V tom snu jsem seděl na písčitém břehu, mezi vrbami, jejichž větve byly ohnuté až nad vodu. To bylo místo, kde jsem čekal na ukrutně velkou štiku, která tam pravidelně vyjížděla na lov. Barevný tlustý splávek zvaný "káča" se pohupoval ve vlnkách a já zasněně hleděl, jak se rybička pod splávkem stříbrně blýská v čisté vodě. Najednou mně ze snění vytrhlo vzdálené zalovení."Že by už lovila?" zamumlám si pro sebe. Šplouchání se stále více blíží. Vrbičky mi brání v rozhledu. Neklid nastražené rybičky se stupňuje. Nervy mám napnuté až k prasknutí. Zapomínám dýchat vzrušením. Rozuzlení příběhu je však neobyčejně kruté. Místo štiky proplouvá mezi větvemi vrbičky má spolužačka ze třídy. Nemá sice nic na sobě, ale příští sled událostí mě nenechává možnost kochat se krásami jejího těla. Obrovský závar na hladině a pak už jen vodní vír jak byla ubohá "káča" stržená pod hladinu jezera obrovskou štikou. "Hurá, hurá", raduji se potichu. Tak jsem se přece jen dočkal. Teď to jen nechat chvilku "zažrat" a neukvapit se. Byl jsem však v osidlech snu a tam mi ještě toho večera chtěl nadělit nejedno překvapení. Také jsem se ho hned v zápětí dočkal - v podobě mé spolužačky. Ta aniž by mě viděla, plula neustále blíže k místu, kde stála pod hladinou má "káča". Nic nepomáhalo volání, nic nepomáhaly prosby ani vyhrožování. V tom okamžiku bych se snad domluvil snáze z hluchým Bedřichem Smetanou než s ní. Musel jsem vsadit tedy vše na jednu kartu a riskovat, že štika to má již dostatečně "spakováno". Zasekl jsem a zásek skutečně seděl. Prut se ohýbal v parabolických křivkách a já neohroženě a rozhodně čelil všem štičím únikům. Leč nebylo mi souzeno radovat se, byť jen ve snu, velkému úlovku. Štika při jednom ze svých výpadů zamotala vlasec do nohou mé nahé plavkyně a ta jej jako když střihne nůžkami ukopla. Štika se ještě vyvalila na hladinu, aby mi ukázala, oč jsem přišel a celé její třímetrové tělo se pomalu ponořilo pod rozbouřenou hladinu. Hrozně jsem zařval a celým tělem padl na písčitý břeh. Když jsem po chvíli otevřel oči, viděl jsem, že ležím v posteli a vše se mi jen zdálo. Hrozný sen. Jen pravý rybář rozumí tomu, co je to za muka. Hned další den ráno jsem pro jistotu přestal zdravit tu spolužačku, protože marná sláva, kdyby se na mě tak neusmívala, nemrkala těma svýma „kukadlama", tak by se mi jistě o ní tak nezdálo a já mohl být na tu trofejní štiku sám jen se svým prutem a svými zkušenostmi.

V té době jsem žil jen rybama. Stačil jediný pohled na pěkný proudný úsek řeky, na hladinu rybníka, ve kterém se zrcadlilo zapadající slunce a po zádech se mi rozbíhalo příjemné vzrušující mrazení. Zvlášť pěkné chvíle, na které rád vzpomínám, jsem zažil na Slovensku na řece Oravě.

Na vysoké škole jsem potkal kamaráda ze Slovenska. Laco se jmenoval a jako kouzelný dědeček mi splnil jedno, pro mě do té doby téměř nesplnitelné, přání. Byla to naděje na královnu našich vod - hlavatku. Když jsem potom dostal poštou domů povolenku s dalšími propozicemi, neváhal jsem a začal nakupovat hlavatkové vybavení. Nový prut s vrhací zátěží 100 - 300 g, vlasec průměr 0,40 mm, velké třpytky, woblery, mrtvé i živé rybičky, od bratra, které byl toho času na vojně jsem získal záchraný balíček pro sestřelené letce, který umožňoval přežít největší protivenství osudu. Všechnu dostupnou literaturu jsem doslova a do písmene téměř "shltnul". Zvláště jsem se zaměřil na taktiku boje trofejních hlavatek. Dokonce jsem si pořídil i baterku, neboť autor pojednání o hlavatkách stanovil nejlepší dobu lovu na časné ráno nebo pozdní odpoledne, kdy je již téměř tma.

Povolenka mě opravňovala k ulovení pouze jediného kusu hlavatky na řece Oravě od Raciborského potoka až po Váh v posledním týdnu před vánocemi. Podle jízdního řádu jsem vyjel v 21.00 hod z Brna, abych ráno s malým přestupem v Kraľovanech dorazil až do Oravského Podzámku. První hrozné zděšení jsem zažil v rychlíku, kde jsem tvrdě usnul a po probuzení jsem zjistil, že v mém kupé sedí stará babička se svou vnučkou, která jí spala na kolenou. Podle hodin jsme již měli být ve stanici, kde jsem měl vystupovat. Vyděšeně jsem tedy začal hledět do tmavé, jen sněhovými vločkami protkávané noci. Stanice, kterými vlak bez zastavení projížděl nesly tajemné cizojazyčné názvy, takže jsem podle mého jízdního řádu musel konstatovat, že jedeme asi jinak. "Ještě štěstí, že tu se mnou sedí spolucestující", vyhrkl jsem a hned se obrátil na příjemnou stařenku, kde že to vůbec jsme. Babička se usmála a velice zasvěceně začala promlouvat maďarsky. Krve by se ve mě nedořezal. Propadl jsem totálnímu zoufalství. Tak to tedy je: "jedu si v klidu na hlavatky, trochu zaspím v mezinárodním expresu a už jsem v Maďarsku". Hned jsem dostal vztek na nezodpovědné celníky, že mně ani na hranicích neprobudili. Potom mě zase přepadla lítost, jak hloupě jsem se připravil o možnost ulovit hlavatku. Stařenka vidíce v mé tváři všechny ty střídající se nálady a hlavně neutuchající zděšení probouzí vnučku a ta mně rázem uklidňuje. Mluví slovensky a to hlavní je, že příští stanice budou Kraľovany. Ještě když se kodrcáme v malém vláčku do hor k Oravskému Podzámku, mnu si ruce radostí, že to tak dobře dopadlo. Když na to dnes s odstupem času vzpomínám, tak to byla také jedna z posledních příznivých chvil, které jsem v nejbližších dnech měl potkat.

 

Začalo to již na stanici v Oravském Podzámku. Při vystupování z vláčku jsem zapadl nad kolena do hlubokého čerstvého sněhu. Místní občané si sice blahopřáli, jak budou mít krásné zasněžené vánoce, ale já jsem se příliš neradoval. Malý hotýlek byl ještě uzavřený a tak jsem musel čekat na schodech. První přišli barmani, ale já musel čekat i nadále na recepční. Ta měla díky nadílce sněhu hodinové zpoždění a když přišla, tak jen proto, aby mi oznámila, že malují a že nejbližší možné ubytování je v Dolnom Kubíně. "Za chvíli Vám pojede autobus", oznámila mi s úsměvem. Za tu chvíli jsem ale stačil přimrznout zádama k plechové budce stanice autobusu. Autobus měl na střeše velkou sněhovou čepici a byl tak nacpaný cestujícími, že jsem měl obavy, že se do něho vůbec nedostanu. V Doľnom Kubíně jsem se ubytoval v hotelu, kde jsem na sebe také navlékl několik vrstev spodního prádla, brodící gumáky, vatýrované kalhoty a kabát. Cestou na ryby jsem ještě stačil vyzpovídat starou paní v recepci, která vzpomínala na svého nebožtíka manžela, velkého rybáře, který na Oravě vylovil nejednu velkou hlavatku. Měl prý velice krátkou udici, snad jen metr dlouhou a hlavatky, když prý byly při chuti, tak skákaly i na lžíci na obouvání bot.

Než jsem se sám nadál, byl jsem nad městem a hned hurá k vodě. První, co jsem si ale uvědomil, že to bude fyzicky velice náročná chytačka a ne žádná romantická vycházka zasněženou krajinou. Během dvou dnů tam totiž napadlo přes sedmdesát centimetrů sněhu a průměrný mráz přes den byl -13°C. Každý si teď asi řekne: "to přece nic není, kolikrát to bývá horší", ale ano, souhlasím. Když si ale představíte, že jít podle vody se vůbec nedalo. Že silnice byla lemována dvoumetrovou vrstvou vyhrnutého sněhu, a když jsem ho jako horolezec překonal, dostal se do normálních zasněžených plání. Připadal jsem si jako buldozér, neboť všude před sebou jsem hrnul takovou vrstvu sněhu, že mi padala vrchem do brodících gumáků. První, co jsem musel udělat po příchodu k vodě, bylo shrnout gumáky vyklepat sníh a utřít zapocené čelo a brýle. Po utření brýlí jsem se podíval, kam jsem se to vůbec dostal a musel jsem konstatovat, že být indiánem, měl bych určitě jméno "Mělká voda" nebo "Hledač brodů". Bylo to až s podivem, jak přesně jsem nacházel hned napoprvé ty nejmělčejší partie řeky. Bylo to stejné jak v zátočinách, tak i na rovném úseku řeky. Ještě něco bylo na Oravě zvláštního. Když jsem se začal brodit přes řeku ke druhé straně, kde byla téměř vždy větší hloubka, šlapal jsem i ve vodě do sněhu. V půlmetrové hloubce teklo ve vrchní vrstvě asi dvacet cm vody a zbytek byl vyplněn jen rozbředlým sněhem, jak ho známe z našich měst. Nebylo to samozřejmě všude stejné, ale podmínky pro rybolov byly opravdu velice těžké. Že zamrzala koncová očka, to se dalo čekat, že dotknout se navijáku bez rukavic znamenalo přimrznutí, to by se dalo také omluvit, ale že bezprostředně po vytažení nástrahy z vody se tato obalila vrstvou ledu dva až tři mm silnou, to už mi radost nedělalo. Co horší, díky této vrstvě ledu byl trojháček nástrahy krásně zalit do ledu jako do skla, aby se o něj náhodou nějaký z rybích tvorečků nepíchl.

Nevzdával jsem se a šel dál proti proudu řeky. Hluboké tišiny jsem nalézal zamrzlé a tak se dalo chytat jen v silných proudech.

Měnil jsem nástrahy, zkoušel rotační třpytky, plandavky až jsem se odhodlal našít mrtvou rybku. Tak jsem došel až pod vysoký železniční most. "Tady to je ale pochytáníčko", liboval jsem si . "Cestičky jsou tu pěkně prošlápnuté až k vodě", to od toho, jak sem asi chodí místní rybáři na nějaký ten kapitální hlavatkový kus. Odtud jen tak rychle nepůjdu. Ó, jak jsem se mýlil. Z blízké chaloupky někdo vychází a blíží se značně vrávoravým krokem k vodě. "Hm, hm, asi kolega rybář". Ale mýlil jsem se. Podle šátku na hlavě je to starší žena. V ruce drží kýbl s prádlem a míří kousek nad mé stanoviště. U vody se rozhlíží a jak zkušený chirurg vytahuje červené gumové rukavice. Má však ale značné potíže navléci si je na ruce. Hořím netrpělivostí, co se bude dít. Že by máchání prádla v tomto ukrutném mraze? Že by zdejší lid udržoval takovéto folklórní památky? Drsný, ale požehnaný kraj. Co bylo potom, bylo opravdu drsné. Paní se předklonila k vodě a v tom okamžiku začala mohutně blít. Jak mě bylo dobře, tak mi naráz bylo špatně. Do nosu mě tlačil smrad alkoholických výparů. Abych zakryl mírné rozpaky a přivedl paní na jiné myšlenky, zeptal jsem se :"Jé paní, já myslel, že tady u Vás na Slovensku házíte valašky a vy zatím jenom šavle jako u nás". Paní cosi zamumlala, nechala u vody kýbl a vyrazila zpět k domovu. To místo pod mostem pro mě najednou ztratilo své kouzlo. Dnes, když na to tak vzpomínám, nabývám čím dále tím více podezření, že to obětaví místní členové rybářské organizace v přestrojení takto odrazují náhodné návštěvníky od jejich nejlepšího hlavatkového místa. Raději si s nasazením vlastního života huntují vnitřnosti, než aby někdo ublížil jejich hlavatkám.

Další cesta proti proudu vody naskýtala nová a nová překvapení. Podél toku byly umístěné cedulky varující návštěvníky, aby si chránili svoje životy před náhlým stoupnutím vody. To když nahoře naráz začnou vypouštět přehradu, tak se prý nedá ani utéci z vody. Další zvláštností a místní raritou jsou lanové lávky přes řeku. Konstrukce ze čtyř lan, pár trámů a drátěného výpletu, někdy i bez něj, slouží ke kaskadérským výkonům místních Oravanů, kterým je po cestě z krčmy silnice úzká. Cestu přes uzoučkou lávku musí ale absolvovat v sedle kola. Dalším překvapením pro mě bylo, že řeka tu protéká kolem několika malých továrniček, provozů a jakýchsi skladů. Takže čeká-li někdo neporušenou panenskou přírodu, velice se mýlí. Stopy civilizace jsou zde vidět na každém kroku.

První den jsem prošel celý úsek řeky zase až do Oravského Podzámku. Tam jsem si zašel do krčmy na čaj. Autobus mi jel až za hodnou chvíli. Popíjel jsem čaj a díval se po krčmě. Viděl jsem, že teď před vánočními svátky je tady plno. Lid z místních lesních závodů tu procházel jak přes vrátnici. Družnou zábavu přerušil pouze pád jednoho tatínka, který se synem, unaven celodenním shonem za vánočními dárky, upadl na zem pohostinství. No musím přiznat, nebylo to únavou, ale tím, že dobrotivý tatínek objednal pro syna limonádu a sobě tři deci od tří významných výrobců lihových nápojů. To vše smíchal v půlitru a naráz vypil. Když byl v největším záklonu, tak se převážil a padnul i s židličkou doprostřed krčmy. Jeho spolusedící mu však ochotně pomohli zpět na židli.

Večer po návratu na hotel jsem byl nemile překvapen zimou na pokoji. Recepční mi oznámila, že hotel není téměř obsazen, a že se proto topí úsporně. Po bližším ohledání jsem zjistil, že okenní rám je značně zdeformován a vytváří zde asi tři cm širokou a třicet cm dlouhou škvíru, kterou mi táhlo do pokoje. Byl bych to však špatný rybář, kdybych si nevěděl rady. Z druhé postele jsem tam nacpal polštář, přikryl se další peřinou a šel jsem spát. Ve spánku jsem viděl jen mohutná těla ryb, tečkovaných krasavic - hlavatek.

Ráno jsem se probudil ještě za tmy. Vypravený jsem byl za chvilku, ale nejvíce mě zdrželo odtržení přimrzlého polštáře od okna. Jak se ale říká : "dobrá věc se podařila", a já mohl polštář i s kusem rampouchu vrátit na původní místo. U vody to bylo jako v pohádce. Všude bylo ticho, pod nohama křupal sníh a nad hlavou mezi vrcholky hor právě zhasínal Svatý Petr poslední hvězdičky tmavé noční oblohy. Začal jsem poctivě procházet všechna nadějná místa, která jsem poznal již předešlého dne. Poctivě jsem se brodil k místům, kde se za velkými balvany tvořily silné proudy - vracáky. Dlouho jsem na hlubokých dírách měnil nástrahy a nic. Vůbec nic. Jako by řeka byla mrtvá. Teprve navečer, když už jsem přicházel k Oravskému Podzámku, jsem uslyšel silný šplouchanec. Uprostřed pomalu protékající řeky se houpaly jak malé lodičky ledové kry a vlnky pomalu doznívaly v ledové tříšti. Už jsem ale nenahodil. Do dnes ale nevím, zda jsem neudělal chybu. Buď se to zalovením přihlásila hlavatka, nebo do sebe narazily dvě kry. Ještě toho večera jsem těsně u hotelu potkal kolegu rybáře. Jeho první slova byla: "tak co, neviděl jsi kroužkovat lipany"? Doslova mi to vyrazilo dech. Když řekou neteče voda, ale led, tak jak se někdo může ptát na takový nesmysl? Tomu jsem nerozuměl.

Další noc v hotelu proběhla normálně a jenom to, že se blížily vánoce, mě přinutilo pustit si rádio. U poslouchání zpráv jsem usnul a spal až do rána. Díky tomu se mi zdálo jen o tom, jak se k nám blíží silnější mrazy a ukrutnější zima. Co se mi zdálo celou noc, bylo ráno holou skutečností. Měl jsem už vytypované určité úseky řeky, kde jsem se chtěl věnovat soustavnému lovu bez jakýchkoliv dalších pochůzek. Začalo však hustě sněžit a já se ve snaze vidět kam vůbec nahazuji vstoupil do řeky. Metr za metrem, vějířovitě položenými hody, jsem prohledával modrozelené hlubiny oravských proudů. Nalezl jsem zvláštní zábavu v trefování se mezi ledové kry. Tak jsem se dal unést, že se mi to málem stalo osudným. Chvíle nepozornosti způsobila, že mi velká ledová kra plující po proudu narazila zezadu pod kolena a já si na ní sedl. Tím se stalo, že mi voda hrkla vrchem do obou gumáků. V hrozných představách vyčtených z dobrodružné literatury jsem začal přemítat, jak se dá rychle zabránit umrznutí. Po vybrození z vody jsem se však rázem uklidnil. Po ohrnutí gumáků vidím na kalhotách už jen přimrzlé ledové rampouchy vedoucí dolu k chodidlům. Co se dalo, to jsem orážel a vydrolil a dalším jsem se nezabýval. Tím, že jsem chodil a neustále se přehříval překonáváním sněhových závějí, čekal jsem, že to pomine a samo vyschne. Kolem oběda to začalo ale bolet. Strach, že bych mohl mít omrzliny a amputované končetiny způsobil, že jsem zašel na železniční stanici, zakoupil si lístek domů. V hotelu jsem se zabalil také velice rychle. To abych se stačil ještě rozloučit s řekou.

A tam na mostě nad Oravou jsem došel k jednomu z nejdůležitějších pravidel pro úspěšnost takového lovu. Jestliže chceme být úspěšní, musíme mít zkušeného průvodce. Anebo musíme řeku prozkoumat v létě, abychom se vyvarovali takovým náročným pochodovým cvičením...

Milan Rozsypal