Sumčí cizokrajná trilogie – 3. díl - Jaro 2005 na Pádu

Obvolal jsem tedy téměř všechny sumcaře, jež jsou mediálně známí z českých rybářských časopisů, ale nikdo z nich ve Francii nelovil. Trochu mě zarazilo, že při svých cestách na slavné Ebro, kam všichni již téměř deset let jezdí, „neprubli“ nějakou francouzskou řeku. Po několikadenní doslova detektivní činnosti jsem určité informace získal na netu a tak jsme začali plánovat. Termín výpravy byl stanoven na konec dubna. Nic jsme nechtěli ponechat náhodě, a tak jsme obnovili část výbavy a sehnali nafukovací člun s pětikoňovým motorem. Z gumáku jsem původně moc nadšený nebyl, ale jiná možnost nebyla. Nezbylo nic jiného, než se s riskantním počinem smířit a odevzdaně očekávat termín odjezdu.

Nadešel den D, my nasedli do auta a vydali se vstříc neznámému dobrodružství. To, že se o dobrodružství skutečně jednalo, pochopíte až v následujících řádcích.

Po mnoha hodinách strávených v autě se konečně ocitáme v cíli naší cesty. Pořizujeme s určitými komplikacemi rybářské licence. Docela mě překvapuje jejich cena. Necelých 80,- EUR je docela dost. V duchu si říkám, že jsme už rovnou mohli jet na Ebro, neboť za téměř stejnou dobu se v pohodě člověk do Mequinenzy dopraví a navíc rozdíl v ceně dopravy by zase kompenzovala cena povolenek. Přesto zatím nepodléhám skepsi a snažím se vše vidět pozitivně. Se Štěpánem připravíme člun a vydáváme se hledat vhodné místo k lovu. Po několika hodinách, kdy už mám chuť hledání vzdát, jej konečně nalézneme. Sice to není nic extra, ale zkusíme jej. Shodneme se, že bude lepší chytat alespoň zde s tím, že další den se pokusíme nalézt něco lepšího. Po několika hodinách dřiny máme na místě veškeré vybavení a začínáme lov. Podvečer se z dáli ozývá alarm našeho auta. Pepíno okamžitě startuje loď a jede jej zkontrolovat. Po hodině se vrací se zasmušilým výrazem. Někdo se nám do něj napáral. Rozlomený zámek, ukradený telefon…. Škoda přes 10.000,-. Po noci bez záběru se probouzíme do deštivého rána. To na optimizmu nepřidá. Řeka, která podle všeho už tak byla nad svým normálem se ještě zdvihá a přikaluje. Nikdo toho moc nenamluví, nálada je pod psa. Korunu všemu dává silný motorový člun a jeho posádka v modrých uniformách. Po asi hodinové debatě v německo-anglické řečí zjišťujeme, že s bivakováním je to jinak, než jsme mysleli. Účtenka s údajem 300,- EUR nás definitivně utvrzuje v tom, že Francie nebyla ta správná volba. Po krátké poradě je rozhodnutí zcela jednoznačné: zrychlený přesun na Pád, abychom si alespoň trochu zachytali.

Po zhruba dalších 24 hodinách jsme konečně na italském Pádu na lovném místě a už máme nahozeno. Chytáme na vnitřní straně ohybu řeky, kde je i přes zvýšený průtok trochu tišina. Hloubka se pohybuje od 6 do 12 m. Některé bóje se nám nedaří umístnit příliš dobře, resp. již pro ně není vhodné místo. Díky zvýšené hladině Pádu jsou v našem ohromném vracáku silné víry. Jiné řešení ovšem neexistuje. Museli bychom se rozdělit, což nechceme. Na pruty nastražujeme karasy a líny. Dnes se už ani nesnažíme nalovit další nástražní ryby a znaveni hlídáme pruty. Okolo 22:00 slyším na hladině skákající ryby. PRÁSK! Rána jako z děla a v řece je o jednoho cípala méně. Začíná asi hodinový koncert, jaký jsem snad ještě nezažil. Řeka přímo rybami vaří a frekvence zálovů skoro dosahuje rytmu hiphopu. Asi o půlnoci se řeka zklidňuje a my se probíráme z transu. Uvědomuji si, že bychom mohli s baterkou a podběrákem nějaké cípaly nalovit. Asi půl hodiny tedy s Pepínem jezdíme, ale ani jednoho se nám nedaří dostat. Po návratu u cigárka klukům sděluji své pesimistické vyhlídky: „Tak a teď se sumci nažrali k prasknutí a my tady nechytneme ani bakterii. Leda tak nějakého, který se nestihl nabagrovat…“. O svém výroku jsem téměř 100% přesvědčen a jen ve skrytu duše doufám, že jsem se mýlil. Do rána žádný záběr nepřichází. Voda má okolo 12 °C a mě pasivita ryb moc nepřekvapuje. Celý den se věnujeme lovu nástražních ryb. Kromě toho, že neberou, tak stále musíme přehazovat. Řekou totiž plave mnoho nečistot a tak není lov moc zábavný, spíše je to v tuto chvíli nutné zlo. Přesto pár malých cejnů ulovíme. Odpoledne se s Evženem vydáváme zkusit štěstí s vábničkou. Na nástrahy používáme pouze jednohák, aby nedošlo k nehodě. Uprostřed velké řeky by jsme měli asi s trojhákem vraženým do člunu velké starosti. Na echolotu sem tam vidím rybu, ale jsme unášeni příliš rychle na to, abych s ní mohl trochu pracovat. Asi po dvou hodinách to vzdáváme a vracíme se na „základnu“. Cestou zpět projíždím okolo našich bójí a dostávám nápad. Na začátku naší tišiny je hned u břehu zcela klidná hladina bez jakéhokoliv víření. Zajíždím se tam s echolotem podívat. Asi 8 metrů od břehu je hloubka 3 metry a pak klesá až na 7 metrů. Okamžitě mě místo nadchne. Štěpánovi se myšlenka vůbec nezdá, neboť šňůra povede přes křoví a na splávek vůbec nebude vidět. Chvíli se dohadujeme, ale já si nekompromisně prosazuji svou. Ve vodě je padlý suchý keř. Ten je potřeba odstranit, aby šla bójka natáhnout. Asi půl hodiny se s větvemi trápím sám. Štěpán mi nakonec jde pomoci, i když původně odmítl. Mám radost, že jde dílo rychle od ruky. Po vyčištění vody zavážím hlavní bóji a k ní připevňuji trhacím vlascem splávek. Na všech prutech dáváme ryby víc k hladině. Kdyby opět najeli cípalové, aby sumci o našich nástrahách také věděli. Dnes je však až do tří do rána hladina zcela klidná. Co se děje poté nevím, jelikož usínám.

Okolo sedmé ráno se na chvíli probírám a po zjištění, že záběr nepřišel, opět upadám do „kómatu“. Mám krásný sen, kdy zcela živě slyším, jak na mě Evžen křičí: „..je tam, dělej, vstávej…“. Otvírám oči a vidím Evžena, jak zasekává můj prut. Takže to nebyl sen!? Ještě v polospánku vrávoravě běžím k prutům a svého „Kaldu“ si přebírám. Evžen mi říká, že byl před zásekem ohnutý víc než do pravého úhlu a že si sumec v klidu pomalu jel pryč. Brzda je poměrně dost utažena. Ještě ji dotahuji a začíná souboj, na jaký se nezapomíná. Plynulý silný tah dává tušit, že to bude ryba s velkým R. Chvíli se mi daří ji přitahovat, ale pak jako když vjede do vázky. Opírám se do ryby a prut je ohnutý jak tráva ve vichřici. S rybou téměř nemohu pohnout. Přesto ji kousek po kousku popotahuji po dně. Když na chvíli polevím, hned mě kluci burcují, abych pokračoval. Už jsem získal asi 10 metrů, ale představa, že mě čeká ještě cca 60 metrů v podobném duchu mě děsí. Mám sucho v ústech. Kamarádi jsou ovšem kamarádi a dostávám napít a navíc jsem osvobozen z bundy, ve které je na ostrém sluníčku docela horko. Pak pokračuji v souboji. Asi po 10 minutách silového přetahování zjišťujeme důvod extrémního odporu. Sumec přejel vedlejší bóji a já ho tahám i s ní. Naštěstí se z ní vzápětí sumec vyprostí a mě se uleví. Jednak tahat k evidentně velké rybě ještě 10kg balvan po dně není žádný med a navíc tu bylo riziko poškození šňůry. Nyní si už vychutnávám velkého sumce. Výpady které podniká, aby se vyhnul mělčině mě občas nutí dělat krok vpřed. Pár plácnutí ocasem a rybu máme u břehu. Štěpán ji za čelist vytahuje na souš a já si ji zcela zničen prohlížím. Padají různé tipy. Nejblíže je Štěpán s tipem přes 70 kg. Metr totiž ukazuje 220 cm a váha neuvěřitelných 78 kg! Kdyby mi někdo předtím tvrdil, že může tak dlouhá ryba tolik vážit, nevěřil bych mu. Evžen rybu komentuje po svém: „…je krátkej, ale tlustej…“. Na několik minut nás přepadá záchvat smíchu.

"krátkej, ale tlustej"

Následuje focení. Ve vodě, která má okolo 12°C to není žádná legrace a na břeh sumce tahat nechceme. Zkouším jej zvednout z vody, což se mi zčásti daří, ale vždy jen na pár vteřin. Poslední foto a rybu s blaženým úsměvem na tváři pouštím. Už se těším, jak si zalezu do spacáku a zahřeji se. Ze zdolávání a focení mě příšerně bolí ruce a záda. Jelikož jsme zde jako tým, a ne žádní sólisti, přenechávám úspěšné místo klukům. Pokud by mělo moje místo chytat ryby, tak ať si užije každý. Místo mě si tedy zaváží prut Pepa. Odpoledne spolu jedeme na chvíli na vábničku. Daří se nám ulovit několik ryb do cca 20 kg. Večer ulehám a spím tak tvrdě, že by mě snad ani záběr nevzbudil. Z polospánku jen registruji, že měl záběr Evžen na podvodní splávek. Ryba byla k nezastavení a po chvíli se vypnula. Škoda.

Hned ráno se vydáváme se Štěpánem vábit. Ryb se zvedá poměrně dost, ale kousat se jim nechce. Přesto se nám jeden cca 15 kg daří ulovit. Alespoň něco. Po návratu vidíme Pepu, jak na nás radostně mává. Měl záběr!? Ano, měl záběr. V půl jedenácté se na něj usmálo štěstí a zdolal rybu 28,5 kg. Pořizujeme s ní fotodokumentaci a obdivujeme její velikost. Opět je „krátkej, ale tlustej“ - měří totiž „jen“ 149 cm. Během odpoledne s Pepou opět zdoláváme několik sumců na vábničku, dnes ovšem jen okolo metru.

Pepův první

zvednout 94 kg sumce úplně z vody na "stoupáka"
je takřka nemožné i pro svalnatého Evžena

Večerní siestu přerušuje slabé cinknutí rolničky. Evženův prut, který je nalíčen po Pepínovi opět na „mém“ místě u břehu, se zvolna ohýbá. Evžen neváhá ani vteřinu a sumcovi zasazuje ostrý zásek. Stejně jako já nedbá toho, že je oblečen a brodí po kolena do vody, aby mohl sumce lépe zdolávat. Údery ocasu, které přenáší šňůra na špičku prutu vypadají hrozivě. Prut se vždy „ukloní“ skoro o metr a zase narovná. Evžen není žádný střízlík, přesto s ním tak sumec chvílemi cvičí. Aby nebylo zdolávání příliš vážné, přidává Evžen jeden ze svých triků. Vodou vždy udělá několik kroků kupředu a přitom navíjí šňůru a pak couvá. Celé své počínání komentuje slovy: „honím metry“. Po několika minutách se sumec objevuje pod našima nohama. Opět je to ryba z té nejvyšší kategorie. Jakmile se ocitá na mělčině, je pro ni souboj takřka prohraný. Ještě se párkrát pokusí o únik doprovázený výskokem půlkou těla nad hladinu, ale nemá šanci. Tím že je ohromná, nemá v půlmetru vody dostatek prostor pro ukázku své síly. Štěpán ji bez poplácání hlavy vytahuje na břeh. Všechny háčky jsou totiž volné až na jeden hrot, který visí za kůži na prsní ploutvi. Možná stačil jeden výpad a sumec by byl pryč. Rybu měříme. Má rovných 230 cm. Evžen je v sedmém nebi. A to ještě netuší, co ukáže váha. Rybu dáváme do plachty a věšíme ji na váhu. Ta ukazuje po odečtení váhy plachty 94 kg! Opět jak by řekl Evžen: „krátkej, ale tlustej“.


"gigant" 94 kg je na břehu

vše je ohromné...

Další dny se na veleúspěšné bóji usazuje Štěpán. Záběry však nejsou žádné. Jen sem tam malá rybka na podvodní splávek. Každý den se mi daří kluků vyvábit několik ryb, žádná však nemá víc než cca 20 kg. Asi po třech dnech konečně záběr Štěpánovi přichází. Jedná se ovšem o menší rybu, která neváží víc než 30 kg. Předposlední den vyrážím na vábničku s rekordmanem výpravy, Evženem. Ještě si vyvábeného sumce nechytil. Podmínky pro lov jsou příšerné. Fouká silný vítr a nese nás po hladině jak pírko a lov chceme ukončit. V místě, kde jsme již několikrát viděli na echolotu ohromné ryby se jedna odlepuje ode dna. Vystoupá až do 4 metrů pod hladinu. Rychle svého lína jen za šňůru povytahuji do stejné hloubky a přidávám 3 údery. BUM! Špička prutu se ohne a já zasekávám. Pak rychle dotáčím metry vymotané šňůry a chci doseknout, ale ryba na háčku už není. Tak to je ale pech. Ryba, která měla evidentně přes 2 metry se vypnula. Tak snad někdy příště. Po návratu do tábora vyprávíme klukům náš zážitek a Evžen mi ještě prozrazuje, že úder do lodě, na který jsem se ptal, nebyl od klacku, jak mi původně říkal, ale od ocasu velkého sumce. Prý mě nechtěl děsit :-).

Protože zítra jedeme domů, chceme se pořádně vyspat. Já usínám okolo desáté. Nevím proč, ale okolo půl druhé v noci se probírám ze spánku a v tu chvíli slyším slastný zvuk běsnící rolničky. Pepův prut se ohýbá, praská trhačka a pak se prudce rovná. To už jsem u něj a zasekávám. Soupeř mi to vrací i s úroky. Od začátku však vím, že to další ryba přes dva metry nebude. Pepíno si prut přebírá a po asi 5 minutovém souboji vylovujeme dalšího „krátkého tlusťocha“. Ranní měření a vážení ukazuje 165 cm a 37,5 kg.

další krásně stavěná ryba

a ještě jednou se mnou...

V průběhu dne balíme. Protože ale zas až tak nespěcháme, jdeme si s Pepínem ještě na půl hodinky zavábit. Výsledkem je krásný souboj se sumcem 143 cm, odhadem 24 kg. Po nafocení ryby naše snažení ukončujeme, dobalíme zbytek věcí a vydáváme se k domovu.

poslední sumec výpravy

Výpravu hodnotíme jako úspěšnou. Ulovili jsme celkem 18 sumců a z toho dva opravdu velmi pěkné. Po návratu domů mi leckdo říká, že jsme se možná dotkli českého rekordu v zahraničí. Kdoví, zda tomu tak je. Nicméně i kdyby ne, tak takové ryby se nechytají každý den a zůstanou navždy vryty v našich rybářských vzpomínkách.

Petrův zdar

David Havlíček alias HaD