Přepínám myšlení, zapomínám na to, co vlastně jsem, starosti, práce a ostatní prach lidského žití jdou stranou. Soustřeďuji se na místa, kde se momentálně nacházím, na místa, kam snad patřím, veden osudovou přitažlivostí jménem Rybařina.

Sedím na rozvrzané rybářské židličce uprostřed živé krásy. Každým smyslem vnímám uvítací ceremoniál, kterým bývám matkou přírodou každoročně poctěn.

Proto vidím krásnou zemi, kde jsem doma. Vidím svěží zeleň šatu stromoví, vidím desítky sýkorek, brhlíků, ledňáčků a drozdů jak se radují se mnou. Kraj voní, les zpívá, třpyt vlnek jezera mne přímo vybízí: uchopit ještě trochu studený klíč od komnaty, kde se skrývají tisíce jezerních pokladů.

Na ryby se můžete připravovat, jak chcete. Ten pravý okamžik nastává, uchopíte li onu magickou věc. Rybářský prut. Při sestavení překrásného uhlíkového prutu se však zamyslím a položím si otázku: „komu a čemu vděčím za to, že zde jsem tak šťasten?"

Jsou to rodiče. Především však můj táta, který mi zprostředkoval kontakt s činností, o níž se domníval, že mě nikdy nepohltí, neboť jeho snahou bylo ze syna vychovat technického mága, jako je dodnes on sám. Na počátku všeho byl březový prut, který mi zhotovil, neboť byl přesvědčen, že mě rybařina mine (kupovat prut rybářský je akt zbytečný) a já strávím život dle jeho představ. S pájkou v ruce, zahalen dýmem z pálící se kalafuny s transformátorem v hlavě - ve větě elektronického badatele.

Proto mohu s radostí vyprávět příběh, který vlastně tvoří základní kámen Kroniky mojí rybařiny. Kronika mojí rybařiny teprve nyní začíná naostro!

Píše se rok 1974. Je začátek srpna a jako rodina vyrážíme autem - Moskvičem na opravdovou dovolenou do, tehdy panenských, míst Lipenské přehrady. Cestujeme já, taťka, mamka a moje malá sestra, co ještě chodí čůrat na nočník. Ke společné dovolené přemluvil hlavu naší rodiny jeho kamarád, který tam tráví dovolenou co je Lipno Lipnem.

V tu dobu jezdila do malého veřejného tábořiště Kobylnice pouze malá skupina lidí. Jezdili sem pravidelně rok co rok a není divu, že vytvořili skvělou partu.Téměř všichni byli rybáři, houbaři, či sběratelé lesních plodů.

Po zabydlení se začalo se stavbou mola pro rybolov, neboť ryby se prý nacházejí dále od břehu. Po dni usilovné dřiny všech zúčastněných vyrostl rybářský posed pro čtyři rybáře. Z posedu se chytaly ryby. Nepamatuji se, že by někdo nějak přehnaně vnadil. Vzpomínám však na spousty cejnů, plotic, několik kaprů, štik a candátů.Vzpomínám na večery, kdy dospělí seděli družně u ohně a bavili se.

Já byl vyslán na posed, kde bylo nastraženo osmero prutů. Velká bílá korková čihátka byla zavěšena na velkém průvěsu mezi očky laminátových prutů. Brzdy Tapů, Stabilů a Rexů byly povoleny a já měl jasný úkol. Až tenhle bílý policajt vyskočí, zavolej nás! Tenkrát jsem nebudil důvěru a pány rybáři jsem nebyl shledám způsobilým brát cokoliv z jejich výsostného vybavení do ruky. Na posed mě posadili, abych „neotravoval". Dobře věděli, že záběr, který by způsobil, aby "to bílé vyletělo k prutu", jen tak nepřijde. Nástrahy na koncích vlasců, zavezené kamsi do hlubin jezera, byly předurčeny pro veliké ryby. Na háčcích byly velké chomáče rousnic, kusy brambor a snad i račí ocásky.

Je to jako dnes. Sedím na posedu. Sám. Za mnou na břehu panuje u ohně bujné veselí, které je způsobeno domácím višňovým vínem, nebo jenom tím, že tehdá měli lidi k sobě prostě trošku blíž. V dáli na druhém břehu vidím obrysy hustého lesa. Je tam klid, protože o pár kilometrů dál je střežená státní hranice. Oblohu na druhé straně najednou rozzáří světlice, pak druhá. Jen co zmizí za obzorem, je přede mnou zase tma. Jen malé světélko z lampy karbidky, zavěšené na zábradlí posedu, svítí na bílá čihátka pod prutem. Jedno z nich se však zachvělo a počalo pomalu stoupat k prutu. Nikoho nevolám. Touha uchopit prut a zaseknout rybu je najednou nad všechny zákazy a hrozby. Neznámá osudová síla mi přitáhne ruce na korek prutu jak magnet na železo. Švih!!! Co mi síly stačí máchnu prutem nad hlavu. Brzda navijáku je úplně volná. Rybu necítím. Kolem cívky, která se roztočila, je obrovský chomáč vlasce. Můj křik neušel rybářům od ohně.

Co jsem to jen provedl. Porušil jsem zákazy, čekám možná i nějaký ten pohlavek, ale ten nepřichází. Jen jeden z náhodných návštěvníků večerního pikniku u ohně, německy mluvící rozesmátý muž, jenž na Lipno přicestoval v korábu Evropy (trabant plus karavan), trpělivě ručkuje zamotaný vlasec,vytahujíc jej z hlubiny. Překvapení bylo na konci. Ve svitu baterky se na háčku převaloval cejn lopaťák. Přišlo i poklepání po zádech, které snad i dnes cítím. Po zbytek dovolené jsem strávil celé hodiny pozorováním rybářů.

Po návratu domů přemlouvám tátu, ať mi koupí prut. Vedle v obci je rybník Stebeňák a tam ryby jsou. Vždyť starší kluci z vesnice tam rybaří. Já bych chtěl taky.

Táta se sebral a obešel naši zahradu, která přechází v les. Na jeho začátku roste skupina bříz. Jednu rovnou malou břízku, asi tři metry dlouhou, tatík uřízl. Ostrým nožem odřezal větve a vytvořil pohledný prut. Z kroužků na vrutu (slouží k zavěšení obrázků) zhotovil očka a dva vruty u pomyslné rukojeti měly sloužit k namotání zásoby vlasce. Vlasec prostrčil očky, provrtaný korkový špunt zajištěný husím brkem, malé kulaté olůvko a háček. „Kde budeš chytat?" „U hráze, tam chytají kluci." „Tak tam bude hloubka asi metr a půl". Poté posunul splávek směrem ke špičce mého nového prutu. Babička mi udělala krupicové těsto, jehož kouli jsem strčil do stařičkého batohu společně se svačinou, kterou tvořil chleba se sádlem.

Hrdě a neohroženě s břízou přes rameno kráčím na svoji první rybářskou výpravu. Podél zaprášené silnice právě dozrávají hrušky solanky a z okolních polí voní čerstvě posekané obilí. U rybníka je živo.Starší kluci chytají na své bambusáky a lamináty u hráze. Běžím k nim. Vždyť přece i já jsem rybář. Navíc se chci pochlubit svým prvním rybářským prutem.


Sklízím však smích a pohrdání. „Mazej do rohu! Mezi nás nelez!" S pláčem a dušičkou velikosti hrachu jdu do rohu rybníka. U břehu je tráva, bláto ve vodě, hloubka po kolena. Jsem v rohu sám, na hanbě. Všem pro smích. Jo kdyby byl se mnou táta, to by si nikdo nic nedovolil. Smířen s osudem odmotávám kousek vlasce. Na háček užmoulám kuličku a nahodím kousek od břehu. Splávek leží na hladině, stejně jako silný vlasec. Sedím na bobku a pozoruji kluky na druhé straně, kteří si mě už nevšímají. Kolem splávku se udělalo kolo, pak druhé, třetí... Splávek se rozjíždí po hladině. Smýknu prutem. Na hladině se udělá velká vlna. Tahám rybu. Couvám od vody a kapra vytahuji na souš. Jsem radostí bez sebe. Rybu přitisknu k zemi a prohlížím si ji. Vyjmu háček a rybu chci živou nacpat do batohu.

„Pusť ho! Je malej." Zase chci plakat. Chci se pochlubit doma. Kluky obměkčím. Půjčí mi smaltovaný kýbl v němž kapra dovezu domů. Že nastupuji do autobusu s třímetrovou břízou v kuse, celý od bláta a navíc s rybou ve vědru mi tenkrát nevadilo. Doma jsem sklidil slova chvály, a protože i tatík prohlásil, že je kapr malej, odvážíme ho zpět do rybníka.

V tu chvíli však bylo jasné, že jsem se stal rybářem. Po zbytek prázdnin jsem každý den dřepěl u rybníka. Bez lístku. I velcí kluci se mi přestali smát, protože mne objalo neuvěřitelné rybářské štěstí. Ve Stebeňáku plavalo několik velkých kaprů a každý toužil chytit pana domácího. Nikomu se to nepovedlo. Já však měl tu čest k údivu ostatních zapřáhnou tohoto kapra několikrát. Je však jasné, že toto monstrum ve velikosti malé dětské plechové vaničky urvalo co se dalo. Naučil jsem se zatím neznámé fígle a hlavně se dokonale naučil prchat před porybnými pod hráz do rákosového pole, nebo ještě lépe do nedalekého remízku. Pak přišla osudová. V jedno sobotní zářijové ráno třímám již vyschlý a o hodně lehčí, rybami zmožený, březový prut. Jsem přikrčen v rákosí. Jemně mží a u rybníka není ani živáčka. Navíc ryby berou. Jednoho kapra mám ve vědru, jeden se mi vyhákl, plotice pouštím. Po silnici jede auto. Zpozorním, ale jede dál. Ztrácím ostražitost. Veškeré smysly soustředím na splávek na hladině. Okolní svět najednou neexistuje.

Tak a mám tě holomku!!! Na úzké cestičce, z níž není úniku, stojí chlap jak hora s vousy jako krakonoš. Porybnej! V tu chvíli se mě zmocňuje obrovský strach. Nechávám vše jak je a vyrazím do rákosí a unikám ze spárů spravedlnosti. Nechytil mě! Nesměji se ale. Mám strach a na místo se odvažuji až po hodině. Vědro stojí prázdné na břehu a prut od mého táty je rozlámán na kusy...

Tak skončil můj památný první prut od táty. Chtěl jsem zhotovit nový. Byl jsem však odmítnut. „Chceš li rybařit, musíš si prut vyrobit sám." Tehdy jsem snad ani já, ani táta netušil, kolik moudra pro život pro mě tato věta znamenala. Stejně, jako pro mě znamenala neopakovatelná atmosféra Lipenských dovolených. Věřím, že mám v sobě kdesi zakódované krásné zážitky z dob minulých. Věřím, že se tyto zlaté vzpomínky na rybářské začátky začnou vracet jako lososi do rodné řeky. Snad se podaří je ztvárnit.

Někdy mě mrzí, že je doba mého dětství spojována s dobou nejen morálního temna. Mrzí mě, že je dnes moderní dávat době minulé visačky „všechno špatně". Já bych však těm, co dnes bloudí ve světě polopravd a počítačové virtuální reality strašně moc přál pohled na splávek z husího brku, či korkového špuntu. Přál bych jim, aby dřímali v rukou rybářské rákosky, které zhotovili jejich otcové. Přál bych všem tak krásné zážitky s rybařinou. Někteří mě stejně asi vůbec nepochopí, někteří bohužel nikdy nepochopí co je rybařina.

Kouzlo březového proutku pořád trvá. Proto chystám krmení, vhodím jej na oblíbené místo a budu po nahození prutů očekávat dalších zážitků. Další díl Kroniky mého rybaření začíná.

Vašek Turek