala. I mě se podařilo zdolat na drobné gumky dva duháky šmejdící podél břehů, ale zatímco většina ostatních ukládala svoje úlovky do batohů, já je vrátil vodě. Hodlal jsem setrvat až do večera a nedělal jsem si iluze, jak by moje ranní úlovky mohly tou dobou vypadat. Mimoto jsem si rezervoval kolonky v papírech pro nešťastníky, kteří zhltnou mé nástrahy příliš hluboko nebo je nějak vážněji poraním. Při celodenním rybolovu není problém nějakou rybu potrhat a když se navíc jedná o čerstvě vysazené duháky, nemá smysl je pouštět.

Chytám dál, snažím se pozorovat vodu i lidi kolem a objevit v běhu věcí nějakou logiku. Ale nevidím ji. Aktivita ryb veskrze žádná, sem tam někdo něco vytáhne… Joj, já taky!

Duhák se klepe a mrská, špička prutu pruží pod jeho výpady, ruka na kličce navijáku každých pár vteřin nemilosrdně zkrátí kus průsvitného vlákna, které nás dělí a za chvíli moje prsty uchopí hlavičku malého tvistříku, drb a tečkovaný odpálí zpátky do hloubky.

Drobné gumky jsou mou oblíbenou nástrahou na salmonidy – mimo jiné mají málo hrotů

Kde jsme to přestali? Ano, sem tam někdo vytáhne rybu, ale opravdu jen sem tam. Zdá se, že pstruzi berou u břehu i v dálce, na gumy i na rotačky a dokonce to vypadá, že na to skáčou stejně těm, kdo budí dojem šikovných rybářů jako lidem, kteří vypadají, že točí kličkou navijáku poprvé. Je holt vidět, že obsádka je za těch pár dní vyplašená a popíchaná. Rozhoduji se měnit několik malých nástrah spíše přírodních barev a poctivě probrat různé vrstvy sloupce i oblast dna na jednom z nejčlenitějších míst, kde se dá chytat.

Ve sloupci nic, u dna mi v blízkosti břehu berou malí okouni. Na ryze pstruhovém potoce bych je asi trochu probral, ale tohle je rybník, kam se sypou granuláči a po jejich vybití by tu mělo něco zůstat. Abych nemusel řešit složité dilema, zda ježatce v souladu s řádem pobíjet nebo je navzdory zákazu vracet do vody, prostě je nenechám gumu dobrat a začnu vodit nástrahu o něco výš.

Rázem mám pokoj.

V jednom místě mám pocit, že je tu nějak hloub. Guma se propadá ke dnu o poznání déle. Zkusím se tomuhle fleku trošku věnovat. Aktuální gumka nic, dávám jinou s živějšími barvami a trošku ji rozjedu. Je to takový jerkovací styl – hop sem, hop tam, zrychlit, nechat padnout na dno, počkat a tak nějak pořád dokola. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně – nejsem žádný pstruhař specialista, ale chci ryby překvapit a jsem přesvědčen, že takhle to tu ještě nikdo netahal.

Buch! Odměna za prokázanou kreativitu přichází vzápětí. Duhák je v kondici a dlouhý štíhlý prut jen tančí pod jeho výpady. Zdolám ho, pustím a během deseti minut dva další. Na to konto se stávám terčem pozornosti ostatních. Rybář zhruba v mém věku, který s asi jedenáctiletým synkem o kus vedle tahá třpytky, to nevydrží a společně s potomkem zaujmou místa po mé levici. Je vidět, že jim to moc nejde. Hází monotónně, chlapec se už nudí. Aura neúspěchu, která je obklopuje je tak silná, že ryby přestanou brát i mě. Co na tom, zkusím si pořádně zmapovat dno a ještě se sem vrátím. Tahám gumu, jako bych chytal candáty a snažím se udělat si nějaký obrázek o charakteru dna. V jednom místě je tvrdé, klepu i do nějakých kamenů a nakonec v nich svou gumku pohřbím. Zatímco vybírám jejícho nástupce, vypukne vedle mě jásot. Klučina zasekává na rotačku duháka, navíjí jako o život, ryba skáče a kluk provází souboj nesouvislými výkřiky. Otec vymotá svoji nástrahu z vody, odloží prut a běží k synátorovi. Čekal bych, že se chystá radit nebo pomoci s podebráním, ale místo toho slyším větu: „Dej sem ten prut, ještě ti spadne!“

Kluk zaváhá, evidentně je v sedmém nebi z boje s rybou, která s ním dík jeho útlé postavičce docela cvičí, ale otec se dál neptá a prut mu prostě sebere. Kluk zplihne a se skleslými rameny se dívá, jak se jeho ryba pozvolna blíží ke břehu. Teda, tatíku, tohle jsi pohnojil…

Otec evidentně netuší, jaké myšlenky se mi honí hlavou, rozbaluje podběrák a pokouší se do něj rybu nahnat. Ta ještě sebere zbytek sil, zuřivě se mrská, pak vyskočí z vody – jednou, podruhé…  třpytka proletí vzduchem, zachytne se v síťce podběráku a pstruh je ten tam. Klučina nevěřícně zírá na uklidňující se hladinu a začíná natahovat. Jeho zákonný zástupce neví, co by řekl a zapaluje si místo toho cigáro. Zavládne mrtvé tíživé ticho přerušené občasným vzlyknutím. Po chvíli oba sousedi zase začnou házet, ale kluk je úplně vykolejený, motá to tak nějak, aby se neřeklo a nakonec pokládá prut do trávy a sedá si na kámen.

Nejradši bych teď zasekl rybu a dal ji tomu malému zdolat, ale záběr nepřichází.Rozhoduji se vystřídat pruty a vytahuji štikový vláčák. Velkou nástrahu jsem dnes u nikoho neviděl, třeba budu mít štěstí. V nejhorším případě si aspoň pěkně zaházím. Uteče pár minut a jako bych se vrátil mezi staré známé. Čtyřpalcové kopyto, wobblery, plandavka – čtyři měsíce mě dělí od chvíle, kdy jsem naposledy cítil jejich odpor ve špičce prutu a teď si vychutnávám jednu nástrahu za druhou. Štikám je sice ignorují, ale nevadí. Ta radost, že už zase můžu a že mi to docela jde, mi po dlouhém půstu stačí. I když záběr by rozhodně potěšil.

Pomalu popotahuju svou hromádku krámů kolem rybníka. Máte – li dva pruty, dva foťáky a proviant na celý den, do kapes u vesty to nepoberete. Nakonec rozbiju tábor na jakési malé výspě. Vedle mě chytá takový menší chlapík s krátkým trochu klackovitým prutem a navijákem naplněným asi do dvou třetin vlascem, který ve vzduchu dělá zdálky viditelné kudrlinky. Hází do vody bílý twister s rudou hlavou a tahá ho jako… No tahá ho. Konec konců si ho může tahat jak chce. Jeho taky možná překvapuje, proč já právě protahuju vodou něco, co připomíná lžíci na boty a nijak se k tomu nevyjadřuje.

Čas plyne. Lžíci na boty nahradila rotačka, oblíbené kopyto a wobbler, kterému jsem se značnou dávkou nevole amputoval zadní trojhák. Je poledne a ryby neberou. Od souseda se ale náhle ozve zvuk brzdy. Budiž mu přáno, říkám si a v hlavě se mi honí myšlenky o tom, že ti čerstvě vysazení granuláči taky sežerou všechno. Pro jistotu kouknu tím směrem, ale výhled mi zakrývá nějaké křoví. Házím dál a čekám, že každou chvíli zaslechnu pleskání ryby na hladině, ale místo toho tam panuje ticho sem tam přerušené sténáním brzdy. Když už to trvá pět minut, nedá mi to. Pokládám prut, beru foťák a obcházím keř, za kterým se nepochybně děje něco zajímavého. Už první pohled mi dává za pravdu. Kolega tu stojí a zdálky to vypadá, jako by vodil kapra. Pak prutem otřese série ran a brzda párkrát vrzne, aby posléze přešel její zvuk do táhlého tónu.„Duhák,“ špitne kolega. „Duhák jako kráva. V životě jsem takovýho neviděl.“Tiše stojím a říkám si, že takovou rybu měl chytit třeba támhleten borec naproti. Vypadá jako ligový závodník a kdo ví - možná i je. Rozhodně je radost koukat se, jak chytá a nevyndal toho od rána málo. Je to přesně ten typ člověka, kterého bych si dovedl představit s obrovským pstruhem v náručí na titulní straně časopisu. Taky si dovedu představit, že bych podobnou obludu mohl zapřáhnout sám. Vlastně jsem celý den tak trochu doufal, že se mi něco podobného podaří.Jenže jak říká kamarád - některé ryby máme tam zeshora prostě přidělené. Tuhle dostal od svatého Petra ten, kdo ji má právě na prutě. Třeba je to hodný člověk a zaslouží si ji, i když žádný závodník není. Ostatně uvidíme. Prosím o svolení k fotografování a dostávám ho s obrovskou dávkou pochopení. Je to hodný člověk…

Ryba se mezitím objevuje na hladině. Pokouším se fotit, ale je tu málo světla a nerad bych se s okem přilepeným na hledáčku přimotal někam, kde bych se stal příčinou ztráty takovéhleho úlovku. Nicméně máme oba kliku. Než ryba skončí v podběráku, pár obrázků přece jen udělám a teď už oba koukáme na obrovské 64 cm dlouhé tělo plácající se na břehu. Je to jedna z těch několika vysazených generaček, což dokládají olámané ploutve, pár odřenin a solidně živené tělo. Fotím kolegovi pár fotek na památku, gratuluju mu k osobnímu rekordu a vracím se ke svému cajku. Balím štikařinu, jdu si chytit kropenatý osobák…

Kolegův trofejní duhák se pomalu blíží k podběráku.

Pořádný kus ryby

Jenže to nějak nejde, což mě ani nepřekvapuje. Ale zkouším co se dá a odpoledne se vleče. Zmenšuji nástrahy a tahám je u dna na hlubších místech. Nakonec mám na prutě Berkley nymfu na jednogramové hlavičce a u dna je o ni jakýsi zájem. První dva záběry provařím, ale vím, že okouni to nejsou. Zpomalím a při dalším záběru počkám se zásekem. Lup! A je tam!

Nešťastník okoun – na pstruhovce pronásledovaná škodná

Okounek to rozhodně není, ale duhák to taky nebude… Stříbrný záblesk v hloubce, ryba stoupá k hladině a je to… Cejn. Asi třiceticentimetrová placka s nástrahou pěkně v tlamě. Abych si dokázal, že to není náhoda, chytím ještě dva a k nim se připlete nádherně ježatý ježdík.

Trofejní ryby mi moc nejdou, ale tenhle prcek taky má něco do sebe, že?

Pokračuji v krasojízdě a vracím se s nástrahou do sloupce. I tam dostávám jemné záběry. Konečně jeden proměním a pro změnu se podívám do tváře vykuleného perlína. Zajímavá všehochuť. Setrvávám s nástrahou ve sloupci a po chvíli dostávám ostrý drb, po kterém se blank rozdrnčí a začne sebou házet v rytmu výpadů dalšího duháka. Jeden rybář v dálce přestává chytat a razí směrem ke mně. Asi má dojem, že tady na tom bude líp. Pochybuju o tom, záběry skončily jako když utne. Nemám ani potah. Ani ti cejni už si nedají říct.

Cejn se na přívlač nechytí každý den, ale úplná náhoda to není

Vracím se na místo, kde mi to bralo po ránu a posílám do vody smáčka. Po nějaké době vytáhnu pěkného sivena a spokojeně si zaeviduji další druh ve své utěšeně se rozrůstající sbírce. Snažím se svými hody trefovat hlavně oblast, kde se mi dno zdálo být kamenité. Najdu ji, ale je mrtvá jak Olšany ve dvě ráno. Ale do večera je daleko.

Siveni mají krásné zbarvení

Znovu vytáhnu štikový prut a pročešu prostor před sebou. Nic. Tak návrat k pstruhařině. Dám asi tři hody a uváznu… Bz bz bzíííí… ve štičí tlamě.Tak ti holka děkuju. Tolik jsem ti tam toho poslal a ta mi zobneš smáčka na dvanáctce bez lanka. Co dělat. Vytáčím s rybou široké oblouky a s potěšením zjišťuji, že visí poctivě a nejspíš pěkně za kraj. Pomalu začínám vítězit a sestupuji k vodě na místo, kde hodlám zubatou vylovit. Není úplně malá, šedesát mít bude. Prostě konečně ryba, která… je v háji.

Vlasec zplihne a můžu se jít klouzat. Tak to asi nebylo za kraj.

Během léta jsem si zubatou ze pstruhovky nakonec chytil

Co dělat? Sednu si a vyndám svačinu. Pomalu a soustředěně dopravuji do žaludku slušnou porci živin. Moc to do mě neleze, tělo hnané loveckým pudem má hladinu adrenalinu tak vysoko, že bych do večera nemusel vzít sousto do úst, ale snažím se mít rozum. Navíc mám možnost dívat se, jak je kolem hezky a také šilhat po lidech kolem.

Na místě, kde se chytil obrovský duhák, stojí zabrozený muškař a drží ohnutý prut. Drží ho pěknou chvíli a nakonec podebere dlouhou stříbrnou rybu s temným hřbetem, která se mrská jako čert. Takže ti velcí jsou pořád tam…Strategie pro zbytek dne se mi zdá jasná. Teď si dám porci štikařiny, počkám až muškař odejde a protože se pomalu blíží večer, ti velcí pstruzi se možná přesunou do mělčí vody kolem břehů a tam si na ně počkám.Všechno klape jak na drátkách, půldruhé hodiny štikaření uteče jak voda – bez záběru, jak jinak. Muškař čaruje se svou nepokojnou šňůrou o sto metrů dál a mě se otvírá pole působnosti. Naprosto klidný a vyrovnaný si na břehu vyskládám své krámy, navážu čerstvého gumídka, popojdu k vodě a začnu prohazovat mělčinu, kterou mezitím zahalil stín stromů. Na druhý hod mám, co jsem chtěl. Lehký záběr a to, co zaseknu, je ryba jako hovado. To vím, jen se mi ohne prut. Jenže očekávaný výpad stříbrného torpéda nepřichází. To něco se mele na místě a pak se to začne rozjíždět s důkladností vlaku. Štika a jaká! Osmdesátka tutově, spíš ale mnohem víc.

Je to deset minut, co jsem sbalil štikový prut. Co jsem komu provedl, že musím takhle trpět?

Povolím lehce brzdu a nechám obludu jet. Jestli mi to neukousne hned, tak to bude nadlouho…

Brzda si monotónně přede a já v citlivém proutku vnímám úchvatnou dynamiku toho pohybu. Jak rád bych ji ale vnímal přes blank druhého prutu opřeného vedle mě o vrbové křoví!

Asi po dvaceti metrech ryba zjistí, že tudy cesta nevede a zkusí na mě jinou fintu. Zastaví a pořádně zaškube hlavou. Vlasec vydrží asi tři údery a můžu si ho namotat zpátky. Tak to bychom měli…

Do večera chytím už jen malého duháka a stěžuju si každému, kdo je ochoten mě poslouchat, na nespravedlivost tohoto světa. Světa, který jednomu naservíruje štěstí doslova na zlatém podnose, jinému (třeba tomu malému klukovi) ho vyrve z rukou a zašlape do prachu a dalšímu dá přivonět, načež mu před nosem zabouchne dveře.

Naštval jsi mě světe, ty zmetku nevděčná a nepřejícná. Jenže co je to platné, stejně tě mám rád. A k té vodě se určitě ještě vrátím. I ten malý kluk, jestli do něj něco je, se vrátí.

Svět na mě shůry pomrkává světýlky prvních hvězd a je mu to jedno…

text a foto: Miroslav Horáček

Tento a další články naleznete v dubnovém vydání časopisu Kajman