padesátka z čisté vody zhltla šesticentimetrový realistický wobler

Co vlastně dělá z wobblerů nepostradatelné nástrahy každého specialisty na štikovou přívlač? Je to nepochybně jejich značná podoba se skutečnými rybkami. Některé jsou skutečně velmi realistické. Je tu ovšem jedno ale... Kdysi jsem četl výrok některého z našich dlouholetých výrobců těchto nástrah. Tvrdil, že wobbler je šidítko, které nikdy úplně nebude, nemusí a v mnoha případech ani nemá napodobovat rybu. Až nedávno mi začalo docházet, jak moc je tahle věta pravdivá. Zejména mě k tomu posunuly zážitky s lovem na velmi čistých vodách, kde jsem viděl, jak ta samá štika ignoruje nejrealističtější wobblery z mého sortimentu a s přehledem na metr a půl startuje, aby popadla vláčenou rybku. On totiž wobbler se svým kývavým pohybem a trojháky klátícími se kolem vykazuje od skutečné živé rybky dost rozdílů a dravé ryby se je mohou naučit vnímat stejně dobře jako my rozdíly mezi plyšovým medvídkem a živou předlohou. Čím je voda čistější, štika pasívnější a čím větší jsou její zkušenosti s umělými nástrahami, tím spíš bude seberealističtější wobbler ignorovat.

V nízké čisté vodě se mi štiky na nástrahy vůbec moc nehrnou a pokud ano, pak jsou to ty hloupé, hladové anebo nezkušené. Mockrát jsem viděl, jak se štika po startu za nástrahou brzdí, zlamuje se uprostřed útoku anebo se prvotní jednoznačný zájem mění na pouhé prohlédnutí nebo „osahání" nástrahy.

Navíc existují wobblery, jejichž celkový projev ve vodě je tak brutální, že si v ničem nezadají s rotační třpytkou. U nich nejde o žádné napodobování čehokoli, ale o nevybíravý útok na štičí nervy.

To, co já osobně na wobblerech oceňuji, je skutečnost, že mnohé se dají s opravdovou rybou splést. Kdykoli nějaký používám, přemýšlím, jak dobře ho štika pod vodou může vidět a vůbec celkově vnímat. Musí ho bezpečně zaměřit, ale neměla by mít možnost vnímat detaily - jen celkový dojem. V kalné vodě mívají ryby často problém vůbec nástrahu lokalizovat a pak jí můžeme pomoci jasnými barvami, velikostí nebo zvukem. Pokud si ale může prohlédnout i protihroty na háčcích, pak nejenže nasazuji co nejrealističtější přírodní vzory odpovídající konkrétním podmínkám v lokalitě, ale navíc ještě vybírám malé velikosti, klidně jen 5 - 7 cm. Potřebuji, aby nástraha byla vnímána jako celek a dravec zaútočil bez velkého přemýšlení a zkoumání. Jeden známý v loňském slunném a suchém podzimu nalovil mraky štik na téměř pstruhový wobblírek dlouhý 4 cm. Nebylo na něm nic k prohlížení ani osahání - musely buď brát nebo nechat být a celkem dost jich volilo první možnost. Zajímavého brouka ohledně lovu v čisté vodě mi nedávno nasadil do hlavy jeden Američan. Napsal, že za takových podmínek vodí nástrahy velmi rychle a vůbec nedá rybám čas je prohlédnout. Že by se rýsovala další cestička?


nástrahy z dob mých začátků nesou stopy desítek štik

Jakmile nemá štika možnost vnímat wobbler v celé parádě, prudce se zvedá šance, že i když už o vláčecích nástrahách něco ví, přesto podlehne jeho kouzlu. Na rybáři je, se pokusil zvolit do momentálních podmínek optimální vzor. Není to snadné a někdy i profesionálně vybraná nástraha selže třeba jen proto, že v daném místě nedávno někdo jiný vláčel něčím podobným. Jediným měřítkem úspěchu jsou úlovky. Pokud se nedaří, může se člověk jen domýšlet, v čem je chyba - a nebojte se, dělám to často.

Wobbler charakterizuje několik základních vlastností - délka, proporce, potápivost, optimální pracovní hloubka, barva, akce a schopnost vydávat zvukové vibrace. Svébytným technickým parametrem pak je i počet, rozmístění a robustnost trojháčků.

přírodní barvy jsou nenahraditelné

Obvyklá délka mnou používaných štičích wobblerů se pohybuje mezi 5 až 14 cm. Nejmenší vzory nasazuji v extrémně čistých vodách a potom v mělkých úsecích, kam štiky vyjíždějí lovit potěr. Kusy kolem 50 - 60 cm to dělají běžně a třeba na Rapaly CD - 5 cm nebo Husky Jerk 6 cm jsem jich pochytal docela dost. Jestliže nevěřím v přítomnost ryby přes 50 cm, ani se chytat nepokouším - záměrný lov podměrečných štíčat není nic pro mě - i tak mi jich na prutu skončí víc než bych chtěl. Při cíleném lovu štik je u malého wobbleru důležitá jeho schopnost pracovat na slabém wolframovém lanku, protože žádnou nástrahu okovanou šesti háčky nehodlám zubatým nabízet na holém vlasci.


Dělený wobler - realistické provedení od Salma a dráždivý vzor s tělíčkem narvaným ocelovými kuličkami od Rapaly

Do výběru délky hodně promlouvají proporce nástrahy - srovnávat štíhlou devíticentimetrovou Rapalu Original se stejně dlouhým Shad Rapem by asi bylo zavádějící.

Velikost nástrahy se celkem výrazně odrazí i ve velikosti úlovků. Pokud jsou štiky aktivní, vybírají si kořist optimální velikosti, která zhruba odpovídá délce tlamy (asi pětina délky těla). Často zmiňovaná skutečnost, že na velké nástrahy spíš zabere větší štika, je opravdu ověřená zkušenostmi mnoha praktiků. Z fotografií v seriálu jste si jistě všimli, že jedním z mých oblíbených vzorů je Rapala Shad Rap. Kdysi jsem preferoval velikost 7 cm, ale s přechodem na „osmičku" průměrná velikost úlovků viditelně vzrostla. Pokud někoho zajímá, proč nepoužívám devíticentimetrový model, abych chytal ještě větší ryby, pak proto, že „devítka" už chodí na moje potřeby příliš hluboko.


Zajímavé je, že metrové štiky na vodách v mém okolí nikdy nezabraly na velké wobblery. Podle mého názoru jsou pro zkušené ryby až příliš „čitelné" a tak byly většinou záběrů poctěny modely s délkou kolem 10 cm v přírodních barvách. Úplně jiná situace je ovšem na velkých vodách, kde se štiky (a už vůbec ne ty velké) nepotkávají s vláčecí nástrahou dvakrát do týdne. Tam bych nemilosrdně nasadil velikost 14 - 18 cm a šilhal i po větších.

Velmi důležitou vlastností wobbleru je, zda se jedná o plovoucí, potápivý či ve vodě neutrální model. Ovlivní to délku hodů, způsob vedení i ztrátovost nástrah. Nejvíce mi vyhovují plovoucí typy schopné se dostatečně hluboko ponořit. Dá se s nimi pracovat i na větší hloubce dostatečně pomalu, využívat jejich stoupání jako další dráždivý prvek, při kontaktu s překážkou stačí zpomalit, nástraha se odlepí ode dna a může pokračovat v pohybu. Kromě toho existuje i možnost nechat takový wobbler splavávat proudem pod převislé větve nebo do nejtěsnější blízkosti padlých stromů.

 

Potápivé vzory rád používám v tažné vodě zejména v letním období. V případě uváznutí si pro ně prostě dojdu.

A konečně neutrální modely jsou cenné tím, že po přerušení navíjení se zastaví a zůstanou v té části vodního sloupce, kde se pohybovaly. Dá se s nimi různě škubat a pohybovat do stran a v některých dnech tenhle způsob vedení na štiky opravdu platí.

To, že každý wobbler má optimální pracovní hloubku, v níž se při tažení vodou pohybuje, ví asi každý. Ale málokdy vidím člověka, který přejde na hlubší místo a automaticky vymění nástrahu. Jenže ve většině případů skutečně potřebujete dostat wobbler až na úroveň dravce, což je obvykle v blízkosti dna.

O pracovní hloubce wobblerů nás obvykle informují údaje na krabičkách, ale dejte si na ně pozor. Vyšší údaj z daného rozpětí platí spíš pro tažení nástrahy ve větší vzdálenosti za lodí, na menších vodách nástrahu do takové hloubky pravděpodobně nedostanete.

Na chvíli se zastavíme u barev. Je jich spousta, ale vyzdvihl bych tři kategorie - zbarvení vysloveně realistické, realistické se zdůrazněním některého prvku a signální. Realistickým barvám dominují vzory napodobující bílou rybu a okouna. O okounovi jsem četl, že je vhodnou barvou do čisté vody za slabého osvětlení a celkem se mi to potvrzuje. U napodobenin bílé ryby existuje řada odstínů, kterými se můžete přiblížit barvě vody, dna nebo aktuálnímu osvětlení. Občas se najde vzor, který je v nějakých konkrétních podmínkách naprosto dokonalý, ale na to si musí každý přijít sám. Já například lovím na revírech s výrazným zabarvením vody či dna a vysloveně stříbrná barva se mi nikdy neosvědčila tolik jako nazlátlé nebo šedozelené odstíny.

Hodně realisticky zbarvených nástrah nese dominantní dráždivý prvek - oranžové bříško, černý puntík na boku a vrcholem jsou realistická „zranění" doplněná rudým nořítkem a trojháčky u posledních modelů Rapal. Za jistých podmínek tyhle drobnosti dokáží úplné divy.

Pro štiky, které v životě wobbler neviděly, jsou velmi atraktivní ostré signální barvy. V „rapaláckém kódování" jsou nejvýraznějšími zástupci tohoto typu odstímy RH, FT, GFR, nebo CLN. Na většině našich provláčených vod jsou úspěšné zejména v kalnější nebo alespoň hlubší vodě, kdy se z nástrahy stává jen nevýrazná silueta, v čisté vodě jsou občas terčem nadšených útoků „kudel", ale velké ryby na ně berou jen někde. Na naší malé říčce kdysi kamarád trefně okomentoval úspěšnost vzoru FT těmito slovy: „Celej rok ho nepotřebuješ, ale pak přijde den a když ho nemáš, tak jsi v pytli." Protože se stále víc snažím vláčet v nejrůznějších podmínkách, postupně si tyto „jedovky" dokupuji. Občas se jejich nasazení vyplatí.


klasické signální barvy z nabídky Rapaly (shora GFR, RH, CLN, FT)

Nenápadnou vlastností wobbleru je jeho akce - v podstatě způsob, jakým se pohybuje. Některé se ladně a klouzavě vlní, jiné spíš třepetají a hovoří se i o „agresívní akci", což plus mínus znamená, že se nástraha mele „jak vítr v bedně" - provádí rychlé razantní kmity s velkou amplitudou. Woblery s takto výrazným pohybem o sobě dávají vědět na velkou dálku a dráždí ryby k záběru, ale není výjimkou, že se jich některé opatrnější štiky snad i bojí. Každopádně po neúspěšném nasazení takovéhoto vzoru zkuste ještě nějaký jiný s decentnějším pohybem a možná budete překvapeni.

O zvukových nástrahách jsem už psal - jejich doménou jsou špatné světelné podmínky a rozlehlé málo chytané vody. Kromě toho s jejich pomocí můžete zkusit vylákat ven štiky ukryté v zatopené vegetaci - i když je pak v některých případech budete muset chytit třeba i na jinou nástrahu.

Za speciální typy wobblerů lze s trochou štěstí pokládat jerky (vulgárně řečeno velké wobblery bez lopatky oživované pohyby prutu) a hladinové popy. Oboje se hodí spíše do mělčích vod v teplejší části roku a místy se na tyto nástrahy loví štiky se slušnými úspěchy. Sám s nimi ale nemám moc zkušeností, takže je zmíním jen pro úplnost.

Pokud je vybráno, nezbývá než začít nástrahu vodit. Máte na výběr od strojově stejnoměrného namotávání vlasce až po vypilované pohybové kreace natrénované někde na mělčině. Je neoddiskutovatelnou skutečností, že čím pestřejší pohyb nástraze vnutíte, tím spíš dokážete nějakou rybu zaujmout. Změny směru a rychlosti nástrahy jsou základní prvky, s nimiž se dá pracovat, nebojte se nástrahu občas i úplně zastavit. Podle nálady ryb s ní můžete jemně podrbávat nebo agresivně škubat (k tomu se hodí spíš kratší tvrdší pruty). Když jsem viděl některá videa z amerických vod (velká jezera), jen jsem zíral, jak razantní pohyb vnucují někteří místní rybáři nástrahám svými krátkými pruty. U nás jsem nikoho podobným způsobem vláčet neviděl, takže bude třeba tenhle způsob vedení vyzkoušet a možná se stane takovým malým esem v rukávu. Kdoví...


wobler v barvě bílé ryby jsem navíc přispůsobil i barvě vody

Když budete nějaký ten pátek vodit různé druhy wobblerů, nakonec zjistíte, že některé modely dokážete excelentně ovládat a s jinými vám to tolik nejde. Na tom ale nezáleží. Musíte si jenom vytvořit ucelenou kolekci wobblerů takových vlastností, abyste jimi pokryli většinu běžných situací, v nichž se pohybujete. Nic víc. Také nejsem schopen efektivně používat desítky různých vzorů. Můj wobblerový arzenál je postaven zejména na výrobcích firmy Rapala doplněných vybranými typy z nabídky Nils Masteru, Salma a Stormu. Můžete se jím inspirovat, ale pravděpodobně lovíte v jiných podmínkách a jinak s nástrahami zacházíte, takže se pokuste sestavit si vlastní optimální sadu. Nakonec asi zjistíte, že je to drahý, časově náročný a nikdy nekončící proces, ale o tom přece ta rybařina je...