Psaly se letní prázdniny roku 1983 a naše rodina je jako obvykle trávila pod stanem u přehrady Jesenice - ve staré pískovně ve Všeboři. Sotva pár desítek metrů odtud byl mělký záliv o rozloze maximálně 30 metrů čtverečních. Na jeho severovýchodním břehu se tyčily dva duby, jejichž vrásčité kmeny sloužily několika málo místním rybářům k uvazování dřevěných pramic.

Tehdy, ostatně jako každé prázdniny, jsme ve Všeboři vytvořili chlapeckou partu, jíž jsem z pozice nejstaršího velel. Dále v ní byl můj devítiletý bratr a další dva kluci ve věku osmi let, jejichž jména bych už asi jen stěží dával dohromady.

Jednoho slunečného dne - hned poté, co jsme před stanem jako hladoví vlci vylízali talíře s „buřtgulášem" - se naše parta vypravila ke kotvišti lodí v již zmíněném zálivu. Můj otec nám totiž vrazil do rukou čeřen s tím, abychom mu nachytali nějaké rybičky na večer - na candáty.

Pod dubem v zálivu byly tou dobou přivázány čtyři pramice. Na tu vpravo jsem vlezl, stoupl si na její záď (lodě byly přivázány přídí ke stromu) a mrštil čeřen do vody. Kluci stáli za mými zády a hleděli na kostru čeřenu, která byla v sotva metr hluboké vodě dobře vidět.

„Půjč mi to," dožadoval se kdosi z nich, už si nepamatuji kdo.

„Počkej, pětkrát nahodím, a pak ti to půjčím," odpověděl jsem a začal čeřen rychle zvedat ode dna.

Při jeho vytažení z vody ven se loď, na níž jsme stáli, uhnula vpravo - více ke břehu porostlém divokým maliním. A v ten moment jsem ji spatřil! Na místě, které ještě před malou chvílí stínila záď naší pramice, strnule stála krásná štika - tak kolem 70 centimetrů dlouhá. Srdce se mi rozbušilo. Tlouklo jako když zvon na kostelní věži oznamuje nedělní poledne, tlouklo možná hlučněji než posedlému archeologovi, jenž pod horou písku nečekaně objeví dinosauří fosílii.

„Nehýbejte se!" špitl jsem a rukou ukázal do vody vedle nás, kde sotva v metrové hloubce - ve stínu zelené koruny dubu - stála nejkrásnější ryba na světě. Nic tak nádherného jsem do té doby neviděl. Nic tak vzrušujícího jsem dosud nepocítil.

Chvíli jsme na ni všichni civěli, pak se nás ale zmocnila touha onu rybu ulovit. A tak jsme vyskákali na břeh a utíkali jako o život ke stanu ve staré pískovně, abychom vše oznámili mému otci, zkušenému rybáři. Křičeli jsme jeden přes druhého, co jsme tam viděli, a ruce roztahovali tak, jak jen to bylo možné. Táta určitě musel získat dojem, že v zálivu podřimuje metrovka. Jenže tenkrát nějak neměl čas vzít prut a zajít tam s námi. Horko bylo silnější než on. Dovolil mi nicméně vzít můj prut a zkusit to na ni.

Projelo mnou zvláštní horko. Jako kdybych před kluky z party rychle dospěl. Vždyť přede mnou se objevila první velká rybářská šance, neboť až do tohoto okamžiku jsem chytal prakticky jen kapry na kolínka a okouny na žížalu. Měli jsme v řízkovnici tři plotičky, které před chvílí uvízly v čeřenu, ale hlavně jsme měli nulové zkušenosti s lovem štik. Takto vybaveni jsme utíkali znovu jako o život - zpět do zálivu ke kotvišti loděk.

Když si dnes vzpomenu, jak jsme se ji tenkrát pokoušeli ulovit, musím se smát - červenobílý splávek, olůvko a háček. Žádná pojistka v podobě ocelového lanka, které by nám poskytovalo ochranu před štičími řezáky. Nic takového nás nenapadlo a bohužel nám to zapomněl říct i můj otec.

Kostky na místě byly vrženy. Věděli jsme, že pod zádí lodi musí být ukryta naše štika, a bylo nám jasné, že ji nesmíme vyplašit. Na zhruba čtyřmetrovou pramici jsem proto vlezl jenom já, nejstarší z party. Na oprýskaném sedadle jsem napíchl plotici za tlamku, nastavil asi půlmetrovou hloubku a pustil ji k zádi lodi. Reakce štiky byla blesková, záběr přišel rychleji než okamžitě! Červenobílá „káča" lehce sklouzla pod hladinu a začala ujíždět od lodi - směrem ze zálivu na volnou přehradu. To už na loď vlezli i ostatní kluci a začali se předhánět v radách, kdy ji mám zaseknout. Vzpomněl jsem si na slova otce, že štiku je třeba nechat zažrat a že je dobré během čekání na zažrání vykouřit cigaretu. Až pak má dojít k záseku, říkával, když doma líčil své historky z rybolovů.


Byla to cenná rada, jenže měla háček - nikdo z nás, malých kluků, u sebe neměl cigaretu, jelikož jsme nekouřili. A co teď? Museli jsme to zvládnout sami. Bez ohledu na názory kluků z party jsem se rozhodl zaseknout spíš dřív než později. Opřel jsem se do prutu a... zásek se povedl. Štika kladla odpor, jaký jsem do té doby nepoznal. Nechtěla se hnout a já si to zase nechtěl nechat líbit. Rval jsem ji z vody, až se mi ruce třásly, a kluci mě ještě povzbuzovali. „Dělej, dělej," křičeli za mými zády, jako kdybych finišoval v cílové rovince v závodu o přeborníka školy. Trvalo to ovšem jenom krátce. Zubatá pak vlasec ukousla, k čemuž jí stačil jediný výskok. I ten jsem viděl poprvé v životě.

Těžce jsme to nesli. Zklamaní kluci se na mne obořili, že jsem měl se zásekem počkat, ale o tom to nebylo, jak už dnes vím. Bez lanka byly naše šance malé. Ještě chvíli jsme na lodi hovořili o štice, která nás tak snadno porazila, a chystali se odejít ke stanu. Právě v tu chvíli si ale někdo z nás všiml, že k zádi pramice míří vodou stín, který je asi tak stejně dlouhý jako ta štika. Ano, byla to ona! Krasavice zleva minula ostatní loďky a vrátila se na své původní stanoviště.

A celé to vzrušení začalo znovu. Opět jsme vycítili blízkost dobrodružství. Navázal jsem háček tak rychle, jak jen jsem uměl, nastražil druhou plotici a pustil ji do vody. Bylo to neuvěřitelné, ale štika k naší radosti opět reagovala jako šíp vystřelený z luku elfa Legolase. Popadla plotici svou zubatou tlamou a rozjela se stejnou cestou jako před chvílí.

„Sekej, ať to neukousne!" vykřikl můj brácha, načež jsem zasekl. Prut se ohnul, dotažená brzda zánovního Roena ale neproklouzla a štika nám i podruhé nechala jen prázdný vlasec bez háčku.

Mezi námi se rozhostilo smutné ticho, které ale trvalo snad jen půl minuty. Pak jsem postřehl, že štika se po stejné ose vrací zpátky jako kdyby se nechumelilo!

Upřímně - už jsem nevěřil, že by ta dravá mašina mohla ještě zabrat. Přece jenom: někde v tlamě měla dva naše háčky, což - jak se mi tak honilo hlavou - muselo být bolestivé a nepříjemné. Nicméně ve stavu chlapeckého rozrušení jsem navázal další háček, napíchl poslední plotici a pustil ji vedle zádi lodi. Věřte nebo nevěřte - po pouhých deseti vteřinách štika zabrala. Zase! Naše „káča" utíkala stejným směrem jako v předchozích dvou případech, a také - jako v předchozích dvou případech - nás čekal osud poražených. Štika vlasec znovu ukousla, aby se po chviličce dostavila zpět na své stanoviště pod zádí ukotvené lodi.

Jak troufalé a jak neuvěřitelné! Během deseti minut třikrát skočila po naší živé nástraze a třikrát po sobě ji i s jednoháčkem ucvakla. Vždy se potom vrátila na původní stanoviště na mělčině, které se vystavovalo přímo před námi. Kdo ví, co by se dělo, kdybychom tenkrát měli další plotici...

Bylo mi tehdy 10 let. Stál jsem jen dva metry od této „bestie" a byl jsem neskonale fascinován přemírou její sebejistoty, odvahy i krutosti. Oč déle jsem na ni zřel a čím více jsem o ní přemýšlel, o to silněji jsem si uvědomoval, že významnou část svého rybářského života zasvětím právě štikám. To setkání pro mne bylo vskutku osudové: tím dnem a tou hodinou jsem propadl lovu dravců, zejména pak lovu štik.

Cestou od zálivu ke stanům na nás nějaký starý muž zavolal: „Tak co, bando, máte ji?"

Nezmohl jsem se na slovo, a tak jsem jen zakroutil sklopenou hlavou.

„Příště si na ni vem´ pořádnou třpytku. Štiky jsou po třpytkách jako divé," poradil mi otcovsky kmet, který na lavičce před maringotkou s občerstvením usrkával chlazenou desítku.

 

V duchu jsem nad jeho radou mávl rukou, koneckonců vypadal jako vágus, ale... Ta jeho slova se mi zakousla do hlavy. Už nikdy jsem je nedokázal vymazat z paměti. A pro jistotu jsem hned druhý den - s kluky v zádech a s půjčenou cyankálkou od táty - pospíchal k zálivu. Naší štiku jsem ale nechytil, ani ji neviděl. Nicméně půlkilový okoun, vyvláčený snad na páté nahození, nás ohromil skoro stejně tak jako o den dříve ona krásná štika. Ano, někde tam, na břehu malého jesenického zálivu, se zrodil můj zájem o přívlač.

Mimochodem. Cestou od zálivu ke stanu zaslechl naše chlapecké vyprávění jeden pytlák, který téhož večera onu štiku chytil. Měřila 72 centimetry.

(článek obsahuje pasáže z úvodní kapitoly knihy „Štika - královna českých vod", která vyjde u nakladatelství Fraus & Fox v říjnu letošního roku)