Touha přívlače se mnou cloumá silou hurikánu. Využívám každou volnou chvilku k trpělivému porcování vodního sloupce kouzelné tůně a přilehlé řeky. Počet prutohodin na mém kontě povážlivě narůstá a mám za sebou tisíce hodů. Bilance úspěchů je však tristní a velikost těžce nabytých úlovků žalostná. Ty náhodné chvíle, kdy se mohu těšit z úlovků, jsou vzácnější než v dřívějších dobách, kdy jsem opěvoval účinky třpytek s názvem ,,cyankály", které mnou vedeny, doslova řádily v labských proudech. Ostré hroty trojháčku a dvojháčku na cyankále nemilosrdně pronikaly do tlam okounů, štik a candátů. Já byl z mnoha úlovků navýsost šťasten. Byly úseky řeky, kde jsem chodil sám, proto ani neřeším nějaké technické finesy v rybolovu. Ryb bylo dost a rybářský tlak minimální. Techniky ve vedení a nastražování jsem nikdy nijak zvlášť nepiloval. Ale není vedení nástrahy jako vedení nástrahy. Při přímé konfrontaci s vlačkařskými specialisty dnes dostávám pořádně na frak. Proto čím dál více nabývám dojmu, že vláčkařem se člověk nestává, ale rodí. Těch rodilých postupně přibývá a také pro ně je určen největší krajíc toho, co je má být přírodou dáno a rybáři uloveno. Pro mě zbývají jen drobečky z krajíce, ale i ty chutnají báječně. Je to tak, cesta ke středu lahodného krajíce je hodně klikatá, plná výmolů a slepých stezek.

Je chladné, mlhavé a sychravé ráno. Hřbitovní počasí. I ozvěna odjíždějícího vlaku, šířící se tichým údolím, zní tak unaveně až smutně. Cesta, kterou směřuji vstříc k dalšímu trápení je zapadána tlejícím listím, jenž stále vydává svou kořeněnou vůni. Hluboká orba na přilehlém poli odhaluje tmavou hlínu. Ta taky voní. Obilím.

Přicházím na kraj tůně. Zdravím, jako vždy. „Dobrý den vodo! Dobrý den ryby!" Nic. Žádné rybí šplouchance. Mrtvé ticho jako v hrobě. Kráčím osamocen. Šlapu polotmou až na samý konec tůně. Vše kolem spí. Na kaprových lovištích se zastavuji. Jen tak, z nostalgie. Z termosky nalévám teplou kávu. Přemýšlím, zda nesestavit vláčák a zkusit to hned tady. Nepospíchám. Voda je bez života. Ani neotvírám krabičku s nástrahama, jen zalovím v kapse vesty, kde odpočívají nástrahy druhého, nebo třetího sledu. Z této ,,hvězdné pěchoty" vytahuji ,,rozkuchaného" bílého twistera, který mne v poslední době zklamal tak, že upadl v mé opovržení.Vím na tomto místě o potopených kořenech, proto mě případná ztráta uváznuté nástrahy nebude toliko mrzet.

Zcela odevzdaně spodním hodem posílám gumu do hlubiny, až za zlom na dně. Cuk, cuk. Přískokem ke mně. Hop, hop, hop, dolů a znova. Už cítím jak o prudký zlom na dně, které padá do pětimetrové hloubky. Jen co učiním další pohyb prutem, je tady zcela neočekávaný záběr. Během chvilky se na hladině objeví okoun vypasený jako malé pruhované prasátko. Twistra doslova zhltnul. Opatrně použiji chirurgického nástroje, vyjmu ježícímu se krasavci háček a pouštím jej zpět. Při druhém a třetím hodu se situace opakuje. Ze zcela mrtvé vody, kdy není na hladině vidět ani kolečko, přichází záběr za záběrem. Okouni jsou stejně velcí. Mají něco málo přes třicet centimetrů.


 Rozednívá se. Začíná foukat větřík, který trhá mlhu na cáry. A je po záběrech! Ještě jeden hod a přejdu na ten pravý okounový flek, pod převislé stromy. Převáži nástrahu. Ne z hvězdné pěchoty, ale z krabičky první linie. Zlatavé kopýtko už brnká o dno. Drb, drb. Okoun, je však menší, tak něco kolem dvaceti. Už je na hladině, chystám se jej vyzvednout, když se najednou otevře hlubina. Obrovský závar. Štika! Povolená brzda navijáku zaječí, prut se sehne až k hladině. Nestačím udělat vůbec nic!

Prásk! Okoun pryč, nástraha pryč a štika pryč. Hůůů -  to byla pecka. Ještě chvíli mi trvá, než se mi hladina adrenalinu vrací do normálu. Zvažuji co dál. Přejdu na okouní flek pod převislé stromy a pak se o štiku při cestě zpět pokusím. Po krkolomném sestupu k vodě jsem pod převislými stromy. Na holých stromech, nad místem naděje, sedí asi deset kormoránů, kteří se teprve mým příchodem zvedají. Ojoj, tak to není dobré. Navíc vodou putuje v tomto místě víc listí než kdekoliv jinde. Poctivě, kousíček po kousíčku protahuji nástrahou toto nadějné místo.Každým druhým hodem vytahuji zachycený klacíček, či malou větvičku - jsou doslova obalené slávkami. Po desítkách a desítkách hodů a oťukávání dna bez jediného dravčího kontaktu, musím s nadšením konstatovat jediné. Absolutně dokonalé kapří místo se všemi znaky. Pětimetrová rýha na dně, osm metrů od břehu, pod obrovským převislým stromem. Třicet metrů odsud jsou v hloubce další napadané stromy. Místo je navíc v zátoce chráněné vysokými břehy, od severu a západu sem větry foukat nemohou. V hlavě mi zrají obrysy šíleného kaprařského plánu na zimní období. Pokud voda nezamrzne, budu chodit celou zimu právě sem.

Zbytky mlhy jsou pryč. Oblačnost se též roztrhala a začal foukat ještě silnější vítr. Listí padá na hladinu po kilech. Co hod, to lísteček na háčku. To je vše co mohu z vody dostat. Vypadá to, jako kdyby na tůni vůbec ryby nebyly. Ani pokusy o ulovení štiky, která mi servala okouna i s twistrem, nejsou úspěšné. S velkými štikami mám vůbec pech. Za dobu, co rybařím, tak pětkrát přicházím o velikou rybu, z toho třikrát na kouzelné tůni. Vždy však přišel útok štiky neočekávaně, nikdy jsem nebyl na něco podobného připraven.

Kde jsem před léty skončil vláčet cyankaly labskými proudy, tam také začnu. V dobách prvních mrazíků, jsou úlovky štik na Labském rohu téměř tutové. Před zátočinou je ukázkový vracák, hloubka je hned u břehu. Po dvaceti metrech se dno zvedá prudce nahoru. Je tam kamenitý val. Dno je písčité, pokryté tu a tam velkými balvany. Stromy na břehu rostou nad vodu, větve sahají až k hladině. Právě tady mi uchvátila třpytku opravdová královna řeky. Nikdy nezapomenu její strašidelné oči a velkou zubatou tlamu. Poté, co přeťala vlasec odjížděla v poklidu od břehu. Směr ladného odplutí prozrazovala vlna a nad hladinu vyskakující plotice. Několik menších štik do 75 cm z těchto míst na kontě mám, k tomu spoustu okounů. Navíc konečně sháním i cyankálky. Počasí - ideální, jasno, místy přízemní mrazíky, ráno mlha. Čas nostalgického vzpomínání na kdysi slavných, dnes zarostlých a zapomenutých místech, přichází.

Břehy jsou zarostlé až hrůza. Připevňuji cyankálku a posílám ji podle břehu na linii převislých větví mohutného akátu. Nechávám ji klesnout trošku dolu a pak ji pomalu vedu zpět. Cítím škobrtání o kameny. Kontakt s rybami se nekoná. Krabička, kde ještě před chvílí byly třpytky,  zeje prázdnotou a navíc i tady je problémem s listím ve vodě. Postupuji kousek níže po proudu. Zde jsou u kraje veliké balvany. Stačí pod nimi jen vodit nástrahu. Twistr na těžké hlavičce v místech plných vázek není to pravé ořechové. No dobrá, nasazuji kopýtko na třígramové hlavičce a  situace se jako mávnutím kouzelného proutku mění. Kopýtko dopadne na dno dva metry od břehu a jen ho pozvednu, drbanec. Tak přece. Jak před léty. Okouni jsou tu pořád. Během půl hodiny se na břeh podívá půltucet slušných okounů. Přejdu opět kousek dále, kde nástrahu atakuje jedna malá štička. Myslím, že ten jejich pravý čas teprve přijde. Všude je zatím vidět spousta rybiček. Místo je ideální na vyvěšení rybičky pod šestimetrový prut. Na živo sice již téměř nechytám, ale myslím, že tento způsob může vést k úspěchu. Pohyb s vláčákem v kamenité suti chtě nechtě znamená hluk, proto bude lepší v klidu nastražit rybku.

Mezi kopci na druhé straně se prodralo slunce, mlha se rozplývá a je konec i s dravci. Do jedenácti  hodin nemám ani brnk. Nevadí. Navíc čím dál víc myslím na kapry. Nově nalezená místa jsou výzvou jako hrom. Hodlám ještě cosi změnit na dříve poměrně úspěšných metodách. I nadále se budu pokoušet o ulovení kaprů pomocí plavané a feederu. Jen u plavané opustím matchové pruty, které v nasazení mezi padlými stromy, potopenými křovisky a kořeny nemohou uspět...

Uvidíme, co nově nalezená místa vydají...

Vašek Turek