1. Davide, naši čtenáři a televizní diváci tě znají jako režiséra pořadu Jak na ryby. Ale určitě to není první film či představení, na kterém děláš. Představ se prosím.
A doufám, že ani poslední. Pro televizi jsem natočil zhruba něco přes tři sta pořadů, dokumentů a cyklických pořadů. Asi není prostor jmenovat je všechny, ale vážím si například hodinového filmu o Jaroslavu Marvanovi, nebo spolupráce s Petrem a Matějem Formanovými v cyklu Osudy hvězd či dokumentu Legrútská historie, což byl film o zákulisí Vlánovské Jízdy Králů, který získal i ocenění na mezinárodním festivalu v Telči. Hodně zajímavá byla také práce na filmu „Boj o rozhlas“ která byla vlastně rekonstrukcí bojů o český rozhlas v roce 1945 i s hranými prvky. To byla pro mě nová a velmi příjemná zkušenost, kterou hodlám zúročit v dalších projektech.

2. To, že diriguješ lidi při natáčení Jak na ryby na place, je určitě jen část toho, co musíš pro finální podobu pořadu udělat. Co tedy obnáší práce režiséra dál? A čím se příprava Jak na ryby případně liší od pořadů pro nerybáře?
Stejně jako u jiných druhů pořadů, přichází po natáčení fáze dokončovacích prací. Tedy hrubý střih, čistý střih a zvukové dokončení. Takže zhruba týden práce než je pořad celkově hotov. V tomto ohledu je rybářský pořad stejný jako ostatní.

3. Jednou si mi řekl, že tě rybařina moc chytla, ale snažíš si od ní raději držet odstup, protože byste museli shánět nového režiséra. Jak se tedy tvůj názor na rybaření vyvíjel? Máš už případně povolenku?
Odpovím ti historkou ze Španělska. Jeli jsme vyloženě na sumce, ale bylo příšerné vedro a dva dny jsme neměli žádný záběr. Už i Pavel začínal být nervózní, protože to na Ebru ve Španělsku ještě nezažil. Třetí den jsme zase vyjeli ráno v 6 hodin na přehradu. Na lodi byl Ruda Hrušínský, Pavel a já. Pavel mi taky připravil jeden prut, takže všichni tři jsme měli nahozeno. Lovili jsme z lodi na vábničku. Po dvou dnech, kdy se nic neděje, už trochu ztratíš soustředěnost. Kameru jsem sice měl na klíně, ale záběr jsem rozhodně nečekal, i když Pavel podle echolotu tvrdil, že se zvedají velké ryby. Byl jsem v klidu. Najednou šílená rána do mého prutu. Hrozně jsem se lekl, kameru za milion a půl jsem hodil vedle sebe a zasekl jsem, jako kdybych tam měl velrybu. Samozřejmě do prázdna, protože to bylo o pár vteřin pozdě. (Pavel tvrdil, že to byla ryba kolem sto osmdesáti centimetrů až dvou metrů). Byl jsem z toho tak vyplašenej, že jsem vůbec nezaregistroval, že Ruda má taky záběr, na který jsem s kamerou čekal. Výsledek byl ten, že jsem prošvihnul hned dva záběry. Ten můj na prutu a Rudův na kameru (Zdolávání jsem už stihnul, měl kolem 178 cm). Od té chvíle jsem si uvědomil, že když budu rybařit, tak nenatočím to, co chci. A od té doby s klukama jezdím na ryby, abyste to vy diváci viděli a ne abych si já zachytal. Proto nemám ani povolenku, protože když se tahá ryba, musím to točit.

4. Z Jak na ryby vyzařuje na diváka bezprostřednost a pohodová atmosféra. Bylo to tak díky dobré skladbě lidí hned od začátku nebo jste se k tomu pomalu dopracovávali?
Jestli na diváka vyzařuje bezprostřednost a pohodová atmosféra, tak to je náš cíl. V pořadu tohoto typu nechci experimentovat, ale ukázat lidem ryby. Když budu dělat rybářský hudební klip pro jinou cílovou skupinu, bude se to efekty, rychlými střihy a zvláštnostmi jenom hemžit. A vyřádím se u toho. Nebo filmy Hugo Habrmana. Jsou úžasné a on je skvělý člověk a kameraman pod vodou. Důležitá je cílová skupina lidí, pro kterou to děláš. A u tohoto našeho pořadu chci, aby to působilo pohodově. Asi se to daří hlavně kvůli tomu, že štáb je téměř beze změn a že s Rudou a Pavlem jsme už vlastně za tu dobu kamarádi. Vymizel upjatý vztah moderátoři versus režisér. Alespoň tak to cítím já. A ti, kteří to nepochopili díky svým jiným falešným ambicím, u nás skončili. Jsme parta.


moderátoři končícího pořadu Pavel Tomi a Rudolf Hrušínský (foto HaD)

5. Úroveň Jak na ryby se zlepšuje díl od dílu a potvrzují to i názory lidí, kteří dřív byli k pořadu mimořádně kritičtí. Ale samozřejmě byly i nedostatky (např. nevhodné zacházení s rybami, obsahová úroveň). Co považuješ za vaše největší chyby?
Děkujeme za poklonu. Za největší chyby považuji dvě základní. Jednak studio, které celé pořad zpomalovalo a házelo ho zpět někam do osmdesátých let, i když na druhou stranu chápu producenta (ČT), který do studia investoval peníze a chtěl ho využít. Navíc si myslím, že „beseda u kulatého stolu“ do pořadu z přírody nepatří. A druhá velká chyba byla obsahová roztříštěnost rozmělněná do velkého počtu reportáží. Bylo to spíš zpravodajství než ucelený pořad o rybách pro rybáře. Za velký klad považuji trpělivost, že jsme se nevzdali a našli směr, který je zkušenostmi kvalitnější. Ale že bychom špatně zacházeli s rybami.....?!

6. Dohoda s Českou televizí zní, že se bude Jak na ryby vysílat do konce tohoto roku. Poté buď dojde, nebo také ne , k prodloužení. Všichni doufáme, že se bude vysílat dál, ale samozřejmě je tu ta možnost, že se tak nestane. Budeš pak hledat cesty, jak v rozdělaném díle pokračovat nebo jen zkrátka a dobře skončí jedna epizoda tvého profesního života?
A to je právě ono. Když už konečně přijdeš na to „Jak na to“, tak tě chtějí zrušit. Je to absurdní. Navíc když ze všech televizí je to jediný pořad pro rybáře, na který si už zvykli a sledují ho. Logické by bylo nehledat jiné cesty a spolupracovat s producentem, který by si mohl vážit „hvězdy“ v podobě Rudy Hrušínského, který pořad prodává. Cesty rozhodně hledáme, protože si myslíme, že děláme něco, na co se lidé chtějí dívat. (Kdyby tebe nebo vaše čtenáře něco napadlo, dejte vědět....)


z natáčení posledního dílu - zleva: David Bonaventura, David Havlíček (HaD) a Rudolf Hrušínský (foto HaD)

Díky za rozhovor. A přátelé, ještě na závěr - pokud vám na Jak na ryby záleží, vemte si k srdci poslední slova Davida Bonaventury v tomto rozhovoru. Třeba se povede najít způsob, jak v tomto pořadu pokračovat. Už jenom vyslovená podpora pomáhá.

Radek Filip

PS: Pokud máte zájem pořad a jeho tvůrce podpořit, posílejte své e-maily na adresu chytej@chytej.cz a já je Davidovi B. rád předám.

David Havlíček

Tento a další články naleznete v prosincovém vydání časopisu KAJMAN