O tom, že to bude „mazec“, o tom jsem nepochyboval. Místo, které jsme totiž na jaře náhodou objevili, bylo takovým místem, kterému člověk prostě věří a ani na chvíli nezapochybuje o tom, že by se na něm snad velká ryba neulovila. Že by to ale měla být ryba přes jeden a půl metráku? No po pravdě jsem v ten okamžik pochyboval o Pepově duševním zdraví a pronesl něco v tom smyslu, že by „stačila“ ryba okolo sta kil, a pokud by byla přes sto, že bych byl na vrcholu blaha. Běžném sumcaři se možná budou jevit moje slova jakou neskromná, ale po jarní zkušenosti jsem prostě našemu fleku věřil. I když... někde vzadu hlodal červíček pochybností, který mě varoval před předčasným nadšením, aby tak omezil případné zklamání. Ryby obecně a i sumce už chytám natolik dlouho, že vím, jak to v rybařině chodí. Někdy to prostě nejde, i kdyby si člověk prst v p....... zlomil. No však víte, kde :-) Pravda, asi existují výjimky a zázračné loučky, kde se to podaří vždy dle plánu.

Po půl roce opět na místě činu

Po výpravě z jara, kdy jsme všechny ryby až na jednu, ulovili z místa, které jsem vybral, byla nyní na stole otázka, kdo na onom TOP fleku začne. Osobně chápu sumcařinu jako týmovou záležitost. Ulovená ryba je úspěchem všech zúčastněných a ne jen samotného lovce a toto je i mottem mého instruktážního DVD, ve kterém ukazuji většinu sumcařských postupů „od A až do Z“. Navrhl jsem tedy, že si o místo losneme. Kdybych byl „sólista“, pak bych nekompromisně trval na tom, že zde budu lovit já, ale jsem přeci týmový hráč. Los padl tuším na Evžena, který byl dosavadním rekordmanem našich výprav s rybou 94 kg. Ostatní pruty jsme nastražili do dalších slibných míst a očekávali záběr. Jedny z nejnadějnějších míst však zůstaly neobsazené. Byly totiž u druhého břehu. Jelikož voda téměř neproudila, rozhodl jsem se k poněkud riskantnímu počinu - použití koncového splávku. Při tomto způsobu lovu vede šňůra ke kotevnímu kameni o váze cca 5 kg, kde je upevněna karabinkou na trhacím vlasci a odtud směrem k hladině ke splávku, který je na pomocném vlasci a ryba je nastražena paternosterovým způsobem. Hloubku, která se v tomto případě vymezuje délkou pomocného vlasce, jsem zvolil asi dva metry. Jiná šance lovu u druhé strany na Pádu, jak je známo, není. Respektive je, ale jedině z lodi a to se nám nechtělo.

Po setmění toužebně očekáváme, co se bude dít. Sem tam slyšíme zalovení, ale „koncert“, který jsme zde pod taktovkou noci vyslechli na jaře, se zatím nekoná. Okolo jedenácté přichází záběr na Evženův prut z TOP fleku. Tep je na hranici 220 a přichází zásek. A pak zklamání. Ryba je za chvilku na břehu a nemá ani metr a půl. Škoda. Prut znovu zavážíme a tiše pod pokrývkou noci očekáváme, co se bude dít. Cink. Očima přelétnu pruty a jen jeden je mírně vychýlen. Není však vůbec ohnutý. Naopak. Je zcela rovný. A je to můj prut z druhé strany!!! Běžím k němu, dotáčím a tvrdě zasekávám. Od ryby dostávám kopanec až se prohnu a tah povoluje. Vypnul se! Po stočení se moje domněnka potvrzuje. O velikosti ryby, která měla jistě hodně přes dva metry vypovídá nejen síla kopance, ale i obtisk čelistí, které zanechal sumec na šedesáticentimetrovém cípalovi. Ach jo...

První úspěch

Druhý den se po běžných denních činnostech, kdy chvíli vábíme, chytáme nástražní ryby, jíme, spíme...a to vše pořád dokola, začínáme chystat na večer. Jelikož byl záběr z druhé strany, připravujeme ještě další dva pruty, které tam budou operovat a pokoušíme se tak zvýšit naději na velkého sumce. Ještě že řeka téměř stojí a je to možné. V proudu by zde totiž byla šance na takový způsob lovu zcela minimální. Dnešní noc je hodně podobná té předešlé. Sem tam zálov, jinak ticho. Rybky jakoby tušily, že jsou predátoři na lovu. Okolo půl dvanácté se situace z předešlého dne opakuje. Slabé cinknutí na mém prutu. Špička se pomalinku začíná ohýbat. Neváhám ani vteřinu a zasekávám. A rybu na druhém konci cítím! „Paráda, je tam“, volám na kluky. „Jakej je?“, ptají se mě. Abych pravdu řekl, v tu chvíli nevím, co mám odpovědět, protože rybu vůbec necítím. Začínám propadat krátkodobé skepsi, že mi zase spadla. Přesto dotáčím jako o život, protože doufám, že jen jede proti mě. Poté co navinu asi 50 metrů, cítím odpor. Nikterak velký, ale ryba na druhém konci je. Snažím se být co nejrychlejší, aby sumec nezajel do jedné z hlavních bójí a nepřišel jsem o něj. Mezitím už Láďa startuje loď. Právě včas. Sumec totiž mezitím do bóje zajel a teď mohu jen doufat, že se do ní nezamotá. Rychle vyjedeme na vodu, objedeme bóji a já se snažím sumce zvednou ode dna. Nejde to. No to snad neeee!? „Je to v pytli, zamotal se do bóje a už tam asi není“, volám na kluky na břeh. Najednou si však všímám, že jsme asi deset metrů od hlavní bóje proti proudu a stále se vzdalujeme. „Láďo, on tam snad je, ale ani jednou nekopnul. To bude asi hodně velká ryba.“ Láďa, starý sumcařský matador, jen přikyvuje a koriguje loď. Najednou si to sumec otočí a maže po proudu. A my za ním. A pak zase nahoru, a dolů... Jako na houpačce. Asi po dvaceti minutách tvrdého boje se ryba ukazuje na hladině. Je veliká. Ale ne tak veliká, jak by se dalo očekávat. Nosný hák má totiž „na čele“ a to vysvětluje způsob boje a dobu zdolávání. Nicméně po přeměření na břehu máme důvod k radosti. Sumec měří 208 cm, což je krásná ryba. Vada na kráse je jen ta, že se nikdo nechopil kamery, aby souboj natočil. Snad tedy příště.


moje dvětstěosma

Souboj metrákových siláků

 

Spokojeně usedám do křesílka a užívám si pocit vítěze. Takový souboj se do paměti vrývá nesmazatelným písmem. Ze snění mě ale vytrhává zvuk rolničky. Nechápavě se podívám směrem k prutům s očekáváním, že uvidím někoho z kluků, jak s některým s prutů manipulují. Nikoho však nevidím. Jen Evženův prut z druhé strany, jak se prudce narovná. Právě praskla trhačka. Ze strany Evžena přichází dotočení a ostrý zásek. Ten sedí, ale opět nevíme, jakou rybu na prutu má. Ta totiž jede směrem k nám do hlubokého koryta. Okamžitě skočíme do lodi a jedeme sumci naproti. Jakmile se dostaneme nad něj, začíná souboj dvou siláků. Asi po deseti minutách se ryba objeví na hladině a je zřejmé, že ačkoliv je sumec na tom váhově podobně jako stokilový Evžen, tak vítězem nebude. Následuje několik pohlavků a rybu společnými silami dostáváme do lodi asi třista metrů níže po proudu. Ryba je ohromná. Můj sumec, který měřil 208 cm, je rázem v našich očích jako malé miminko. Právě ulovená ryba totiž váží, jak později zjistíme, téměř o 40 kilogramů více. Váha 94 kg, délka 230 cm. Ryba, která má zcela shodné rozměry, jako ta jarní. A i lovec je stejný. To asi jeden rybářský příběh napsal Svatý Petr přes kopírák :-) Ačkoliv se ihned nabízí otázka, zda se nejedná o stejnou rybu z jara je jasné, že tomu tak není. Sumec má totiž poraněnou ocasní ploutev a cca 10 cm mu jí chybí. To tedy znamená, že jsme ulovili 240tku? Ne. Je to 230 cm, i když by asi mnozí lovci tento defekt rybě dopočetli. Pod to bych se ovšem nikdy nepodepsal. Nejsem lovec rekordů a už vůbec ne pochybných.


Následující ráno obě ryby fotíme. Ačkoliv není délkový rozdíl příliš velký, rozdíl ve váze je přímo brutální.

Další gigant na souši

Po polední siestě vyrážíme na vábničku. Předešlé dny sumci moc nereagovali. Jedu se Štěpánem, kterého zatím pronásleduje smůla. Dvakrát splouváme nadějným úsekem a přichází záběr. A přichází právě Štěpánovi, který sumce během 5 minut zdolá. Nádherná ryba, jikrnačka 181 cm a 46 kilogramů váhy. Z ryby se společně radujeme a ještě vyrážíme, ale další ryba se nekoná.


Podvečer připravujeme pruty. Dnes jich na druhou stranu vyvážíme celkem pět. Asi 150 metrů proti proudu za ohybem objevujeme podobné místo, jako jsou na druhé straně řeky. Po několika hodinách přemýšlení nalézám řešení. Splávek s rybou vyvážeme na pevno ke stromu u břehu trhacím vlascem o průměru 0,40 mm. Pevnost trhačky zvyšuji tak, že jej přeložím celkem 6x. Aby nešla šňůra přes keře a stromy na břehu, protože defakto chytáme za rohem řeky, použijeme pomocnou bójku, kterou umístníme do středu řeky na úrovni splávku. K ní pak připevníme šňůru pomocí malé karabinky a trhacího vlasce o průměru 0,25 mm. Šnůra vedoucí ke splávku tedy vytváří jakýsi trojúhelník. Celá montáž vypadá šíleně, ale zdá se, že by mohla chytat. Celý systém funguje tak, že pokud velká ryba zabere, sama se zasekne o šestinásobnou trhačku, utrhne ji a my ji z lodi zdoláme. Pokud bude malá, zůstane trhačkou přikotvena. Extrém, co říkáte? Ale máme zálusk na mobydicka, tak je potřeba vyzkoušet ledacos. A to je to, co mě na sumcařině neuvěřitelně baví. Dává prostor k neustálému vymýšlení a zlepšování.

Krátce po půl jedenácté přichází záběr na Pepův prut z druhé strany. Pepa po chvíli váhání zasekává. Poté začíná zdolávat. Stále prohlašuje, že je to malá ryba okolo metru a že do lodi nepůjde. Snažím se ho přesvědčit, že to zatím nemůže poznat, jelikož zatím všichni sumci z druhé strany jeli proti nám, ale stále si vede svou. Když sumce dotáhne zhruba na půl trasy, je však nucen změnit názor. Sumec totiž konečně zjistí, že je zdoláván a tažen směrem k mělčině a začne se bránit jako medvěd. Pepa zdolává po kolena ve vodě. Adrenalin ze souboje mu zcela zastřel smysly. Vůbec si neuvědomuje, že má člověk ve vodě mnohem menší stabilitu než na břehu. Sumec mu také párkrát srovná záda a Pepa musí udělat krok vpřed, čímž je už ve vodě po pás. Naštěstí nás nakonec poslechne a vycouvá na souš. Ještě že tak udělal. Sám moc dobře vím, jak se mnou zacloumá šedesátka parma, když mám vody po prsa, natož pak sumec přes dva metry. A že tento takovou délku má, je nepochybné. Asi po dalších deseti minutách rybu vylovujeme. Má opět 230 cm. Váhu jsme bohužel nezjistili, neboť nám sumec v noci ubrousil kartáči gumu. Naštěstí se tímto způsobem zcela osvobodil a poškozenou gumu nám zanechal uvázanou u stromu. Neskutečné. Mám ohromnou radost, že systém chytání u druhé strany funguje.


menší ryba z následující noci

Šíleně smutný sumcař

Asi za hodinu přichází prapodivné cinknutí na prutu, který je úplně vlevo. Oranžový Láďův Sportex je rovný. Za rohem musela zabrat velká ryba a utrhla tu šílenou trhačku. Okamžitě skáčeme do lodi spolu se Štěpánem a Láďou. Chvilku nám trvá, než se dostaneme k pomocné bóji. Tam vyhákneme z karabinky šňůru a dostáváme se nad rybu. Štěpán filmuje, Láďa zdolává a já řídím loď. Ryba je naprosto neovladatelná. Drží se dna a ať se snaží Láďa sebevíc, ode dna ji neodlepí. A to ji tahá na tom nejbrutálnějším prutu, legendě, která kdy byla vyráběna. Asi po půl hodině, kdy ryba jen tupě jezdí u dna a jen jednou se nám ji podařilo přizvednou asi o metr, se rozhodne jet k druhé straně po proudu. Tam jsou však napadané stromy. Další čtvrt hodiny se snažíme rybě zabránit, aby pod ony stromy nezajela. Částečně se to daří a nyní, už na volné vodě, se ryba nechá asi o dva metry přizvednout. Optimistický úsměv na tváři mi však okamžitě mizí. Ryba ztěžka zabere směrem ke dnu a špička prutu vylétne z vody a je po všem. PO VŠEM!!!??? Po všem... Ticho jak v hrobě. Láďa pomalu stočí šňůru a beze slova jedeme na břeh. Tam vystoupíme a zjišťujeme, co se stalo. A co že se vlastně stalo? Návazec ze stokilové šňůry, který nebyl opatřen bužírkou, nevydržel. Sumec ho za třetím hákem ubrousil. Zbylo vlastně jen asi 15 cm z celkových 80 cm. To vylučuje, že by byl sumec zaseknut jako ten můj první. Ne, tento byl zaseknut hluboko v tlamě. A tím se jen dokazuje, že v porovnání s rybami, které jsme zde na jaře a v předešlých dnech vytáhli, byla tato ze zcela jiné kategorie. Jestli však byla jen lehce nad sto kilo, nebo měla více než onen metrák a půl, o kterých hovořil na začátku výpravy Pepa, to už nezjistíme. Možná už to nikdy nezjistíme, neboť je možné, že je sumcův osud zpečetěn. Se třemi Ownery o velikosti 4/0 v tlamě je možné, že již dnes nežije. Nálada je mizerná. Uvaříme kávu a snažíme se Láďu rozveselit. To však nejde. A jak se říká: „když to nejde, tak nejde nic“. Pravdivost přísloví potvrzuje záznam na kameře. Vlastně „nezáznam“. Štěpán totiž celý souboj „natáčel a komentoval“, ale zapomněl na tu nejzákladnější věc: nestiskl tlačítko nahrávání. Tak to tedy na náladě nepřidá, ale také už se mi to stalo, takže vím, jak se teď cítí. Asi za hodinu ještě ulovíme sumce 188 cm. To je však velmi slabá náplast. Následující dny přenechávám všechny své pruty Láďovi. Jsem rozhodnut mu je ponechat do té doby, dokud si pěknou rybu nechytne. Má však obrovskou smůlu. Asi za dva dny má záběr ze stejného místa, ale sumec mu zajíždí do vázky. Prostě mu není souzeno. Poté se stěhujeme na jiné místo a nakonec se Láďovi daří ulovit pěknou rybu o délce 210 cm a váze 63 kilogramů. Při focení však na tváři mezi vlnami radosti vidím i obrovský smutek. Je si totiž dobře vědom toho, že tohle byla opravdu ta životní ryba, která zabere jen málokomu. A vždy, když si dnes vzpomenu na výraz v jeho tváři v těch dnech, kdy se mu jako nekonečná smyčka v hlavě stále odehrával ten stejný film, uvědomuji si, že to byl tenkrát ten nesmutnější sumcař, jakého jsem kdy znal a viděl. Šíleně smutný sumcař. Ale zde připomenu další přísloví: „Není všem dnům konec.“ Láďo! Toho sumce, nebo ještě většího spolu určitě dostaneme!


V tváři Ládi je vidět smutek a radost zároveň - závěrečná ryba 210 cm, 63 kg

Pár rad na závěr

A jelikož mám ve zvyku u svých vyprávění vždy přinést nějakou praktickou informaci, tak Vám doporučuji následující:

- pokud chytáte v místech, kde lze předpokládat výskyt větších ryb, použijte vždy na návazec ochranou bužírku. Vyplatí se vám to!

- nebojte se experimentovat. Není potřeba držet se zažitých metod lovu. Vždy lze něco v daných podmínkách vymyslet, co může přinést úspěch

- a nakonec neztrácejte hlavu a buďte optimisté i když ztratíte velkou rybu. Berte to tak, že je stále šance tady a že nejde jen o ty délkové a váhové rekordy, ale především o rybářskou pohodu a o přátelství, která při rybaření vznikají. Ale i končí. Ale to už je zase jiný příběh.

Mějte se krásně a těším se, že se mnou příště pojedete na jarní výpravu. O tom ale až příště.

A pokud jste se stali majiteli mého instruktážního DVD o lovu sumců a nebylo Vám cokoliv jasného, jsem Vám na www.chytej.cz kdykoliv k dispozici.

Petrův zdar

David Havlíček alias HaD
šéfredaktor rybářského serveru Chytej.cz