Volba vody, kam se po letech vracím, je jasná. Jsem asi sobec, ale chci prožít chvíle u jezera na plno, sám s přírodou a rybami. Proto měním své plány a rozhoduji se navštěvovat lokalitu, která je od mého bydliště dosti vzdálená, po celou rybářskou sezónu. Při každé volné chvíli se budu pokoušet o přelstění zdejších ryb, budu se snažit poznávat pro mne zatím neznámé taje přírody. Chci být součástí zdejšího krásného kousku zeměkoule. Jen mi promiňte, že si v tomto dlouhém příběhu název lokality nechám vzhledem k negativním zkušenostem s lidskou hloupostí pro sebe.

Závěrem tohoto kratičkého úvodu chci říci ještě jediné. Jsem úplně obyčejný rybář, jakých nás jsou tisíce a v mých příspěvcích nepůjde o vymýšlení vymyšleného ani o strategie, kterak vítězit nad přírodou. Mým cílem je společně s vámi nahlédnout s rybářským prutem do vodního světa a naladit všechny pravověrné rybářské srdcaře na tóninu nejvyšších pozemských zážitků. Jde vlastně o sumarizaci mých top zážitků z přibližně 300 hodin rybařiny, které jsem upravil výhradně pro rybářský server Chytej. Ano i toto se dá zažít. Nikdy však bez poučení z desítek neúspěchů a tisíců prutohodin. To, že mi rybařina vcelku vychází, je zásluhou desetileté cesty poznávání zdejších zákonitostí. Proto si myslím, že je to spravedlivé. Sumarizovaný příběh je sice dlouhý, ale je jen zlomkem toho, co jsem u vody zažil a poznal. S tím, že poznávám zároveň zjišťuji, že o vodním světě a rybách vím jenom strašně málo. Je to na román, který, doufám, jednou vytvořím.

Berte to tak, že se chci s vámi podělit o radost z rybařiny, která vyplňuje moji mysl a moje srdce. Každý z nás holduje jiným formám rybařiny, kterou má rád. Pro mě je následující příběh vyznáním z rybařiny, kterou miluji já.

Moji rybářskou výbavu a mysl opustily předměty jako jsou: bivak, lehátko, spacák, člun, echolot, signalizátory, bójky, stojany a nevím co ještě. Přiznám se bez mučení, že jsem se po přečtení knih a článků s tématikou feeder nakazil a dva skvosty od Shimana si pořídil. K tomu ještě přidávám pár stařičkých navijáků modelů Aero 3010 téže značky, které ležely v koutku v prachu zapomnění. K tomu ještě přibaluji plavačkovou bolognésku na cejny a už vůbec nic mi nechybí. Vše splňuje mé představy o jemné a citlivé rybařině. S krmením si nelámu hlavu, v jednoduchosti je krása. Nesahám po žádné hotové směsi věhlasné značky. Uvařím dva dny namočenou kukuřici v medové vodě a do ní přidám trošku konopí a řepky. To celé zahustím 2 kg pšeničných klíčků, takže jdou z krmení udělat pevné koule, se kterými mohu vnadit rukou, kam dohodím. Na chytání připravuji kukuřici poněkud tvrdší, jelikož ji budu nastražovat pomocí vlasové montáže. S kukuřicí si opravdu vyhrávám. Je uvařená v medové vodě a ještě teplou ji obalím ve směsi pšeničných klíčků a čerstvě drceného koliandru. Do tašky s nástrahami přibaluji ještě do měka uvařenou pšenici, pár ve slupce uvařených brambor a žížaly z kompostu. Z následného chytání ryb nehodlám dělat žádný extra problém. Ryby musím nejprve najít a pak se uvidí. Důraz kladu na vývoj počasí v posledních dnech, kdy se dost výrazně oteplilo. Věcí podstatnou je směr větru a v jarních měsících to platí dvojnásob. Proto se budu snažit hledat ryby v místech, kde včera a předevčírem narážely vlny způsobené jihovýchodním větrem na hlinitý břeh. Na den D je však hlášena tlaková fronta a citelné ochlazení se západním až severozápadním větrem. Strategii promýšlím celý večer, v noci ani moc nespím. Ve tři ráno ještě zapínám internet a doplňuji si do mozaiky aktuální předpověď počasí s hodinovými prognózami vývoje. Musím meteorology veřejně pochválit - předpověď vychází úplně přesně.

Den návratu ke staré dobré skoro klasice na jezeře, o kterém jsem pět let snil, je tady. Prší a já stojím na cestě nad jezerem. Nefalšovaně rozjímám. Po vzoru klasika sice nenabírám vodu z jezera do mušle z dlaní a nelíbám ji jak muž líbá ženu, ale pokleknu a rovnou namočím do vody celou hlavu a po té pronesu polohlasně větu, jejíž kouzelnou formulaci si raději před světem uchovám. Při přípravě vlastního rybolovu vůbec nespěchám. Náležitě nasávám vůně jara, poslouchám hlasy přírody a je mi skutečně jedno, že jsem zapomněl doma pláštěnku a můj maskovaný oděv promoká. Jsem šťasten. Z nebe na mě prší štěstí, že jsem opět tady. To opojení je tak silné, že vůbec nepřemýšlím nad tím, jestli jsem zvolil správné místo. Je to jedno. Přede mnou je krásných čtrnáct dní dovolené, takže času je dost. Po čtyřech hodinách marných pokusů o ulovení jakékoliv ryby se rozhoduji pro přesun, lépe řečeno o prohlídku lokality, kdeže ty kapři jsou. Procházím svá stará známá místa. Kromě hlučně lovících bolenů nevidím nic, co by svědčilo o přítomnosti kaprů. To už oblohu pokryla ocelová mračna ze kterých se valí provazy deště. S dvacetikilovým ruksakem, futrálem s pruty a dobrou náladou pokračuji v hledání. U vody ani živáčka. V nevelké zátoce na samém konci jezera potkávám po pětikilometrovém pochodu konečně prvního rybáře. Kapři neberou, ale brali na těchto místech o víkendu. Na místě opodál se dalších pět hodin pokouším o úlovek. Marně. Jen otočívší se vítr mi napovídá. V minulých dnech bylo dost teplo. Voda se pěkně promíchá a kapři možná budou nafoukaní - však já vím kde! Balím. Opět obcházím jezero. Jsem mokrej, utahanej a hladovej. V místě, které mi jasně napovídá a kde hodlám zítra lovit rozhazuji všechno krmení, jenž mi zbylo. S větou díků, pronesenou jen tak do větru, se pro dnes s jezerem loučím. Byť bez ryby, ale bohatší o další zkušenost. Věřím v zítřek. Jako vždy. Domů přijíždím před půlnocí a unaven jako kotě usínám.

Ráno nejsem sto vylézt z postele. Ta bivaková rybařina mě v minulosti sakra rozmazlila. Ráno mi manželka vstávající do práce přeje hodně štěstí a předává mi malý talismánek pro štěstí. Celé tělo mě bolí, ale pohled na větrem se ohýbající stromy mě doslova nakopne. Připravuji staré známé krmení a šup na vlak. Po necelých dvou hodinách cestování jsem zase u milované vody. Nezbytný rituál. Bác! Pět metrů od břehu vyskočil kapr. Pan kapr! Jsou tady. Rozbaluji v šílené rychlosti. Pryč je idylka včerejška. Na klasickou pevnou montáž s bočním 20g olůvkem připevňuji návazec z pletenky a pod malou Ashimu připevňuji na vlas 3 zrníčka kukuřice. Nahodím do rozbouřeného jezera asi 6 m od břehu. Prut postavím proti všem doporučením ve feederové vidličce co nejvýše. Dno se zde prudce svažuje do hloubky a zlom na dně je poset škebličkami. Seřídím naviják na kterém je navinut nový vlasec 0,185 mm růžové barvy. Mírně ohnutá špička prutu značí, že je vše doladěno. Sahám po druhém prutu. Je jedenáct hodin. Ten druhý prut však záhy odkládám. Bez varování přchází po pěti minutách od nahození brutální jízda. Prut i přes úpějící brzdu málem letí do vody. Jen tak tak ho zachytávám a už si vychutnávám prvního kapra. Vůbec nevím, co si s novými Antaresy mohu dovolit, proto zdolávám opatrně. Kapr má snahu zajet do potopených vrb, takže potápím prut pod hladinu a ještě zjemním zdolávání, abych soupeře ještě více nerozdivočil. Po deseti minutách jej navádím nad připravený podběrák. Je krásný, celý zlatý a vypasený. Měří 62 cm, váhu odhaduji něco přes 5 kg. Hned ho vyfotím a pouštím zpět. Však není dnes poslední. Nához. Pokládám prut do vidličky a v tom mi jej někdo z jezera bere z ruky. Tak ten je větší. Zběsile prchá podle břehu. V klidu a v pohodě ho nechávám odjet kam chce, pouze udržuji nutný kontakt s rybou. Po padesátimetrovém sprintu se kapr otáčí od břehu a jede na volnou vodu nad hloubku. Za chvíli je můj. Vysoký šupináč 68 cm. Tomu bych hádal 7 - 8 kg. Rybu fotím a pouštím. Líbám talismánek od ženy, kterou informuji telefonem o tom, co prožívám. Kapři okolo mě se snad zbláznili a vyskakují z černých vln s bílými čepicemi snad po minutě. A jací kapři! Volá kamarád rybář a nechápe co mu povídám. Špička prutu se narovnává. Zásek! Tak teď to máš live. Rozjetá kovadlina u dna se bez jediného cuknutí hlavou vydává na druhou stranu jezera. Zvuk divoce se točící cívky je přenášen pomocí mobilního operátora do ucha kamaráda. Musím končit! Ryba mi vymotala snad 100 m vlasce a není k zastavení. Náhle však mění směr a upaluje ke břehu do potopených vrb. To už musím oblečen do vody. Kapr je někde u břehu, ale 100 m ode mě, kde jsou samé převislé stromy. Obut, oblečen stojím po pás ve vodě. Prut potopený. Nad vodou je jen ta část, kde je naviják. Kapr se zastavil snad až o břeh. Teprve teď cítím jeho mocné, ale velmi pomalé pohyby ze strany na stranu. Mám štěstí, že se vlasec nezachytil o větve. Nesnažím se o nějaký důrazný atak soupeře. Jen držím prut, který nádherně indikuje pohyby kapra. Ten se zhruba po pěti minutách převalování u břehu vydává na volnou vodu. Současně s tím získávám první metry vlasce. Pojednou se v dáli ozve mocné šplouchnutí a ve vlnách vidím velkou ocasní ploutev, jak brázdí hladinu. Tak kamaráde ty už máš dost. V klidu a trpělivě získávám metr po metru vlasce. Kapr je na hladině a už není schopen dalšího úniku.

U břehu to totálně zabalí a bez jediného výpadu se nechá navést nad velký podběrák. Zařvu radostí. Jo! Jsem úplně hotovej. Klepu se a asi to se mnou sekne. Změřit mi v tuto chvíli EKG, tak si pro mě přijedou rovnou havrani, protože jsem skoro mrtvej! Třesoucíma rukama pořizuji pár fotek. Rybu, vlastně obrovskou kapří mámu s břichem plným kapřích miminek, měřím. Má 86 cm, výška těla neskutečných 35 cm. Kolik asi váží? Bude to nejspíš můj osobák. 14 kg asi má, možná 15 až 16 kg. Je to ale úplně jedno. Na feeder a 0,185 vlasec je to snad dobrý výkon a má u mě vyšší hodnotu než vydrcená dvacítka za pomocí třílibrového prutu a pětatřicítky vlasce kdesi na kaprodromu. Brečím radostí a oblečen ve vodě se s kaprem mazlím. Povoluji své objetí a nechávám vyčerpanou kapří maminu odplout do svého domova. V tu chvíli si uvědomuji, že jsem na rybách teprve dvě hodiny a že jsem úplně mokrej s botami plnými vody. Nevadí. Jsem v takovém stavu, že kdybych chodil bos po žhavém uhlí, nebo po rozbitém skle - necítím bolest. Prožívám opět překrásnou rybářskou Nirvánu.

Další výskok kapra pod nohama. Show může pokračovat.

Chytání ryb těsně u břehu mě vždycky bavilo. Dno máte u břehu pěkně zmapované třeba pomocí splávku a ani polarizační brýle nejsou při pozorování příbřežních zón k zahození. Navíc lze hovořit o určité dávce loveckého vzrušení - to v případech, že ryby vidím. Kolikrát jsou to ryby takové, že se bojíte i dýchat. Nesmíte udělat chybu a ryby vyplašit. Tomu je třeba přizpůsobit vnadění, nahazování a vůbec veškeré pohyby na břehu. Pokud ryby najdu, snažím se nakrmit větší množství návnady najednou a dalším krmením se zabývat pouze tehdy, propadnou-li ryby žracímu šílenství. Pak se nevyplaší, ani kdyby jste jezdili po břehu na koni.

Samostatnou kapitolou by mohlo být zdolávání ryb. Každý má možná svojí taktiku a moje zkušenost nemusí jinde platit, ale vždycky se mi vyplatilo mít brzdu navijáku poněkud více povolenou. Rybu, která po záseku vypálí, nechám jet kam chce. Ve většině případů je to směrem na volnou vodu. Třeba stometrový únik ji v první fázi dost vyčerpá a na pozdější cesty směrem k vázkám nemá již tolik sil a tyto snahy lze i jemným náčiním eliminovat. O vhodném náčiní by jistě vznikla řada polemik. Pro mě je jemný feederový prut při chytání nakrátko absolutní jedničkou. S opravdu jemným nářadím se dají zdolat velké ryby, hlavně když se zdoláváním nepospícháte. Pokud se budete snažit velkého kapra drtit brutálním stylem je jisté, že skončí někde ve vázce. Znám názor kaprařů - raději budou chytat na pevné nářadí, rybu vytáhnou rychle, aby netrpěla stresem z vyčerpávajícího souboje. Nechci dále rozebírat toto téma. Můj názor je takový, že vyrvání šestikilového kapra na vlasec 0,35 mm a třílibrový prut žádný sportovní zážitek není. Je to jako lovit zajíce bazukou. Kdežto zdolání šestikilového kapra na jemný proutek a slabý vlasec je už o něčem jiném. Na to první zapomenete za dvě hodiny, na to druhé nezapomenete nikdy. Když jsou zpočátku daleko větší šance na straně ryby a vy musíte koncentrováni na nejvyšší míru odolávat atakům ryby. Poznal jsem několik rybářů, kteří dokážou po takovém souboji přivést rybu na mělčinu, nepoužít vůbec podběrák, rybu bez zbytečných manipulací ještě ve vodě vyháknout, darovat jí svobodu i bez famfár a hry na angličana. Ostatně si myslím, že mnoho rybářů u nás by nejraději vlezlo "modlám" za La Manchem do zadku, přitom je škoda, jak málo vlastní rybářské hrdosti máme v našich krajích. Proč se ubírat cestou, která nám je cizí? Není lepší zdokonalovat to co je naše? Mnohokrát jsem kritizoval rybářský svaz. Ani ne snad z důvodu systému obhospodařování vod, ale z důvodu jací lidé se v různých sférách svazu dodnes drží jak koňské pijavice. Popadne-li bývalé proletáře touha stát se rybářskými byznysmany, je zle. Peníze a peníze - dobrý sluha, ale špatný pán. Touha po penězích a penězích přivede ty panensky ryzí rybářské revíry do záhuby. Zmizí zátoky s napadanými stromy, zmizí nepřístupné břehy, nebudou ryby, které už nebyly pětkrát uloveny... Zbudou jen ocejchovaní šupinatci se smutnou doživotní rolí hračky pána tvorstva.

Proto jsem strašně rád za každý kousek toho našeho, co tady ještě zbylo po těch slušných a poctivých lidech, rybářích, kteří přemýšleli tak trochu srdcem. Díky nim se ještě mohu tu a tam svobodně plížit po břehu, protože tady jsou doslova pod nohama.

Teprve teď si vlastně uvědomuji, co se mi povedlo. Mám v očích slzy radosti, štěstí a vzrušení. Kapr, můj zatím největší, je mezi svými. A ti mi děkují skákají radostí. Skáčou, jako by byli v cirkuse. Tři výskoky různých kaprů do minuty. Kapři lysci i šupináči, kapři menší, větší i největší. Třesoucíma rukama je docela problém napíchnout kukuřici na háček. Nahazuji do rozbouřeného jezera mezi dovádějící kapry asi pět metrů od břehu. Nástraha dopadne na vodu. Snažím se šponovat vlasec. Nestačím. Opět prudké ohnutí špičky a následné sténání brzdy. Kapr vyráží kolmo na vodu a rve z navijáku desítky metrů vlasce. Začínám se obávat nejhoršího. On mi to snad vymotá všchno! Asi 120 m od břehu se kapr zastavuje. Až v rukojeti prutu cítím, jak se mele na místě. Z té dálky další kopanec do prutu a další cesta do dáli. Dvousetmetrový návin osmnáctky bere pomalu za své. Náhle však ryba zpomalí. S prstem na cívce ji dobržďuji a ryba se otáčí směrem doprava a prudce směřuje ke břehu. V tuto chvíli dostávám dost vlasce zpět na naviják. Nechci však riskovat utržení kapra o potopené větve u břehu. Opět oblečen vstupuji do vody, prut skláním po směru tahu ryby a rychlým navíjením vyvádím kapra z kurzu. Jede přímo ke mně. Pokud ho nevyháknu mám vyhráno. Stojím po pás ve vodě, prut jako luk a nádherný lysec u hladiny. Jeho pomalé vlnění v čisté vodě je úchvatná podívaná. Kapr již nemá na nic sílu, je dobojováno. Pomalu vylézám z vody a nastavuji podběrák. Lysec s obrovským břichem je na břehu. Je nádherný a krásně voní. Měří 75 cm. I když jsem poněkud změnil názor na fanatické chyť a pusť, je to prostě krásná ryba, které patří svoboda. Když kapr odplouvá, říkám si, že si dnes jednoho menšího kapra od vody odnesu.

A daří se - tahám jednoho za druhým. Ten je moc velkej, ten zase moc krásnej, toto je zase mamina. Kapři jsou zdraví a čistí - radost pohledět. Proto si nakonec nevezmu jediného.

Jsou tři odpoledne, nemám krmení a přestal foukat vítr. Do svého notýsku, kam si zaznamenávám co, kdy, kde a jak si zapisuji 14 kaprů od 58 do 86 cm. Všechny souboje byly vítězné. Ryby, které zaseknu i zdolám.

Ráno jsem zpět v plné zbroji. Nejsem zde však sám. Já hlupák si myslel, že mě včera nikdo neviděl, ale když mi rybář vedle říká, že takových dní, jako jsem zažil včera já tady na jezeře, je tak pět do roka a pokud jsi ve správný den na správném místě... Dalekohledy fungují spolehlivě. Je to sympatické, že zde mezi rybáři funguje tolerance a vzájemná úcta. Proto je mé rozjeté místo volné.

Opět se zvedá vítr. Začíná druhý díl kapřího divadla a do jedné z rolí mám to štěstí být nominován. Chytám na zrnko kukuřice a na jeden prut. Záběry, které jsou důrazné a poctivé, přicházejí po čtvrthodině. Kapři bojují, jsou zdraví a plni síly. Svoji dnešní návštěvu končím úlovkem 11 kaprů od 60 do 74 cm. Kolegové rybáři opodál jsou též spokojeni. Odpoledne se však vítr utiší a ryby se vzdálí od břehu a ukazují se u hladiny. Předpověď počasí hlásí vedra. Ryby se rozjedou po jezeře a budu si muset dát práci s jejich nalezením. Zároveň chci zkusit něco jiného. Mám chuť na plavačku s průběžným splávkem. Abych se přiznal, v této atraktivní metodě docela plavu - někdy se mi daří celou montáž seřídit téměř vzorově, jindy jsem zoufalý, nemůžu pořádně potopit vlasec, jindy zase splávek nevyjede až k zarážce. Doma vše připravuji, navazuji, čistím a vařím krmení. Ženu, která zítra pojede se mnou, do kuchyně pouštím až tehdy, když po sobě uklidím. Postupně ji seznamuji s celou strategií a také s tím, že možná našlapeme kolem vody 10 kilometrů, než se usadíme. To ještě netuším, co mě zítra čeká.

Jestli to je štěstí, tak mě svatý Petr musí mít opravdu rád. Situace snové se stanou realitou. Proto je rybařina tak krásná.

Je ráno. Jako mnohokrát opěvuji tu krásu kolem a radost mám o to větší, že je se mnou člověk, kterého miluji a kterému vyprávím o všem krásném, zde prožitém. Moje žena Jana. Cestou si vyprávíme o přírodě. Na pěšině před námi panáčkuje zajíc, nad hlavami nám poletují černobílé straky, nad krajem jezerního království se rozléhá hlas kukačky. Bude parný a teplý den. Hledáme místo, hledáme ryby. Hladina je jako olej, bez jediného kolečka, bez jediné známky výskytu ryb. Dalekohled na krku, polarizační brýle na očích. Zatím vidím jen hejna drobných rybek při břehu a hlídkující boleny, kteří nyní vládnou mělčinám. Po kaprech se slehla zem. Přicházím na místo pod obrovské plačící vrby. Na jedné z vrb visí velká cedule: "Soukromý pozemek - vstup zakázán". Na místě, které léta znám, není vidět žádné známky o jakékoliv činnosti. Majitelem je asi někdo, kdo se dostal k dobré informaci o územním plánování. Třeba tady jednou bude stát hotel a majitel bude dřít chudé Sasíky z kůže, nebo tady nějaký "lidumil" postaví golfové hřiště pro širokou veřejnost. Kašlu na zákaz. Břeh je zarostlý divým ostružiním, dvacet metrů nalevo je ve vodě spadlý strom.

"Dobrý den vodo, dobrý den ryby". Opláchnu si zpocenou tvář vodou z jezera, které taky miluji a odříkám pár kouzelných vět adresovaných životu a tomu, co řídí naše osudy. Sledovat mě osoba neznámá, poklepe si na čelo. Jen moje Jana však ví, co k těmto místům cítím a že pocity v sobě dusit nedokážu.

Měřím hloubku. Dno se nezměnilo. Dva metry od břehu zlom z 1,2 m na 3 m, pak dvoumetrová plošinka a další prudký zlom na 6 m. Vzhledem k tomu, že mám dvoumetrovou plošinku pod nohama, bude i lov s angličákem příjemný. Místo prohazuji směsí kukuřice, pšenice a řepky. Pro pány kapry přichystávám ještě zákusek v podobě kostek vařených brambor. Žena relaxuje na dece, já mám nahozeno.

Pod převislým stromem zalovil bolen a v rohu zátoky během chvíle několikrát vyskočil kapr.

V rohu zátoky je ale naplavené chmýří z topolů a olší. Bílé „pemprs" je doslova metlou pro malá očka matchovky a feederu, proto mě zatím ani nenapadne tam nahodit.

Sluníčko vylezlo za ostroh zátoky a dopadá na hladinu přede mnou. Bílý koberec ze zátoky se pomalu dává do pohybu podél břehu směrem ode mne. Mezi bílým kobercem vidím černý majáček, vzápětí druhý a třetí. Na oči přikládám dalekohled. Ne, proti slunci to nepůjde. Vytahuji pruty a jdu asi dvě stě metrů nad místa, kde majáčky brázdí hladinu. Vylézám na strom. Uff. Málem se mi zastavilo srdce. Přímo pode mnou stojí u hladiny obrovské ryby. Tady jsou tři, támhle pět a támhle deset. Velikostí jsem ohromen. Jsou to amuři a tolstolobici. V mžiku jsem na místě a mám nahozeno. Za splávkem najednou pod hladinou vidím jakýsi narůžovělý předmět. Polarizační brýle na očích. Panebože!! Vždyť je to flek na hřbetě tolstolobika. Délka ryby je snad 1,3m a ta šířka těla. Nad vodou prolétá kachna. Jedna ryba pod hladinou se leká a následuje řetězová reakce všech ryb pod hladinou. Asi tři metry ode mě zavařilo v momentě tak deset ryb s takovou razancí, že jsem se málem po... a na ploše zátoky to v tu chvíli vypadalo, jako kdyby na hladinu dopadlo z letadla snad sto tvárnic. Zase nevnímám svět. Feederový prut předělávám na lov z hladiny. Jestli nějaké monstrum zapřáhnu, bude to boj, o kterém sním. Na háček připevňuji „prdelku" z rohlíku.

Amurů jsem chytil za svůj dosavadní rybářský život celkem dost a to včetně trofejních kousků. Všechny ryby byly ale chyceny ze dna po předchozím intenzívním krmení. Lov amurů z hladiny jsem ještě nezkoušel, i když tento způsob patří mezi běžné. Tolstolobika, nebo tolstolobce (je to snad jedno) mám na svém kontě pouze jednoho a to ještě nechtěně podseklého za hřbet při twistrování. Běžně se prý ulovit nedá a já neznám nikoho, kdo by uměl tyto ryby cíleně lovit legálními způsoby. Upřímně řečeno, mnoho nadějí si nedávám už i vzhledem k jemnému cajku. Při představě, že "napálím" jednu z těchto oblud, mi běhá mráz po zádech. Zhruba před deseti lety je z této lokality znám úlovek tolstolobika něco přes dvacet kilo a tito, jeho možná bratři, mají bez přehánění odhadem 30 - 40 kilo. S osmnáctkou vlascem..., no nevím. Ještě nedávno jsem byl přesvědčen, že vyprávění o vymotaných navijácích po záběru neznámé ryby jsou pouhou latinou. Byl jsem však svědkem, jak kolegovi po velejemném záběru a následném záseku vymotala ryba 250m pětadvacítky během několika minut. Ryba si to valila svým směrem bez jediného zastavení. Vyděšený rybář si myslel, že se jednalo o kapra, já si naopak myslím, že tohle kapr nikdy neudělá a i když ujede třeba 100 - 150 m zastaví se, nebo změní směr. Případy „vystřelených torpéd" osobně přisuzuji právě tolstolobikům. Možná si někdo bude myslet, že ve vodách našich krajů není tolstolobiků mnoho. Stačí však jen, aby jednoho krásného dne vyjeli k hladině. Jsou jich stovky. Stovky obrovských ryb. Majestátně a neohroženě si proplouvají pod hladinou. A mě popadla touha jednoho z nich ulovit.

V duši cítím podivnou úzkost při pohledu na ryby stojící u hladiny pět metrů od břehu. Vidím jejich obrovské světlé tlamy na strašné hlavě ve velikosti kýble. Každý má jiné zbarvení - odstíny šedi s narůžovělým melírem, jiný je zase skoro celý černý. Jsou nádherní. Stále v ruce svírám korkovou rukojeť prutu. Úplně nalevo spatřuji něco úžasného, něco, co jsem doposud v živé přírodě neviděl. Z hlubiny k hladině vystupuje sám vládce vodní říše tohoto jezera. Jeho mohutnost mi bere dech a to, do jakého císařského šatu ho oblékla matka příroda, je prostě unikát. Obrovský tolstolobik, celý pampeliškově žlutý, jede přímo ke mně! Míjí asi o metr splávek druhého prutu. To už prostě nevydržím a bočním hodem posílám rohlík přímo do cesty překrásné rybě. Ta na můj trapný pokus reaguje tím, že se potopí do bezpečí hlubiny. Já hlupák si myslel, že by mi snad mohla zabrat - ani náhodou! Nakonec je to spravedlivé. Jak by to asi v našich vodách vypadalo, kdybychom ulovili ryby, které se nám zachce. To by rybařina ztratila kouzlo. Ani nestahuji prut s nasáklou prdelkou rohlíku a nechávám jej pomalu splavávat pod převislý strom, kde do rohlíku začínají šťouchat drobné rybky. Svůj zrak vracím na tolstolobiky, když rohlík na hladině doslova exploduje! Ve zlomku vteřiny již kvílí brzda navijáku a prut se ohýbá. To hlídkující bolen nesnesl křepčící rybí droboť a razantně udeřil. První nápor bolena, jenž se sám zasekl na jemný, ale ostrý háček, je impozantní. Za chvíli se však pokládá a je hravě podebrán. Míra ukazuje velice slušných 68 cm. Ukazuji Janě tohoto predátora v stříbrném hávu a pomalu ho pokládám do vody. Problém je, že jsem jeho zdoláváním rozplašil tolstolobiky, kteří se propadli do hlubin. Ani jsem si však nevšiml, že se kdesi zformovala další rojnice amurů, kteří opět sbírají něco z hladiny. Dalekohledem vidím zcela zřetelně, jak otvírají tlamy a sbírají zbytky bílého chmýří, které opustilo ty poslední odkvétající topoly, aby unášeno teplým větrem ulpělo na hladině, kde poskytne amurům chutnou krmi. Ryby se přibližují ke břehu. Hejno čítá hrubým odhadem asi padesát amurů. Jsou mezi nimi i gigantické kousky. Než stačím vše nachystat, jsou ryby pět metrů od břehu. Ležím v mokrém písku, v poloze ležícího střelce, a snažím se tak nahodit, abych svého budoucího soupeře nevyplašil. Záběr přece musí být tutový. Jelikož jsem tady letos už něco zažil, už mi srdce neleze do krku, když vidím, jak metrový amur míjí nastražený rohlík obalený "pemprsem". Jsem v klidu. Nevím, co se amurům na mé nástraze nelíbí. Chmýří ano, rohlík obalený chmýřím - ne! Kde se vzal tu se vzal bolen. Ten se nerozmýšlel a udeřil. Zdolávání je krátké a tělo bolena taky. Pouštím ho zpět a v duchu se vzdávám naděje o ulovení amurů. Nastražuji další kus rohlíku. Pohlédnu na hladinu a - amuři se pasou nerušeně dál. Za chvíli další bolen a pak jesen. Rohlíky došly a amuři o mě vědí a smějí se mi! Už mě napadají nesmysly. Udělám si amuří mušku! V krabici nalézám větší háček s očkem a dlouhým raménkem. Jako vázací materiál použiji zbytek pletenky Merlin Kryston. Háček obalím vrbovým listem, omotám vatou z topolu a pletenkou. Na konec vlasce přivazuji klacík, na návazec podivný výtvor, který má amury přelstít. Další dvě hodiny jsem vystaven výsměchu přírodě a amurům, kteří se mnou žertují tak, že začínám věřit tomu, že kdybych šel podle vody, doprovodí mě až k nádraží. Porážky k rybářskému sportu patří stejně jako vítězství. Je to tak i v životě. Přesto polohlasem pronesu větu díků našemu rybářskému patronovi. Už jen proto, že jsem tady mohl být. Slibuji této vodě věrnost, kterou poruším pouze při rodinné dovolené. Nejsem smutný ani unavený. Kolem vody při cestě zpět posbírám 50 ti litrový pytel odpadků ve snaze udělat dneska alespoň jeden dobrý skutek navíc. Zpocený ve vedru se i s pytlem plným odpadků dovláčím k zahradní restauraci plné žíznivých rekreantů. Mám taky žízeň, ale nejprve zdvořile žádám majitelku restaurace o možnost uložení pytle do poblíž stojícího konteineru. Ta se na mě oboří s tím, že když jsem tak aktivní, mám si to odnést domů. Před zraky desítek lidí tu stojím jako největší hlupák. Nerozčiluji se, ani nehádám. Tady si nedám ani vodu a i s pytlem upaluji ke konkurenci. Kráčím po upravené cestě ze zámkové dlažby, kráčím okolo upravených záhonů, přehazuji si pytel s odpadky po lidech do druhé ruky a opět mě napadá věta slavná filmová. „Děláte machry, ale hajzly máte na chodbě." Myslím i na pravdivé přísloví o tom, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán.

Je vedro a žízeň. V dalším přírodním bistru si žádám sklenici točeného studeného piva. Dříve, než sdělím své přání obsluhujícímu personálu, upoutá mě cedule s nápisem: "do skla pivo netočíme, neboť nám bylo sklo rekreanty rozkradeno". To jen potvrdilo, že v době rekreací jsou rybáři na druhé koleji, a že byli nepřímo vyhnáni. Nevadí, přejme odpočinku všem, naše chvíle přijdou s prvními podzimními deštíky. Na zdejší jezero se vrátím, až klid sedne na zdejší kraj.

Léto je minulostí a nad jezerem se rozprostřel opětovný klid. Nad polem u jezera se povalují chuchvalce mlhavých oparů. Ze stromů padá nažloutlé listí a z jejich korun už neznějí ty ptačí symfonie, jako na jaře. Příroda trénuje svůj spánek. Jsou lidé, kteří barevný podzim milují a opěvují jeho krásy.

Já podzim doslova nenávidím v předtuše, že se kraj postupně oblékne do šedohnědého kabátu a bude mluvit hlasem tisícových hejn hladových vran, které přitáhly odkudsi z východu a přinesly s sebou smutek do kraje.

Jenže kapři jsou v tomto období mimořádně aktivní a cpou si břicha před dlouhou zimou. Také moje doposud úspěšná taktika hledání aktivních kaprů přechází do vyššího stupně složitosti. Na jaře to je podstatně jednodušší. Tady se řídím počasím, směrem větru a aktivitou ostatních rybích druhů v době rozmnožování. Na podzim to už nejsou ty pravé nápovědy a nutí mě více k přemýšlení. V této činnosti se snažím vžít do role kapra. Žádné dlouhé cesty po jezeře za potravou, žádné přesuny, žádné putování po podvodních lavicích, které stojí spoustu energie. Tu je potřeba uchovat na zimu. Zároveň to musí být místo, kde je dostatek přirozené potravy, a kde se kapři cítí v bezpečí a jsou chráněni před studenými projevy počasí. Vybírat proto budu místo v některé z hlubokých zátok, kde se po celý rok nanáší přirozená potrava a je nějaký ten padlý strom. Ten tvoří pomyslný kapří hrad, kam se na čas uchýlí kapří bojovníci vrátivší se z putování za kořistí a z bezpečí dřevěných hradeb budou podnikat pouze krátké výpravy za potravou do jeho okolí.

Po hodinovém putování po sedmero cestách a po obejití sedmero zátok spatřuji první z pomyslných kapřích hradů. Je hrad pustý? Jsem tu od toho, abych to zjistil!

Je to neveliká zátoka s tmavou vodou, která je předzvěstí hlubiny. Zátoka je lemována velikými stromy s kmeny rostoucími směrem na vodu. Mnohdy větve přesahují až pět metrů nad vodní hladinu.

Napříč rohem zátoky je padlý obrovský strom. Pamatuji si jej, když vévodil pobřežním porostům. Nyní je jeho koruna celá schovaná pod hladinou a nad vodu vyčnívá jen část kmenu s kořeny. Hlubina, strom pod vodou, vysoké břehy a převislé stromy - tak vypadá nedobytný kapří hrad. Rostliny rostoucí při břehu dávají tušit symbiózu s bahnitým dnem a bahnité dno asi tvořené naplavovaným a spadaným zetlelým listím bude bohatou hradní spižírnou potravy.

K vlastnímu lovu se nabízejí dvě místa. Jedno přímo "pod hradbami" - to je ovšem předem jasná prohra a navíc nechci u kaprů vyvolat pocit ztráty bezpečí a neohroženosti v těchto místech. Druhé místo vzdálené po břehu asi 30 metrů od "hradu" - je ideální a umožňuje i nasazení mé oblíbené bolognésky. Při měření hloubky si nemohu nevšimnout přítomnosti početného hejna plotic okolo sebe. Rozbaluji pomalu, trpělivě a mobilizuji všechny své pozorovací schopnosti.

První co mě zaujalo jsou četné, docela mohutné dvojité víry vycházející z hlubiny. Tyto jevy přisuzuji spodnímu lovení štik, které budou zajisté hradními dámami nedaleké pevnosti.

Krmení přizpůsobuji podzimu a jeho objem je proti jaru zhruba čtvrtinový. Dvě hrsti měkkoučké pšenice jen lehce zaprší na hladinu kolem splávku. Druhý feederový prut opatřený dvou uncovou špičkou a osmnáctkou vlascem nastražuji šikmo od svého stanoviště pod převislou větev. Tam prakem dopravuji dva nástřely pšenice a tři nástřely kukuřice vařené v medové vodě a dipované rozdrceným koriandrem. Kapři, kteří opustí bezpečí hradu mají nachystanou past.

Jsem přesvědčen, že se záběrů dočkám. Jen jsem zvědav, jakou strategii mí soupeři zvolí po záseku. Pokud vyrazí na vodu, je to dobré, pokud budou prchat ke hradu, bude to horší. Mé obavy umocňuje zjištění, že břeh, na kterém sedím, je až ke stromu podemlet a tvoří asi metrový tunel, jehož klenbu zpevňují spleti kořenů příbřežního stromoví. Za vyššího stavu vody se teoreticky může stát, že kapři mohou za určitých okolností projíždět pod mojí židlí. No a jezero je momentálně vodou pěkně napěchované. Navíc zdejší kapři nejsou žádní nazdárkové, ale zkušení a silní soupeři, kteří již prošli mnohými bitvami.

Jsem nadmíru spokojený s volbou místa, protože se nedaleko lovného postu začínají zvedat ze dna pravidelné postupující provazce bublin a je jisté, že první průzkumníci z vodního hradu vyrazili za potravou. Záběru se zatím však nedočkám. Je to divné, vždyť zátoka je plná ryb. Lituji, že s sebou nemám vybavení na lov dravců, protože takové intenzivní lovení štik jsem neviděl dosti dlouho. Na dálku tak slibuji štikám bitvu, kterou hodlám uskutečnit s prvními mrazíky. Čas u vody utíká velmi rychle. Je jedenáct hodin. Spláveček na boloňce se mírně zavrtí, po vzoru cejního záběru vyjede z vody a pokládá se na hladinu. Co víc mohu chtít k záseku?! V předtuše cejna nejsem na záběr kapra připraven. O to víc jsem překvapen po záseku. Prut se uctivě prohne a naviják spustí tu svou. Ryba rve první metry vlasce za doprovodu divoce se točící cívky. Jede směrem k vodnímu hradu přímo místem, kde mám nahozen druhý prut. Beru proto feeder do ruky chtěje tisknout jeho rukojeť mezi koleny a volnou levou rukou stáhnout vlasec s nástrahou ke břehu. Jenže než to stačím učinit, ohýbá se i špička feederu a záběr kapra přechází v překrásnou jízdu. Situace k popukání. Teď oba navijáky vrčí v překrásném stereu. Ryba z feederu ale prchá na druhou stranu směrem od vodního hradu. Povoluji brzdu, položím prut do přední vidličky, kde před chvílí spočívala bolognézka a rukojeť přišlapuji k zemi. Ryba na boloňce zatím dorazila k hradbám vodního hradu. Nezbývá než ponořit prut co nejhlouběji pod hladinu a doufat, že kapr třeba větve podjede. Tato zoufalá taktika s jednoprocentní šancí na úspěch s pomocí všech svatých kupodivu vychází. Kapr vymete roh zátoky pod vodním hradem a příkopem podle zlomu na dně valí na volnou vodu. Když dosahuje zhruba třetiny zátoky, opírám boloňku o feederovou vidličku a rukojeť prutu posouvám až pod židličku, na které sedím. Chopím se feederu. Kapr je zatím neznámo kde a až nyní vlastně začínám se zdoláváním. Ryba je totálně zmatená a jezdí po hladině. Dost rychle jí přivedu zcela vyčerpanou ke břehu a podeberu. Nádherného šupináče ponechávám v podběráku a po pěti minutách s kaprem v podběráku podebírám jeho dvojče. Taktéž nádherného a vysokého šupináče se zlatavým šatem. Obě ryby ještě v podběráku vyháknu, zamotané vlasce utrhám a kapry položím na podložku. První z nich měří 59 cm, druhý má rovných 60 cm. Ponecháním těchto kaprů by vlastně mohl skončit můj lov. Ponechání si kapra za účelem zpestření vlastního jídelníčku řeším pouze ve výjmečných případech a 95 % úlovků vracím vodě. Jenže nyní se cítím být obdarován naším rybářským patronem. Ryby si prohlížím a ony mě také. Koulí na mě očima, které dovedou mluvit. V tu chvíli zasáhne mojí duši pocit, který se nedá vybušit hesly ani frázemi. Z frází chyť a pusť je mi špatně, toto je ale o něčem jiném. Mírumilovné kapří oči prosí o život. Ne z lítosti, ale z respektování krásného, zdravého živého tvora schovávám hluboko do vesty svůj "žabykuch", kapry na podložce odnesu ke břehu a položím je vedle sebe do vody. Jako dva bratři se pomalu, bok po boku vracejí zpět do svého světa, který tak milují. Kapři se propají do hlubiny. Stojím na břehu a je mi strašně krásně a pocity na duši dokáži stěží popsat, navíc je to tak trošku o slzách.

Za svůj rybářský život jsem pustil zpět do vody daleko větší ryby, ale v tomto případě šlo o cosi zvláštního a kouzelně dojemného.

Pomalu navazuji zpřetrhané udice. Než vše doladím dorazili kapři, kteří dostali svobodu do vodního hradu, kde zvěstovali svůj příběh.

I nejlepší a nejsilnější kapří bojovníci se vydali na trestnou výpravu, aby pomstili své pokořené bratry. Bez zvířecího slitování!

Bubliny ze dna stoupají vzhůru hned na několika místech, to jak útočná vozba kapřích rytířů zuřivě ryje ve dně. Opět rázný úklon feederu a zásek jak do pařezu. Kapr nekompromisně valí na vodu. Pomalý, ale velmi silný a soustředěný tah na vodu. Cítím na prutě možná životního kapra. Nejsem sto cokoliv udělat, jsem v roli pouhého komparsisty. Asi 100 metrů od břehu se udělá na hladině mocný závar a mě poskočí srdce radostí, protože si myslím, že má kapr dost. Jenže! Kapr náhle stočí směr úniku prudce do leva a podle protějšího břehu zátoky jede rovnou do rohu, ke kapřímu hradu. Navíjím jako zběsilý, a když se dostanu s rybou do pořádného kontaktu, opírám se do prutu, že málem praskne. Vlasec drží, s rybou to ale vůbec nic neudělá. Vidím vlasec nad hradními branami a cítím jak se odírá o první větve. Úplně povoluji brzdu! Pozdě. Kapr mi dokonale předvedl, že on je tady pánem. Stáčím zbytek dosti poškozeného vlasce. Okamžitě měním cívky a nasazuji "lano" v podobě dvaadvacítky. Jemně šponuji vlasec a špička feederu značí svým mírným prohnutím, že je vše doladěno.

Náhle napnutí ve špičce povoluje. Úplně jiný záběr. A po záseku se opět nestačím divit. Okamžitý úprk k potopenému stromu. Těch několik desítek metrů ke hradu překoná ryba nehledě na snahy rybáře velmi rychle a já opět stáčím volný vlasec.

Co mohu dělat. Snad jen použít zbraně hromadného ničení v podobě třiapůl librového prutu a pletenky s nosností 30 kg. To bych potom po vzoru některých rybářů "spálil kaprovi záda". Jenže to už není dávno moje parketa a tak podobné styly přenechám vyznavačům těžké kaprařiny.

Zdá se, že s mými zbraněmi je kapří hrad nedobytný. Proto napříště při rozlučce s jezerem ve smyslu chytání kaprů změním taktiku. Snad se mi podaří přelstít stráže a proniknout alespoň "na první nádvoří vodního hradu", kde se v bezpečí schovávají ti nejkrásnější kapři na světě.

Na nejkrásnější kapry na světě sem ale přicházím až na jaře následujícího roku.

V dlouhých zimních měsících jsem v noci kolikrát nemohl usnout, jak jsem neustále v mysli přehrával dosavadní zkušenosti a poznatky a spřádal teoretické plány, kde hledat ryby za toho či onoho počasí, kde čekat záběry při určitém tahu vody. Přemýšlel jsem jaká potrava se kde nanáší a vytváří, studoval jsem chování ryb, jejich pohyb v určitých zónách v závislostech na teplotách vody, fotosyntéze, povětrnostních podmínkách... Na stovky poznatků z minulé sezóny se vždy zeptám: "Proč?" Ne, v hlavě mi nevznikl guláš, ale celkem jasná představa, jak budu dál rybařit. Zásadní podmínkou je univerzální kombinace jemných rybolovných způsobů, neustálé vyhledávání aktivních ryb a co nejpřirozenější předkládání návnad a nástrah. Návnady a nástrahy budu používat ryze přírodního původu, bez jakýchkoliv chemických příměsí. Tento způsob rybolovu lze provozovat pouze při maximální opatrnosti při pohybu v pobřežních partiích. Klid je v dané lokalitě nezbytný. Ani týmová spolupráce a kolektivní rybařina nepřipadá v úvahu. Chci-li u vody posedět, pokecat a sem tam něco chytit, mohu jít s přáteli. Chci li chytit opravdovou trofejní rybu, nezbývá než jít sám.

Všemu, co jsem si předsevzal dodržím a dokonce při jednom přátelském rybářském posezení s přáteli pronáším v jemném opojení vzletné věty o tom, že dokáži na jemnou plavanou a matchový či bolognésový prut zdolat kapra, nebo amura s váhou přes 17 kg. Z pohledů přítomných vidím, že mě berou s rezervou, ale já svému předsevzetí pevně věřím. Věřim i svému rybářskému vybavení, prutům, navijákům a vlascům... Zbývá jen mít neustále nakloněnou přízeň svatého Petra a chovat se k přírodě s úctou, jako k paní učitelce, která nás ve škole kdysi učila číst a psát. Výsledek se jednou dostaví.

Píše se 26. duben 2006. Vítá mě sluncem zalité, ale poněkud zabahněné království rybařiny. Dnes tuším, že bude něco jinak. Už to že stejné místo ve vlaku, na kterém sedím pokaždé, když cestuji za rybami, je obsazené. Porušují tím hned první třetinu rituálu, který mě provází od domova až na místo rybolovu. Ostatní součásti rituálu jsou tajné, po jejich zveřejnění by pro mně hrozila hospitalizace do ústavu, kde se léčí rozum.

Voda je ještě nad normálem, je zakalená, a tak spíš než na kapry myslím na nějakého toho lína, kteří se zde vzácně vyskytují, vždy však v trofejních velikostech. A co takhle cejn lopaťák, jednoho až dva kousky bych rád donesl domů ke zpestření jídelníčku. Ryby se ukazují dva metry od břehu, ale jsou to boleni. Po hodince bez záběru se stěhuji na jiné místo. Zde se také marně pokouším o úlovek. Sedím nad douškem zeleného čaje s jasmínem a s hrnkem v ruce pozoruji klidnou hladinu. Můj zrak ulpí na staré rozpadlé bárce, která kde se vzala tu se vzala - odkudsi připlavala. Loďka však po hladině opisuje zcela neobvyklou dráhu. Je zcela jistě ovlivňována vodními proudy, které unášejí spousty potravy. Loďka se točí kolem dokola a zastaví se u břehu na druhé straně. Do těchto míst navíc začíná pražit sluníčko.

Už mně nic nezastaví. Co na tom, že cesta bude dlouhá a blátivá. Brodím se smradlavým blátem a vodou. V teniskách. Po nedávné povodni není na břehu jediné suché místo, kam položit svoji bagáž, abych se mohl odlehčen porozhlédnout po rybách. Nasazuji si kouzelné brýle, kterými vidím pod hladinu. Přestože se snažím plazit jako gepard od keře ke keři je to prd platné. Protože vážím 120 kilo, tak se bořím do kluzkého bahna a pohybuji se tudíž chůzí "mlaskavou". Potopené křoví před bahnitou plotnou - zde spatřuji temný stín. Ryby podle všeho budou nedaleko hladiny. V tu chvíli mi volá Jirka. Jen mu sděluji, že věřím v úspěch. Jdu zpět k ruksaku. Rozbaluji podběrák, vidličku a matchový prut. První co zkusím bude chytání na propad, kdy nástraha dosáhne maximálně metr pod hladinu. Montáž, co mám na matchovce trhám, v krabičce nalézám malý splávek - jen takový červený šípek. Připevním jej na vlasec a na dřík splávku namáčknu malý broček. Ještě mikroobratlík a návazec. Krmení provádím zcela originálním způsobem - žádné bušení koulemi s krmením o hladinu. Ryby musejí mít pocit, že potrava padá z části křoví, které je nad vodou a pod nímž nejspíš hledají něco k snědku. Jen co napíchnu nástrahu pohlédnu zpět tam, kde byl před chvílí stín. Jo! Trojice velkých kaprů pod keřem, který se začíná zelenat, nejspíš zaregistrovalo krmení, které jim mojí zásluhou z keře padá. Ze tří metrů schován za stromem dobře vidím dva světlé a strašně tlusté lysce a jednoho neméně objemného šupináče s obrovskými masitými a žlutými pysky. A navíc asi dva metry od nich jemně sezobne z hladiny jehněd jívy dobře metrový amur.

Nahodím, ne však moc dobře. Je to půl metru od větve keře. Popotáhnu proto spláveček, který je však okamžitě ukraden z hladiny. V tu chvíli se na hladině udělá obrovská vlna a současně se rozvrčí brzda navijáku, jenž je připevněn k prutu a ten je mi málem vytržen z ruky. Ani jsem nezasekl! Ryba vypálí jak šílená v širou vodní pláň. To přece nebude kapr, ten by zmizel v prvním křoví.

Prut ohnutý do uctivé paraboly a z navijáku mizí desítky metrů vlasce strašnou rychlostí. Co mohu dělat. Připadám si jako sběratel lesních plodů, kterého na lesní cestě překvapí rozzuřený grizzly.

Chce se mi volat o pomoc. Marně. Nikdo tady není. Jen křečovitě držím prut. Zásoba vlasce na cívce je hrozivou prázdnotou. Telefon! Jirka! Právě mi neznámé monstrum krade vlasec od tebe z mého navijáku. Končím. Dno cívky prosvítá. Je konec. Přiložím ukazováček na cívku navijáku. Nechce se mi, ale musím. Prut se ohýbá ještě víc, vlasec zvoní a ne a ne prasknout. Zázrak! Ryba stojí. Nachází se však v jiných zeměpisných šířkách, kdesi v tajemné hlubině, uprostřed rozlehlé vodní pláně. Ryba se nehýbá. Kapra vylučuji. Myslím na amura nebo na tolstolobika. Myslím na pár známých, kterým ryba celý návin vymotala.

Uklidňuji se. Dobře. Smířím se s tím, že tuhle rybu nikdy nevytáhnu, tak alespoň abych ji viděl. Na druhé straně nic nového. Žádné pohyby. Jak kdybych táhl pytel brambor, k tomu mi napomáhají i nebesa, protože se proti mně zvedl vítr. Vlny ženou tíhu ke břehu. Nevím jak to dlouho trvá. Hodinu? Den? Nebo rok? Mám na tuto dobu normální výpadek paměti. Nevím co je za den, kolik je hodin a snad nevím, jak se jmenuji.

Jen se mi vybavuje, že centimetr po centimetru přitahuji neznámou, těžkou, ale úplně pasivní rybu ke kraji. Cívka navijáku se zase vesele plní vlascem. Jsem však stále v pohotovosti. Útok může přijít v kterékoliv vteřině souboje. Náhle hladina exploduje a jediné, co ve vlně zahlédnu, je oranžová barva zlatavé ocasní ploutve. Vylučuji amura i tolstoje. Tak tedy kapr. Jenže pohlédnu kolem. Potopené větve a křoví. V mém místě je volno asi na čtyřech metrech břehu, jinak samá vázka. Pak to zase nějakou chvíli trvá. Kapr s obrovskými žlutými pysky je zase u hladiny - pět metrů od břehu. Ne. Nyní přijde výpad a je hotovo. Sahám proto po foťáku, který mám v kapse a až si ryba ještě ukáže, vyfotím ji.

ANO !!! Ale až na břehu. Mobilizuji vše, co jsem kdy v životě u vody naučil, prožil a poznal do této jediné chvíle. Pohlédnu nalevo. Ani nevím kde se vzal u mých nohou podběrák a až nyní si uvědomuji, že se rybu chystám vylovit na jiném místě. Jdu na to. První přitažení kapra nad podběrák. Ne nejde to metr mi chybí. Zkouším jít do vody k rybě, ale dno se zde prudce svažuje do hloubky. Jak trošku povolím, kapr líně poodjede a svojí vahou se potopí do hloubky. Druhý, třetí, pátý pokus. Při dalším neúspěšném podebrání kapra vidím , jak návazec jde z tlamy kapra a zachycuje se o ostrou pilku hřbetní ploutve. To je průser! Přitáhnu kapra jak jen to jde. Jestli zlomím prut neřeším, vlasec drží. Konečně zajíždím podběrákem pod kapra. Ramena podběráku jsou osmdesáticentimetrová. Přesto je půlka kapra ještě mimo. Slizké bláto pod nohama mi ujíždí a já se pozvolna šinu za kaprem do vody. Pravačkou odhazuji prut a ve zlomku vteřiny a pudu sebezáchovy se zachytávám jediného keříku. V levé ruce držím podběrák, do kterého kapr po mém nekontrolovatelném pohybu zajíždí.

Až teprve nyní vidím, jak je veliký. Je můj! Společně se blátem plazíme na břeh. Kapra v podběráku odnáším na místo, kde je bahna nejméně. Nevěřím. 90 centimetrů délka, něco přes čtyřicet centimetrů výška, obrovské břicho narvané k prasknutí značí, že jde o kapří maminu ve vysokém stupni těhotenství. Ihned ji ukládám do závodního plavačkového vezírku, než seženu někoho, kdo by mně s kaprem vyfotil. Nemohu křičet, nemohu brečet, nemohu se smát. Volám manželce a rodičům, že mám dvacítku. Volám několika známým. Nikdo však nemá čas přijet, aby mi kapra vyfotil. Nakonec mi volá zpět Ivoš, že přijede, i když se mu přiznávám, že kapr dvacet kilo nemá. O osmnácti však nepochybuji.

Ta hodina než přijel trvala snad rok, měl jsem strach, aby kapr vše bez úhony přežil. Seděl jsem na kmeni nad vodou a pozoroval hladinu. Desítky malých, velkých i největších kaprů přijeli až ke břehu žadonit za svobodu své kapří královny. Všude, kam jsem se podíval kapři, kapři a kapři. Sbalil jsem náčiní jen slavný cajk jsem nechal na obdiv. Co je třeba obdivovat? Prut - matchovka MILO Gold Walley Carp MK2 o délce 4,2m, naviják Tica Libra SA 3000, vlasec kmen 0,16 mm Prime Fishing, vlasec návazec Milo Krepton 0,154 mm a háček Maruto. Vyfotografování kapra bylo v rychlosti hotové. Fotili jsme ho v bojových podmínkách, všude bláto. Nádhernou rybu jsem naposledy pohladil a položil ji do vody. Odplouvá. Záhy se k ní připojují i ostatní. Všichni zmizeli. Jen rozšlapané bláto na břehu vypovídá o krásném dobrodružství, které nám rybářům příroda občas připraví.

Jsem jak probuzen z krásného snu, jen pár fotek na památku je důkazem toho, že to sen nebyl.

I nyní, když píši tento příběh, mi vše ještě nedošlo. Pořád se mi vybavují nové a nové situace ze souboje. Zatím ani přesně nevím, jak dlouho jsme se s kaprem navzájem zdolávali. Snad to zjistím z údajů v telefonu.

Uvědomuji si, že zatím neznám oficiální případ, kdy by byl matchovým prutem a výše uvedeným náčiním zdolán kapr této velikosti. Dost možná to je určitý rekord. Neberte to jako vychloubání, ale mám obrovskou radost, že se mi to podařilo. Můj úlovek je dílem obrovského štěstí. To však přeje připraveným a těm, kteří to mají dobré tam nahoře...

Příběh však nekončí. Ke svému snažení jsem přibral stejně naladěného parťáka a lovy nejkrásnějších kaprů na světě mají své pokračování, jehož zpracování připravuji. Navíc se o slovo hlásí dravci. Takže uvidíme.

Nechť pevné zdraví s radostí a přízeň Svatého Petra doprovázejí vaše rybářské snažení.

Václav Turek