Mnoho nekonečných hodin myšlenkového kvasu ve virtuálním prostředí celosvětové sítě jsme s kamarády věnovali výběru navijáku. Není to tím, že by měl naviják pro úspěch při lovu až tak zásadní význam. Pokud obstojně navíjí a jakž takž brzdí, určitě nebude problém s ním nějakou vycházku odvláčet. Účelem našich debat je ale vybrat z aktuální nabídky modely, jejichž konstrukce a kvalita zpracování dovolí dlouhá léta naprosto bezproblémového provozu. Na mých fotografiích často vidíte černé navijáky Shimano Aero z počátku 90. let. Když jsem si poprvé zatočil kličkou těchto mašinek, v oněch časech vysoce převyšujících úroveň konkurence, věděl jsem, že jiný naviják už chtít nebudu. Jako student jsem musel drasticky omezit všechny běžné životní funkce, které studenti mají, ale postupně jsem se stal majitelem tří černých zázraků, které mi dodnes bez problémů slouží, a teprve teď po nějakých 13 – 14 letech na nich začíná být znát, že svá nejlepší léta mají za sebou. A protože je pomalu třeba uvažovat o jejich nástupcích, vyvstává i pro mě otázka nové volby.

Podívejme se teď, jak bych si takovou spolehlivou oporu na dalších x let představoval. Samotná skutečnost, že je naviják určen k lovu štik, neklade na jeho konstrukci žádné mimořádné nároky. Souboje s metrovkami nejsou v našich podmínkách na denním pořádku a standard štičí populace není schopen útroby kteréhokoli slušnějšího kolovrátku vlastní silou vážněji ohrozit. Štikařův naviják zápolí mnohem víc s vláčenými nástrahami než se samotnými dravci a je třeba si uvědomit, že právě štikové nástrahy patří k největším. Mnohé z nich kladou při práci ve vodě pořádný odpor – při aktivním vedení navíc značně proměnlivý. Právě tento odpor působí značnou měrou na převody navijáku a postupem času dokáže z hedvábně se točící mašinky udělat vyklepanou trosku, jejíž používání je stále nepříjemnější. Nakonec tak sice skončí každý naviják, jenže výrazně odlišná je doba potřebná k proběhnutí tohoto procesu. Levnější mašinky to při dostatečném zatížení hravě zvládnou během jediné sezóny, zatímco na první pohled stejně vypadající kousek, jehož výrobě byla ale věnována výrazně větší péče, vydrží podstatně déle a po celou tu dobu je pocit z jeho užívání příjemný a bezstarostný.


Shimana řady Aero GT s bojovou brzdou přežívají v mém arzenálu od 90. let


Detail přední brzdy navijáku Spro Red Arc odvozeného z Ryobi Zauber

A na čem vůbec záleží kvalita navijáku? Podle mého názoru na vnitřní konstrukci, kvalitě použitých materiálů a přesnosti opracování. Všimněte si – nic z toho si běžný spotřebitel není schopen ověřit. Kdysi tolik licitovaný počet kuličkových ložisek už v době numericky řízených strojů, které je dokáží sypat po tisících, nic neznamená, protože pro dokonalý chod navijáku jsou doopravdy potřeba asi čtyři. Výroba prakticky veškerého náčiní je soustředěna v jediném regionu – jihovýchodní Asii – a na to, aby každý výrobek budil na první pohled dobrý dojem, si už manažeři dohlédli. Klidně můžete na tuto hru přistoupit. Pokud odvláčíte jen pár vycházek do roka, pak skutečně žádný superstroj nepotřebujete. Jednou za čas si koupíte nový naviják levnější kategorie a možná budete spokojeni vy i výrobce. Pro ty, kdo si ale z nějakých důvodů potrpí na kvalitu, přidám pár řádek. Skutečně dobrý naviják nemůže být levný. Obsahuje velký podíl součástek vyrobených ne litím a lisováním jako u levnější konkurence, ale obráběním mimořádně kvalitních materiálů s vysokou přesností, jejíž dosažení je velmi drahá záležitost. Následným sesazením vznikne v ideálním případě kompaktní mašinka s minimálními vůlemi, jejíž chod téměř postrádá vibrace. Vezmete-li ji do ruky, cítíte, jak je všechno semknuté, pevné a klička se točí „jako po másle“. Při lovu možná ucítíte i to, že moderní převody mají mnohem efektivnější přenos síly z kličky na rotor navijáku. Když jsem si ke svým starým Shimanům koupil o dvanáct let mladší Spro Red Arc, okamžitů jsem při vláčení ucítil sílu převodového mechanismu nové generace, která dokázala nemilosrdně vléct velké wobblery, aniž by ruka na kličce zaznamenala výraznější rozdíl. Podobně výkonnými převody už dnes samozřejmě disponují vyšší řady navijáků prakticky kterékoli firmy. Když už hovoříme o převodech, pak ideální převodový poměr štikařského navijáku je zhruba 5 : 1, u rychlejších modelů zjistíte, Že jejich rychlé navíjení většinou nevyužijete, zato jemnější ozubení jejich převodů se dá při tvrdém nasazení rychleji zničit. Abyste si vytvořili jakousi představu moderního vláčecího navijáku, zkuste si zatočit opravdu špičkovým kouskem, jakým je třeba Shimano Twin Power FB, který považuji za mimořádně povedený – i ve srovnání se starším modelem FA. Shimano samozřejmě není jediným výrobcem kvalitního náčiní, můžete se podívat i na takové objekty jako je Daiwa Capricorn, Quantum Cabo, Okuma VS, Ryobi Zauber a další. Všimněte si, že u jmenovaných typů se vesměs jedná o výrobky s přední brzdou. Jejich výhodou je robustnost konstrukce a zpravidla větší plocha brzdných lamel. Trochu zdlouhavější je ovšem výměna cívky. Štikaři oceňovaným konstrukčním prvkem je i bojová brzda. Tento podivný výčnělek v zadní části navijáku osazeného normální zadní brzdou dovoluje jediným pohybem výrazně měnit nastavení brzdné síly při prudkých výpadech ryby nebo během souboje v blízkosti překážek. Je to zajímavé a místy praktické řešení. Navzdory tomu, že ho používám už 14 let, mám ale dojem, že situací, kdy se jeho výhody naplno projeví, není zase tolik, abyste ho nezbytně museli mít. Sám ocením přítomnost této kouzelné páčky na svém navijáku asi tak dvakrát třikrát do roka, sem tam ji provětrám, aby se neřeklo, ale když jsem začal paralelně chytat s navijákem s přední brzdou, nikdy se mi po bojovce výrazně nezastesklo.Nic to ovšem nemění na tom, že se jedná o kvalitní brzdný systém dovolující navíc bleskovou výměnu cívek. Existuje řada zarputilých vyznavačů bojovky, kteří na ni nedají dopustit a klidně se mezi ně můžete zařadit. Co se výrobků týče, doporučil bych Twin Power nebo Aspire od Shimana, současná řada Aero už patří do levnějšího segmentu a její vnitřnosti se s útrobami mých černých „vykopávek“ nedají srovnat. Slušná bojovka je i na některých modelech značky Tica, s navijáky ostatních výrobců nemám zkušenosti. Co se týče velikosti, naviják pro štikovou přívlač by měl pojmout 100 m vlasce o průměru 0,35 – 0,40 mm. Rozhodnout se musíte podle délky prutu (kvůli vyvážení), potřeby dalekých hodů a velikosti nástrah (větší navijáky mají robustnější soukolí). Vyhnul bych se používání příliš malých navijáků. Stalo se mi, že jsem během několika soubojů nestačil s malým navijáčkem dovíjet, ztratil s rybou kontakt, a ta se mi následně vypnula. Když mě takhle jednou na začátku zimy přehledem vymanévrovala přinejmenším pětikilová zubatice, za kterou jsem chodil celý podzim, zařekl jsem se, že malý naviják už na štikový prut nikdy nedám. Naviják je samozřejmě třeba něčím naplnit. Nabízí se dvě varianty – monofilní vlasec a pletená šňůra. Obvykle používám monofil, protože lovím na malých vodách a většinu záběrů dostávám ve vzdálenosti 5 – 12 m a často i mnohem blíž. Při lovu na malou vzdálenost je vlasec výhodnější – šetří prut i ryby a není tak nápadný ve vodě. Také při focení, kdy naháníte rybu nakrátko pod nohama a snažíte se ji zachytit v nějaké zajímavé pozici, je lepší mít rybu na vlasci. Ryba zmítající se na kousku neprůtažné pletenky si občas dokáže ošklivě potrhat tlamu. Místem nasazení pletených šňůr jsou rozlehlé vody, kde je třeba zasekávat na 20 a více metrů, místa zarostlá vodním rostlinstvem, jehož stonky dokážou tenčí šňůry doslova řezat jako nůž a úseky bohaté na vázky. Také pro aktivní vedení těžších wobblerů mi pletenka vyhovuje víc. Z nabídky na trhu jsem si vybral fireline o průměru 0,17 mm, čehož je vidět, že pro mě pletenka představuje spíše silové řešení a na jemné chytání používám výhradně vlasce. Ideální vlasce na přívlač jsou měkká vlákna s nízkou průtažností a dobrou odolností vůči otěru. Podobné nároky na vlasec mají i „feederaři“ a proto bezostyšně používám na obě techniky stejné materiály. Momentálně jsou to hlavně Colmic Fendreel a troft GTM. Fendreel je měkký a příjemně se s ním chytá, tvrdší Stroft zase vynikajícím způsobem drží v uzlu a je překvapivě odolný. Pro vláčení používám průměry od 0,14 mm do 0,25 mm (obvykle 0,20 mm) v závislosti na roční době a velikosti nástrah. Na rozdíl od názorů začátečníků nemám pocit, že pro zdolání štiky je potřeba silný vlasec. S dobrým delším prutem a přesně pracující brzdou udržíte šedesátku bojující na vlasci 0,14 mm v okruhu několika metrů a do tří minut půjde z vody – zvlášť v závěru sezóny, což je ostatně doba, kdy takto slabé vlasce tu a tam používám. Jediné riziko při zdolávání představují vázky a prudké pohyby zdolávané ryby na hladině. Se slabými vlasci zkrátka není ideální dopřávat si cirkusová představení plná skoků a zuřivého třepání hlavou.


Při zdolávání štiky ve spleti vodního rostlinstva oceníme výhody pletených šňůr

Extrémně tenké vlasce ale představují spíš okrajovou záležitost při lovu na velmi lehké nástrahy, už proto, že je s nimi obtížné zaseknout rybu pevně svírající objemnější nástrahu a nedovolí vám použít výkonnější pruty. Tak jako se velikosti nástrah a jejich háčků musí přizpůsobit výběr prutu, tak se následně musí optimálně vybrat i vlasec nebo šňůra, aby byla celá sestava vyvážená. Při dobrém sladění všech prvků je prakticky nemožné pouhým působením prutu přetrhnout vlasec a ačkoli mi to nemusíte věřit, přísahám, že v životů jsem štiku neutrhl. Spousta mi jich spadlo, řada mi ukousla nástrahy bez lanka při lovu okounů, pstruhů či candátů, ale nepříjemné lupnutí praskajícího vlasce jsem při lovu zubatých nikdy nezaslechl. O samotném zdolávání se rozepíšu jindy, ale jeden z pilířů této bilance je pravidelná kontrola uzlů. U pletenky to není tak nutné, ale u vlasce během lovu pevnost uzlu rychle klesá. Vyzkoušejte si pevnost čerstvě navázaného uzlu a pak zkuste totéž po hodině lovu. U některých vlasců budete stěží na polovině původní nosnosti. Pokud byste nechali uzel párkrát nasát vodu a vyschnout a mezitím ho sem tam zatížili, nevsadím na jeho výdrž ani pětník. Uzly na slabých vlascích převazuji několikrát za vycházku čistě z preventivních důvodů a mám potom jistotu, že se na svou sestavičku můžu spolehnout.


Vlasec 0,20 mm na zdolání téhle šestikilové krásky v pohodě stačil

Posledním doplňkem nezbytným při lovu štik je cokoli, co ochrání vlasec nebo šňůru v těsném okolí nástrahy před štičími zuby. Bez vytáček přiznám, že s holým vlascem vám v čisté vodě prudce stoupne počet záběrů, a to dokonce natolik, že i když budete mít vysoké ztráty, stále ještě zdoláte víc ryb než při použití klasického lanka. Jenže zvažte, jak dopadne váš soupeř s nástrahou ukotvenou kdesi v tlamě. Velká část ryb se nepříjemného sousta nakonec zbaví, ale nějakou dobu bude mít potíže s přijímáním potravy. Jiné nebudou mít to štěstí a prostě uhynou – zvláště, pokud má nástraha více háčků a brání rybě v dýchání a příjmu potravy. Proto považuji lov štik s nechráněným vlascem či šňůrou na cokoli, co má víc než jeden háček, za neetický. U měkkých nástrah s jedním háčkem pak záleží na jejich velikosti, čistotě vody a přítomnosti dalších druhů ryb, jako je okoun nebo candát, které jsou místy hlavním objektem lovu.

Ve snaze nahradit tradiční ocelové lanko nějakým méně nápadným a stejně odolným materiálem byla učiněna řada pokusů. Poslední typy lanek, jejichž zástupcem je například Jaxon Microvire, jsou obdivuhodně jemné, dají se vázat obyčejnými uzly a poskytují velice slušnou ochranu před destruktivními účinky štičího chrupu. Jediným dalším materiálem kromě oceli, který podle mého názoru obstál, je wolfram. Wolframová lanka jsou při vcelku slušné nosnosti nádherně tenká a nenápadná. Bohužel mají neuvěřitelnou schopnost se kroutit a nejtenčí průměry je třeba občas zkontrolovat, protože se postupně třepí během otěru o překážky i kontaktem o štičí zuby.


Štíče zdolané na vlasci bez lanka při lovu okounů

Zajímavým materiálem je i kevlar. Kvalita kevlarových návazců jednotlivých výrobců se liší a za dostatečně spolehlivý považuji teprve kevlar o nosnosti kolem 10 kg, který je ale vidět přinejmenším stejně dobře jako běžné lanko. Skvělý je ale v tom, že nemá naprosto žádnou snahu se kroutit, což je značná výhoda v místech plných větví, kolem nichž se lanko omotává a následně se znehodnotí. Tam, kde za vycházku vyřadíte třeba i několik lanek, přežije kevlar bez jediné újmy na kráse.


Lanko odvedlo svůj díl práce…

Výkřik poslední doby – tvrzený vlasec Hardmono zvyšuje šanci na zdolání štiky, zejména u menších exemplářů a jemném zdolávání. Kolega, jehož názorů si velmi vážím, ho ale poctivě zkoušel a po ukousnutí třetí velké štiky během krátké doby ho vyhodil do koše. Přesto tento materiál řada známých štikařů používá a někteří ho i chválí.

Já sám používám v čisté vodě wolfram, v kalné vodě nebo u velkých nástrah ocelové lanko, na malých zarostlých tůních s kalnou vodou kevlar a v křišťálově čisté prosincové vodě při lovu na gumy občas zamáčknu protihrot a chytám bez lanka. Štiky jsou v té době už hodně pasívní a překvapivě vysoké procento záseků sedí na kraji tlamy.


Pohyby nad hladinou mají větší razanci a pro slabé vlasce představují určité riziko

Na závěr dnešního setkání vám už jenom popřeju, abyste si dokázali své štikařské nádobíčko vyladit k plné spokojenosti a dokázali najít rovnováhu mezi potřebnou dávkou síly a citu. Časem určitě zjistíte, že ve štikové přívlači dvojnásob platí, že štěstí přeje připraveným. V otázce lanka bych se opravdu přimlouval za jeho použití. Ať už si totiž ryby od vody berete nebo nikoli, shodneme se určitě na tom, že každé štiky, která uhyne s wobblerem na žaberních obloucích, je věčná škoda.
Text a fota: Mirek HORÁČEK

Tento a další články naleznete v zářiovém vydání časopisu KAJMAN Kajman