má první kaprařská výprava

Autoři těchto článků měli za sebou již několik kaprařských sezón, kdežto já byl úplně na začátku. Bylo to obdobné, jako když se žáček druhé třídy jakž takž zvládající dělení a násobení vrhne na rovnici o dvou neznámých. Tehdy bych spíš uvítal nějaké postřehy a doporučení pro začátečníky a pěkně chronologicky seřazené. Ovšem vybírat jsem si nemohl a byl jsem vděčný za to, co mám. Z jednotlivých článků bylo patrné, že angličtí kapraři mezi sebou hojně komunikují, své poznatky a zkušenosti netají, ale naopak je prostřednictvím rybářských periodik zveřejňují.

První pokusy o domácí výrobu boilí jsem absolvoval hned začátkem následujícího roku. Ne všechny suroviny popsané v anglických článcích byly u nás tehdy k mání a já si musel vystačit se surovinami na trhu dostupnými. Zpočátku jsem měl problémy vytvořit tu správnou konzistenci těstové hmoty. Neznal jsem v té době nikoho, kdo by měl s výrobou boilí nějaké zkušenosti, a tak jsem musel postupovat stylem pokus - omyl. Chybami se člověk učí a časem se mi podařilo změnou dávkování jednotlivých ingrediencí docílit uspokojivé kvality těsta a tím i vyrobených kuliček, kterými jsem zaplnil polovinu mrazícího boxu. Upřímně řečeno, první čtyři várky těsta skončili v odpadkovém koši, protože z nich prostě nebylo možné vyrobit kuličky. Byla to prostě nutná začátečnická daň.

Pozměnil jsem i svou rybářskou výbavu. Přibyly do ní elektronické hlásiče - dnes již legendární Corbasy (musely však projít důkladnou úpravou, aby indikovaly pouze záběr ryby a nikoli dešťové kapky...), kobra vyrobená z novodurové trubky (mám jí mimochodem dodnes). Vidličky nahradil stojan na pruty a do bedny na nářadí jsem vměstnal spoustu různých drobností, které lov kaprů usnadňují. Pořídil jsem si i nové pruty. Ty, které jsem dosud používal byly dlouhé 3,9 m a vykazovaly testovací křivku 2,75 lb. Vzhledem k tomu, že jsem lovil na řece a ještě navíc na poněkud nestandardním a atypickém místě, kde bylo nutné nahazovat na delší vzdálenost, než je na řece obvyklé, jsem uvažoval o nových prutech. Volba nakonec padla na dvoudílná třílibrová "efbécéčka" firmy Sportex. S těmito pruty jsem byl navýsost spokojený, stejně jako s novými navijáky Mitchell supercast. V jedné pražské prodejně jsem narazil na vlasce Stroft GTM, o jejichž kvalitě jsem se v budoucnu mnohokrát přesvědčil a kterým jsem prakticky věrný až do dneška.

Na následující sezónu jsem se opravdu mimořádně těšil. To jsem ještě netušil, co všechno mne čeká. Prvním počinem byla úprava místa, kde jsme chtěl lovit. Rozhodně se mi nechtělo sedět v záplavě kopřiv a bezinkového porostu. Navíc přístupovou cestu ke břehu tvořil příkrý sráz, po kterém, když zapršelo jsem se jenom obtížně škrábal vzhůru. Když začátkem března slezl sníh a meteorologové slibovali na víkend slunečné počasí, naložil jsem do auta výjimečně lopatu, rýč, hrábě a pilku a vyrazil k vodě. Předpokládal jsem, že to za jeden den zmáknu, ovšem skončil jsem až v neděli večer. Byla to sice fuška, ale s výsledkem jsem byl spokojen. Břeh byl upravený, čistý a stihl jsem ještě vyrobit schody na přístupovém svahu. Snažil jsem se o to, abych do celkového rázu přírody příliš nezasahoval. Tedy žádné řezání větví (s výjimkou těch suchých), žádné kácení stromů či něco podobného.Jenom bezinkové roští a kopřivy vzaly za své.


první kapr ulovený na boilí délka 76 cm

Dá se tedy říci, že jsem měl již v březnu vše nachystané. Místo k lovu, nástrahy a návnady i samotnou výbavu. Ještě se vrátím k výbavě. Ta tedy obsahovala pruty a navijáky uložené v transportním pouzdru, podběrák, stojan na pruty, hlásiče a swingery, kobru, veliký vezír, sedačku, starý slunečník a bednu na nářadí. Domníval jsem se tehdy, že mám všechno co budu potřebovat. Netušil jsem, jak moc se mýlím.

Na březnové rybářské výstavě jsem se seznámil s Jardou Vítkem. Jarda byl v té době poměrně známý rybář především díky videofilmu Poklad na Labi, který natočil Milan Zelenka. Milan, Jarda a Zdeněk Vašek navíc tvořili Carp team Jizera a jejich popularita mezi rybáři zvolna narůstala. Jarda se mi zmínil o tom, že se asi za měsíc chystá na jednu pískovnu, která je propojená s Labem. Slíbil, že mi zavolá a zval mne, abych se za nimi určitě přijel podívat.

Už od začátku dubna jsem sledoval na teletextu hodnoty průtoku a teploty vody v řece. Když se voda začala oteplovat a čísla označující průtok vody klesat, zajel jsem k vodě. Od bratrance jsem si půjčil starou laminátovou pramici a naházel do vody první dávku krmení. Uvařenou kukuřici smíchanou s krmítkovou směsí a samozřejmě boilí. Neměl jsem ani potuchu o tom, jak velkou dávku mám pro první zákrm použít. Angličané ve svých článcích nabádali spíše k menšímu množství návnady, Jarda zase tvrdil, že na řece je třeba krmit opravdu hodně. Když jsem si vzpomněl na loňskou sezónu, kdy jsem na loviště plaval vždy s igelitkou návnady a záběry jsem měl taky, tak jsem byl trochu v rozpacích. Nakonec jsem se rozhodl to s krmením nepřehánět s tím, že dokrmit mohu vždycky. Naházel jsem do vody tři kila kukuřice a dvě kila boilí. Krmil jsem v poměrně velkém kruhu, neboť jsem loviště neměl nijak označené a mé hody měli přeci jen určitý rozptyl v přesnosti. Dneska už vím, že ta tehdejší první dávka byla opravdu mizivá.

Dvacátého dubna jsem vyrazil časně ráno k vodě. Bylo sice ještě chladno, ale slunce se klubalo zpod mraků a vypadalo to na příjemný jarní den. Marně jsem se snažil krotit svou nedočkavost a hlad po prvních záběrech. Doufal jsem, že spatřím i koncert kapřích výskoků, jak tomu bylo často koncem loňského léta.

Na břehu jsem dlouho váhal nad tím, jaké nástrahy použiju. Boilí jsem chtěl rozhodně vyzkoušet, ale nakonec jsem si netroufl nasadit ho na oba pruty. Loňské zkušenosti s kukuřicí byly výborné a o lovu na boilí jsem toho zatím moc nevěděl. Proto jsem dal na jeden prut své domácí boilí s příchutí jahody a na druhý prut kukuřici. Tu jsem chtěl původně také umístit mimo háček obdobně jako boilí, ale pak jsem nástrahu napíchnul přímo na háček stejně jako v loňském roce. Opět ty kontroverzní pocity. Na jedné straně pokus o jakési novátorství a snaha vyzkoušet novinky v praxi na druhé straně konzervativní pudy vycházející z toho, co před tím docela dobře fungovalo.

Nahodil jsem a krotil bujnou fantazii. Kdepak, žádné zbytečné iluze. Přání sice bývá otcem mnoha myšlenek, ale dokud to nezapípá, tak budu muset trpělivě čekat. Špička prutu se pojednou zachvěla, hlásič nesměle pípnul a já jsem spatřil, jak se vlasec posouvá směrem po proudu. Neklamná známka toho, že osmdesátigramová zátěž prostě nestačí odolávat proudu vody. Musel jsem tedy oba pruty vyndat a na vlasec umístit zátěže s hodnotou 110 gramů. Tehdy mi to připadalo jako poměrně velká porce olova, tedy ve vztahu k mému prutu. Ovšem při nahazování s těmito těžšími zátěžemi jsem zjistil, že prut pracuje daleko lépe nežli s lehčími olovy. Nahazoval jsem táhlým švihem a nechal zátěž letět větším obloukem. Při prvním hodu jsem dokonce nahodil o několik metrů dál, než-li jsem potřeboval. Tedy další důvod pro spokojenost s novými "efbécéčky".

Ten den jsem ulovil na kukuřici dva velké cejny a jednoho kapra 70 cm. Na boilí jsem neměl záběr. Druhý den se situace s cejny opakovala a opět byla v permanenci pouze kukuřice. Odpoledne jsem ulovil tři kapry okolo 75 cm a byl jsem vcelku spokojený. Jen mi vrtalo hlavou, proč ryby nechtějí mé boilí. Přiznávám, že jsem o jeho účinnosti začal pochybovat. Přesto jsem kobrou nastřílel do vody asi půl kilogramu jahodového boilí a odjel domů. Následující den jsem byl ve své autodílně již v pět hodin ráno a po obědě jsem předal zákazníkovi jeho opravený vůz. Ve dvě hodiny jsem už seděl u nahozených prutů. Záběry přišly opět až po čtvrté hodině. První byl ovšem k mé velké radosti na boilí . Když jsem měl v podběráku odhadem osmikilového šupináče, cítil jsem ten úžasný pocit zadostiučinění. Ulovil jsem pěkného kapra na místě, které jsem si sám našel a ke všemu na vlastnoručně vyrobenou nástrahu. Konečně došlo k tomu, na co jsem se celou zimu tolik těšil. Pochybnosti o účinnosti boilí byly ty tam. V tom zazvonil telefon. Volal mi Jarda Vítek a ptal se, zda už chodím na kapry a co že to na Labi dělá. Popsal jsem mu průběh dvou předchozích dnů s tím, že znovu sedím u vody a doufám v další záběry. Jarda trochu zklamaně podotkl, že na pískovně sedí už deset dní a že nemají zatím ani záběr. Pak se zeptal, zda by za mnou nemohl přijet na mé místo a několik dní tam lovit. Tehdy mne to celkem potěšilo. Jarda byl v té době již mediálně známou kaprařskou ikonou a mne napadlo, že bych se mohl od něho i něčemu přiučit. Proto jsem souhlasil a dohodli jsme se, že přijede již následující den. Do večera jsem chytil ještě dva pěkné kapry, jednoho na kukuřici, druhého na boilí.


Jarda Vítek s bojovnou parmou

Další den jsem přijel k vodě brzy ráno. Bylo nepravděpodobné, že by toto místo někdo tak časně obsadil. V té době jezdilo na Labe jen minimum rybářů. Ovšem chtěl jsem mít jistotu. Odnosil jsem všechny věci na břeh a začal jsem stavět stojan na pruty. V tom na místě, kde jsem krmil a lovil vyskočil kapr. Neviděl jsem ho. Jen jsem slyšel plácnutí o vodní hladinu a zahlédl vlnky, které se pozvolna ztrácely. Na náspu nade mnou zastavilo auto. Rozhrnulo se křoví a já spatřil Jardu, jak na mne mává a chystá se tou pavučinou křovin sejít dolů na břeh. Vysvětlil jsem mu, že na břeh vede jiná a hlavně schůdnější cesta a popsal jsem mu, kudy má jít. Jarda stál po chvíli vedle mne. "Teda to je fantazie", řekl Jarda prohlížející si břeh a širokou pasáž řeky, která v těchto místech díky rozlehlé zátoce působila opravdu impozantně. "Víš, ale je to zvláštní. Já jsem si vloni tenhle úsek projížděl na člunu, ale tohohle místa jsem si nevšimnul. To je mi divný," prohodil Jarda. "To jsi ani nemohl. Já jsem tenhle flek teprve letos na jaře udělal", popisoval jsem Jardovi svou brigádnickou činnost na břehu. "Aha, tak to jo. No nic, já si jdu do auta pro věci", řekl Jarda. "Tak počkej, já ti pomůžu, ať nemusíš chodit dvakrát", nabídl jsem Jardovi. Jarda se na mne otočil a pak se trochu zvláštně pousmál. Ten jeho úsměv jsem pochopil až v momentě, když jsme přišli k jeho vozu. Forman byl doslova narvaný věcmi a kromě sedadla řidiče v něm nebylo žádné volné místo. "No nadvakrát bych to fakt asi nepobral," řekl s úsměvem Jarda a pak jsme dobrou půlhodinu odnášeli jeho věci na břeh. V ten moment jsem si se svou výbavičkou připadal jako chudý příbuzný. Další dvě hodiny jsme společně budovali tábor a já si pozvolna dělal v duchu seznam věcí, které si budu muset v budoucnu pořídit. A nebylo jich málo. Jarda měl tehdy bivak deštníkového typu Mosella Biwi, polstrované kaprařské lehátko, pevný a stabilní stojan pod pruty Mosella Protective, hlásiče Carpsounder, nafukovací člun fishunnter 360, echolot, tyčovou bójku, velké prostorné vezíry, měkkou podložku pod kapry, vážící sak, váhu, kempinkovou výbavu a hlavně několik pytlů boilí včetně několika sáčků tehdejší novinky Mosella Protamin. Toto boilí se pak v budoucnu ukázalo jako nesmírně účinné. Škoda, že ho Mosella později přestala vyrábět.

Pak teprve přišla řada na debatu o vhodném místu k lovu. Popsal jsem Jardovi své loviště, hloubku vody, charakter dna a jeho vzdálenost od břehu. Jarda pak jen pronesl, že toto místo je na řeku atypické ve všech směrech. Jarda si ještě všechno raději ověřil pomocí echolotu, na horké místo umístil tyčovou bójku a dal mi za pravdu, že to mé vytipované místo je opravdu nejlepší.


amuři brali většinou až k večeru

Došlo i na konfrontaci našeho náčiní. Jarda si prohlížel mé pruty a pak řekl: "Ty efbécéčka sou fakt výborný. Zubař (myšleno MUDr.Zdeněk Vašek) je má taky, jenom že má třiapůlky (pruty s testovací křivkou 3,5 lb) a koukám, že ty máš trojky. Jak to z nich lítá?" Odpověděl jsem, že podle mého názoru naprosto dostatečně a prohlížel jsem si Jardovi pruty. Používal rovněž Sportexy ovšem model High-mod s testovací křivkou 3,5 lb a délkou 3,9 m.


Jarda zdolává svého prvního kapra v zátoce

Pak už následovala vlastní příprava loviště. Jarda si přivezl barel partiklové směsy, která obsahovala především vařenou kukuřici, řepku a trochu cizrny. Zhruba pět kilo této směsy nasypal do kbelíku a přidal odhadem pět kilo boilí. Tak to je docela porce, doufám, že víš co děláš - řekl jsem si v duchu a pozoroval svého kolegu, jak rozhazuje celou dávku krmení v okolí tyčové bójky.

Nahodili jsme pruty a rozvinula se debata. Určitě jsme si měli o čem povídat, i když ve většině případů Jarda vyprávěl a já naslouchal. První záběr přišel až k večeru a Jarda chytil na jahodovou Mosellu pětašedesáticentimetrovou parmu!!! Docela neobvyklý úlovek na tuto část řeky. O něco později mi zabral sedmdesáticentimetrový šupináč. Večer jsem ač nerad musel odjet, neboť jsem následující den odjížděl na týdenní dovolenou. Jarda mne v průběhu toho týdne telefonicky informoval o tom, co se na mém fleku děje a prakticky mluvil jenom v číslech. Tedy počet ulovených kaprů, jejich délky a hmotnosti.

I.Sláma

Tento a další články naleznete v únorovém vydání časopisu KAJMAN