Metrovku jsem v životě nechytil (i když na prutu jsem minimálně jednu měl) a tak se musíte smířit s tím, že následující řádky jsou dílem teoretika. Dokonce i o fotografii pořádné štiky jsem tentokrát musel požádat kamaráda Davida Havlíčka. Na druhou stranu jsem už pokusům o ulovení nějakého toho krokodýla věnoval dost času, sbírám informace o velkých zubatých, kde se dá a někteří z mých přátel mi poodhrnuli záclonu halící jejich úspěchy, takže přinejmenším střípky hodnotných informací by se tu objevit měly.

Štiky nad 100 cm představují v zubatém světě samostatnou kategorii. Vyhledávají jiná stanoviště, živí se jinou kořistí než jejich menší kolegyně a ti, kdo se s nimi setkají, bývají velmi často překvapeni obrovskou dynamikou a důrazem jejich pohybů i silou čelistí - někdy do té míry, že je to stojí úlovek. Přitom hranicí 100 cm nic nekončí, štiky rostou dál. Dobře rostlá stodvacítka už má hmotnost dvakrát větší než její metrová soukmenovkyně a dokáže to dát patřičně najevo. Pokud se přidá i členité prostředí, v němž se štiky rády pohybují a moment překvapení - při přívlači věčně přítomný prvek, bývá souboj s velkou zubaticí docela slušná loterie.


Krásný úsek řeky, kde občas nějaká metrovka vyroste

Pilířem úspěchu při lovu velkých štik je nepochybně pokoušet štěstěnu v místech, kde se takové ryby vyskytují. Stále platí má oblíbená věta, že není možné ulovit rybu, která tam není. Toužíte-li po metrovce, musíte mít reálnou šanci, že vaše nástraha zkříží cestu zubatici požadovaných rozměrů a zajistit něco takového vůbec není jednoduchá záležitost. Znamená to buď se dobře vyznat na některé z našich údolních nádrží, kde díky velké rozloze mohou jednotlivé exempláře štik dostatečně dlouho odolávat stále sílícímu rybářskému tlaku a náležitě vyrůst anebo mít dokonalý přehled o štičí populaci na některém z menších revírů, protože metrová ryba bez potíží vyroste i na malé říčce nebo hektarovém rybníce - pokud ovšem dostane šanci. Na malém revíru ale bude cílený lov velké ryby daleko obtížnější, protože proti vám bude stát nejen daleko prohnanější protivník, ale také zástup po úlovku toužících kolegů. Pokud vás jediný z nich předběhne, pravděpodobně budete mít smůlu.

Jeden z důvodů, proč ještě metrovku nemám, je skutečně i fakt, že jsem v některých nadějných případech zkrátka nebyl ten nejrychlejší...

Existuje i možnost, že znáte odlehlý revír, kde se prakticky nesetkáte s konkurencí anebo můžete lovit na privátní vodě s výskytem požadovaných ryb a minimální konkurencí. Na podobných místech je jen otázkou času, kdy uspějete. Mám kamaráda, který si bez problémů vytáhl na jakémsi soukromém rybníku čtyři metrovky během jediného půldne a ani mu to nedalo moc práce.

Vraťme se ale k běžným vodám přístupným všem smrtelníkům. Pokud lovíte na nadějném místě s reálnou šancí na splnění svého snu, zbývají už jen dvě maličkosti - dostat záběr trofejní ryby a samozřejmě ji zdolat.

Co se přemlouvání k záběru týče - opravdu si ujasněte, nakolik trváte na úlovku trofejního dravce vláčením umělé nástrahy. Pro mě je takto ulovená štika mnohem cennější, ale dostat kus mrtvé hmoty do tlamy dravce bývá ve většině případů těžší než přimět ho k záběru na přirozenou nástrahu. U trofejních ryb pravděpodobně budete muset jako vláčkař odvádět tvrdou dřinu, čekat na slabší chvilku vašeho protivníka a nakonec se místo záběru dočkáte třeba toho, že vám „vaši" metrovku vytáhne přímo před očima náhodný příchozí s odřenými teleskopy a kyblíčkem nástražních rybek anebo naprostý šťastlivec z řad bobkařů na kolínko či rousnici.


Na Orlíku jsou pěkní krokodýli, ale zatím jsem žádného nepotkal

Zůstaňme ale u přívlače. Nástrahy určené velkým štikám by měly být rovněž velké - všeobecně se to říká a je na tom hodně pravdy. Výhodou při nasazení meganástrah bude i skutečnost, že s opravdu velkými nástrahami vláčí relativně malé procento rybářů, takže vlastně nejsou ani moc okoukané. Proto bych s nimi určitě začal, ale rozhodně na nich nijak bezmezně nelpěl. V době, kdy se ještě na naší říčce vyskytovalo tolik metrovek, že sem tam nějaká zabrala na umělou nástrahu, vzaly všechny velké štiky, o nichž vím, nástrahy relativně malé - tak malé, že si je v onom rozhodujícím zlomku sekundy zřejmě opravdu spletly s něčím živým, protože toho z nich ve věčně podkalené vodě moc neviděly. Většinou šlo o wobblery mezi 7 a 9 cm. Dnes, kdy jsou wobblery daleko profláknutější než kdysi, dochází k podobným záběrům velkých zubatic spíš na měkké nástrahy.

Přejděme ke zdolávání. Vytažení velké štiky z vody představuje svým způsobem problém. Vůbec ne proto, že by moderní náčiní nebylo schopné zvládnout zubatou fišli poněkud nadstandardních rozměrů. Štiky nepatří mezi naše nejbojovnější ryby a i když během souboje rozhodně nepostrádají nasazení, zpravidla jsou brzy u konce s dechem.

Nějaká potíž tu ale asi bude, protože v poslední době jsem slyšel asi o deseti záběrech metrovek na umělé nástrahy a jen v jediném případě se ryba podívala na břeh. Docela bída, že? Přitom v běžné praxi je obvyklé proměňovat asi polovinu záběrů. Takže kdepak je ten zakopaný pes?

Ani jedna z deseti zmíněných štik se vysloveně neutrhla. Jedna během dvou vteřin amputovala nástrahu bez lanka, druhá dala rybáři jasně najevo, co si myslí o lankách dlouhých 15 cm a třetí pro změnu demonstrovala skutečnost, že návazcový materiál Hardmono prostě není ocel. Jednu spasila vázka. A ostatní? Spadly.


Jedna z mých lepších

Když se ohlédnu nazpět celou svou štikařskou kariérou, mohu jednoznačně potvrdit, že nejčastější příčinou ztráty velké štiky při lovu na přívlač je uvolnění ryby z háčků. Potkalo to kdysi i mě a celou řadu mých přátel. Už mnohokrát jsem psal o tom, že zkušenější ryby ve vysokém procentu případů neberou nástrahy naplno, ale jenom je osahávají. A největší ryby zpravidla zkušené jsou. Proto musím ještě jednou zdůraznit výhodu velkých vod, kde je sice technicky náročnější dostat se s velkou rybou do kontaktu, ale máte větší šanci, že záběr bude opravdu poctivý - protože toho za svůj život neviděla zase tolik. Světem protřelá vládkyně nějakého brčálníku vám ve čtyřech případech z pěti nebude nástrahu lovit, ale zkoumat - i když samozřejmě tlamou. Pokud po takové ochutnávce skončí háčky v tlamě zvědavého „krokodýla", jen málokdy uvíznou tak pevně, aby tam vydržely po celou dobu následujícího souboje - přece jen tu působí mnohem větší síly po daleko delší dobu než při umravňování nějaké šedesátky a tkáně obklopující štičí tlamu postrádají kožnatou pevnost úst parmy nebo i kapra.

Hodně ilustrativní je příhoda kamaráda Pepy. Ten se před lety dozvěděl o pěkné zubaté kolem metru v malém podjezí tvořeném hlubokou jámou o rozloze asi 8 x 10 m. Tři dny Pepa prohazoval ten kousek vody vším, co mu přišlo pod ruku a zkoušel možné i nemožné. Nakonec - tvrdil mi, že ani sám nevěděl proč, vzal lehký vláčecí prut s dvacítkou vlascem a na ni bez lanka navázal sedmicentimetrový Shad Rap. Pohrával si s ním prakticky pod nohama a překvapilo ho lehké nenápadné uváznutí. Trochu nevěřícně zasekl a ... nedalo mu moc práce pochopit, že má na prutu rybu, kvůli které sem přišel. Uplynula minuta dvě a mohl se začít cítit jako vítěz. Štika nástrahu „neukousla", ale z jámy se jí nechtělo. Protože ji se slabým cajkem nijak zvlášť nerval, klidně kroužila pár kroků před ním. Za chvilku už ji dokázal zvednout k hladině. A teprve teď viděl, že je zle.


Není úplně malá, ale do metru ještě dost chybí

Visela za špičku spodní čelisti na koncovém trojháčku a kůže se už zřetelně trhala. Příštích deset minut nebojoval Pepa s rybou, ale snažil se o nemožné. Udolat zhruba osmikilový válec a nepřetrhnout ten svazeček bělavých nitek, které ho s ním spojovaly. Štika se co chvíli ukázala na hladině, ale potřeboval ji utahat, aby se nevzmohla ani na jediné zatřepání hlavou. Desítky pomalu vykroužených oblouků, během nich sledovat stále se tenčící pramínek kůže, kopírovat prutem dráhu ryby, vyvíjet jen tolik síly, aby rybu pomalu vyčerpával a... čekat na zázrak. Vím, jak mu bylo, protože jsem zažil podobnou situaci. Jenže moje ryba byla poloviční a stačil jsem ji vylovit. Pepa to nestihl a musel s pocitem bezmoci přihlížet, jak se wobbler náhle zhoupnul do vzduchu a prakticky zdolaná metrovka se pomalu rozplynula v zeleném šeru. Nikdy už jsme pak o ní neslyšeli...

Jeden z mých oblíbených štičích hradů - vždycky doufám, že jeho obyvytelka metr mít nebude

Opatrné záběry ale nejsou jedinou příčinou, kvůli níž se velké štiky uvolňují z háčků častěji než ostatní. Tou druhou je nedostatečný zásek. Je nesmírně obtížné pohnout nástrahou, kterou pevně svírají čelisti desetikilové štiky. S lehkým vláčecím prutem se to vůbec nemusí podařit. Zásek bude pro rybu jen signálem, aby urychleně pustila podivné sousto a opět jsme v situaci, kdy se háčky možná někde zachytí, ale nijak zvlášť pevně.

Letos jsem se s několika přáteli o ulovení jedné zubaté obludy pokoušel. Poprvé zabrala poctivě, ale předřela kolegovi šňůru o balvan, kolem něhož prchala do hloubky. Tři nebo čtyři následující záběry skončily tím, že během deseti sekund byla z háčků dole.

Těžko říct, kdy visela za krajíček a kdy selhal zásek, ale pro jistotu jsem si při (bohužel marném) prohazování jejího stanoviště neustále připomínal radu přítele, který už pěkných pár metrovek zdolal. Jsem-li přesvědčen, že mi vzala na wobbler velká ryba, mám sekat ve směru pohybu nástrahy dvakrát po sobě. Poprvé ryba povolí stisk a druhý zásek by měl sedět, protože nástraha se už může bez potíží pohnout.


Malá štička má dnes jen nepatrnou šanci, že z ní jednou bude impozantní krokodýl

Další alternativou, jak umocnit účinek záseku, je použití pletené šňůry. Ta je v tomto ohledu nepřekonatelná, zejména na větší vzdálenost, ale ryby na ní zdolávám nerad.

Zajímavý a snad i logický je fakt, že z malých nástrah tolik krokodýlů nespadne. Štika drobná sousta nesvírá v čelistech, ale nabere je do tlamy. Zásek je pak snadnější a lehké náčiní nevyvine během souboje tolik síly, aby se háček vytrhl. A prakticky vůbec tomu nenapomáhá hmotnost samotné nástrahy. Kdybych si měl vybrat podmínky a náčiní pro úspěšné zdolání metrové štiky, pak bych ji chtěl zaseknout na volné vodě na twistera s větší, ale lehkou hlavičkou a utahat ji na prutu do 30 g s vlascem 0,20 - 0,22 mm. Věřil bych si takhle víc než se silným tvrdým náčiním. V praxi už bylo zdoláno hodně velkých štik na ještě lehčím cajku - důležitá je pak hlavně absence vázek. Ryby samy jezdí většinou poměrně klidně, nedělají žádné psí kusy a časem se unaví.

V úvodu článku jsem naznačil, že častou příčinou ztráty velké ryby je podcenění významu lanka. Do tlamy velké štiky vletí při poctivém záběru jakákoli běžná nástraha úplně celá a pokud byl útok veden v oblouku, při záseku si sami přejedete lankem nebo v případě, že ho nemáte, tak vlascem po hrotech zubů. Krátká lanka do 20 cm nemusí vůbec nic znamenat, do tlamy velké štiky se mohou vejít i s nástrahou. Určitou dávku jistoty přináší až délka kolem 30 cm, ale slyšel jsem o případu, kdy ani to nestačilo a tak si pro cílený lov „krokodýlů" kupuji lanka půlmetrová. Snad se mi to jednou vyplatí. Jediným materiálem, kterému věřím, je klasická ocel ve větším průměru. Materiály jako kevlar, Hardmono a třeba i supertenká moderní lanka z wolframu a oceli jsou při lovu největších ryb příliš zranitelná. Uvědomte si, že štika lanko nekouše, ale lanko putuje po hrotech zubů sem a tam. Přitom je otázka, jak moc se „tlačí na pilu". Když silným zásekem donutíte metrovou obludu, aby se prohnula sem a tam a zároveň se pořádně opřete do prutu (hodně často to ryba udělá za vás), je návazec v zubaté tlamě vystaven úplně jinému namáhání než při běžném lovu malých štik. Materiály jako Hardmono a kevlar mohou povolit během několika sekund, tenká laníčka se třepí a následně mohou prasknout kdykoli během zdolávání. I když se to nemusí stát vždycky, je lepší nedat rybě šanci a jakmile vyrazím k vodě s důkladným náčiním a úmyslem pokusit se o trofejní exemplář, půlmetrové ocelové lanko o nosnosti 12 - 15 kg mi dává jistotu, že v případě záběru budu mít o starost míň. Mírně naddimenzovaná lanka nabízejí i výhodu pevnějších karabinek a není to výhoda zanedbatelná. Viděl jsem už karabinu s nosností 25 kg zdeformovanou během zdolávání metrového štičiska nepopsatelným způsobem. Karabinka se tenkrát zachytila někde mezi zuby, velký wobbler uvedený do pohybu rotací těla posloužil jako páka a z karabiny zbyl podivný drátěný paragraf, který jen shodou náhod vydržel zbytek zdolávání.


Jihočeská metrovka ulovená a zvěčněná kamarádem Davidem Havlíčkem

Poslední věcí týkající se lovu trofejních štik, na jejíž rozebrání mi ještě zbývá prostor, je nutnost přemýšlet daleko víc o nejrůznějších detailech. Pozici při lovu je třeba volit tak, abychom při zdolávání měli možnost táhnout rybu pryč od případných vázek a úkrytů. Promyslíme si také, jak zareagujeme v určitých situacích (je-li zle, neváhám se třeba i vrhnout do vody, ale pak není dobré mít v kapse mobil nebo foťák). Za úvahu stojí i způsob vylovení ryby, protože její přesun z mokrého živlu na souš také přináší určitá rizika znásobená tím, že většina rybářů nemá s vylovováním trofejních dravců moc zkušeností. Protože jen minimum třpytkařů s sebou nosí kaprařský podběrák s metrovými rameny, je nejlepším řešením přitáhnout zcela zdolanou rybu na mělčinu, vstoupit do vody a vylovit ji oběma rukama. Na místech, kde to nejde, přijdou ke slovu rybářovy improvizační schopnosti a někdy i zoufalá prosba o pomoc adresovaná komukoli, kdo je právě po ruce.

Závěrem nezbývá než si přát, aby co nejvíc z nás mohlo zažít souboj s nějakou tou metrovkou v praxi. Pokud možno co nejčastěji. Potíž je jen v tom, že příležitostí k tomu neustále ubývá a zdaleka ne každý si bude moci svůj sen vůbec splnit. Ale to už není vina zubatých krasavic...

Text a fota: Miroslav HORÁČEK

Tento a další články naleznete v únorovém vydání časopisu KAJMAN Kajman