Až příroda vybubnuje datum 16. dubna, budou stovky rybářů zívat s časným ránem, aby k vybraným potokům, říčkám i slovutným řekám přivedli bágly v plné zbroji. Pod náhozy jejich, pak třást se bude zem!

Jedni sáhnou po rotačkách, druzí po plandavkách, třetí přísahají na peříčka, čtvrtí gumičky pestré zvolí, pátí vrtichvostům zvaným woblery se ukloní a v karabinky je zavěsí. Ti ostatní vymyslí něco jiného, leckdy rafinovanějšího.

Která z těchto nástrah má šanci být úspěšnější? Jaké dát přednost? Která dá rybáři pocit úspěšného lovce?

Tak na to věru odpovědět neumím. Bude určitě nejjednodušší vsadit na praktické zkušenosti z daného revíru, které se váží k časnému jaru, a pokud ty chybějí, tak prostě vsadit na oblíbenou nástrahu v úspěšné barvě. Záhy se ukáže, zda to byla volba správná, či zda je nutné experimentovat. On totiž člověk nikdy nemůže říct, že ví, co zrovna tady přiměje potočáka vystrčit hlavu z kořenů pučící olše...

Časy se mění...

Před dávnými a dávnými časy (tuším že to bylo v letech v letech 1996 nebo 97), když ještě na "mém" potoce byl tu a tam potoční pstruh, a to tůň od tůně, kořen od kořenu, jsem na zahájení docela vyhořel. Vlastně jaképak docela - vyhořel jsem úplně. Jeden pstroužek za 27 a druhý za osmnáct nebyli zrovna výsledkem, který jsem od té voděnky, mnou léta navštěvované, očekával v den slavnostního zahájení. Nikde přitom nebyla ani noha, takže o nějakém rozplašení nemohla být ani řeč!


Samozřejmě jsem již během návratu domů přemýšlel, kde asi tak "soudruzi z NDR" udělali chybu. První myšlenka, kterou jsem se zaobíral, byla zčásti logická - v potoce nejsou ryby, prostě ho nezarybňují. Už vloni se mi to zdálo, takže nyní mám konečně jistotu! A nebo ne?!

Dal jsem tomu tři dny a ke svému potůčku, chvílemi se klikatícímu krásným zeleným údolím, se vrátil, abych se ve své domněnce utvrdil. Důležité bylo, že se nezměnily klimatické podmínky a voda zůstala pořád stejně čirá a její průtok nezměněn, takže existoval předpoklad, že "pokus" bude co nejobjektivnější. Obul jsem se do toho, jak se u Bati říká, a během tří hodin vyvláčel šest potočáků, z toho dva těsně přes 30 cm, a další tři opatrné jsem alespoň zahlédl. A to byl výsledek, který na této malé vodě patřil k těm nadprůměrným. To vše postupně na úseku asi 1,3 kilometru dlouhém.

Jediné logické vysvětlení nárůstu počtu úlovků při nezměněných klimatických podmínkách znělo: - změna nástrahy. Zatímco až do té poslední vycházky jsem tady v podstatě strojově a relativně úspěšně chytal výhradně na rotační třpytky, jářku stříbrné, tak nyní zafungovaly marmyšky! Speciální, vázané, černé - v mé krabičce úplné novinka.


Jak se později ukázalo, bylo to tak - bylo to v nástraze. Onu a příští sezónu se na "mém" potůčku stala nejúspěšnější nástrahou právě černá vázaná marmyška, které se žádná jiná ani nepřiblížila. O dva roky později už to ale bylo zase o něčem trochu jiném a pak už jsem přestal "svůj" potůček navštěvovat, neboť - prakticky z roku na rok - tam výrazným způsobem vzrostl rybářský tlak, což je u potoka dva až tři metry širokého docela problém. Koneckonců předloni jsem slyšel, že na tom potoce není ani "bakterie"...

A jak to bylo dál?

O dva nebo tři roky dříve jsem na jiném potoce v západních Čechách zažil zahájení, které rovněž potvrzovalo, že si člověk nemůže být dopředu ničím jist. Já tam tehdy byl poprvé, a to jako host zkušeného pstruhaře a znalce místní vody. "Jsou tady potočáci, občas malí tloušti a docela dost sivenů. Poslední dva až tři roky je sem vysazují," říkal mi a samozřejmě přidal nějakou tu radu, jak právě tady, na tomto poměrně hlubším a kalnějším potoce, na ně.

Pak jsme se rozdělili - on se vypravil nahoru, asi kilometr proti proudu, já to vzal obloukem asi kilometr a půl dolu po proudu s tím, že se budu proti proudu vracet.

Cestou jsem potkal dva místní kmety, kteří šoulali rybičky, což byla tehdy na pstruhových vodách hojně rozšířená metoda lovu pstruhů. Každý se pochlubil dvěma pstruhy lehce přes 30 cm - jeden je měl v proutěném košíku, druhý v igelitce s logem spotřebního družstva Jednota.

Obešel jsem je po louce a sešel asi kilometr pod ně. Držel jsem se rady. Zlatá Vaškovka měla být v onom čase na onom místě zaklínadlem nejen na potočáky, ale prý i siveny. "Kdybys viděl, kolik jsem jich tady vloni napráskal. Zatočila by se ti z toho hlava," holedbal se můj průvodce.

Jenže mně to nějak nešlo. Na prvního pstruha, odhadem 24-25 cm, jsem si sáhl zhruba až po půl hodině, jinak nic. Vůbec nic. Takže jestli se mi z něčeho točila hlava, tak to byla právě ta dlouhá čekací doba na rybu. Až jsem si po hodině řekl, že nechám radu svého průvodce raději někde za hlavou a vodou budu tahat něco jiného. Volba padla na tři a půl centimetru dlouhý (krátký?) wobler v oranžové barvě potočního pstruha. Popošel jsem 20 metrů proti proudu a wobler vedl středem vodního sloupce. Šířka potoku zde činila možná až pět metrů, hloubka možná lehce přes jeden metr, voda byla přikalená. Nástraha vlečená proti proudu pulzovala jako po elektrošoku, když tu jsem v prutu pocítil pořádnou ránu. Chvíle napětí (dokonce i prokluz brzdy navijáku zazněl!), a na břehu byl krásný siven - 34 cm, což byl tenkrát můj osobní rekord.

Připadal jsem si rázem, jako kdyby Pepku námořníkovi nitrožilně vpravili tekutý špenát do organismu. Povzbuzen úlovkem jsem se přestal hrbit a znovu poslal wobler do boje za mou čest a slávu. A prakticky na stejném místě přišel další, stejně intenzivní záběr, který vyvrcholil podebráním ještě nádhernějšího sivena - 36 cm.


A tak jsem v důsledku přechodu z doporučené rotační třpytky na wobler pouhými dvěma hody překonal hned dvakrát svůj osobák v kategorii siven.

Když jsme se o dvě hodiny později sešli s mým průvodcem u jeho auta, v košíku přes rameno jsem nesl tři siveny (36, 34 a 33), přičemž další tři vyvláčené ryby kolem 30 cm jsem pustil. On byl velmi zklamaný. V košíku hladil jednoho potočáka - 28 cm dlouhého. "Musel jsem ho vzít, aby mi manželka věřila, že jsem byl vůbec u vody. Včera jsme se pohádali," vysvětloval, aniž bych se ho ptal, proč porušil naše pravidlo, podle kterého bereme jen ryby přes 30 cm. Zkoušel prý zlatou jedničku i dvojku, ke konci dokonce i Black Furynu, ale kromě tohoto pstruha o žádnou jinou rybu "nezakopl". Když jsem mu řekl, že já začal chytat ryby až po hodině, po přesedlání na wobler, odpověděl jen, že by ho to zrovna tady nenapadlo...

No, zkrátka i na našich zažitých revírech může být další sezónu všechno trochu jinak. Je třeba na to nezapomínat a být připraven opravdu na vše. Vždyť pstruhové zahájení se koná maximálně jednou za rok...

(dokončení příště)