Jenže – divočák patří do lesa a mě učarovala spíš řeka a ryby. O kance, sebedivočejšího, jsem se nikdy moc nezajímal a vlastně jsem o něm věděl pouze to, že žere bukvice, chrochtá, má divnej ksicht a je z něho výborný guláš.

Začátkem letošního jara jsem s kolegou hledal nová, řekněme neochytaná místa k lovu kaprů. Nějaké nové fleky jsme našli a doufali jsme, že budeme mít v letošní sezóně kam jezdit a zůstanou nám k dispozici i nějaké rezervy v případě, že vyhlídnuté místo bude obsazené. Jak se však později ukázalo, nebyli jsme jediní, kdo hledali a našli. Když jsem jeden pátek objel pět fleků a na všech seděli rybáři, bylo to už dost nepříjemné. Nezbylo mi tedy nic jiného, nežli se poohlédnout po něčem novém. Prostě znovu hledat místa dosud nechytaná.

V polovině prázdnin jsem vyrazil k řece s poněkud jinou strategií. Najít místo, které není vůbec pohodlné, kam se dá obtížně či vůbec zajet autem, kde bych si mohl dopředu zakrmit a kam bych pak mohl začátkem víkendu v klidu a bez obav vyjet.

Řeka se od jara hodně změnila. Tam, kde jsme si původně mysleli, že se vůbec nedá chytat, vznikly velké mýtiny a mnohdy prostory pro celý stanový tábor. Prostě někdo popustil uzdu své touze po pohodlí a té padli za oběť větve, mnohdy i celé stromy, o jejichž dřívější přítomnosti svědčily smutné, čerstvé pařezy. Tak tohle tedy opravdu ne. Uříznout suchou větev, pár bezinkových šlahounů či vysekat kopřivy, prosím, proti tomu nic nemám, ale porazit strom kvůli pohodlíčku na břehu, to bylo opravdu příliš. Od takových fleků raději dál. A tak jsem hledal a hledal. Už jsem myslel, že to vzdám a na polní cestu, o které jsem tušil, že vede snad k řece, jsem odbočil víceméně flegmaticky. Cesta mne přivedla na okraj žitného pole a mojí pouť zastavil nápis – Soukromý pozemek. Vpravo, v místech kde končilo pole byl hustý les, vlevo velký, rozlehlý statek. Kdesi za polem byla řeka. Poslušně jsem zatavil na okraji pole a všiml jsem si, že uprostřed lánu je vyjetá cesta, kterou bych se mohl k řece dostat. Čistě teoreticky jsem uvažoval o tom, že bych se, za předpokladu, že břeh bude vyhovující pro lov kaprů, dohodl s majitelem pozemku na tom, že bych si věci dovezl ke břehu a auto nechal někde u jeho statku. Byla to jen otázka pozdější dohody a moje představy se buď potvrdí, nebo vyvrátí. Zamkl jsem vůz a šel po vyjeté cestě směrem k řece. Cesta se však stáčela mírně doprava. Náhle jsem v dálce spatřil břeh řeky. Přidal jsem do kroku, ale vzápětí jsem zpozorněl. Za sebou jsem zaslechl zvuky, které byly přinejmenším prapodivné. Na dálku nevidím příliš ostře a brýle jsem si nechal v autě. Viděl jsem jen pohybující se klasy kterými se něco řítilo ke mě. Majitele pozemku jsem v té chvíli vyloučil, neboť bylo nepravděpodobné, že by se za mnou vydal po čtyřech demolujíc vlastní obilí. Navíc by určitě přidal i nějakou rozčilenou větu hrůzu nahánějícím hlasem. Jenže z obilí se ozýval spíše dusot a funění. Během jedné dlouhé, hrůzné vteřiny jsem spatřil několik metrů ode mne divoké prase. Naštvané (slušně řečeno), ohromné a rozeběhnuté. Bylo vcelku jednoduché odhadnout, koho si vybralo za terč. Bivoje v rodu nemám a na ramena jsem vzal raději vlastní nohy. Jenže to děsné zvíře za mnou nabíralo rychlost, na rozdíl ode mne. Strom nikde a v obilí jsem si sním nechtěl hrát ani na schovávanou, natož na honěnou. Ostatně ten kanec vůbec nevypadal na to, že by si chtěl hrát. Utíkal jsem co to šlo. V pantoflích se běhá opravdu blbě. Jedinou spásou pro mne byla řeka, jenže cesta vedoucí souběžně s řekou vyústila na jejím břehu až po cca 200 metrech a na téhle trati bych ve sprintu praseti asi podlehl a o to jsem rozhodně nestál. Zamířil jsem tedy do obilí a rovnou cestou k řece. Klasy mne šlehaly do nohou, neviděl jsem v tom fofru, kam šlapu. Jedna pantofle se mi za běhu otočila a já měl podrážku místo na chodidle pěkně na nártu. Na nějaké komentáře či nadávky jsem neměl pomyšlení a ani dech. Stejně by byly k ničemu. Zdrhal jsem ,seč mi síly stačily“ a měl jsem strach. To nepopírám. Nevěřil jsem tomu, že by prase ctilo metodu „chyť a pusť“. Spíš - „udeř rypákem a roztrhej“. Co taky jiného. Polem a obilím jsem běžel jen několik vteřin, ale pro mne byly nekonečně dlouhé. Bál jsem se otočit, abych nezakopl ale podle zvuků za mými zády se ta rozzuřená svině blížila. Na břehu jsem se odrazil a skočil do řeky. Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, že by tam mohla být mělčina nebo nějaký šutr. Když jsem se vynořil, tak jsem si uvědomil, že mám u pasu ledvinku s mobilním telefonem a se všemi doklady. Šlapajíc vodu jsem ji rychle odepnul a hodil na břeh. Tam stálo prase v celé své kráse. Mohutný tvor, přední po kolena ve vodě a hlasitě funěl. Za mnou do vody se nechystal. Nervózně pohupoval hlavou. Byla to zvláštní situace. Já ve vodě v kraťasech a tričku, svině na břehu asi pět metrů ode mne. Kdyby nás někdo pozoroval, tak se asi válí smíchy po zemi. Jenže mě do smíchu nebylo. Měl jsem husí kůži, celý jsem se klepal ale zimou to nebylo. Náhle se z obilí ozvalo jakési zapištění. Svině zbystřila, pak se otočila a zmizela někde mezi klasy. Postupně mi to docházelo. Někde u cesty vedoucí obilím měla bachyně (zřejmě) své mladé a já je svou přítomností asi nějak vyrušil. Nechtěně, ale to jsem bachyni vysvětlit nedokázal.

Opatrně jsem vylezl z vody, v uctivé vzdálenosti obešel celé pole a schoval se v bezpečí auta. Přešla mě veškerá chuť zkoumat tuto oblast a v přilehlém okolí bych kapry nechytal ani v případě, že by tu skákali třicetikiláči.

Martin Šimek