Bylo to o to těžší, že jsem nevěděl, co dělám špatně a neexistoval nikdo, kdo by mi to řekl. Nezbylo mi než sbírat zkušenosti kousek po kousku a skládat si pomalu úlomky skládanky, o níž jsem nevěděl ani kde začíná nebo končí, natož jak je veliká. Ostatně - nevím to dodnes.

Během času se ale změnila neuvěřitelná spousta věcí. Řeky i přilehlé tůně se změnily natolik, že bych tomu nikdy nedokázal věřit, revíry dnes čelí tlaku několika druhů predátorů, kteří zde byli před časem spíš jen zajímavou kuriozitou a co je ještě horší, čelí i stále narůstajícímu tlaku člověka. Štiky navíc mají tu smůlu, že představují jeden z nejatraktivnějších úlovků a přitahují k sobě pozornost rybářů všech generací. Už v závěru prvního roku svého života končí první z nich na háčcích a než dorostou minimální lovné délky, prodělají mnohé z nich tvrdé a bolestivé školení. Pokud přežijí a dorostou do větší velikosti, což je dnes kolem 60 cm, mohou si obsadit velice atraktivní místa s dostatkem potravy a k umělým nástrahám se staví hodně přezíravě.


Tuhle štiku pustil přednedávnem kolega, ode mě dostala další nepříjemnou lekci

Občas se mi povedlo navštívit naprosto panenské tůně a zapomenutá místa s relativně slušnou obsádkou menších štik. Fascinovalo mě, jak naivně, slepě a důvěřivě se tyto ryby vrhají na vrčící, rachotící a vibrující nástrahy v těch nejšílenějších barvách. Ještě víc mě pak fascinovalo, jak rychle se ze zubatých naivek stala opatrná podezíravá stvoření ignorující většinu mých šidítek a nezřídka schopná utajit svou přítomnost na lokalitě až do podzimních měsíců.


Jezy jsou nejprofláknutější místa ze všech, ale žádný vláčkař je nemůže ignorovat

Podobné je to i na řece. Už nevím kolikrát jsem div nepřísahal, že v tom či onom úseku už nemůže být velká ryba - a přece nakonec byla. Objevila se zdánlivě odnikud, zabrala naprosto komukoli a nechala se hanebně zmasakrovat. Tenhle scénář se opakuje rok od roku a i když štiky ubývají a jejich průměrná velikost se zmenšuje, naše vody asi nikdy nebudou úplně prázdné.

Tím, že zájem o jejich lov roste, jsou zubaté lovkyně stále častěji v kontaktu s umělými nástrahami a v průběhu let je to stále víc znát. Ty větší, které si už pár šrámů odnesly, si vytvořily velmi specifický přístup k neznámým objektům. Kontaktům s nástrahou, jimiž opatrné seznamování vrcholí, říkám „ohrabávání" a už jsem se o něm v minulých dílech několikrát zmiňoval. Dravec se přitom nevrhá na nástrahu s otevřenou tlamou, ale víceméně ji jen tak „osahává". Pokud uvízne na háčcích, bývá to leckdy za krajíček tlamy, často i zvenku a ve vysokém procentu případů se takto zaseklá ryba bleskově setřepe. Skutečně mám ve velikostní kategorii 70+ naprosto nejvyšší procento spadlých ryb - speciálně v sezónách, kdy vyrovnané průtoky a mírná zima dovolily většině zkušenějších ryb setrvat celý rok na svých stanovištích a užívat si relativního blahobytu. Za takových podmínek je nic nenutí riskovat a braní podle toho vypadá.

V jednom z předchozích dílů jsem psal o rybě, kterou jsem v uplynulé sezóně opakovaně chodil „navštěvovat". Pokud bylo správné počasí a přišel jsem s něčím novým anebo si s nástrahou opravdu snaživě hrál, obdařila mě téměř pokaždé nějakým projevem svého zájmu. Letmé doteky, oblak zvířeného kalu pod mýma nohama, sem tam i nažloutlý záblesk v hloubce svědčily o tom, že dravec je na stanovišti o rozloze několika čtverečních metrů permanentně přítomen. Časem se mi zdálo, že pomalá precizní práce s nástrahou sice vzbudí zájem, ale dovoluje rybě si nástrahy až příliš dobře prohlédnout a tak jsem zkusil malou změnu. Vybral jsem pro ni zatím neznámý typ wobbleru, který jsem vpravil do horké zóny u velkého trsu travin nad rozpadlou navigací pomalými pohyby a nečekaně jsem jeho pohyb rozhodil a prudce zrychlil. Zabralo to - snad během tří hodů trhlo nástrahou ostré chňapnutí, háčky škrábly štičí čelist a čtrnáct dnů se mnou moje známá nemluvila. Mohl jsem na ni sice vyrazit s přirozenou nástrahou, ale na tomhle fleku jsem v minulosti nepotkal větší rybu než nějakých 60 cm, takže jsem nepředpokládal, že by se tu vyskytlo něco většího. Tak proč to lámat přes koleno.


Důkaz intenzity rybářského tlaku - ryba má v tlamě čerstvé zranění a už opět skončila na háčku

Nakonec přišel říjen a na zmíněném fleku začali koupat svoje kačeny rybičkáři. I já jsem si obstaral na výlovu rybníka pár šupinatých mrtvolek a na jedné vycházce je přibalil do batohu. Byl se za mnou tenkrát podívat kamarád a po celodenním vláčení gum a zdolávání okounů a menších štiček jsme se odpoledne zastavili i u trsu trávy, kde jsem měl nějaké ty nevyřízené účty. Nechal jsem kolegu, ať si chytá, kde chce a protáhl opatrně mrtvou plotici nastraženou na jednoháčku podél břehu. Ujela asi tři metry, proklátila se horkou zónou kolem travin splývajících až na hladinu a pak ještě kousek k dalšímu trsu. Tam do ní něco zlehýnka ťuklo. Povolil jsem vlasec a informoval kamaráda, že ji „mám na tom".

Snažil jsem se zjistit, jaká asi je, ale moudrý jsem z toho nebyl. Několik nervózních drbanců a vlasec se rozjel proti proudu. Pak zubatá zastavila. Počítal jsem vteřiny a přemítal, jestli už ji mám seknout. Když se snažíte ryby nezabíjet a pokud možno ani zbytečně nezraňovat, je to trochu problém. Osobně jsem radši, když mi ryba spadne, než abych jí doloval háček z jícnu. Nejvážnější případy, pokud to délka ryby dovolí, sice bez rozpaků řeším pozvánkou do kuchyně, ale nijak přehnaně mě to netěší...


Podzimní momentka - padesátka ze zarostlé tůně

Štika ukrytá kdesi v hloubce už žmoulala nastraženou rybu asi minutu, což bylo při velikosti sousta tak akorát na zásek. Začal jsem dopínat vlasec, ale jen se trochu napjal, dole se něco zamlelo a průsvitné vlákno se zase dalo do pohybu. Po chvilce znovu zastavilo, ale vzápětí pokračovalo v anabázi. V tu chvíli jsem byl na tuty přesvědčen, že tohle nic velkého nebude. Houkl jsem na kolegu, ať se dívá, že tu nudli vytáhnu na hladinu, kde stejně nejspíš spadne a s jistou dávkou ohledů k očekávané zubaté dorostence na druhém konci šňůry jsem zasekl. Místo zmítajícího se štíhlete směřujícího k hladině mi ale odpověděl solidní tah na střed řeky. Utrousil jsem pár slov o nějaké pětapadesátce a pokusil se únik zastavit. Ryba si dala říct, blýskla se u dna, projela mi pod nohama a nasadila na další kolo. Zdálo se, že na pětapadesátku je docela čiperná... Opřel jsem se do ní podruhé, s obdivem pohlédl na krásně vykrouženou křivku svého Fenwicku a někde hluboko v mozku mi začala klíčit znepokojivá otázka odkdyže se pětapadesátky takhle perou... Mezitím štika dokončila druhý okruh a nasadila na třetí. To už mi docházelo, že mozek by měl začít věřit rukám, protože tohle zvíře bude z kapku lepšího soudku. Záblesk pod hladinou mi dal za pravdu a po chvilce se nad vodou objevila široká štičí palice následovaná namodralým tělem pokrytým spoustou výrazných světlých skvrn. Parádní nádherně vybarvená sedmdesátka - ryba, jakých je na naší říčce už jen málo... Tak proto byla ta potvora tak prohnaná!

„Krásná..." vydechnul vedle mě kamarád.

„To budou fotky", vytanulo mi bezděčně v hlavě při pohledu na ty barvy a začal jsem se ohlížet po podběráku. Jenže v ten moment štika prostě jen tak otevřela tlamu a ležérně hodila hlavou doleva a doprava. Lanko s háčkem z ní doslova vystřelilo, prut se mi v ruce narovnal, jen to hvízdlo a zubatá manekýna zcela postrádající smysl pro fair play se rozplynula v hnědozeleném šeru.

Chodil jsem na ni celé příští tři neděle, ale řeka byla zakalená od výlovů rybníků a když se vyčistila, pod trsem trávy už bydlela jen hladová zubatá padesátka, kterou jsem polapil během několika minut...

A tak mi zase nezbývá než doufat. Když už přežila tolik, snad se nenechala jen tak někde „zkožkovat" nějakým náhodným návštěvníkem. Věřím, že teď leží v chladné vodě mezi kameny hluboko u dna, břicho se jí zaobluje zrajícím pokladem zlatooranžových jiker a oba se těšíme na jaro. Já se ještě navíc těším na šestnáctý červen, kdy možná náš dočasně přerušený souboj propukne nanovo. Jí v té době bude chybět už jen kousek do osmdesáti centimetrů a mě se snad během těch několika měsíců podaří vymyslet něco nového, co ještě nezná. Nechci ji chytit na rybku. Rád bych ji oklamal, zblbnul nebo vyhecoval, aby hrábla po kusu balzy, plastu nebo železa a nechala se nachytat na pomyslných švestkách. To by bylo skutečné vítězství - a v tomto případě skutečně cenné.

Jenom se bojím, že do našeho duelu vstoupí někdo třetí a další setkání už se konat nebude. Vždyť kolem vody dnes pobíhají davy lidí a ten kousek štěstí může mít v podstatě kdokoli...

Vraťme se ale k vlivu rybářského tlaku na opatrnost štik. Opravdu dělá soustavný kontakt s úklady rybářů ze štik tak opatrné a nedůvěřivé tvory? Tvrdím, že pokud nemají nouzi o potravu a nejsou vytrženy ze svého zaběhaného životního rytmu, pak opravdu ano.


Hladová ryba z panenského úseku řeky zhltla celý wobbler

Jako příklad postupného proškolování štičí populace mohu uvést lokalitu s celkem slušnými štikami, kde celý rok tvrdě vláčela parta známých, pro něž má zubatá ryba ve vodě mnohem větší cenu než na talíři a proto pouštějí naprostou většinu svých úlovků. Tady byl v průběhu sezóny naprosto jasně vidět postupný pokles účinnosti vláčecích nástrah pohybující se po křivce: razantně vedený velký zvukový wobbler atakovaný často i na hladině, pečlivě vedený velký neozvučený wobbler - se spoustou nedůvěřivých záběrů a spadlých ryb, jerkové nástrahy, pak sporadické záběry na cokoli, co tu ještě nebylo - včetně malých nástrah, následně už jen vláčená mrtvá ryba a konečně stav totální ignorace všeho, co může vláčkař nabídnout. Klasickým průběhem vycházky se na této vodě stalo půldenní házení, během něhož rybář obdržel jen ostrý drbanec, při němž proklouzla brzda navijáku a vzápětí ryba spadla z háčků.

Na jiné podobné vodě (tentokrát se jednalo o soukromý revír, kde je pouštění dravců součástí místních pravidel) jsem během návštěvy trpěl dojmem, že tu snad ani štiky nemají. Jenže to bych nesměl vidět, jak se mi za nástrahou několikrát zčeřila voda takovým tím nenápadným, leč důkladným způsobem, svědčícím o pohybu velkého těla kdesi v hloubce. Zájem by byl, kontakt žádný. Co s tím?

Nakonec jsem využil toho, že mám na navijáku pletenku a řezal do wobbleru krátkými úsečnými údery, aby jeho pohyb nebyl moc rychlý, ale zato naprosto nevypočitatelný. Asi po hodině takovéhoto počínání otřásla prutem brutální rána a na konci tvrdé nepružící šňůry se zmítalo v kotrmelcích baj oko pětasedmdesát zubatých a flekatých centimetrů. Rybu jsem na předimenzovaném náčiní snadno zdolal a ani mě moc nepřekvapilo, že na fungl novém wobbleru není ani škrábanec a jen jeden háček koncového trojháku vězí zespodu pod špičkou spodní čelisti fešné zubatice. Vlastně to vůbec nebyl pořádný záběr, jen jsem ji zachytil při osahávání nástrahy a dosud nepoužité háčky odvedly dobrou práci. Kdybych vedl wobbler pomalu a zvolna, jak to často dělávám, možná bych ani nezjistil, že se o něj zajímala.

Ani tuhle rybu mi ale nebylo souzeno vyfotit. A to jsme se nad ní sešli hned tři. Všichni unavení, promrzlí až na kost a v tom příšerném počasí poněkud rozhození tím nenadálým štěstím. Jak nám mohla utéct štika ležící nehybně u břehu doslova jako prkno, radši ani nebudu popisovat, ale že se jí to podařilo, to je holý fakt. Možná, že aspoň díky tomuhle zážitku nepodcením někdy v budoucnu vylovení nějaké zajímavější ryby a potvrdí se stará pravda, že všechno zlé bývá k něčemu dobré.


Jedna z podzimních šedesátek, která o sobě přes léto nedala vůbec vědět

Zbývá už jen udělat jakési shrnutí. Na malých vodách s velkým rybářským tlakem jsou prostě starší ročníky štik skutečně proškolené. Pokud chce rybář udělat pro úlovek takové ryby maximum, nemůže čekat na náhodný záběr, ale musí zkoušet neokoukané typy nástrah, používat nestandardní typy jejich vedení a hodně hrát na reflexy dravce, protože těm se moc poroučet nedá. Počítejte s tím, že štiky se o nástrahy zajímají a v mnoha případech si je prohlížejí z bezprostřední blízkosti. Ti, kdo loví často na popy, by mohli vyprávět o závarech v jejich blízkosti, planých záběrech a podobně. Vesměs jsou to projevy zájmu a jen částečně se jedná o nepřesné útoky. Totéž se děje i při lovu pod hladinou, jenže tam to náš zrak obvykle není schopen zaregistrovat. Je proto třeba vyvíjet veškerou snahu, aby dravec zkoumající nástrahu měl důvod zaútočit. Prudké změny rychlosti nástrah, kdy po krátkém pocukávání nebo i přestávce následuje rychlý rozjezd, mohou vyvolat reflexivní chňapnutí. Výrazné změny směru mohou mít stejný účinek anebo se vám při nich povede rybu „ochutnávající" nástrahu skutečně zapřáhnout. Sem tam zkuste skutečně agresivní anebo abnormálně pomalé vedení.


Zarostlé vody malých tůní občas vydají nějaký ten poklad

A co když všechny tyhle pokusy selžou? Ani pak nezoufejte. Je dávno známou skutečností, že každý dravec má jednou za čas slabší chvilku a během roku se najde několik dní, kdy se ryby krmí, jakoby měl nastat konec světa. Jakmile mám pocit, že takový okamžik nastal, musím být u vody a chytat jako o život, děj se co děj.


I koncem sezóny jsem dostával hodně záběrů v samém závěru dne

A úplně nakonec bych rád zmínil ještě jednu věc. Obecně se na velké štiky doporučují velké nástrahy. Je to do značné míry pravda a u nezkušených zubatic téměř absolutní. Jenže velká nástraha je příliš dobře čitelná. U dvaceticentimetrového wobbleru je na metr daleko vidět, jak kolem poletují trojháky a pravidelné dopady takového tělesa na hladinu také nelze přehlédnout. Malá nástraha možná není tak lákavá, ale pro dravce je daleko těžší takový objekt přesně identifikovat. Proto se poměrně velké množství štik přes metr délky loví na drobné často jen pěticentimetrové měkké nástrahy. Obyčejné dvoupalcové Kopyto od Relaxu může být na některých revírech úspěšnější nástrahou na velké štiky než osvědčená klasika - protože tu už znají. I já mám na něj jednu ze svých několika „osmdesátek" a vím, že to není náhoda.

Pokud jste si přečetli předchozí odstavec dobře a máte dojem, že cílený lov velkých štik a navíc ještě přívlačí vyžaduje na většině našich vod spoustu investic, času stráveného u vody, věčného zkoušení nástrah a často bezvýsledné dřiny, pak jste pochopili. Je to tak. A to není všechno. Jak nás postupně přibývá a konkurence roste, bude stále hůř. Ledaže... ledaže by nějakým řízením osudu poněkud přibylo štik - a jsme zase u toho tolik diskutovaného pouštění. Ale nestálo by to za to? Aspoň někde...trošku...sem tam...

No tak teda ne. Jasně, vím, že se to kvůli těm pár bláznům nevyplatí...

Ale stejně by to časem stálo za úvahu. Přívlač je odporně nakažlivá choroba a ti blázni se poslední dobou strašně rychle množí...

Fota + text: Mirek HORÁČEK

Tento a další články jste mohli nalézt v únorovém vydání časopisu KAJMAN Kajman