Pravda je ovšem i taková, že ne každý, kdo loví ryby, se může považovat za rybáře  a rozhodně neplatí, že rybářské úspěchy jsou jediným měřítkem jedince, honosícího se titulem ušlechtilé lidské činnosti jménem RYBÁŘ. Ponechme každému, co jeho jest, ponechme každému vlastní pohled na cesty, na kterých nachází osoba lovící ryby harmonii ve své duši. Vím, že vlivem technického pokroku lze snáze dospět k úlovkům. Máme sonary, které nám zprostředkují částečně vizuální kontakt  s vodním světem, máme elektronické hlásiče záběrů, máme nástrahy, které prý dokáží zázraky. Celé týmy vědců pracují na vývoji prostředků, jak rychleji a snáz dojít k uspokojení z rybolovu, jak efektivněji využít čas strávený  na rybách.

Na čas při rybařině nehleďme. Do celkové délky života se přece nepočítá. O čas jde především. Je správné se neustále za něčím hnát a pospíchat? Víme vůbec, kam směřujeme? A není tam náhodou velká tma?

Na to nechť si odpoví každý sám. Já přetechnizovaný svět, ani moderní vymoženosti v rybařině neodsuzuji, ale moc je nemusím. Možná je pro někoho můj názor zcestný, jenže pro rybařinu mého pohledu je možná pochopitelný. Ta klasická rybařina, jak jsem ji kdysi poznal je ta nejkrásnější. Do ní jsem se zamiloval. Proto se ani v nejmenším nemohu zlobit na ty, kteří tuto krásku ve svých začátcích nepoznali a hned podlehli hlasu moderní techniky.

Pojďte, zanechme techniku technikou a vůbec moderní trendy těm, kteří jim rozumí a mají ji rádi. Cesta ke krásným úlovkům vede i přes tajemná zákoutí zapomenutých rybníčků a zarostlých říčních ramen, kde si vystačíte s rybařinou našich dědů.

Snad každý zná kouzelnou scenérii těchto kousků zeměkoule. Stanete-li na březích takových končin, zjistíte, jaké „nic" je v přírodě člověk, pokorně uchopíte klíč a otevřete bránu ke vstupu do světa nových poznání, do světa, jehož se, když chcete, stanete součástí.

pěkný kapr ze "zarostlé" vody

Rybařina v těchto místech není vůbec jednoduchá. V prví řadě máte dojem, že tady ani ryby nejsou. Voda je mělká, plná napadaných větví, padlých stromů a potopených křovin. Hladina je pokryta vodním rostlinstvem různé hustoty. Najdete li v ní oka, kde rostliny nejsou, nebo kde jich je nejméně, máte štěstí. V částečně volných místech se také projeví první známky rybího života, droboť v podobě perlínů či plotiček svoji přítomnost  v teplejším ročním období zajisté prozradí. Zákoutí s oky bez vegetace s nějakým tím padlým stromem , kde sousedí stín a sluneční paprsek - zde většinou odpočívají v bezpečí ty největší rybí obyvatelé revíru. Z vlastních zkušeností vím, že takto odpočívající ryby lze pozorovat v době polední. Tyto ryby jsou zde většinou obtížně ulovitelné. Je lepší připravit si místo k rybolovu někde poblíž a počkat, až se ryby vydají na objížďku své domoviny. To už musíte tiše sedět na svém místě. Jen dva splávečky těsně u stulíkového porostu, kde máte jemně prokrmeno sladkou kukuřičkou a můžete očekávat první záběry.

Při takové rybařině preferuji hlavně plavanou. Dno bývá dost zabahněné, takže ani krmení netvaruji do obvyklých koulí, krmím pouze volným partiklem, vždy však v malém množství.

 

Není nutností za každou cenu zdržovat ryby na lovném místě po celou dobu rybolovu. Mají své trasy a jsme li na správném místě, po čase opět najedou za předpokladu, že se jedná o malou vodní plochu. Kouzelný čas nastává s večerem. Stébla rákosu se v těsné blízkosti břehů nepřirozeně vrtí. To jak z nich olupují potravu karasi a líni. Zde dokonale funguje hnojáček, malý háček, slabý vlasec a malý spláveček. Nástrahu spouštím těsně podle chvějícího se stébla. Krmení netřeba. Ani na záběr se dlouho nečeká. Budete překvapeni, jací karasi a líni vám projíždějí doslova pod nohama. Po setmění, kdy není na splávky vidět, jsou slyšet od hladiny mlaskavé zvuky. Kapři. Nyní nastává adrenalinová rybařina. Všude tma, nahodíte kostičku chleba do míst, kde kapry slyšíte. Objeví-li kostičku chleba menší kapr, slyšíte, jak nástrahu ocucává. Nyní máte čas psychicky se připravit na důrazný záběr. Daleko větší zhoupnutí tepu však způsobí neočekávaný záběr bez předchozího varování. Pomalu již klimbáte, žádný řev hlásiče... Přichází pecka, při které doslova letí prut do vody. Chytat v tomto případě s povolenou brzdou má svojí logiku, ale to se téměř jistě s úlovkem rozlučte. Rozdivočelý kapr a bujná vegetace - z toho pro rybáře nekouká nic jiného než prohra.


O zdolávání ryb v takových místech by snad nejlépe posloužil příběh jednoho letního dne, kdy jsem navštívil jednu klidnou zarostlou tůň.

Přicházím k totálně zarostlému rybníčku. Břeh je vůkol lemován rákosím a celou hladinu pokrývá hustý porost vodního moru. Porost je hustý tak, že v určitých místech po něm poskakují konipasové. Oka, ve kterých jsem kdysi chytal také zarostla. Je jasné, že se sem rybáři moc nehrnou. Mám vlastně dvě možnosti.Buďto se otočím a půjdu domů, nebo se pokusím vytvořit místo k rybolovu. Volím tu horší variantu. Nejprve musím zprůchodnit přístup k vodě. Proto se svlékám do trenýrek, jen tenisky si nechávám na nohou. Mačetu nemám a hodlám kapesním nožem odřezávat jedno stéblo rákosu za druhým. Jen co vstoupím do vody, zajedu po kolena do smrdutého černého bahna. Nožem odřezávám první stéblo těsně u hladiny. Pak druhé, třetí , desáté, sté. Neskutečná dřina. Vedro a čpící bahno. Když  jakž takž vysekám přístup k vodě, obejme mne hustý porost vodního moru. Jsem ve vodě po pás a nemohu se hnout tam ani zpět. Nakonec s vypětím sil vylézám ven. Bláto mám až za ušima, pot ze mě jen řine a žízeň mám jak zbloudilec v poušti. Co dál? Od zemědělce vracejícího se z žatvy přilehlé louky si půjčuji kosu, vidle a hrábě. Práce hodná galejníka může začít. Kousek po kousíčku kosím vodní porost a následně jej vynáším na břeh. Ze sevření vodního moru osvobozuji část leknínového porostu a vytvářím oko k rybolovu o průměru asi pět metrů. Na břehu je obrovská kopa „vytěžených travin" a já snad mohu doufat, že ještě dnes nahodím. Po tříhodinové dřině vracím nástroje a jdu se umýt k přítoku. Pach bahna mi vlezl pod kůži, tenisky mohu odepsat. Na celém těle mám krvavé štípance od ovádů a komárů. Ještě uklidím břeh. Za chvíli se cítím jako v pohádce. Rozkarbované bahno se usadilo. Hladinu křižují vodoměrky a možná i ryby mají tam dole radost z volného prostoru. Sestavuji oba pruty na plavanou. Mám matchovky, které se sem hodí. Jsou to trošku „žvejky", ale jsou pevné, s parabolickou akcí. Nemusím se bát, do ryby se klidně opřu, prut vypruží a vlasec udrží, aniž by hrozilo vyříznutí malého háčku z rybích pysků. Malá plechovka sterilované kukuřice a trošku volně ložené řepky. Nakrmeno. Na jeden prut stražím kukuřičku, na druhý masného červa. Slunce zmizelo za kopcem a směřuje kamsi k západu. Smrduté bahno mi najednou začíná vonět. Jsem tu sám. Na hladině vidím pohyb ryb. Na okraji vysekaného prostoru se převalil slušný kapr. No vida, jsou tady. Můj zrak však ulpí na stébla ledabyle osekaného rákosu. Klep, klep. Mezi rostlinstvem se zajisté vrtí líni. Stahuji jeden proutek.

 

Hloubku upravuji na půl metru, nastražuji hnojáčka a spouštím jej podle chvějícího se stébla. Splávek se téměř okamžitě zhoupne a dere si cestu ke dnu. Jemně přiseknu! Na hladině se převalí baculatý karas. Tak takhle na vás! Do tmy jich tímto způsobem chytám ještě asi patnáct. Všichni mají ke třiceti centimetrům. Po setmění přezbrojuji. Heavy feeder pokládám do vidličky, čelovkou si svítím na nastražení kostky chleba, kterou nahazuji asi metr do travního porostu za mnou vysekané oko. Povoluji brzdu navijáku a ještě rozhazuji pár kostek chleba na ten kousíček volného prostoru, který mám k dispozici. Rozbaluji spacák a nedbaje špíny z bahna na nohou do něj zalézám. Kužel světla z měsíce dopadá na vodní hladinu. Kapři začínají svůj mlaskací koncert. Je vícehlasný. Bez not. Přesto je ten nejkrásnější. Ozývají se i šplouchance. Někde mezi nima je můj nastra......Dzzzzz! Prut na vidličce přes povolenou brzdu navijáku putuje do vody. Zásek sice stihnu ještě včas, na hladině se udělala mohutná vlna, tíha na druhém konci se však zavrtává kamsi do travin. Prut je ohnutý na doraz a ta tíha tam ve vodě znehybněla. Snažím se rybu vyprostit. Po chvíli to vzdávám. Tahem za vlasec vytrhávám prázdný háček z vodního rostlinstva. Nahazovat již nehodlám. Bude půlnoc, ale v hospůdce na návsi se ještě svítí. Schovám náčiní do rákosí a zajdu na „kousek" piva.

Ve dvě ráno opouštím s čistou hlavou útulnou hospůdku společně s posledními hosty, kteří míří vrávoravými kroky k domovům. Já budu ve společnosti komárů, za zvuků letní noci, nocovat u rybníka.

 Probouzejí mě až paprsky ranního slunce a hluk traktoru. Rychle nakrmit a nahodit. Feeder s kostkou chleba posílám ke kraji oka. Splávek již spočívá vedle leknínového listu. Ještě prohodím chlebovými kůrkami, které jsou vzápětí atakovány perlíny a malými kapříky. Z místa blíže dna záběry nepřicházejí. Měním hloubku na 40 cm, na háček namáčknu střídku z chleba a nahodím přímo mezi ryby atakující chleba na hladině. Splávek v mžiku mizí, prut se vzápětí ohýbá pod náporem velkého kapra. Nepovoluji ani centimetr. Jak vjede do trávy, je konec. Pod nohama se víří bahno. Jen co dostanu kapra k hladině, dávám pod něj podběrák. Je hotovo! Kapr šupináč není zlatý, ale téměř celý černý. Není to klasická vysoká forma ryby, je spíš takový válec a měří 54 cm. Ubytovávám jej do vezírku. Místo jsem zdoláváním značně rozplašil. Na plavanou dále nenahazuji. Je zase vedro, není se kam schovat, čas k odchodu však ještě nenastal. Chci využít aktivity kaprů při hladině v koberci vodních trav.

Netrvá to dlouho, když se pod kostkou chleba zhoupne vodní hladina a špička feederu se uctivě naklání. Je tam, jen nepovolit. Kapr se zamotává do trav. Beru podběrák a jdu pro něj. Cítím jeho pohyby. Rukojetí podběráku se snažím narušit celistvost koberce trav a nakonec se daří obrovský chuchvalec oddělit. Snad dvacet kilo trávy končí v podběráku a v tom smotku šlahounů a lístků je někde uvězněn i můj kapr. Na břehu celé tajemství rozmotávám. Kapr, který byl v „lupení" ukryt, měří 58 cm. Je to černošedý lysec. Mám odchytáno. Poskládávám výbavu a upaluji k domovu. Jsem přesvědčen, že to byl jenom zlomek pokladu, který tato malá zarostlá tůň skrývá.

Za čtrnáct dní se sem vracím. Místo, které jsem vytrhal, zase zarostlo. Není však již síly, která by dokázala trávu vytrhat. Rybáři zkoušeli nemožné. Pomocí traverzy, kterou na laně táhl traktor. Bezvýsledně. Tuny trávy nabalené na traverze ani traktor neutáhl. Pak rybník zarostl ještě víc, na hladině přibyla řasa a okřehek a ryby se zde nechytají. Nakonec došlo k tomu, k čemu dojít muselo. Hnijící tráva na dně rybníka sevřeného ledovým poklopem ubírá rybám kyslík. Živý poklad schovaný kdysi v labyrintech trav umírá. Po roztátí ledů plavou na hladině páchnoucí těla kaprů. Někteří mají přes sedmdesát centimetrů. Keserem sbírám jednu mrtvolu po druhé do lodičky a chce se mi brečet. I taková dokáže být příroda. V koutku duše však doufám, že nebyl zničen veškerý život v tůni. Někde možná proplouvá ve spleti trav stařešina kapr a v travnatých ložích kladou své jikry líni, aby položili základ novým rybím životům, které jsou pro naše životy nepostradatelné.

Vašek Turek